P. Robert Bergman

Odpuštění - Druhá část: Jakže?

21. 8. 2009 13:05

Odpuštění - Druhá část: „Jakže?“

Tak pokračujeme... 
Protože je odpuštění něco s čím asi všichni lidé nějak zápasí, bojím se, že tento článek začnou číst lidé s velkým očekáváním typu: „Jak na to...“ nebo „Odpuštění snadno a rychle v několika bodech...“ Jenže o tomhle to není. 
Zkusím se podívat na to, co procesu odpuštění pomáhá a připravuje pro ně podmínky a co se všechno dá dělat (nebo nedělat:), ale samotná práce vždy zůstane na vlastním srdci člověka. 

A ještě jednu věc bych moc chtěl v této „předmluvě“ napsat. Mohlo by se zdát, že mám já, jako autor, odpuštění nějak definitivně zpracované a uvedené do života. Popravdě: Nemám. I já mám vztahy, které jsou těžké, i já mám okolo sebe lidi, kteří mi ublížili, nebo kterým jsem ublížil já. I já musím vyvíjet velké úsilí, abych zastavil zlo v mém životě, které pramení z různých konfliktů a neshod. Ale utěšuje mě, že se říká (a platí to), že každý kazatel káže v první řadě pro sebe. Tak si teda píšu článek o tom, jak mám odpouštět :)

První bod, který je pro odpuštění nutný je uvědomit si, proč vlastně máme odpouštět. Psychologie nám řekne že je to způsob, jak se vyrovnat s vnitřním napětím a že odpouštět má člověk v zájmu vlastního psychického zdraví a pohody. No, to je sice hezké, ale je to málo. Když je člověku ublíženo, tak má v sobě tolik různých emocí a stavů, které svou intenzitou nejen že nepřipomínají onu psychickou pohodu, ale které celou touhu po nějaké pohodě nahradí něčím o několik řádů silnějším. Když někoho rozčílíte, a řeknete mu: „Hele, buď v pohodě“ dočkáte se zřejmě posunu hádky o další „level intenzity“ :)
My, křesťané, jsme na tom trochu lépe, co se týče motivace. My neodpouštíme „pro sebe“, ani „pro druhého“, ale my odpouštíme pro našeho Boha. Jako perfektní škola nám může posloužit evangelium - např. úryvek z Mt 18,18-35.

Ježíš řekl: „Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi. Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich."
Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: "Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?" Ježíš mu na to odpověděl: "Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesát sedmkrát." "S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků. Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který byl dlužen mnoho tisíc hřiven. Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: 'Měj se mnou strpení a všechno ti vrátím!' Pán se ustrnul na oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: 'Zaplať mi, co jsi dlužen!' Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: 'Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!' On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo. Tu ho pán zavolal a řekl mu: 'Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?' A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. - Tak bude jednat s vámi můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru."

My, křesťané máme velikou výhodu. Ježíš nám přinesl víc, než jen spravedlnost zákona – spravedlnost hříchu a odplaty, ale, jak sám říká, spravedlnost daleko větší. Můžeme si ji pracovně nazvat – spravedlnost milosrdenství. 

Druhým krokem, který je dobré učinit, je – jasně a zřetelně si pojmenovat, co (a pokud možno proč) mi ublížilo. Proč to? Copak potřebujeme se v tom, co nás drásá ještě víc „patlat“? Určitě ne. Naopak. Nejprve malý příklad: Když budu mít zlomenou ruku (teda samozřejmě doufám, že nebudu – je to jen příklad), tak mě bude bolet daleko víc, než jen ruka. Jakýkoliv pohyb, kýchnutí a třeba i chůze. Ale léčba zlomené ruky nemusí být tak drastická, že by lékaři zalili do sádry celého člověka – když zjistí, že je zlomená ruka, zjistí kde a příslušné místo zafixují, a ruka může „vesele“ srůstat. A ostatní části těla mohou dělat, co jim přísluší…
Podobně je tomu i s duší člověka. Omlouvám se – teď to bude malinko složitější. Pojmenování si „předmětu ublížení“ poslouží k ohraničení rány, která nám byla způsobena. Tak se v „megabolesti“ najde příčina, která když se vyléčí, celá „megabolest“ pomine. Proti „megabolesti“ jsme bezmocní, proti té příčině už ne. 
Druhý příklad: Když mě někdo ublížil tím, že se se mnou pokoušel manipulovat, tak vím, že ublížil mému pojetí svobody, ale také vím, že mohu dál jednat svobodně. Vím že problém není v mé nesvobodě, ale v pokusu jiné osoby mnou manipulovat v konkrétní věci. 
Zkusím uvést třetí příklad, který bude možná bližší dívkám – jestliže se třeba někdo nějak nešikovně rozešel se svou dívkou, tak předmět ublížení je v „nešikovném rozchodu“ a ne v tom, že je dívka „tak hrozná“, že nemůže do žádného vztahu úspěšně vstoupit, protože „by to určitě zase skončilo nešikovných rozchodem“. Bohužel, mnoho lidí právě rozchod přesně takhle prožívají.  
A poslední příklad: Skutečnost, že mi jeden člověk projevil svou zlobu a nelásku rozhodně neznamená, že nejsem hoden lásky od druhých lidí – a už vůbec ne, že nejsem hoden lásky od Boha. Bůh miluje člověka, i přes jeho slabosti a hříchy, za všech okolností. A je veliká škoda se o vědomí této Boží lásky připravit jen kvůli zlobě jednoho (nebo několika málo) lidí.  

Pojmenování si „předmětu ublížení“ je důležitý krok, díky kterému může člověk udělat krok další – parafrázuji sv. Augustina – oddělit hříšníka a hřích, člověka a jeho skutek. Říct si: „Ano, tenhle člověk mi udělal to a to zlého, ale to neznamená, že ten člověk je zlý.“ Zavrženíhodný skutek neznamená zavržení jeho pachatele. To je věc, která je v odpuštění velmi důležitá. Ježíš nám klade s velkou naléhavostí na srdce: „Nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno.“ Lk 6,37. V jedné přednášce na JUMPu řekl na podobné téma P. Vojtěch Kodet: „Jenom se braňte tomu, abyste kohokoliv soudili. A když ta emoce bude silná… až ty emoce vyplavou – alespoň to jedno si v srdci nechte: Nechci tě soudit. A pak dostanete milost, abyste jednou odpustili.“ Tato věta se i mě osobně dotkla a proto vám ji sem píšu. Nechtějme soudit – soud náleží Bohu, ne nám...

Je velmi praktické o odpuštění přemýšlet v modlitbě. Jednak je modlitba prostor, kdy můžeme zakoušet přijetí Bohem – tedy nejsme v přímém kontaktu s tím, kdo nám ublížil. Když jsme u Boha, v jeho blízkosti, tak se můžeme těšit z toho, že Bůh je mocný a silný, a že v něm můžeme najít bezpečí – nemusíme cítit bezprostřední ohrožení zlem, které na náš život doléhá. Jako bychom měli už část naší duše v Božím království, kde už žádné zlo není a kde je „svobodu dávající bezpečí“. Ideální prostor pro odpuštění. 
A pak také nejsme ani na naše odpuštění sami, ale je tu Bůh, který nás svou milostí posiluje vůči zlu, které se svým odpuštěním snažíme zastavit. To totiž není vůbec žádná legrace. Místo, abychom zlo vrátili (ve formě pomsty, jak jsem psal v prvním díle tohoto zamyšlení), tak jej zadržíme a přenecháme Bohu, který nad zlem zvítězil v dějinách spásy, a který má moc zvítězit i nad zlem v nás. To vyžaduje velikou sílu…

A jak může odpouštění vypadat konkrétně? Nebojme se kreativity - může mít mnoho podob. Jedna z mnoha je v modlitbě Bohu říct – „Bože, já chci odpustit tomuhle člověku zlo, které na mě vykonal. Dej mi sílu. Zříkám se jakéhokoliv nároku na pomstu vůči tomuhle člověku, zříkám se jakéhokoliv zla a prosím, abys uzdravil všechny rány, které zlo v mém životě způsobilo.“ Samozřejmě nestačí tuto formulku říci jednou, ale třeba každý den při modlitbě, protože odpuštění je často proces, který může trvat podle hloubky zranění dlouho. Důležité je na cestě k odpuštění kráčet, a ne se vymlouvat – „že to prostě ještě nejde“.

Někdy je také možné poprosit některého kněze, aby se s člověkem pomodlit tzv. modlitbu za rozvázání a aby Bohu v modlitbě předložili pouto neodpuštění, které může člověka natolik znesvobodňovat, že nebude mít vůbec sílu o odpuštění v konkrétním případě uvažovat. Bůh, který je mocný a který dal moc svým služebníkům svazovat a rozvazovat duše na tyto modlitby hodně „slyší“ – to je tedy aspoň moje zkušenost. 

Někdo se na odpuštění dívá jako na jeden konkrétní úkon rozumu - Někdo mi ublížil, já mu odpustím a je hotovo, klid. Vím že mám jako křesťan odpustit, tak odpouštím... Jenže i když si to člověk říká 1000x, tak cítí, že to v pořádku není a není. Ono je to spíš tak, že člověk udělá nejprve konkrétní úkon vůle (touha zastavit zlo a odpustit), který uchopí rozumem (Ježíšův požadavek odpuštění) a který postupně vede i k uzdravení zraněných citů (které se proti odpuštění nejvíce bouří, protože jsou „signálkami“ vnitřní bolesti).

Myslím, že odpuštění se dá v jistém smyslu přirovnat k uzdravení. Někdy stačí jednotlivý a jednoduchý úkon, jindy je třeba vyvinout větší úsilí, a někdy může u závažných případů trvat „léčba“ i několik let. Důležité je „rozběhnout se… a nebrzdit“, tedy „jednou začít… a nepřestávat“. :) 

Jak ale člověk pozná, že odpustil? No, myslím, že to není tak, že by ztratil veškeré výhrady vůči tomu, kdo mu ublížil. Myslím, že jako po každé ráně (i zahojené) zůstává jizva, tak i po odpuštění zůstane „místo“, které bude nějak víc citlivější a které způsobí, že člověk bude v příslušných oblastech vůči příslušným lidem opatrnější. I to je potřeba předkládat Bohu v modlitbě k „after care“, následné péči, ale nemusí to být nutně známka neodpuštění. Odpustit neznamená ani se tvářit, že se „nic nestalo“, ani „ubližující vyhledávat“. 
Jak to tedy ale poznat? Myslím, že odpuštění je, když je člověk schopen se za toho, kdo mu ublížil upřímně modlit a vyprošovat mu Boží požehnání a když mu to dokáže třeba i v přímém kontaktu „nezazlívat“ – nemstít se. 

Ještě pár slov o tom, co odpuštění překáží. Nejvíc je to asi sebelítost, která bere sílu na všechno – na modlitbu, na odpuštění, na skutečný a realistický pohled na věc. Sebelítost, to je pokušení, kterým se člověk uzavírá sám do sebe (před druhými i před Bohem), a to může být zničující. Je velmi praktické si ho pojmenovat a utápění se v sebelítosti se jasně a zřetelně zříci. Před Bohem, který uzdravuje a posiluje se „sebelitovat“ nemusíme – v Bohu totiž můžeme naplno žít za všech okolností „bez újmy“. 

Ještě jedno úskalí v odpuštění může číhat – člověk čeká, až „začne ten druhej“. Protože „ON mi ublížil, ON udělal chybu, tak musí nejprve ON přijít, ON se omluvit… atakdále…“ Ne. To je jen častý projev alibismu, kterým lidé „opíjejí“ své svědomí, které jim říká, že „něco“ není OK. My neodpouštíme pro to, že druzí litují, ale protože Bůh jako první odpustil nám – viz výše uvedené podobenství o nemilosrdném služebníku. Odpouštíme proto, abychom v našem srdci nechovali zlo, odpouštíme proto, abychom zlo v našem světě nahradili dobrem, láskou. Odpuštění, nebo tedy lépe řečeno odpouštění – to nemusí čekat na nikoho – jen na nás. 

Poté, co Ježíš zvítězil svou smrtní na kříži na zlem už na celém světě není věc, která by nešla odpustit. Vím, že to bude znít jako fráze, ale nepíšu to proto – Pro Boží lásku k člověku je možné odpustit vše. Naštěstí… Vzpomínám na mého prvního faráře, u kterého jsem sloužil, P. Jindřicha Suchánka (blahé paměti – odešel k Pánu v lednu tohoto roku), který po pohřbu vždy na úplný závěr obřadu nikdy neopomněl s velikou pokorou požádat pozůstalé: „A jestli někomu z vás (zesnulý) nějak ublížil – pro lásku Boží, odpusťte mu to.“ 

Když někdo není v určitou chvíli odpustit schopen, je dobré si položit otázku – Co jsem ochoten do odpuštění vložit? Když je zranění čerstvé, je to jiné, než s odstupem času. A určitě je lepší před Bohem vyjevit svou bolest s pravdivě vyznat: „Bože mě to tak bolí, že nedokážu dělat ani odpustit nic, pomož mi s tím.“ Než to „úplně zabalit“ a kňourat „já to nedokážu“. Jak říká Písmo – u Boha není nic nemožného (Lk 1,37).  

Co říct na závěr? Tak možná jen krátké motivační shrnutí – bez odpouštění to v lidských vztazích prostě nejde. Naštěstí to jde s ním :) A je to boj :)
Ať Vám Pán žehná.

PS: Kdybyste si o odpuštění něco chtěli přečíst, tak moc doporučuju knihu od Katky Lachmanové: VĚZENÍ S KLÍČEM UVNITŘ. Vydalo to Karmelitánské nakladatelství (www.ikarmel.cz). Nic lepšího jsem na toto téma nečetl. Je pravda, že už je to pár let, co jsem tu knihu naposled držel v ruce, ale určitě mě inspirovala i v tomto článku. :)

PSS: Určitě jsem toho tady ještě hafo zapomněl – no, co se dá dělat. Tak mi to odpusťte :)

Sdílet

Komentáře

valec1 No klobouk dolů před Robem. Bývám občas pěknej rejpal, ale ať se koukám na tento článek z leva, z prava, nenalézám nic do čeho bych si rejpnul :-) <br />
Jak se zmiňuje Hedvika: článek o odpuštění sobě, by určitě mohl taky někomu pomoci. Tak směle do toho Robe :-)

Johan Tak já vám teda, Robe, odpouštím! Vlastně jsem vám odpustil pokaždé, kdy jste byl nespravedlivý. A vy mi odpusťte mou hrubost.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio