P. Robert Bergman

Boží vůle

24. 3. 2014 11:16
Rubrika: Katechumenát

Boha nikdo nikdy neviděl, ale co je a co není Boží vůle, někdy přesně ví každý druhý… Co se skrývá za tímto tajemným označením „Boží vůle“? Nálepka „Boží vůle“ je poměrně snadno po ruce a stejně tak snadno se dá nalepit na cokoliv. A někdy s ní – i jako křesťané – velmi nebezpečně plýtváme.

 

Nedávno jsem se setkal s dvěma extrémními „Božími vůlemi“. Jedna byla nepříjemná v podobě automobilové nehody a smrti blízkých, druhá byla naopak velmi příjemná. Největší krásou této „Boží vůle“ bylo, že se nad ní vůbec nemuselo přemýšlet. „Boží vůlí“ mohou být také některé naše vlastnosti, nad kterými jsme už rezignovali. Je zvláštní, že „Boží vůlí“ bývá velmi často nazýváno něco podle míry příjemnosti nebo nepříjemnosti. Psycholog by možná řekl, že jde o snahu objektivizovat subjektivní pocity. Potvrdit něco lidského „Božím razítkem“.

 

S Boží vůlí se často setkáváme v úvahách o životním povolání a volbě životního partnera. „Je pro mě Boží vůlí kněžství, řeholní život, nebo manželství – a s kým?“ A otázka je položena tak, že jediná cesta ke štěstí a naplnění života může vést pouze jednou z uvedených cest. A kvůli lidské nejistotě se snažíme nalézt „Boží razítko“ kde jen to jde – a kde to nejde, rádi a ochotně nasloucháme lidem, kteří ho „zcela jasně vidí“, nebo dokonce „ovládají“.

 

S Boží vůlí mají často problém ti, kteří mají příliš „černobílé“ vnímání světa: „Někde okolo všech špatných cest se vine jen ta jedna jediná správná.“ A je kladen větší důraz na správnou cestu a ne na dobrý cíl. Mohou dvě odlišné cesty vést k jednomu dobrému cíli? To je otázka…

 

Co ale skutečně Boží vůle je?

 

Tak předně je potřeba veliké opatrnosti. Otázka po vůli Boha musí být otevřenou otázkou – nejde o okultní dotazování, ale o pokus vstoupit do tajemství. Rychlé odpovědi většinou nebývají správné. Bůh není infolinka, na kterou zavoláme a okamžitě dostaneme odpověď.

 

Boží vůle nikdy nejde proti zodpovědnosti člověka. Každý člověk si nese zodpovědnost za svá rozhodnutí. Pokud se člověk rozhoduje pro dobro, je plodem tohoto rozhodnutí dobro. Pokud se člověk rozhodne pro zlo, jeho odměnou budou následky zla.

Bůh daroval člověku svobodu a důsledně ji respektuje. Myslím, že Bůh nevolí cestu „argumentací svou vůlí“ k tomu, aby člověku tento dar zase skrytě a elegantně sebral. Bojím se, že velká část dotazů po „Boží vůli“ má v pozadí právě snahu zbavit se zodpovědnosti – za svůj život, za svá rozhodnutí, za své činy.

 

Je potřeba zkoumat dotazování po Boží vůli – je to snaha zodpovědnost zodpovědně přijmout (ve shodě s Bohem), nebo snaha se zodpovědnosti (zbožně) zbavit? „Je to Boží vůle – já za to nemůžu – když to dopadne špatně – stěžujte si u Boha – je to přece jeho vůle – já jsem jen poslechl.“ Skutečně tento postoj chce Bůh? Myslím, že není možné nalézt Boží vůli bez svobody, rozumu a zodpovědnosti.

 

Je možné, že s velikou zodpovědností, kterou neseme, je nám také svěřena naším Bohem stejně veliká důvěra – tedy že máme šanci tuto zodpovědnost dobře naplnit. Máme šanci.

 

Pojďme se podívat, co o své vůli říká její Autor. Pojem Boží vůle je možné najít v 18 verších, ale většinou Bible mluví dost obecně. Pojďme se podívat blíže na pět míst:

 

1 Tes 4,3: Neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení, abyste se zdržovali necudnosti.

Bůh chce, aby byl člověk posvěcen, aby byl naplněn Duchem, aby byl podobný Bohu, který je také svatý. Princip Boží blízkosti, protože svatým člověk může být pouze Boží blízkostí, nikoliv svou zásluhou a ze svých sil.

Boží vůle je to, co nás v dané situaci přibližuje Bohu.

 

1 Tes 5,18: Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.

Bůh obdarovává člověka. Neustále a velmi. A ideální odpověď člověka na dar je vděčnost. Nejčistší forma modlitby jsou chvály a díky – protože jsou nezištné – a obdivují Boží krásu a lásku. Podobně jako v mezilidských vztazích.

Boží vůle je přijímat Boží obdarování a odpověď formou vděčnosti.

 

1 Petr 2,15: Taková je přece Boží vůle, abyste dobrým jednáním umlčovali nevědomost nerozumných lidí.

Je to opět Bůh, který jedná dobře – k dobrým i zlým. Je to Otec, který miluje své syny a dcery a zahrnuje je požehnáním. I v tom můžeme být Bohu podobní – a zároveň je to konstatování vítězství dobra na světě – ne silou, ne mocí, ale dobrem – to je naše zbraň.

Boží vůle souvisí s etosem – s tím co děláme, jak se chováme, jaké vyznáváme hodnoty – souvisí s pojmy dobro a zlo.

 

Řím 8,27: Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle.

Jestli Bůh něco chce, tak tak to taky dosáhne. Ne silou, ne mocí, ale Duchem. Úloha člověka je nechat se proměnit, nechat Ducha se přimlouvat.

Boží vůle je projevem Božího zájmu o člověka. A také projev Božího pohledu na jeho život.

 

Řím 12,2: A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.

To je náš úkol – ne určovat, co Boží vůle je, a co není, ale disponovat se pro ni. Být použitelným pro Boha.

Boží vůli je potřeba hledat a pro toto hledání se disponovat.

 

Jaká je tedy Boží vůle pro člověka? Tato otázka je ze své podstaty obecně nezodpověditelná. Zodpověditelná je pouze otázka: „Jaká je Boží vůle pro mě?“ A odpovídá na ní již zmínění Boží slovo. „Nakolik mi v cestě za Bohem něco pomáhá, je to dobré, nakolik mi v tom něco brání, je to zlé,“ jak kdysi napsal Ignác z Loyoly.

 

„Největší Boží zábavou není šifrovat svou vůli“, řekl jednou můj kamarád Jirka Černý. A my ho z toho přesto občas podezíráme. Zvláště tehdy, když nenacházíme takové odpovědi, jaké bychom si přáli a máme dost zodpovědnosti, abychom svou vůli neprohlásili za Boží. Pro někoho se Boží vůle může zdát nevyzpytatelná – zvlášť pro lidi, kterým není příjemné opustit pozice jistoty a vstoupit do tajemství vztahu s Bohem.

 

Někdy křesťané věří v to, že sice existuje dobrý Bůh, ale s nepříjemnou vůlí. Někdy je to dokonce taková tichá vzpoura proti Bohu, který člověku upírá vše příjemné.

 

O Boží vůli se často mluví v souvislosti s životní cestou. Ve společnosti je taková utkvělá a stará představa, že člověk má předurčenu nějakou životní cestu, kterou musí správně dekódovat a najít a pokud se po ní vydá, tak dojde spásy. A pokud ne, tak ne. Je to opravdu tak? Pokud Bůh obdaroval člověka svobodnou vůlí a pokud ho zve do vztahu lásky, tak by tato „Boží vůle“ byla manipulací. „Buď tu jedinou a konkrétní cestu (životní stav, partnera) najdeš a pak budu s tebou a ty budeš spasen, nebo si jdi jinou cestou a pak mě nezajímáš.“

 

V knize Genesis dostává člověk jeden z prvních úkolů: „pojmenovávat stvoření“. Je to symbol spolupráce s Bohem. Člověk se má podílet na uspořádání světa – a tak využít svou kreativitu. Antonio Machad, španělský básník, kdysy napsal: „Nenajdeš cestu, pocestný, ty sám si ji tvoříš, když jdeš.“ A prorok Izaiáš by mohl dodat: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel.“ (Iz 43,1-3)

 

Stejně tak si i my tvoříme naší životní cestu. Potřebujeme znát mantinely zla, abychom se mohli rozhodovat pro dobro, a potřebujeme znát Cíl. Ale jakou konkrétní podobu ta cesta bude mít – to už je záležitost našeho svobodného rozhodnutí.

 

Ještě v semináři jsem slyšel zajímavou definici: dobrým knězem se může stát jen ten, kdo by byl dobrým manželem a otcem, a dobrým manželem se může stát jen ten, kdo by byl dobrým knězem. Hranice dobra se tedy nevine mezi různými druhy povolání, ale v srdci rozhodování a života každého člověka. To neznamená, že všechny cesty jsou stejné. Samozřejmě že nejsou. Člověk povolaný ke kněžství bude mít tuto cestu podpořenou konkrétním obdarováním, ale to neznamená, že by dobře nemohl svůj život naplnit jako manžel. A naopak. Obě cesty mají své tváře, a na obou se musí člověk rozhodovat mezi dobrem a zlem a hledat své posvěcení a své úkoly. A každá z těch cest má své krásy i úskalí. A obojí je potřeba přijmout a posvětit. To je, alespoň podle Písma, Boží vůle.

 

Možná by jako klíč (když se ptáme po Boží vůli) mohla posloužit otázka, proč se po ní ptáme? Proto, abychom se přiblížili Bohu, nebo proto že se nechceme rozhodnout špatně? A proč se nechceme rozhodnout špatně? Bojíme, že se od nás Bůh odvrátí? Vlastního selhání? Že si zkomplikujeme život? To je důležité, protože ukazuje nevyslovený argument malé víry (ne-víry, nedůvěry) člověka. Proč tedy chci znát Boží vůli? Protože v něj až zas tak moc nevěřím?… Zní to paradoxně, ale lidské jednání to dokáže. Stejně tak paradoxní je ubližovat lidem, které milujeme… A děláme to všichni. A kdo ne, tak nemiluje. Největší výčitkou milujícího jsou právě skutky zraňující lásku.

 

Přesto se ale ptáme po tom, co chce Bůh i ze zcela legitimních důvodů. Z ochoty nechat se vést Boží moudrostí a prozřetelností, vyjadřující důvěru k Bohu…

 

Všiml jsem si jedné zvláštnosti. Ten termín „Boží vůle“ je dost neosobní. Jakoby se například manžel ptal: „Jaká je asi vůle té mé ženy“, ale neptal se jí: „Co po mě chceš? Co by ti udělalo radost? S čím ti můžu pomoct?“ Dokážeme dlouze rozmlouvat i uvažovat o Boží vůli – ale bez Boha. Kdybychom stejné úsilí a čas věnovali rozhovoru s Bohem – tak bychom možná věděli víc – a bez nějakých našich dohadů a domněnek. Je divné, když se člověk ptá na Boží vůli člověka, a ne Boha. V první řadě má otázka: „Co po mě chceš, Pane?“ místo v modlitbě.

 

Jak zjistíme, co Bůh chce? Jak je to u lidí? Díváme se na člověka, díváme se na to, co dělá, jak se chová. Nasloucháme mu. Přemýšlíme o něm, vzpomínáme na zkušenosti, porovnáváme jej se sebou, jestli jsme se třeba někdy také neocitli v podobných situacích. Když nám zavolá, mluvíme s ním, když nám pošle dopis nebo SMS, tak si jí přečteme. Pokud nám něco vzkáže přes někoho, tak to taky vyslechneme, ale s opatrností vůči informačnímu šumu (aby to nedopadlo jako hra „tichá pošta“ – proto je dobrá opatrnost).

 

A jak je to s Bohem? Těžko se můžu ptát po Boží vůli, když se nemodlím. Když nečtu pravidelně Boží slovo. „Harakiri metoda“ náhodného otevření Bible – trochu zavání magií – může fungovat, ale také nemusí. A jak to poznáme? Snadno – nepoznáme!

 

Někdy Bůh dokáže promlouvat skrze pokoj v srdci, někdy skrze nepokoj. Někdy Bůh promlouvá skrze touhy člověka, někdy skrze jeho vlastnosti a schopnosti. Často promlouvá skrze životní situace a skrze lidi, které potkáme. V každém případě je nutná důvěra – jinak nepoznáme nic a opatrnost, jinak budeme za projevy Boží vůle pokládat kdejaký nesmysl.

 

Nejde jen o to naslouchat, ale také porozumět. Jestli nebudeme nastaveni na Boha, tak to bude jako v Bulharsku – lidi na nás budou vrtět hlavou a my si budeme myslet, že to znamená „ne“. A někdy to s námi má Bůh daleko těžší… Díky naší ochotě porozumět by nám nepomohla ani rána do hlavy přímého telegramu z nebe s Boží pečetí. Modlíme se každý den: „Buď vůle tvá,“ a ochota porozumět Bohu (a také poslechnout ho) tuto modlitbu buď povznese k nebesům, nebo nechá sestoupit do pekel, jako obžalobu našeho zatvrdlého srdce (obrazně řečeno).

 

Možná by se také daly rozlišit tři roviny Boží vůle – každodenní, střední (např. volba zaměstnání nebo bydliště) a životní cesty (volba povolání/životního partnera). Tři úrovně zodpovědnosti, které mají svá specifika:

Každodenní – je potřeba jednat hned podle svého svědomí a zkušeností.

Střední – týká se druhých lidí – zpravidla nejbližších – potřeba konfrontovat přání a cíle (zvláštní – když jednoho volá do vztahu a druhého ne) – tak co je tedy Boží vůle, když jeden to vnímá jako že URČITĚ ANO a jeden jako že URČITĚ NE?

Životní cesta – systematické rozlišování dle tužeb a schopností. S tím je dobré si nechat poradit od někoho „nad věcí“.

 

Ani jedna z nich ale není předurčení. Někomu se lépe chodí po pláži, jinému v horách. Ten kdo má rád pláž, tak by neměl lozit po horách a naopak. Ale to neznamená, že se plážový nemůže vydat do hor. Může. Bude to pro něj těžší, ale může to zvládnout. A naopak. A je také dobré vědět, že neexistuje pouze pláž, že neexistují pouze hory… A že člověk s jinou zálibou není automaticky špatný, zlý, zkažený, méněcenný…

 

Bůh nám dal život a dal nám ho jako polotovar, na kterém můžeme (a máme) spolu s ním pracovat a tvořit. Jedna z mála věcí, kterou po nás Bůh chce je kreativita. Jeho vůle je v principech jasná: „Žij, žij dobře, nech se obdarovat, žij se mnou, nežij jen pro sebe, starej se o všechny a o všechno, co jsem ti svěřil.“ A na nás je, abychom na plátno života namalovali co nejkrásnější obraz, který zachytí aspoň odlesk Boží krásy a ukáže, kdo nám všechno svěřil. Nikoliv omalovánky, ale obraz.

 

Mimo jiné jsme dostali i schopnost přijmout neúspěch a následky špatných rozhodnutí. Poměrně častou duchovní nemocí je touha po snadném a bezbolestném životě – aby všechno Bůh vyřešil za nás, aby nám urovnal cestičku. Tak to ale nefunguje. Jako slabí lidé potřebujeme spolupracovat i s Božím nadhledem a s Božím milosrdenstvím. Můžeme se opřít o důvěru, že „Bůh dokáže psát rovně i na našich křivých linkách.“ P. Tomáš Špidlík v jedněch duchovních cvičeních řekl, že umělec, který tvoří obraz, tam dokáže zapracovat i stíny, selhání a špatná rozhodnutí – a výsledný obraz je krásným uměleckým dílem.

 

Nezapomeňme přitom na jednu drobnost. My jsme schopni se soustředit na poměrně malé věci – pohroužit se do problému, a vidět jen ten jeden konkrétní problém. Ale Bůh vidí celý náš život – minulost, přítomnost i budoucnost. A ještě víc – vidí naši duši, vidí všechny naše motivace. Ano, Bůh má pořádný nadhled nad naším životem – a na to bychom při hledání toho, co skutečně on chce, neměli zapomínat. Někdy je to právě nadhled, který nám dokáže Boží vůli zřetelně přiblížit.

 

Podle P. Tomáše Halíka není víra život v jistotě, ale život s Tajemstvím. Z tohoto úhlu pohledu není hledání Boží vůle demaskování jediné správné cesty, ale schopnosti žít tak, abychom znali a dovedli rozlišovat cíle různých cest a měli odvahu nechat se Bohem na těchto cestách Bohem doprovázet.

 

A na závěr jedna kapitolka z knížky Příběhy z Boží kanceláře, kterou napsala Lia Ceritto (vydalo Karmelitánské nakladatelství), a kterou vřele doporučuji:

Andělíček tajemník přinesl na Boží stůl, stejně jako každý den, poštu. Popravdě řečeno, je to pošta dost jednotvárná:

"Pane, vyslyš nás!", "Pane, uslyš nás!", "Pane, nezapomínej na nás!", "Pane, pamatuj na nás!", "Pane, učiň to a to!", "Pane, dej, ať..."

Pánbůh ji zběžně prochází.

"Ano, ano, ale ať 'pamatují' také oni sami, ať také oni 'slyší a činí'. Kolikrát jen jim to můj Syn připomínal!" (Mt 7,21)

Potom andělíček, lehoučký a rychlý, s průsvitnými křídly pilné včelky, přináší horu jakýchsi dokumentů.

"To jsou 'plány' k podpisu," poznamenává nesměle a s tichým šustěním křídel se vzdaluje, protože ví, že nebe může na okamžik pořádně potemnět. Někdy se totiž stává, že Pánaboha pohled na jisté "vůle", které mu jsou přisuzovány, a na určité "plány", které by měl schválit, hodně rozčílí:

"Jsme si jisti, že máme učinit to či ono: Bůh si to přeje!", "Boží vůlí nepochybně je, aby!", "Naše rozhodnutí je správné: je to Boží vůle."

"S jakou jistotou ti lidé mluví o mé vůli!" poznamenává Pánbůh. "Tohle? Něco takového jsem si nikdy nepřál. To? Možná tohle. Tady se skoro trefili. Tohle? No, jen přibližně. Ale tahle 'Boží vůle'! Kvůli ní mě lidé odsuzují ještě po osmi stech letech!" (první křížová výprava)

Temné pusté výmysly Pánaboha rozčilují - ani nemluvě o plánech, jejichž "otcem" měl údajně být:

"Dílo, jež započínáme, je dílem Božím: zjevně se v něm ukazuje jeho vedení."

"Toto je plán vnuknutý Bohem."

"Toto je nepochybně v Božím plánu."

A nezřídka se stává, že po nahlédnutí do "projektů", "plánů" a "děl", která mu jsou přisuzována, zakřičí:

"To tedy z mé hlavy není! Něco takového jsem nikomu neříkal!"

"Pán nás neustále doprovázel a zjevně nám pomáhal svou prozřetelností."

"Že jsem byl stále s nimi?" Zkontroluje si datum v kalendáři.

"V té době jsem byl v Brazílii, ve favelle Barroso. Hostila mě jedna chudá rodina, která bydlela v chatrči z papírových krabic. A zatímco jsem těm chudákům pomáhal postavit cihlový domek, uniklo mi, že "oni" budují desetipatrovou moderní budovu pro duchovní cvičení a rekolekce, vybavenou veškerým komfortem, bazénem, videohrami a luxusním barem."

"Videohry jsou pro děti," poznamenává nesměle andělíček. "Jak jinak by mohli rodiče v klidu poslouchat kázání?"

"Správně, správně, dobře to vymysleli!" zamumlá si Pánbůh.

"A... a... bazén má přece i papež," zašeptá diskrétně tajemník.

"To je pravda, to je pravda. Všechno si žádá své."

"A ten bar, Pane...," pokračuje maličký andílek, "bez něj se dnes nikdo neobejde: aby se na tebe mohli soustředit, potřebují pořádnou kávu."

"Na mne? Copak tu není Duch svatý? A potom - proč musí být tak luxusní?"

"Pane," pokračuje andělíček s vytrvalostí Abraháma prosícího o záchranu Sodomy, "dnešní lidé jsou zvyklí na určitou úroveň. Nechceš přece, aby církev vypadala jako nějaká Popelka!"

Na jedné straně panuje ticho, na druhé úzkostné očekávání. Andělíček upírá pohled na pero v Boží ruce.

"To je všechno milé, dobré. Dobrá, ať si to udělají, jen ať si to udělají."

Andělíček napětím vyvalil oči.

"Ale já," uzavírá debatu Pánbůh, "já si to na zodpovědnost nevezmu! Tohle neschválím!!!"

A zazvoní "o patro níž".

Jako střela z něj vylétne Menico, nejmladší, jž značně umírněný potomek rodu zlomyslných čertů.

Menico, malý poťouchlý dareba, očazený od hlavy až k patě, s hbitými netopýřími křidélky, se dvěma měkkými výrůsty, na čele a s ocáskem zakončeným ostrou špičkou, však kupodivu dokáže i poslouchat, zejména za určitých okolností.

"Menico," Pánbůh nabere hrst dokumentů ležících na stole, "svěřuji ti tyhle 'plány'. Ukaž, co v tobě je: máš plnou moc je roznést na kopýtkách."

"Menico!"

"Tady jsem," plíží se čertík kolem dveří.

"No tak, překazíš je, nebo ne?"

"Já nemůžu, Bože, já vážně nemůžu," odpovídá Menico vážným hlasem. "Ty 'plány' jsem jim totiž nakukal já!"

Můj drahý Bože Otče, není snadné uhodnout, co si myslíš. Snažíme se o to ze všech sil, ale často se mýlíme. Za to může Menico.

Sdílet

Komentáře

Fanóch aneb "Proti svobodné vůli člověka se všemohoucí Bůh rozhodl učinit se bezmocným"

Renata Svobodová Díky za skvělý článek, Robe! Tohle je téma, o kterém je fakt potřeba se takto bavit. Připomnělo mi to knížky Halíka a Orka Váchy. :)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio