Pocity viny, aneb otroctví u zpovědi

Ach jo. Další článek o zpovědi. A to jsem před pár měsíci myslel, že jsem toto téma už vyčerpal. Tak se snad nebudu opakovat, a jestli ano, tak mi to odpusťte. Téma pocitů viny jsem měl asi rok mezi „rozpracovanými“, ale pak jsem neuváženě kdesi řekl, že nemám motivaci k dalšímu psaní a tato motivace mi byla obratem s dostatečnou intenzitou dodána. :)

Když zpovídám, tak se občas setkávám s lidmi, kteří mají se svátostí smíření obzvlášť velký problém. Ani ne tak s vyznáním svých hříchů, ani s otevřením svého srdce, ale jakoby byli čímsi spoutáni. Jakoby šli ke zpovědi, samozřejmě s vírou v odpuštění, ale vůbec nezakoušeli Boží odpuštění. Nejde mi o nějaké city – ty už od přirozenosti bývají dost nestálé. Abych byl úplně přesný: ti lidé nezakoušejí osvobození od svých hříchů a dál, i po odpuštění, je trápí pocity viny. Obrazně řečeno – vypadají jako otroci svých pocitů viny.

Co s pocity viny? Někteří populární psychologové říkají: „Pryč s pocity viny, je to přežitek, všechno je povoleno.“ Někteří tradiční teologové zase: „Pocity viny jsou správné, protože varují před hříchem a hřích je strašný, patří k němu co nejstrašnější pocity viny, abychom se báli hřešit...“ Možná trochu přeháním, ale pravdou je, že ani populární psychologové se svým liberalismem, ani tradiční teologové se svou strachuplnou radikalitou v otázkách pocitů viny moc nepomáhají. Jedni bagatelizují problém (když člověk nějaké pocity má, tak nějaký důvod jistě mají), a druzí zvyšují stres a tím pocity viny ještě podporují.

Nejprve je potřeba rozlišit, jaký je vztah mezi vinou a pocity viny. V ideálním případě jsou úzce propojeny. Dobře rozlišená objektivní vina (hřích) vzbudí úměrnou emoci – reakci, která člověka upozorní, že něco není v pořádku. Obrazně řečeno je to hlas svědomí, který hlásí nositeli – „něco není ok“. Takhle to Bůh chtěl – na tom není nic moc divného. Bez pocitů viny bychom všichni jednali amorálně a úspěšně vytvářeli to, co Bůh nechtěl – peklo na zemi. Pocit viny je emoce – velmi důležitý mechanismus lidské duše, který reaguje na narušení etické rovnováhy ve vztahové oblasti života člověka (zjednodušeně na vinu).

Vzpomínám na film Misie, který vypravuje příběh žoldáka (Robert de Niro), který v souboji v sebeobraně zabil svého rodného bratra a zakouší veliké pocity viny – podle mého názoru celkem oprávněné. Zpočátku je v hluboké depresi a chce zemřít. Po návštěvě kněze (Jeremy Irons) se rozhodne přijmout pokání (z ruky Božího služebníka – to je důležité), které není jen neplodným sebetrestáním, ale vnějším výrazem obrácení. Jde do hor do nově budované misie, a s velikou námahou a vyčerpáním táhne za sebou síť, kde má svázány své zbraně – předmět svého hříchu a své pýchy. V cíli své cesty přijme odpuštění těch, kterým ublížil a nechá se od nich (nikoliv sám ze svého rozhodnutí) od svého pokání osvobodit. Prožije odpuštění a přiloží ruce k dílu v budování misie. Velmi krásné a symbolické ztvárnění viny, pocitů viny, pokání, odpuštění, osvobození a života v obrácení.

Když se pocit viny objeví (lidově tomu říkáme žraní svědomí), má jediný úkol: přimět člověka k nápravě. Jakmile je rovnováha opět nastolena – člověk napraví, co udělal špatného, případně je mu odpuštěno, pocit viny by měl za normálních okolností zmizet. Jeho úloha skončila – není na co upozorňovat. Jenže okolnosti nejsou vždy normální – minulost, životní příběh, prostředí, ze kterého člověk vychází, výchova, někdy trochu povaha…

U pocitů viny je praktické rozlišit čtyři pohledy: oprávněnost, úměru, mizení a víru.

Klíčová otázka č. 1: Je pocit viny oprávněný? Problém je, že zodpovědět tuto otázku někdy není člověk sám ze svých sil schopný. Oprávněný pocit viny ukazuje na to, že je potřeba něco napravit nebo vyřešit, neoprávněný pocit neukazuje na nic. Je jako bolest bez zdroje bolesti, jako nemoc na zdravém těle. Částečně se to dá rozlišit podle zaměření pocitu viny – oprávněné pocity viny bývají většinou konstruktivní a směřují „ven z člověka“. K nápravě, k omluvě, k prosbě o odpuštění, k přehodnocení. Neoprávněné pocity viny směřují vždy „dovnitř“ – k rezignaci, k užírání se, k odpírání odpuštění, k sebetrestání...

Druhý úhel pohledu je úměra. Ta by se dala přirovnat k lidskému tělu. Lidské tělo má svou „databázi“ látek – žádoucích, neškodných a nebezpečných. Kdo by to neznal. Zdravý člověk se nadýchne vůně louky, pohladí si včelu, ta mu dá žihadlo a on má pocit krásného léta. Když podobou situaci zažije alergik, tak krásu pro nateklé oči ani nevidí, pro rýmu ani čichem necítí, a pohlazení hmyzu pro něj může být smrtelné. Obyčejně neškodné věci které dokážou vzbudit neúměrně velkou reakci. Proč? Tělo trpící alergií vyhodnotí pyl květin a trav a včelí jed jako velmi nebezpečné látky a začne se chovat „bláznivě“. A pro člověka není nebezpečný pyl, nebo včela, ale reakce svého vlastního těla. Podobně tomu bývá s duší.  Svědomí je stvořené tak, že má určitý žebříček hodnot, který se více nebo méně blíží realitě… Jenže když tento žebříček přeházíte a opřete se o něj, přestane normálně fungovat… Podobně jako tělo může nesprávně rozlišovat zdravé, nezdravé a jedovaté látky, tak duše může špatně rozlišovat žádnou, malou nebo velkou vinu. V tomto případě platí, že je potřeba rozlišit co hříchem není, co hříchem je a pokud je, tak jak závažným. Měla by zde platit úměra, že na malý hřích svědomí odpovídá malými výčitkami, na velký velkými a na žádný žádnými. Je to logické a jasné, ale jak to někdy nefunguje...

Třetí úhel pohledu je také důležitý. Mizení. Každý pocit viny by měl jednou zmizet. Samozřejmě platí, že čím větší je vina, tím pomalejší je proces obnovení rovnováhy. Zde se také setkávají dvě roviny lidského nitra – rovina duševní (psychologická) se svými zákonitostmi (např. paměť) a rovina duchovní (spirituální) se svými zákonitostmi (např. odpuštění ve svátosti smíření). Když tu mluvíme o pocitech viny u svátosti smíření, tak by měly pocity viny po odpuštění a po rozumném pokání mizet. Jenže někdy nemizejí. Důvodů, proč nemizejí, také může být víc. Malá víra v Boží moc a odpuštění – která Bohu odpustit nedovolí. Duše nedůvěřuje Bohu, křečovitě se drží viny a bojí se vakua a definitivnosti, kdyby snad vina odpuštěna nebyla. Je paradoxní, že tento problém bývá velmi úzce spjat s pýchou člověka a s jeho zaměřeností sama na sebe. Jako ta shrbená žena, která se teprve po Ježíšově uzdravení a osvobození narovná a pak chválí Boha (Lk 13,11-13). Církevní otcové v ní viděli obraz člověka, který se pro svou nemoc (shrbenost) nemůže odpoutat od pohledu na sebe a aby byl schopen se podívat na druhé lidi a na Boha, potřebuje Boží uzdravení. Kolik takto shrbených žen i mužů má dnešní doba. V reálném dnešním životě je to buď mimořádná Boží milost uzdravení (také jsem to již zažil), nebo běh „na dlouhou trať“, kdy člověk k výsledku dojde skrze svou věrnost a víru v Boží dobrotu.

Poslední úhel pohledu – víra. Lidská duše je velmi složitý systém a jen Bůh ví, kde přesně různé problémy skutečně vznikají a jak je uzdravit. Některé problémy se dají vyřešit selským rozumem, mnohé problémy se dají vyřešit psychologií, další zkušenostmi. Ale jen Bůh se dokáže dotknout nitra člověka tak, že nazve věci pravými jmény (zlo zlem, dobro dobrem, vinu vinou), uzdraví nemocné a osvobodí zajaté. Když se podíváme do evangelia, tak vidíme celou řadu zázraků, které Ježíš vykonal jako odpověď na víru člověka. To není placebo (využití autoregeneračních procesů člověka) ale poukaz na to, jaký vztah k nám zaujímá Bůh: Bůh umí odpovídat na víru člověka. Tomu, kdo je pocity viny v tom vlastním slova smyslu spoután, většinou nechybí víra v Boha, ale důvěra v Boží lásku a v Boží moc. Proč právě tato důvěra chybí – to je věc druhá – životní příběh, zranění, zklamání, vliv druhých lidí, atd...

Pocity viny velmi často útočí na sebepojetí člověka a jako takové jej velmi často hluboce zraňují. Někdy dokonce tak, že se člověk cítí být nehodný Boží lásky a odpuštění. Tím se v jeho srdci startuje kolotoč výčitek a trápení, který jej může dovést až do deprese. A počáteční možná i relativně malá vina způsobí veliké škody na duši. Nevím, je-li to proces psychologický, nebo teologický. Většinou asi kombinace, protože lidská slabost (hříšnost) v kombinaci s Božím Nepřítelem (pokušení) nechtějí, aby člověk žil a měl život v hojnosti (zde volně parafrázuji Jan 10). Aby člověk měl život a měl ho v hojnosti a ne v otroctví pocitů viny – to chce Bůh, proto z lásky k lidem, hříšníkům posílá svého Syna, aby nás vysvobodil z každého otroctví. Ano, pocity viny mohou být také pokušením, které člověku znepříjemňují a někdy až znemožňují cestu za Bohem. A proti pokušením se dá (a má) také bojovat – jen je potřeba se obrnit trpělivostí a zvolit odpovídající účinný způsob.

Také s tím souvisí další věci – např. povaha člověka. Jinak prožívá vinu, pocity viny a odpuštění člověk rozumově zaměřený a jinak člověk citový. O tom bych se tu nechtěl moc rozepisovat, protože by to bylo na další článek. Jen snad jednu věc bych zde ještě mohl uvést. Pocity viny souvisí s odpuštěním – pokud je člověku odpuštěno, pocity viny mizí. Ale často nejde jen o odpuštění vnější, ale také o odpuštění vnitřní. Lidé, které pocity viny trápí na sebe dokážou být sami na sebe neuvěřitelně zlí a tvrdí. Druhým by odpustili snad všechno, ale sobě odpustit nedokážou. A myslím, že potřebují slyšet, že Bůh nemá zalíbení ani v sebetrestání, ani v samospravedlnosti, ani v utrpení člověka. A že Bůh stvořil člověka a dal mu úkol milovat Jeho, Boha, druhé lidi, ale aby měl rád také sám sebe a neubližoval si.

Když jsem psal tento článek, poslal jsem „ochutnávku“ přes FB a přišel mi dotaz: „máš pravdu, racionálně odpuštění věřím, ale co s důsledky hříchu, které už hříchem nejsou, to už do svátosti smíření nepatří?“ Ano i ne :) Nepatří, pokud vnímáme zpověď jako svátost odpuštění přestoupení přikázání. Ale patří, pokud je zpověď svátostí uzdravení. Troufnu si říci, že oba rozměry jsou nutné, aby zpověď byla tím, čí být, podle mého názoru, má.

No, tak teď jsem popsal, jak se na pocity viny můžeme dívat, jak si je rozdělit... prostě spoustu teorie. Ale co s tím? Chtělo by to nějaké konkrétní řešení. Myslím, že řešení existuje – bohužel ne rychlé, vždy bezbolestné a univerzální. (Tedy ano – u Boha je možné všechno – ale i Bůh nám lidem dává nejprve přirozené cesty...)

Já si myslím, že nejlepším a nejspolehlivějším lékem je moudrý a zkušený zpovědník nebo duchovní doprovázející, protože on může pomoci se všemi úhly pohledu. Pokud daného člověka dobře zná, pak drtivou většinou dokáže (veden Bohem) rozlišit závažnost vin a rozlišit oprávněnost i úměru pocitů vin. A dokáže člověka také vést, aby důvěřoval v Boží lásku a moc a tak aby se svými pocity viny dokázal pracovat svými silami v kombinaci s Boží milostí. A dokáže své vedení také podpořit modlitbou a nechat se Bohem ve svém nesnadném úkolu vést. Mně samotnému se toto řešení velmi osvědčilo – a to nejen v doprovázení druhých, ale i v mém svátostném životě. Dobrý kněz – to je prostě opora, o kterou se slabý a hříšný člověk může opřít, a který mu věrně a neúnavně ukazuje na velikost a lásku Boha.

Protože se jedná o problém duchovního života, tak platí, že zde pomáhá vše, co napomáhá dobrému duchovnímu životu – modlitba, četba a rozjímání Božího slova, společenství křesťanů, poctivé přijímání svátostí, život víry v každodenním životě, zdraví fyzické i duševní... Nemohu zde tyto věci nezmínit, protože se setkávám s lidmi, kteří se soustředí jen na sebe a na některé oblasti prožívání víry, a jiné zanedbávají, a tak se sami brání tomu, aby byla v jejich životě (aspoň nějaká) křesťanská rovnováha. I při lidské slabosti a nedokonalosti platí, že když se něco dělá naplno, tak z toho je větší užitek, než když se dává nutné minimum. Mimochodem – moudrý zpovědník by měl alespoň rámcově vědět, co by život křesťana v odpovídajícím stavu a povolání měl a neměl obsahovat. A tak se dokáže citlivě zeptat: „Co myslíš, že Ti v Tvém životě víry chybí?“ A dokáže dát svému bratru/sestře ve víře prostor k svobodnému (!) růstu. :)

Jen na okraj uvedu pár odkazů – s tématem tohoto článku velmi úzce souvisí pojetí Boha, vztah k sobě samému (sebepřijetí), pojetí hříchu a svátosti smíření, rozlišování mezi lehkým a závažným hříchem a mnohé další, které jsou zde na signálech v samostatných článcích tohoto blogu.

K závěru jedno optimistické povzbuzení. Když jsem dopisoval tento článek, tak jsem si říkal – proč to vlastně Bůh dopouští, že lidé sami sebe trápí pocity viny. A možná jsem na to přišel. Každý pocit viny totiž říká: „Něco není OK, potřebuješ Boha.“ A vzbuzuje touhu po Bohu a hledání pomoci. A nejde jen o vinu a o hřích, ale také o nitro člověka, které někdy potřebuje Boží dotek a uzdravení. V opačném případě si člověk může myslet, že je vše OK a Boha nehledá, protože si myslí, že ho nepotřebuje – to je daleko horší. Pocity viny jsou tedy signalizačním prostředkem, který volá po pomoci.

A celé toto zamyšlení bych chtěl zakončit kratičkým citátem z Janova evangelia, který z Ježíšových úst má velikou sílu a jistotu odpuštění, které všichni potřebujeme. Asi všichni víme, že je Ježíš vyřkl v jedné velmi napjaté situaci, kdy se jako Bůh setkává s lidskou vinou: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!" (Jan 8,11)