P. Robert Bergman

Půst? Proč?

21. 2. 2012 20:24

Hurá, začíná nám doba postní. Tak tohle si asi řekne málokdo. Víme, že doba postní je doba přípravy na velikonoční svátky. A také víme, že je to doba, kdy bychom si měli „něco odepřít“, postit se. Kněží horlí z kazatelen, že se lid má konečně pořádně obrátit, a lid si myslí, že se to s tím obracením zase nedá přehánět. A tak se nám nabízejí dvě otázky – proč máme nějak zvlášť prožívat půst, a jak.

 

Co je to vlastně půst? Bojím se, že naprosté většině křesťanů i nevěřících se vybaví dieta: „Postit se, znamená nejíst.“ Tohle, že chce Bůh? Pomůže mu, když my, kteří jsme ho nějak poznali, budeme mít hlad? Ne. V Písmu je jasně napsáno, že Bůh nemá zalíbení v utrpení člověka. V úvodu postu se při udílení znamení pokání používá věta z Matoušova evangelia: „Čiňte pokání a věřte evangeliu." Bojím se, že časté nepochopení postu se odvíjí z nepochopení této výzvy. V originále není: „sebetrýzněte se, držte hladovku, trestejte sami sebe“, dokonce ani „způsobujte si utrpení“. V originále je použito slovo „metanoieite“ a to doslova znamená „změňte smýšlení“. A doplňuje se: „věř evangeliu“ – věř radostné zvědi o Boží lásce k člověku, na kterou můžeme (a máme) odpovědět naší vírou.

 

Postní doba bývá prožívána různě. Někteří lidé se na ni těší, vrhnou se do ní hlava nehlava, vytýčí si předsevzetí, a stejně tak rychle, jako je začnou dodržovat, tak starosti všedních dní udusí veškeré počáteční nadšení. A veškerý produkt postu jsou výčitky svědomí a někdy i oprávněný pocit vlastního selhání. Jiní přijímají postní dobu s rozpaky, protože vlastně neví, jak ji mají prožívat. Čtyřicet dní nejíst nejde, čtyřicet dní se jen modlit taky ne a se vším ostatním v životě jsou spokojeni... No a možná nejvíce věřících si určí nějaká předsevzetí, horkotěžko zubynehty sebezapřeni je dodržují, ale velmi se těší na konec této nepohodlné doby. Bojím se, že ani tento způsob nenaplňuje myšlenku postní doby.

 

Půst bývá většinou chápán jako půst „od něčeho“. Od něčeho, co si má člověk odepřít, bez čeho se má obejít, v čem se má zapřít. V lepším případě to nefunguje. V lepším proto, že když si člověk nějaký ten půst „od něčeho“ naordinuje, a pak se mu to silou vůle povede vydržet, bývá na sebe většinou pyšný. Poplácá si po rameni a říká si: tak jsem to vydržel. Jsem borec... Ale to je právě to, o čem půst není. Půst „od něčeho“ má jednu zásadní chybu – že sice „něco“ boří, ale nic moc nebuduje. Bývá prostředkem pro posílení vůle, ale sám o sobě nemá schopnost obrátit srdce člověka k Bohu – obrací, ale většinou k sobě samému.

 

Plodný půst totiž může být totiž pouze „k něčemu“. Jak už jsem psal, tak postní výzva je výzvou „k obrácení“. A obracet se v křesťanství, znamená obracet svou tvář (a svůj život) k Bohu. A s trochou pravdivosti musíme uznat, že je stále co k Bohu obracet. Všichni jsme hříšníci, všichni potřebujeme Boha a jeho lásku.

 

K čemu (ke komu) se tedy můžeme (a máme) obrátit? Tak to je otázka, na kterou si musíme odpovědět každý sám. Odpověď zní celkem jasně a logicky – k Bohu. Ale jaká k němu pro mě vede cesta?

 

Postní doba je příležitost, jak změnit své hříšně zaběhnuté koleje. Zastavit se, zorientovat se, co v mém životě k Bohu vede a mě od něj odvádí. A znovu se rozhodnout tuto cestu naplno nastoupit.

 

Předně je potřeba prosit. Obrácení není jen „naše“ snaha, ale v první řadě Boží milost. Není lehké zjistit a přiznat si, že jsme kvůli našemu způsobu života od Boha docela daleko, není snadné unést vlastní hříšnost (teda pokud člověk není buď naprosto svatý, nebo vůči hříšnosti naprosto otupělý). Nejprve je dobré prosit o Ducha Svatého, který nám dokáže ukázat vše v našem životě a světě očima pravdy. A o poznání, co mě „obrátí a přivede k Bohu“.

 

Pro začátek postu je nutné, aby srdce po postu toužilo. Aby toužilo obrátit se k Hospodinu, aby toužilo opustit svůj životní styl – přesněji řečeno všechno to, co v něm překáží Božímu životu. Člověk si prostě musí uvědomovat, že se potřebuje obrátit. Půst, to není jen další z liturgických dob – ale je to další šance k proměně života. Všichni jsme lidé hříšní, a právě v postě si vlastní slabost a hříšnost připomínáme, ne jako akt masochismu, ale jako touhu po Bohu, jeho odpuštění a posílení.

