Jsme na cestě

Občas se to některým lidem stává. Žijí svůj běžný duchovní život v jakémsi vegetativním stavu (nic moc, ale přežívají), snášejí tíhu světa a z hlediska víry jim není moc dobře. Pak přijde doba prázdnin a s ní spojené skvělé duchovní akce, tábory, setkání, duchovní obnovy, poutě, výlety… A lidé se nadchnou a znova nadechnou, opět se dotknou krásy daru víry, vstoupí do modlitby, jejich srdce znova začnou toužit po Bohu. Někdy se třeba i po dlouhé době smíří s Bohem, udělají si předsevzetí, ale… Vrátí se do všednodenní reality a dřív nebo později i do svých zaběhnutých kolejí. A s nostalgií vzpomínají, jak jim bylo hezky. Je živá víra opravdu jen povrchní záležitostí pocitů a emocí?

Tomuto jevu se někdy říká „zážitková zbožnost“. Když si na těchto akcích člověk „přičichne“ k ideálu a vidí, jak je mu všednodenní život vzdálen, zabalí to. Protože rozdíl mezi „Boží blízkosti na akci“ a „všedním dnem doma“ je příliš veliký. Jejich život se podobá horské dráze – strmé vzestupy, adrenalin, skoro až extatické zážitky… a potom strmé pády, nárazy na vlastní slabost, znechucení a rezignace. Žít všední život jako na „akcích“ prostě nejde.

Co s tím? Když jsem se spolu s některými přáteli nad touto otázkou zamýšlel, mluvili jsme o tom, že člověk je na cestě. A každá cesta má svůj cíl. Zvlášť mladí chtějí doběhnout k cíli a být tam co nejdříve. V duchovním životě a víře to ale takhle nejde. Právě proto to leckdy tolik „dře“.

Věc, která pomáhá, je pohled na životní cestu v její celistvosti – nejen se současnou pozicí, ale i s cílem, kterým je Bůh. Mnoho lidí se snažilo žít duchovní život z vlastních sil, prakticky bez Boha. A to nejde. Počítáme na své cestě s Bohem, nebo je pro nás nedosažitelný? Kolik ztroskotání bylo způsobeno právě ztrátou toho nejdůležitějšího – cíle? A to už vůbec nezmiňuji klíčovou Boží podporu – Bůh nás přece nezanechal na cestě bez pomoci…

Dále je praktické počítat s tím, že každá cesta má úseky příjemné a prosluněné, ale také úseky, kde je potřeba zapracovat a snést nějaké to nepohodlí. Některé úseky jsou vyloženě nebezpečné, jinde se zas nacházejí důležité křižovatky, které mohou poutníka posunout vpřed, nebo zavést zpátky. Cesty prostě bývají složité. Na „vzdušnou čáru“ se v duchovním životě nehraje.

Nedá se říci, že by některé úseky byly důležitější nebo méně důležité. Protože se všechny nacházejí na „té naší“ cestě, důležité jsou všechny. K cíli totiž můžeme projít jen skrze ně. Nelze vystoupit na vrchol hory sezením v turistických restauracích (pouze akce bez všednodennosti), ani bez přestávky, odpočinku a průběžného občerstvení (pouze všednodennost bez akcí). I když to někdy vypadá, že skáčeme (bez vlastní zásluhy) v sedmimílových botách (akce), jsou části, kdy se boty sedmimílové mění na sedmitunové (všednodennost). Přesto je potřeba pokračovat. I snesené vyprahlosti, překonaná únava, zvládnuté problémy mají na duchovní cestě své místo a je potřeba jimi (pokud možno se ctí) projít.

Nemůžeme dojít do cíle hned – a ani to po nás (kromě nás samých) nikdo nechce. Všechno chce svůj čas a náš cíl nám také nikam neuteče – naštěstí. Někteří duchovní otcové říkali, že je lepší klopýtat malými kroky správným směrem, než rychle běžet mimo.

Častou komplikací na cestě bývá „diktatura příjemnosti“. Zvlášť malé děti vnímají příjemné věci jako zákonitě dobré, a věci nepříjemné jako zákonitě zlé. Dobré vyhledávají a zlým se vyhýbají. Dospělý a zralý člověk ví, že je to složitější a že jsou i věci příjemné a přitom zlé a nepříjemné a přitom dobré. A proto se příjemností/nepříjemností (citem) neřídí.

Akce jsou sice příjemné, ale nejsou cílem. Všednodennost je sice nepříjemná, ale také není cílem. Křesťan se nemusí řídit tím, co je nebo není příjemné, ale orientuje je podle cíle. Na akcích jde cíl vidět, ve všednodennosti se často musí najít a vybojovat. I přes chvilkovou nepříjemnost. „Víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ (Řím 5,3-5) Možná že právě proto nás Bůh nechává takhle bojovat a nenaservíruje nám spásu a pohodu na zlatém podnose hned na začátku naší cesty.

Někdy je dobré se ohlédnout zpět a zavzpomínat (třeba na příjemné akce), ale nezběhnout z aktuální cesty a neztratit cíl.

Zajímavě to napsal sv. Pavel: „Bratři, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.“ (Flp 3,13) Myslím, že Bůh dokáže být cílem v jakékoli životní situaci, v jakémkoliv problému, kdekoliv.

Další důležitý fakt: Přežijí jen ti nejsilnější. K cíli nedorazí ufňukánci, kteří se vzdávají a mají tisíc důvodů, proč něco nejde. Ale dorazí tam bojovníci, kteří ví, komu uvěřili, kam jdou a kdo stojí po jejich boku. Je důležité se rozloučit s poraženeckou náladou a znova začít bojovat. Růst prostě někdy bolí a žádná rozumná zkratka – pokud chceme vyrůst a dozrát – neexistuje. Už jsem slyšel spoustu výmluv a důvodů, proč to nejde. Ten, kdo jde za cílem, potřebuje vědět nejen kudy cesta nevede, ale musí cestu najít.

Cesta za Bohem zpravidla vede skrze zápas s vlastními slabostmi, skrze boj o modlitbu, skrze posvěcení místa a času, ve kterém po většinu roku žijeme. Nejen skrze vítězství, ale i skrze pády a povstání z nich. Čím dřív tohle křesťan přijme, tím dřív na této cestě kloudně vykročí. Důležité je vědět a zakusit, že Bůh o naší cestě ví. On ví, že jsme slabí, on ví, že naše cesta je namáhavá. Ale také ví, že cíl stojí za to. Proto nás nechává jít. Proto nás nechává padat a povstávat.

Důležitá je snaha o zdravý (byť nedokonalý) duchovní život. Dobří průvodci, Písmo, posila svátostí, společenství ostatních křesťanů, modlitba… a vědomí, že jsme na cestě. Útěchou může být, že se časem i cesta víry trochu stabilizuje. Pokud člověk žije poctivě a vytrvale po své cestě jde, tak se výkyvy vyrovnávají a rozdíly mezi akcemi a všednodenností zpravidla nebývají tak veliké.

Bůh po nás nechce, abychom doběhli do cíle hned. Ale chce po nás, abychom za ním (a s ním) nepřestali běžet.

Nemohu nezakončit toto zamyšlení mým oblíbeným žalmem 23 (v liturgickém překladu)…

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám,
dává mi prodlévat na svěžích pastvinách,
vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout.
Občerstvuje mou duši, vede mě po správných cestách pro svoje jméno.
I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou.
Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha.
Prostíráš pro mě stůl před zraky mých nepřátel,
hlavu mi mažeš olejem, má číše přetéká.
Štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života,
přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy.

Bože, jsme na cestě. Děláme chyby, jsme slabí. Ty to víš. Ale také víš, že se dokážeme učit, a že v našem srdci hoří touha po tobě. Veď nás, chceme se nechat vést – ať už naše cesty povedou kdekoliv. Amen.