Lid tvrdé šíje

V prvním čtení jsme slyšeli takové zvláštní slovo, na které v Písmu nejsme až zas tak moc zvyklí. Mojžíš říká o Izraelitech, že je to „lid tvrdé šíje“. A krásně na to volně navazuje Pavel v listě Korinťanům: „Žijte radostně, zdokonalujte se, buďte přístupní napomínání, buďte svorní, žijte v pokoji… a Bůh, dárce lásky a pokoje bude s Vámi.“

A myslím, že se všichni shodneme na tom, že lid tvrdé šíje přesně tohle potřebuje.

Lid tvrdé šíje, který bude vnímat radost, tak už nebude mít šíji tak tvrdou, dokáže se dělit o radost.

Lid tvrdé šíje, který se bude zdokonalovat a nebude líný ani zkostnatělý, poroste, bude se vyvíjet, pozná, že tvrdá šíje není OK.

Lid tvrdé šíje, který je přístupný napomínání se na svou tvrdost nechá upozornit a může leccos přehodnotit.

Lid tvrdé šíje, který bude svorný, nebude lid sobecký.

Lid tvrdé šíje, který bude žít v pokoji, už nebude lid tvrdého srdce. A proto Bůh dárce lásky a pokoje bude s nimi.

Izraelité byli skutečně lid tvrdé šíje. A možná se jim ani tam moc nemusíme divit. Nebyl to velký národ, žil v poměrně nepřátelském prostředí, v nehostinné poušti měl poměrně těžkou obživu, doléhaly na ně starosti a nemoci… To si většinou umíme celkem dobře představit.

Možná i ze svého okolí známe lidi, o kterých by se dalo říci, že jsou to lidi tvrdé šíje. Nepřátelé víry, nevěřící, zlí, lhostejní, bezohlední, hříšní lidé - a já myslím, že není moc těžké na ně ukázat prstem.

Jak jsem tak nad tím textem přemýšlel o Izraelitech - lidu tvrdé šíje. Všiml jsem si jednoho detailu - o který bych se s Vámi chtěl podělit, protože je nesmírně důležitý.

„Ano, je to lid tvrdé šíje,“ říká Mojžíš, ale on pokračuje zvláštně „ ale odpusť naši vinu i náš hřích a přijmi nás jako dědictví."

Mě to skoro vyrazilo dech, protože jsem si uvědomil, jak se někdy chováme my - my umíme ukázat na ty druhé, poukázat na jejich chyby. A že nám to jde někdy dobře. :) Ale všimněte si, Mojžíš říká: „…odpusť NAŠI vinu i NÁŠ hřích a přijmi NÁS jako dědictví.“

Jsme ochotní si přiznat, že lid tvrdé šíje nejsou ti oni (nevěřící, hříšní, slabí), ale že jsme to my? No, to už je těžší. Ukázat prstem na druhého je snadné, ale ukázat prstem na sebe? Přiznat se k hříchu, k slabosti, k nevěře (nedůvěře)?

Mojžíš byl obdivuhodný člověk - on se nepovyšoval nad Izraelity - byť to byl lid tvrdé šíje, Mojžíš se nevyčleňuje.

A to nás staví před otázku - nejsme náhodou také my lidem tvrdé šíje? A aby to nebylo tak masové a anonymní - nejsem také já člověkem tvrdé šíje? Nevím, jak vy, ale já musím uznat, že jsem. I já jsem člověk tvrdé šíje. Připadám si nepoučitelným - nebo aspoň obtížně poučitelným. Kolikrát jsem viděl svoji hříšnost, a přesto všechno dokážu ukázat na druhé prstem a soudit.

Kolikrát jsem viděl nádherné Boží skutky, a přesto dokážu někdy žít bez Boha. Kolikrát jsem viděl zrůdnost hříchu, a přesto hřeším. A tak i když vidím zlo druhých lidí, nemůžu volat nic jiného, že společně s Mojžíšem „…odpusť NAŠI vinu i NÁŠ hřích a přijmi NÁS jako dědictví.“

My to ale můžeme vidět na ještě lepším příkladu. Slavíme dnes slavnost Boží Trojice. Ježíš nás nechal trochu nahlédnout do kousku vnitrobožského Tajemství. Ukázal nám něco, co bychom my sami nikdy nepoznali. Ukázal nám kousek Boha.

Slyšeli jsme o tom v úryvku evangelia. Ježíš se nám představuje jako ten, který viděl na Otci jeho lásku ke světu a k lidem (naprosto nepochopitelnou lásku dobrého Boha k lidem tvrdé šíje - i k nám - proto je velmi praktické se z lidu tvrdé šíje tak snadno nevynechávat). Proto se vydal (těm zlým lidem) do rukou, nechá se připravit o život a ještě jim dá účast na Božím životě - Ducha Svatého. To je tajemství, které je nejen nepochopitelné, ale také nás usvědčuje z tvrdosti šíje. Ježíš jediný neměl tvrdou šíji - protože uměl projevit lásku.

Jak je to s námi? Právě v praktickém životě lásky nejčastěji hřešíme, naše vztahy vypadají tak jak vypadají, a nejhorší na tom je, že jsme si na to zvykli, naučili jsme se v tom žít a tak nějak je nám v tom i občas dobře.

Když se Mojžíš modlí: „přijmi NÁS jako dědictví,“ tak moc dobře ví, že takové dědictví by žádný člověk nechtěl a že pouze Bůh je tak velký, že přijme hříšnost a slabost člověka.

Bůh nás přijal. Ne v budoucnosti, ne až před něj předstoupíme ve smrti, ale přijal nás v Ježíši, přijal nás tím, že nám dal život. A naším úkolem je žít podle toho, že jsme lid tvrdé šíje, že jsme nedokonalí a slabí, ale že jsme Boží dědictví v tomto světě.

Co si můžeme odnést z té dnešní bohoslužby slova? Udělat cokoliv, co tu naší šíji trochu pouzdraví a napraví. Kdybyste na to sami nepřišli, tak se zeptejte svých nejbližších, nebo těch, se kterými nějak válčíte.

Sv. Jan od Kříže v jednom dopise napsal: Kde není láska, zasej lásku a sklidíš lásku. Přeju hodně sil do setby a radost ze sklizně. A pak se i na nás naplní to, že: „Bůh, dárce lásky a pokoje bude s NÁMI.“