 

Jak na tom jsme můžeme poměrně dobře poznat podle toho, jak se na půst těšíme. Jestli pro nás postní doba je břemenem, nebo, jak už jsem napsal, šancí. Jestli je břemenem, tak náš problém není půst, ale neláska k Bohu. Jestli je šancí, pak Boha milujeme, víme, že můžeme víc a jde nám o to. Půst ze své podstaty je těžký, protože život je také někdy těžký, ale také radostný, protože je pro nás setkáním s Bohem, ke kterému náš životní příběh směřuje. Půst má v sobě schopnost být dobou radostnou, dobou zaslíbení. Nejde jen o to, že my se snažíme. Jsem pevně přesvědčen, že daleko víc se snaží Bůh, který nás stvořil, který nás miluje a který nás chce přivést do plnosti života. Z tohoto důvodu by postní doba měla být pro nás doba radostná. Co jiného by mělo být pro křesťana, když se může přiblížit k milujícímu Bohu?  

 

Když už se tedy někdo odhodlá prožít postní dobu naplno, měl by si připomenout ještě jednu věc. Bůh miluje radostného dárce. Nejde o to, abychom si se zaťatými zuby předsevzali nějakou tu újmu, ale o to, abychom z lásky k Bohu nabídli všechno to, co si můžeme a chceme odepřít. Postní doba, to není Boží záminka, aby z nás pod lstí změny liturgických dob vymámil nějaké skutky zbožnosti, které bychom mohli s hodně velkou nadsázkou pojmenovat „skutky lásky“. On chce, abychom ho skutečně milovali – a ony „skutky lásky“ – postní skutky nepotřebuje On, ale my. On nepotřebuje, abychom se postili, ale my to potřebujeme, abychom si uvědomili vlastní slabost, a že jediná naše šance pro věčný život je žít s Bohem. Bůh miluje radostného dárce. Možná, že je lepší Bohu nedat nic, než to málo s otráveným a znásilněným obličejem. Postní otázka tedy zní: „Co s radostí Bohu daruju a co udělám proto, abych to své srdce obrátil ke svému Stvořiteli?“

 

Nedávno jsem četl kousek Exuperyho Citadely, kde mě naprosto ohromila jedna jednoduchá věta: „Kdo kolem lásky rád jen krouží, ten nikdy nezažije skutečné setkání.“ Myslím, že to krásně platí i o duchovním životě. Během roku většinou jen kroužíme, ale postní doba je pro nás výzvou, jak vykročit k Lásce naplno.

 

Tak jsem toho napsal o tom, co půst je a jak bychom k němu mohli a měli přistoupit. Nevím, jestli mám psát o konkrétních krocích. Spíš to nechám na kreativitě každého člověka. Spíš jen několik praktických rad – pokud si někdo dává nějaké předsevzetí, je nanejvýš vhodné, aby to předsevzetí bylo reálné – splnitelné. Nejčastější chybou bývá, když někdo „přepálí začátek“, a to co se mu zdálo jako dobré, se v několika málo dnech ukáže jako nereálné. Je lepší menší, ale splnitelné, než velké, které celou postní dobu otráví a vezme radost.

 

Každé předsevzetí a každý „skutek zbožnosti“ by měl mít smysl v Bohu. Zhubnout, zachovat si psychohygienu v odepření si televize, nebo více času na domácí práce jsou předsevzetí sice chvályhodná, ale člověka k Bohu většinou moc nepřivádí. Ale o to nám právě jde. Většinou něco děláme buď pro sebe, pro druhé nebo pro Boha. To je potřeba si jasně a pravdivě pojmenovat – co pro koho děláme.

 

Každé předsevzetí by mělo být konkrétní a systematické. Předsevzetí „budu se víc modlit“ v podstatě neplatí už při jeho vyřčení. Při volbě postního předsevzetí může pomoct třeba zpovědník, který člověka zná, a může pomoct najít, co konkrétně by mohlo vést k prohloubení duchovního života. Systematičnost ohlídá, že člověk po týdnu svá předsevzetí „nezabalí“, ale znovu a znovu, každý den si uvědomuje jeho smysl – obrátit své srdce k Bohu.

 

A co konkrétně se dá v postě dělat? Můžete se třeba podívat na článek „Domácí adventní srdeční obnova“, na tomto blogu. Advent a půst jsou si podobné právě v tom, že tyto doby Církev lidem nabízí, aby se „obnovili“. V postě je určitě moc dobré věnovat víc času modlitbě, četbě Písma a duchovní literatury, omezit počítač, internet, televizi... Věnovat se vztahům, zvláště těm, které jsou nějak náročné nebo narušené. Dobročinnost, pomoc potřebným, bohoslužba ve všední den... Jak mi říkal jeden známý kněz: „Kreativitě se meze nekladou.“

 

A co na závěr? Přeji vám, abyste letošní půst prožili v radosti :)

Sdílet

Komentáře

rob Kdybys chtěla něco konkrétnějšího, tak se taky trochu dá. Třeba reflexe - večer, nebo v poledne a večer se na ten den podívat z tohohle úhlu pohledu, a uvidíš, jak to umí být konkrétní. Případně to doplnit ráno nějakým veršem z Písma a hlídat si, kde na něj ve všedním životě narazíš. Smyslem postu je obrátit srdce k Hospodinu - ale nikde není psán konkrétní způsob - život je na tabulky příliš "barevný" :)

zirafa Díky, uvidím, co půjde :)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio