P. Robert Bergman

Milosrdenství, nebo spravedlnost?... aneb spojení nespojitelného u zpovědi

3. 6. 2008 9:14
„Je Bůh milosrdný, nebo spravedlivý?“ To je otázka. Jsou lidé, kteří zdůrazňují Boží milosrdenství, jako by byl Bůh bezmocnost sama a kterému stejně nakonec nic jiného nezbude, než každému všechno odpustit, a jsou lidé, kteří si představují Boha jako nejneúplatnějšího vrchního šéfa nejvyšší justice a výkonné moci dohromady. Jenže tyto názory (o jejich zastáncích ani nemluvě) si přímo protiřečí. Jak už to bývá – pravda nebude nikde „uprostřed“ – ale úplně jinde :)

Teologicky vzdělaný člověk může bez rozmyslu automaticky odpovědět: „Bůh je spravedlivý i milosrdný.“ Možná by ale bylo dobré se nejprve nad významem těchto slov více zamyslet.

Co je to vlastně spravedlnost? Víme, že spravedlivý člověk je ten, kdo žije v souladu s nějakým právem (řádem, zákonem) - ve světském významu se světským právem, v křesťanském významu s Božím právem - s Božím zákonem. Z Písma známe několik lidí, kteří byli označeni jako „spravedliví“ - Noe, Josef, Kornélius... Byli to lidé, kteří žili v souladu s Božím zákonem. Ale jak rozumět tomu, když se tvrdí že náš Bůh je spravedlivý? Copak náš Bůh dodržuje nějaký zákon? Svůj zákon? To těžko - Bůh přece, jako dárce zákona, jej nemůže porušit a zhřešit. Kdybychom se podívali na morální pojetí spravedlnosti tak se v literatuře dočteme, že: „Spravedlnost je dávat každému, co mu náleží.“ Ale to je pouze další lidský pohled na totéž. Bohu však takové pojetí spravedlnosti přisoudit nemůžeme, protože kdyby byl Bůh dokonale spravedlivý (v lidském ohledu), tak neodpouští hříchy - „Každému, co mu náleží - hříšníkovi trest, spravedlivému odměna.“ Když se ale podíváme na život a dílo Ježíše Krista poznáváme, že Bůh touží právě po záchraně a obrácení hříšníků, nikoliv po jejich potrestání. Ve svátosti smíření můžeme stopu Boží spravedlnosti spatřovat v tom, že Bůh nám zůstává věrný, i když my vůči němu hřešíme (viz 2Tim 2,13), a také v tom, že s námi nejedná podle nějakých svých nálad (jako tomu bývá u lidí), ale podle řádu, který do svého stvoření vložil a jehož naplněním není nic jiného, než láska (Řím 13,10).

Co je to milosrdenství? V dnešní době je slovo milosrdenství vnímáno jako ekvivalent slova slabost. Takový učitel, který má problémy s autoritou, tak je buď přehnaně přísný, nebo přehnaně milosrdný - jak se někdy s ironickým úsměvem říkalo: „Nepomůže, neuškodí...“. Když někdo spáchá nějaký dopravní přestupek, tak se může snažit frázemi typu: „vždyť jsme lidi...“ vzbudit milosrdenství v policistech. Ale tak se na Boží milosrdenství dívat také nemůžeme, protože Bůh dobře ví, že jsme lidé a že jsme nedokonalí. U Boha není milosrdenství projev slabosti, ale projev toho, že má milé (dobré) srdce, že chce dobro člověka. My lidé si milosrdenství často představujeme jako nějakou příjemnou vyjímku ze zákona. Už je to dávno, co nám jeden kněz v semináři předložil zajímavý - a možná trochu netradiční pohled - „Milosrdenství je nespravedlivé nesení kříže druhého“. Ne z nutnosti, ale z touhy po jeho dobru. Ne z postoje moci nebo autority, ale z postoje lásky. Analogicky můžeme vidět milosrdenství Boha, který proto, aby znovu umožnil člověku přistoupit před jeho tvář v lásce a zároveň mu ukázal jak moc má lidi rád a umožnil jim naplnění života přijal nejvyšší oběť svého (také!) milovaného Syna. Ve svátosti smíření má tato skutečnost klíčový vliv.

Jenže jak tyto dvě na první pohled rozdílné vlastnosti vnímat u jednoho jediného Boha? Předně je třeba říct, že už samotná otázka je položena špatně - ne „je Bůh spravedlivý nebo milosrdný?“, ale „je Bůh spravedlivý a milosrdný?“
Jeden církevní otec tuto otázku vyřešil přímo šalamounsky - „U Boha se milosrdenství projevuje spravedlností a spravedlnost milosrdenstvím.“ U Boha všechny vlastnosti úzce souvisí - láska, pravda, spravedlnost, milosrdenství, dobrota, moc, vševědoucnost, krása, dokonalá harmonie… Proto jedině spravedlivý Bůh může být zároveň i milosrdný a pouze milosrdný Bůh se může projevit spravedlností. U člověka to možné není.

Jak se Boží milosrdenství může projevovat spravedlností? Bůh má člověka rád a aby mu člověk na jeho lásku mohl odpovědět, tak od Boha dostal určité směrníky - mantinely, které mají jediný cíl - ne svazovat a moralizovat, ale nasměrovat a uchránit ho osudných „kroků mimo“. Z tohoto úhlu pohledu je vidět, že přikázání (Boží zákon, spravedlnost, přikázání) jsou projevem Boží lásky vůči člověku. Někdy je rodičovské: „Nesmíš!“ velmi nepříjemné, ale narozdíl od: „Klidně si Pepíčku ty hřebíky do zásuvky strkej...“ může zajistit podstatně delší a spokojenější život. Nicméně jádro křesťanství není v mechanickém dodržování zákona (které Ježíš neúnavně kritizoval u určité skupiny farizeů). Křesťanství je život, který v rámci Božího vedení (byť někdy reprezentovanému zákonem) směřuje ke svému naplnění v Kristu. Jak je psáno v listě Římanům – „Naplněním zákona je láska.“

Boží milosrdenství jde ale ještě daleko dál, než je vůbec schopen člověk svým lidským rozumem pochopit. Bůh nejen že dal lidem směrnice pro život, ale zároveň s nimi daroval milost. A to v takové radikální formě, že sám Bůh v nejzazší formě přijímá oběť svého jediného a milovaného Syna na kříži. Ježíšův kříž – to nebylo jen dřevo, to nebyly Ježíšovy hříchy (žádné neměl) – to byly naše hříchy – a projev Božího milosrdenství a Boží solidarity s člověkem. Bez Boží síly a milosti by totiž člověk neměl nejmenší šanci vybřednout ze zla, které do svého života zanáší skrze osobní hřích.

A zároveň se Boží spravedlnost projevuje milosrdenstvím. Stejně tak, jako k Bohu patří řád, který vložil do svého stvoření (zákon) tak k Bohu patří i láska ke stvoření - v našem případě k člověku. Bůh ví, možná daleko lépe než my sami, jak moc je člověk bytostně nedokonalý, slabý a zranitelný zlem. Bůh moc dobře ví, že lidé hřeší - a protože u Boha není čas - věděl to už od začátku - při stvoření. A kdyby se Bůh už od počátku nerozhodl být milosrdný - kdyby se nerozhodl odpuštění hříchů stále nabízet - tak by člověka pravděpodobně nikdy nestvořil. Proč taky? Kdyby lidé Boha pouze uráželi bez možnosti, aby se k němu navraceli a očištěni ze svých hříchů ho milovali... Je to zvláštní - Bůh je totiž z lidského hlediska vůči člověku „nespravedlivý“. A ze své lásky mu dokáže odpouštět a opakovaně „se usmiřovat“. Ne ze slabosti - naopak, ze své moci...

Proto si milosrdenství a spravedlnost v Bohu neodporují, ale ukazují nám tutéž Tvář našeho nebeského Otce. Tuto skutečnost krásně ukázal Ježíš Kristus. Hlásal obrácení, hlásal víru v evangeliu - dal nám nové přikázání, abychom se navzájem milovali jako On nás... Ukazoval nám cestu, jak do Božího království směřovat a zároveň projevoval milosrdenství vůči lidem. Paradoxní ovšem je, že Ježíš neprokazoval milosrdenství „pouze těm“ kteří se obrátili, ale že se v mnoha případech lidé obraceli právě jako odpověď na Jeho milosrdenství. S podobným mechanismem se můžeme setkat ve svátosti smíření. Ano, my se rozhodneme s Bohem se smířit, hříchů litovat... ale teprve na základě odpuštění a Boží milosti můžeme dál k Bohu směřovat.

S takovým Bohem se ve svátosti smíření setkáváme. A je to spojení, ve kterém smíme nacházet zároveň důvěru v milosrdenství a zároveň oporu ve spravedlnosti. Bohu díky za to.

Sdílet

Komentáře

primaweb Mrkni sem:
http://www.primaweb.cz/2008040001-milosrdenstvi.html

růži Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.
No jedni říkají, že nejsme souzeni ze skutků, že jsme spoaseni na základě víry - co zlý duch?, taky věří... a dělat si co chci a počítat s tím, že mi to bude odpuštěno, když toho budu litovat?...

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio