P. Robert Bergman

Provozní jistota... aneb jak často ke zpovědi

20. 4. 2008 8:16
„A jak často mám chodit ke zpovědi? Stačí jednou za měsíc? Jednou za dva měsíce? Stačí jednou za půl roku?“ Takové otázky slýchává kněz v počátcích duchovního doprovázení relativně často. (Dovolím si krátkou vsuvku – na podobných otázkách se mi dost nelíbí slovo „stačí“. Bývá to výraz minimalismu – co je tedy „to nejmenší“, které pro to musím udělat. Bohu díky – Bůh si takovou otázku vůči člověku naštěstí neklade... ) Jenže co na otázku „jak často“ odpovědět? V semináři nás jasnou taxu neučili – jo, kdyby na to byla nějaká tabulka (do 15-ti let po 2 měsících, 15-18 let po měsíci, 18-25 měsíc a půl)... ale není. A že bych někomu „ordinoval“ zpověď jako lékař penicilín podle toho, jak se mi líbí, nebo nelíbí – na to prostě nemám srdce.

Můžeme se na otázku četnosti podívat hlouběji. Jeden extrém je jednou za rok. To asi všichni víme – je to jedno z církevních přikázání... Jednou za rok v době velikonoční... No jo, ale můžu této praxi říkat ještě duchovní život? Nedávno se mě právě na tohle ptal jeden kamarád a já jsem usilovně přemýšlel, jak mu to rozumně vysvětlit na nějakém příkladu. A napadlo mě to :) Pracoval jsem dvoje prázdniny v nemocnici Pod Petřínem v Praze jako „saniťák“ a odtamtud jsem si odnesl spoustu krásných zkušeností. Představte si člověka, třeba po nějaké nehodě na ARO (anesteziologicko-resuscitační oddělení). Je napojen na přístrojích – na ventilátoru (který za něj „dýchá“), na defibrilátoru (který upravuje srdeční rytmus a když dojde k zástavě tak srdíčko „probere“), na měřících přístrojích (EKG, puls, tlak, O2), vyživuje se uměle nitrožilně, je udržován v umělém spánku, aby to všechno vůbec snesl. No, přeneseně – tak to je člověk, který chodí ke svátosti smíření jednou za rok – podle předpisů. Jak to? No oba žijí – mají životní funkce, přijímají potravu, bije jim srdce… Nutné minimum pro zachování života. Ale jestli tohle je skutečně „život“ v jeho plnosti asi můžeme pochybovat... Společné mívají bohužel i to, že se občas z takového umělého spánku prostě neproberou...

Jaký je druhý extrém? Ten už tak častý nebývá, ale přecejen se někdy objeví. Většinou u lidí, kteří trpí tzv. skrupulozitou – úzkostlivým přecitlivělým svědomím. Je to taková duchovní porucha, při které je svědomí člověka tak citlivé, že sebemenší náznak hříchu, nebo nedokonalosti v duchovním životě považují za těžký, nebo přímo smrtelný hřích. Tento jev a jak s ním pracovat popsal sv. Ignác ve svých Exerciciích. Je to strašně nepříjemná záležitost. Člověk nedokáže vůbec zakoušet radost z Boha a důraz jeho pozornosti je zaměřen na lidskou hříšnost. Takoví lidé pak „okupují“ zpovědnice někdy i několikrát do týdne. Ze všeho se upřímně vyznávají... a je pro ně těžké přijmout Boží odpuštění. Zpověď je pro ně trauma, bez kterého nedokážou existovat. Šílený kolotoč, ze kterého je těžké uniknout a který bere životu s Bohem 99% její síly a radosti. A nejhorší na tom je, že tito lidé za ni vůbec nemůžou, že si většinou na sobě odnášení blbost někoho jiného v podobě špatných zkušeností. Bohu díky – Boží láska je větší i než tato „nemoc“ a Bůh dokáže uzdravovat. Sám jsem toto uzdravení v určité formě prožil. Možná se k tomu (né ke skrupulozitě, ale k jejímu popsání) ještě někdy vrátím. :)

Tak máme položené oba extrémy. Jenže jaká je střední cesta? Matematicky na to jít nemůžeme, to je jasné (bratři z MATFYZu mi jistě prominou :) Podívejme se po nějakém bližším vodítku. Jednou mi jeden kamarád, když jsme se bavili o zpovědi, řekl, že ke zpovědi chodí, „když klesá provozní jistota“. Mě se to moc líbilo, protože to krásně vystihuje praktické principy duchovního života. Všichni asi mají po zpovědi pocit, že jsou „lehcí“, že se jim ulevilo z jejich hříchů, že se dokážou daleko lépe modlit, že hřích je pro ně ta nejodpornější věc - to poslední, co by kdy chtěli vůbec udělat. No jo. To je právě ta „provozní jistota“. Je to z jedné části důsledek znova nabyté milosti posvěcující, z druhé části důsledek psychické úlevy (no jo, zní to blbě, ale je to tak) a z části obnovené vůle života s Bohem, očištěné od zátěže hříchu. No, a když provozní jistota klesá, pak je dobré udělat něco proto, aby se opět vrátila :)

Provozní jistota se ze života většinou vytrácí postupně, skoro až nepozorovaně. Ale existují i dvě vyjímky. Ta první – radikální a nárazová, je moment nějakého těžkého (nebo závažného) hříchu. Pak člověk ztrácí milost posvěcující, nemůže přijmout Eucharistii, radikálně klesá chuť k čemukoliv duchovnímu, objevují se velké výčitky (většinou). To je signál, že provozní jistota je v háji – a současně signál k tomu, že je nutné ji opět co nejdříve znovu získat. Omlouvám se, ale napadá mě jeden lehce morbidní vtip z nemocničního prostředí: „Přijde elektrikář na ARO rozhlédne se po lidech napojených na všech přístrojích a zařve: Teď všichni nadechnout, jdu měnit pojistky.“ Tenhle hloupý vtip krásně vykresluje nutnost co nejdříve se smířit s Bohem po závažném hříchu. Druhá vyjímka, kdy je dobré přistoupit ke svátosti smíření dříve, než provozní jistota zanikne jsou okamžiky, kdy mimořádně – více než kdy jindy potřebujeme Boží posilu a ochranu před zlem. Jsou to okamžiky závažných životních rozhodnutí, různých životních zkoušek a ostatních mimořádných životních událostí (maturita, státnice, manželství, kněžství, veliké svátky apod...) Pak je cílem očistit srdce a naplno se opřít o posilu Boží milosti, která se přecejen daleko lépe odráží v srdci, které je Bohu nakloněné, než v srdci, kterému je to jedno.

Ale pořád z této úvahy ještě nevyplývá odpověď na otázku „jak často?“ Je to individuální. Někomu bude stačit svátost smíření jednou za dva měsíce, někdo bude chtít přistupovat jednou za dva týdny. Tohle (min. 2 měsíce a max. 2 týdny) bych viděl jako rozumnou hranici pro křesťana v dnešní době. Je to dost dlouhé rozmezí, a přitom je reálné si při něm zachovat zdravý duchovní život. Kritériem pro přistupování ke zpovědi by mohlo být, aby křesťan mohl stále přistupovat se svatému přijímání – vždyť setkání s Ježíšem v Eucharistii pro náš život víry prostě nutně potřebujeme.

Zkušenosti ukazují (různých duchovních vůdců i moje vlastní), že rozmezí mezi zpovědmi (nepočítám vyjímky) má tendenci se u zdravého křesťana spíš zkracovat, než prodlužovat. Záleží na duchovní zralosti, na citlivosti svědomí, na schopnosti klást odpor hříchu a na touze žít s Bohem a přistupovat k setkání s Ježíšem v Eucharistii. Konečnou instancí je zde dobře vychované svědomí každého člověka. Je praktické mít jednoho stálého zpovědníka, se kterým se člověk může v klidu poradit a domluvit (ale o tom až zase v jiném článku :)

Snad jsem vám tím neudělal ve vaší svátostné praxi ping-pong :) Přeji vám hodně provozní jistoty a hodně radosti z toho, že když o ní z naší slabosti přijdeme, že je tu Bůh, který nám jí velmi rád opět poskytne :)

Sdílet

Komentáře

renbi
Děkuji za všechny texty, našla jsem je "náhodou", jsou velmi zajímavé. Podobnými otázkami jsem se již zabývala, ale neměla jsem nikdy možnost o nich diskutovat. Tak třeba na otázku "Jak často asi chodit ke sv. smíření?" Jsem si dala odpověď, že asi bude stačit 1 x za 3 měsíce. Teoreticky, kdyby každý věřící chtěl jít ke sv. smíření l x za měsíc, tak to by se při současném počtu kněží nedalo ani stihnout.

rob Mno...nesouhlasím. Je pravda, že pokud by se každý věřící chtěl zpovídat 1x za měsíc, měli by kněží daleko víc "práce". Ale zároveň by "exponenciálně" (promiňte ten matematický výraz - mně se líbí :) rostla úroveň i počet věřících (to mi potvrdí každý, kdo s intenzivním duch. životem někdy začal)... A s větším počtem věřících by bylo nejen víc laiků, kteří by kněžím s jejich prácí pomáhali, ale také by zásadně vzrostl počet lidí, kteří zaslechli Boží povolání ke službě a následovali ho. Bylo by víc kněží, kteří by se mohli věnovat lidem :) Jenže to nejde direktivně - člověk musí začít od sebe... a za druhé se modlit... Žádné zázraky... ale pokud takhle jako křesťané začneme, tak to s Boží pomocí dobře skončí. A já věřím, že to půjde, jsem Deoptimista :) A času věnovanému svátosti smíření (ani své ani jako služby lidem) jsem nikdy nelitoval.

bumik áá právě jsem se zamilovala do slova Deoptimista ;)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio