P. Robert Bergman

Pane, rozkaž, ať přijdu k tobě - třeba i po vodě! (19mez)

9. 8. 2014 20:42
Rubrika: Promluvy

Evangelium: Mt 14,22-33 (Rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě!)

Právě jsme vyslechli jedno z nejpodivuhodnějších míst v evangeliu – a možná i ze života Ježíšových učedníků. Pomiňme trochu, že se učedníci báli, a že původně Krista nepoznali. Pojďme se soustředit na apoštola Petra. Patrně zde nepůjde o vodní sport, ale o něco důležitějšího.

 

Nedaly mi pokoj některé otázky. Proč to Petr udělal? Proč chce taky chodit po vodě? Má to být test Ježíšovy moci? Touha po adrenalinu? Chtěl vědět, jestli to bude na vodě klouzat? Chtěl být jako Ježíš? Nebo nevěřil a byla to jen taková fráze?

 

Jak jsem nad tím tak uvažoval, všiml jsem si jednoho detailu: „Pane, když jsi to ty, rozkaž (poruč mi), ať přijdu k tobě po vodě!“

Tam nešlo o vodu, nešlo tam o adrenalin – ale šlo o projev víry a důvěry v Ježíše.

 

Petr věřil, že kdyby to po něm chtěl Ježíš, tak dokáže jít i po vodě. Když jsem si tohle uvědomil, tak mě to docela dostalo. Zeptal sám sebe – mám i já (máme i my) takovou víru?

Kdybych věděl, že Ježíš po mě chce, abych chodil po vodě, tak bych přelezl okraj lodi? Takhle v suchu se o tom docela pěkně povídá, ale stoupl bych si na hladinu a šel bych. Plavil jsem se po moři – a byl jsem moc rád, že jsme měli dobrou loď. Když jsme se vzdálili tak, že nebyla vidět žádná pevnina, připadal jsem si trochu nesvůj – to bych nedoplaval…

A to už vůbec nemluvím o tom, že Izraelité nikdy neměli vodu moc rádi – nebyli to námořníci – vodu vnímali jako nutné zlo – největší biblické nestvůry žily pod vodou.

 

Kdo z nás by přelezl okraj lodi a vydal se na vodu? Loď je zde krásným a jasným symbolem bezpečí a jistoty.

Kdo z nás opustíme naše jistoty, naše pohodlí, naše představy o životě – a vyjdeme do nebezpečí, do nejistoty – chodit po vodě – jen proto, že to po nás chce Ježíš?

 

A my ve skrytu duše tušíme, že Ježíš po nás i leccos chce, a proto si ho někdy držíme tak trochu „na distanc“ – někdy tomu říkáme „zdravý odstup“. Hlavně aby po nás nic nepříjemného nebo nebezpečného nechtěl… Nebo bychom zavolali na Ježíše a řekli mu: „Mistře, my zpomalíme, a ty k nám nás po té vodě dojdi, když už ti to tak pěkně jde. Nastoupíš do lodi a všichni budeme v suchu…“ Aby Ježíš pěkně přišel za námi a ne my za Ježíšem? Neděláme to tak trochu? Petr to tak neudělal.

 

Když mu Ježíš řekne to jedno jediné slovo „Pojď“, tak se Petr vydá. Připadne mi to trochu absurdní – já bych se ptal: „Ježíši a unese mě ta voda? Myslíš to vážně? Neděláš si legraci? Jak mám jít rychle? Mám vystoupit jednou nohou, anebo si raději stoupnout na hladinu oběma nohama?“ Asi by mi jedno jediné slovo nestačilo… To by bylo aspoň na hodinovou debatu, abych o tom vůbec začal uvažovat… Petr ne. Udělal ten krok víry. Inspirativní…

 

Když se vydal na vodu, tak šel. Když jsem nad tím uvažoval, tak se mi honily hlavou jednotky vzdálenosti. Kolik toho ušel? Vyzkoušel si, že ta hladina ho unese? Jak se mu to líbilo? Jak na to koukali ostatní učedníci? Jak šel rychle? Bylo to taky nějak stabilní? Něco ujít musel – Písmo říká: „Vystoupil z lodi, kráčel po vodě a šel k Ježíšovi.“ Pár kroků tedy musel udělat. A ta voda ho udržela. Prosím vás, neptejte se mě jak – netuším, jak je to možné. Někteří vědci si sice myslí, že jezero bylo zamrzlé – jen nikdo z nich nevysvětlil, jak to, že den předtím se 5000 lidí posadilo při zázračném nasycení na trávě. A asi ani tito špičkoví vědci nevysvětlí, jak by po zamrzlém jezeře učedníci jeli po lodi a že by se divili, že je možné po ledu normálně chodit. A že to tomu Petrovi nepřipadlo studené, když šel po ledu. A že by svatopisec mluvil o strachu ze silného větru a nezmínil prasknutí ledu? A že koupel v ledové vodě s tehdejší úrovní zdravotnictví Petr bez úhony přežil… Vede mě to k jedinému závěru – že ani učedníci ani svatopisec nebyli (narozdíl od některých rádobyvědců) natvrdlí :) Raději zpět k originálnímu příběhu. :)

 

Dokud se Petr díval na Krista, tak to bylo v pořádku. Když zpozoroval silný vítr, dostal strach. A šel pod hladinu. To mi připomíná: kolik my máme různých strachů, které nás stahují pod hladinu? Kolik strachů nám brání důvěřovat Bohu? Kolik strachů způsobuje, že nemáme víru, že Ježíš tu je a že když si nás zavolal, tak nás nenechá se utopit? Důležitá otázka… Na co se ve svém životě vlastně díváme?

 

Všimněte si detailu – sotva Petr uvidí vítr, jde pod hladinu – ale najednou je Ježíš HNED u něho a zachytí ho. Ale tam se nikde neříká, že by došel až k Ježíšovi. Co to znamená? Další zázrak? Málokdo si toho všimne. Chůze po vodě je pěkná věc, ale Petrův život je pro Ježíše evidentně daleko důležitější – než chůze po vodě.

 

Ježíš taky mohl v klidu dojít k lodi a říct – no, Petře, když nevěříš, tak si zaplaveš – Ježíš ho nenechá se utopit. Pro mě je to důležitější než chůze po vodě. Ježíš chtěl Petrovi zprostředkovat zkušenost víry – on ho neponižuje, ale zeptá se ho: „Malověrný, proč jsi pochyboval?“ Já myslím, že to neřekl jedovatě, ale že Petrovi ukázal, že jestli se málem utopil, tak to nebylo gravitací, ani vodou, ale jeho malou vírou. Nevím jak pro vás, ale pro mě je to povzbuzení. A pro ty učedníky taky – vyznávali: „Jsi opravdu Boží Syn.“ Uvěřili.

 

Když si celou tuto událost zjednodušíme, tak není o fyzikálních veličinách a zákonech, ale o víře – o touze jít za Kristem, o strachu z překážek a o Boží záchraně. Co si z toho můžeme odnést my? Teď a tady? Vžijme se teď to této příhody a zkusme si pojmenovat: Co je mou lodí (mými jistotami)? Kam (nebo k čemu) mě Ježíš volá? Co jsem pro něj ochoten udělat? Čeho se bojím? Věřím, že mě dokáže chytnout za ruku a nenechat mě utopit se?

Pane, rozkaž, ať přijdu k tobě - třeba i po vodě!

Sdílet

Komentáře

vildatom Díky. Pro mě je to také povzbuzující.

JiridloAA No, AMEN! :)

Mony Moc děkuji za krásný článek. Evangelium mi přišlo blízké a oslovující už v neděli, ale teď vidím, že některé hloubky jsem ještě neobjevila :-) Díky.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio