Další „objednávka“ :), další aktuální téma pro mladé křesťany, další oblast opředená různými fámami, další oblast, o níž není snadné otevřeně mluvit. Pojďme se spolu zamyslet nad tématem, které je pro mnoho lidí palčivou otázkou, která ovlivňuje jejich duchovní život.

 

Cílem tohoto článku není ani démonizovat, ani relativizovat, ani vysvětlit – ale „rozprostřít“ tento problém z různých úhlů pohledu a případně nastínit, co se s ním dá dělat.

 

V pohledu na masturbaci můžeme vidět dva extrémy. Jeden, který nám nabízí „svět“ je příliš uvolněný – říká, že masturbace není škodlivá, naopak, že přispívá k rozvoji osobnosti, že se jedná o něco naprosto žádoucího – přirovnává sexuální touhu k ostatním základním lidským potřebám jako je třeba jídlo, a její „soukromé vyžití“ považuje za naprosto přirozené. Následkem toho i někteří křesťané masturbaci za hřích mylně nepovažují, nevyznávají ji ve svátosti smíření a před Bohem i před svým svědomím se schovávají za „současný světový názor“. Jako typický (úsměvný) příklad bych uvedl známou scénu z českého filmu „Účastníci zájezdu“. Film celkem pěkný a scéna výstižná – myslím, že netřeba uvádět která... :)

Druhý extrém můžeme vidět v historii, kdy byla masturbace příliš démonizovaná – a pád v této oblasti byl vnímán skoro jako „expres jízdenka první třídy rovnou do pekelného ohně“. Pokud člověk v této oblasti chybil, byl považován za nečistého vyvrhele (je zajímavé, jak snadno je tento pohled přijatelný pro samotného hříšníka). Hlásaly se všemožné negativní zdravotní a duchovní účinky a spíš, než by byla nabídnuta pomocná ruka, dostalo se dotyčnému odsouzení.

Kde je pravda? Jak bychom se na masturbaci měli dívat my, křesťané – učedníci Ježíše Krista – v 21. století? Tak to je otázka, na kterou se pokusíme hledat odpověď. Katechismus (KKC) se o ní zmiňuje v jednom článku, ale já myslím, že je potřeba k němu ještě dva další – velmi příbuzné – přidat, protože se domnívám, že spolu bezprostředně souvisí.

 

2351 Chlípnost je nezřízená touha nebo bezuzdné vyžívání se ve smyslné rozkoši. Pohlavní rozkoš je mravně nezřízená, když se vyhledává pro ni samu, mimo jejího zaměření na plození a na životní spojení.

2352 Výrazem sebeukájení (masturbace) se míní vědomé vydráždění pohlavních orgánů s cílem zakoušet pohlavní rozkoš. „Jak učitelský úřad Církve, v linii stálé Tradice, tak i mravní smysl věřících bez váhání tvrdily, že sebeukájení je skutek vnitřně a těžce nezřízený.“ „Vědomé užívání pohlavních schopností z jakýchkoli důvodů mimo normálních manželských vztahů podstatně odporuje jejich účelu (zaměření).“ Vyhledává se v něm pohlavní rozkoš mimo „pohlavní vztah požadovaný mravním řádem, totiž takový, který v souvislosti pravé lásky uskutečňuje plný smysl vzájemného sebedarování a lidského plození.“

K vytvoření správného úsudku o mravní odpovědnosti jednotlivců a ke správné orientaci pastorální činnosti je třeba brát v úvahu citovou nezralost, sílu získaných návyků, stavů úzkosti nebo jiných psychických nebo sociálních činitelů, které oslabují, ne-li přímo zmenšují mravní provinění.

2354 Pornografie spočívá v tom, že se skutečné nebo předstírané pohlavní úkony odcizí intimitě partnerů, aby se záměrně ukazovaly třetím osobám. Pornografie uráží čistotu, protože znetvořuje manželský úkon, důvěrné darování jednoho manžela druhému. Těžce zraňuje důstojnost těch, kteří se k tomu propůjčí (herci, obchodníci, diváci), protože jeden se stává pro druhého předmětem nízké rozkoše a nedovoleného zisku. Jedny i druhé ponořuje do přeludu neskutečného světa. Je to těžký hřích. Občanské zákony mají výrobě a rozšiřování pornografického materiálu zabránit.

 

Tolik o problému katechismus...

 

Jaký může mít masturbace účel? Vypadá to jako velmi nešikovně položená otázka s evidentní odpovědí – nicméně odpověď na ní je poměrně důležitá. První odpověď, která se nám naskýtá je: „způsob realizace pohlavního života“ (zatím ponechme stranou jeho etický charakter). Odpověď správná, ale zdaleka ne jediná. Druhou odpovědí ale také může být „objevování vlastní sexuality“. Kulantně řečeno je to taková přirozená metoda typu: „pokus-omyl“. Primitivní, leč účinné – ostatně jako mnohé, co se zákonů stvoření týká. Třetí odpověď: „Způsob uvolnění psychického napětí“ a čtvrtá odpověď je: „Pokušení Božího nepřítele“.

 

Čtyři různé odpovědi, čtyři různé příčiny – které bývají propojeny a které také ukazují, že řešení není jednoduché. Pojďme se na ně podívat blíže.

1. „Způsob realizace pohlavního života.“ Už druhá kapitola první knihy Bible klade Bohu do úst konstatování: „Není dobré, aby člověk byl sám.“ (Gn 2,18) Bůh stvořil člověka ke vztahu a svojí přirozeností směřuje do manželství – tedy i k manželskému prožívání všech darů, které od svého Boha přijal – a mezi ně patří i dar sexuality. Jenže co když člověk v manželství nežije? Co si má počít s tím darem, který je krásný a silný zároveň, s darem, jehož existenci nemůže ani sám před sebou, ani před Bohem popřít? V tomto smyslu lze rozlišit, že masturbace je jinak závažná v manželství – a jinak mimo manželství (rozuměj u člověka stavu svobodného). V manželství je dar sexuality určen k nejvyššímu vyjádření lásky a plodnosti, ale mimo manželství tento rozměr není (ne že by byl jiný smysl sexuality – nemá ani „komu“ maximální lásku vyjádřit ani prostředí pro zodpovědnou plodnost) – sexualita ale zůstává...

 

2. „Objevování vlastní sexuality.“ V průběhu zrání člověk objevuje své schopnosti a vlastnosti – nejprve schopnost ovládat vlastní tělo (jaká radost bývá z prvních krůčku dítěte – děťátko je stále těžší a těžší a zvlášť v pohledu rodičů přináší schopnost samopohybu (samonosnost:). Tato radost bývá velmi záhy vystřídána touhou, po objevení schopnosti rozumu, protože pohyb dítěte bez rozumu vede k riziku mnohých úrazů. Jak člověk zraje, objeví schopnost rozumu učit se velký objem pro hry a život naprosto nepotřebných věcí (škola), objeví, že není na světě sám středem vesmíru a že může také sám podřizovat své potřeby druhým lidem a druhé lidi také obdarovávat. Učí se nežít sám pro sebe, ale učí se darovat – stát se darem pro druhé. V období dospívání objevuje dar vlastní sexuality – tuto velikou a trochu tajemnou oblast, která je nositelkou velké a někdy až nezvládnutelné síly – která se dá využít nejen pro druhé, ale také pro sebe. A „hormonální bouře dospívání“ vede člověka, který je svou povahou zvídavý, k objevování tohoto zvláštního daru. Bohužel se o své sexualitě velmi často informuje ze zdrojů, které jej zahltí informacemi, které mohou jeho zdravý rozvoj těžce deformovat.

 

3. „Způsob k uvolnění psychického napětí.“ Psychologie tvrdí, že aktivní sexuální život uvolňuje vnitřní napětí – že je to takový „ventil“. Ano – je to jeden z „vedlejších produktů“, který do tohoto daru vložil Bůh. A člověk, který je někdy velkým vnitřním napětím sužován se může uchýlit k tomuto „ventilu“. Tím neospravedlňuji její mravní charakter, ale spíš přibližuji motivaci, která k němu vede – spíše jako polehčující okolnost. Člověk s velkým vnitřním napětím nejedná až zas tak moc svobodně, jak by chtěl a kdyby měl možnost volit jiný způsob, „jak jej ventilovat“, určitě by jej zvolil. Nevýhodou je, že masturbace má svůj „parazitní efekt“ – způsobuje pocity viny, které vnitřní napětí a úzkost ještě zvyšují. Tak se může člověk ocitnout v eskalujícím kolotoči, z něhož není snadné východisko.

 

4. „Pokušení Božího nepřítele“. V neposlední řadě může být motivací k masturbaci (jakožto k nezřízenému prožívání vlastní sexuality) pokušení Božího Nepřítele. Hřích to je a hřích způsobuje oddělení člověka od svého Boha – způsobuje překážku mezi člověkem a Bohem (ze strany člověka). A zde je dvojsečnost, která často uniká pozornosti – jedním rozměrem oddělení je vlastní hřích (to jde dobře vidět). Druhým rozměrem jsou pocity viny ze spáchaného hříchu. Tyto pocity způsobují veliké vnitřní zahanbení, které s sebou nese tendenci „skrýt se před svým Bohem“. A to je to, oč Božímu Nepříteli vlastně jde: místo aby se slabý člověk (který nemůže nehřešit) utekl ke zdroji milosrdenství, aby se před ním ještě schoval. Nepříteli je jedno, zda člověka oddělí od Boha těžkým hříchem, množstvím hříchů lehkých, nějakou katastrofou, do které ho uvrhne (viz např. kniha Job), nebo zvolí okliku – s pocity viny za hřích vnese do srdce člověka strach před Bohem – a pak hřích (který třeba nemusí být ani tak těžký) způsobí, že se člověk sám před svým Bohem skryje (jako Adam po prvním hříchu v ráji) a sám uzavře onen pramen Boží milosrdné lásky, která touží jeho hřích odpustit (zničit) svou mocí absolutního vítěze nad Zlem. Záludná a účinná zbraň Zlého – a je velmi praktické ji demaskovat a naučit se jí bránit. Součástí pokušení je také spoutanost tímto hříchem, který může vyrůst až v závislost. Závislost ubírá člověku svobodu... a to je problém.

 

V čem tedy spočívá škodlivost masturbace? V tomto odstavci nechci strašit – výrazy typu „jestli budeš masturbovat, půjdeš do pekla“ považuju za ubohé a s Bohem a spásou člověka nesouvisející. Přesto je dobré nezavírat oči o důsledcích s masturbací spojených. Především je to jednání, které je v rozporu s Božím stvořitelským záměrem lidské sexuality – místo odevzdávání se v lásce je využita „pro sebe“. Vede člověka k sebestřednosti – zesilují momenty, kdy se rozhoduje podle kritérií „příjemné/nepříjemné“ a ne „dobré/zlé“. Jedním z dalších vedlejších jevů masturbace totiž bývá přílišná orientace člověka na sebe sama. Uzavírá se do světa svých potřeb a své fantazie – do svého vysněného světa vlastního využívání své sexuality. Dalším škodlivým důsledkem (který bývá obvyklejší spíš u mužů) je otevření se pohledům na nezřízenou sexualitu v podobě pornografie – a tím i otevření se zotročujícímu Zlu, jehož je pornografický průmysl kvůli zvrácenému pohledu na člověka „věrným služebníkem“. A to nemluvím o tom, že nepravdivý a neskutečný obraz, který pornografie lidem předkládá, může způsobit, že si muž „vysní“ partnerku takových kvalit, jež jsou pro naprostou většinu žen v reálném světě naprosto nedosažitelné. Degraduje ženu na objekt, u něhož rozhoduje sexuální kvalita. Tedy – sám sebe ochudí o spokojenost „s tím, co je“.

Vedlejší škodlivý důsledek, kterému bývají vystaveny spíše ženy, spočívá v tom, že dlouhodobým zvykem masturbace mohou ztratit schopnost „uspokojení“ běžným způsobem – totiž plným přirozeným milostným spojením s mužem. Tak se masturbace může stát v manželství docela nepříjemnou komplikací, ovlivňující vzájemné obdarovávání se v lásce.

 

Když se křesťan snaží o čisté prožívání své sexuality, neměl by zapomenout na škodlivé vlivy, které mu v jeho snaze mohou bránit. Je velmi praktické si je pojmenovat, přiznat (případně vyznat) a snažit se o jejich eliminaci.

První škodlivý vliv je útěk do světa fantazie. Myslím, že tento vliv má o trochu větší vliv spíše na ženy (ne že by ho muži neznali). To, že žena sní o svém „princi“ je naprosto normální a přirozené – nicméně pokud tyto sny přesáhnou rámec čistoty, mohou znamenat velmi rušivou součást ve snaze o vnitřní čistotu. Ony myšlenky totiž „něco“ způsobují. Nezůstávají pouze na úrovni fantazií a rozumu, ale ovlivňují i chování těla, které začne produkovat hormony. Hormony pak způsobí i fyzické vzrušení těla a to je velmi obtížné – ne-li nemožné „se ctí“ zvládnout.

Varianta tohoto prvního škodlivého vlivu (tentokrát spíše u mužů) jsou pohledy. Muž je založen jako vizuální typ – a totéž, co žena prožívá na úrovni fantazie, začne prožívat muž, pokud si nedá pozor na své pohledy. Ty v něm odstartují erotické fantazie. Slyšel jsem jednu velmi krásnou myšlenku – ptali se jednoho kněze, jestli se jako kněz může podívat na ženu – on se usmál a řekl: „Podívat se může, ale nesmí „čumět“. Rozdíl je jasný – podívat se a poděkovat Bohu za to, že tvoří tak krásnou bytost jako je žena je něco jiného, než svýma očima onu krásnou bytost svlékat, představovat si její nahotu a rentgenovat ji víc, než bezpečnostní přístroje na letištích. Lidský mozek je velmi citlivý na tento druh podnětů a velmi dobře si je pamatuje – bohužel i tehdy, kdy by člověk na mnohé věci raději kvůli svému klidu zapomněl. Jak se má tedy muž dívat na ženu? Pravděpodobně nepomůže chtít na ženu navléct tmavé sárí nebo chodit se zavřenýma očima. Velmi zajímavou radu psal pro kněze papež Jan Pavel II. – volně parafrázováno: „kněží mohou (a mají) vidět v mladších ženách sestry a ve starších ženách matky – nikoliv potencionální partnerky.“ Platí to nejen pro kněze – ale pro každého muže, který usiluje o vnitřní čistotu srdce. Dokonce i pro manžela, který chce zůstat i ve svém srdci své ženě věrný.

Další škodlivým vlivem, který dokáže vlastní prožívání sexuality je přílišné zaobírání se sebou. Pokud člověk žije ve vztahové izolaci a neprožívá více přirozených a čistých vztahů, bude daleko náchylnější k tomuto typu hříchu. Přílišná zahleděnost do svého nitra vede k přecitlivělosti vůči svým potřebám a je docela dobře možné, že si člověk absenci přirozených vztahů bude nahrazovat (aniž by chtěl – nebo si to dokonce uvědomoval) útěkem do erotických fantazií. Žádný člověk není ostrov – říká se – a jak krásně to odpovídá biblickému: „Není dobře, aby byl člověk sám.“ My potřebujeme vztahy – potřebujeme zakoušet přijetí, potřebujeme se vzájemně konfrontovat. Velmi často jsou problémy v rovině sexuality pouze důsledky problémů ve vztazích.

Důležitou věcí v prožívání sexuality je také určitá vnitřní harmonie a přijetí vlastní sexuality. Zvlášť masturbace může rozjet „začarovaný kruh“, kdy z vnitřního napětí a nepřijetí „padne“ a to jeho sebepojetí ještě více poruší. Zvlášť u ženy, jejíž sebepřijetí je s jejím tělem provázáno více než u muže.

Jedním z mechanismů, které v masturbaci působí je ztotožnění. Ztotožnění sexuality s pojmem „hřích“ (jakoby sexualita nebyla Božím darem pro každého člověka – i pro toho, kdo s ní nějak bojuje) a vnímání vlastního těla jako nástroje hříchu. Je to podobně scestné, jako vidět v osobním autu zbraň. I když je možné auto jako zbraň použít – je to v první řadě dopravní prostředek – stejně tak – i když je možné skrze své tělo zhřešit – v první řadě je tělo člověka Božím stvořením a jak říká Písmo, chrámem Božím.

 

Co s „tím“? Toť otázka... A ne jednoduchá – jednak je každý člověk jiný (s jinými motivacemi) a pak také – tohle je spíše téma na duchovní rozhovor případně na svátost smíření, kde se o věcech dá svobodně mluvit. Ale přesto zkusím něco aspoň nastínit. Nejprve je nutné rozlišit, jaký je přístup člověka k tomuto vlastnímu hříchu. Opět tu máme dva extrémy (o kterých jsem psal už na začátku). Pokud je benevolentní, omlouvá si jej a myslí si, že se nic neděje a že tento způsob jednání je v souladu s Božím řádem, potřebuje zjistit, že není... A že pokud jej vědomě nevyznává ve svátosti smíření, že nejedná (kulantně řečeno) vůči Bohu ani vůči sobě fér. I přesto, že má toto „jablíčko potenciálně kyselou příchuť“ je potřeba do něj kousnout a svůj hřích ve svátosti smíření vyznat, bojovat s ním a snažit se s ním rozloučit. Zkušený zpovědník pomůže :).

 

Druhý extrém je daleko častější, a proto se jím budu zabývat víc. Hříšník se cítí zklamaný sám sebou, nečistý, slabý a bezmocný. Považuje svůj hřích za velmi ponižující a ve svátosti smíření by raději vyznával úkladné vraždy, než právě masturbaci. Své pády – často opakované nechce vyznávat, protože mu připadá, že si o něm kněz musí myslet „pěkné věci“ a naplno prožívá, jak je v oblasti sexuality sám slabý a zranitelný. Má pocit, jakoby šesté přikázání bylo ještě hodně, hodně před tím prvním... Prožívá veliké výčitky a pocity viny, které mu buď brání přijímat častěji svátost smíření (nebo vůbec) nebo jej ochromují v jeho životě víry – má pocit, že selhal, a že i kdyby žil jinak naprosto ctnostný a příkladný život – nebude to stejně k životu, protože spáchal „právě tento potupný“ hřích. Ze svého subjektivního pohledu má pocit, jako by Boha a svou víru zklamal, jakoby Bůh na něj zapomněl (v lepším případě) a nebo dokonce výčitky vůči Bohu, který tento hřích dopustil.

 

Návrhy na řešení tohoto problému bych rozvrhl do takových čtyř fází (díky, medicíno :). Prevence, první pomoc, léčba, chronické onemocnění.

 

Tak tedy prevence. Usilovat o vnitřní čistotu srdce. Církevní otcové tuto snahu nazývali „asketika“. Hlídat své myšlenky, své touhy, pohledy a tendence. Obecně platí, že čím dříve se povede hříšnou myšlenku odehnat – tím je to celé snazší. Když se jí člověk začne zaobírat, dá jí „zelenou“, je to těžší – a pokud dospěje do určitého bodu, není již návratu „se ctí“ – jo, člověk je tvor slabý. Je potřeba jisté obezřetnosti – a také síly vůle – protože bez ní to nejde. Kdo mě zná, ví, že rád používám citát jednoho mého kolegy: „Je to boj.“ Tak zde to platí také – možná dvojnásob. Je to boj se sebou samým, se svou porušenou přirozeností, s pokušením Božího nepřítele, s duchem světa, který vede ke konzumismu (i sexuality)... Je nutné systematicky rozlišit, kdy je největší dispozice k hříchu – pokud je velkým lákadlem večerní brouzdání po internetu, pak je nanejvýš praktické v podvečer vypnout počítač a jít se věnovat jiné činnosti. Pokud je lákadlem „mejdan s příliš širokými mantinely v pojetí sexuality“, pak je praktické se mu vyhnout. Pokud je lákadlem překročení hranice zdravé intimity se svou potencionální partnerkou/partnerem, které člověka vzruší víc, než je zdrávo, je potřeba tyto hranice dodržovat (jestli se jednou vezmete – nebojte – o nic nepřijdete – viz články: „Je sex darem i před manželstvím?“ zde na Signálech :). Jestli je prostorem pokušení nesprávné využití volného času je potřeba se něčím rozumným zaměstnat (jo, je to boj :)

Samozřejmostí pak je dobře vedený duchovní život – upřímná a živá modlitba jako rozhovor s Bohem, přijímání svátostí, četba Božího slova (je tam spousta úryvků, které v boji s pokušením velmi mocně pomáhají). Praktické je také duchovní doprovázení – v ideálním případě zralý kněz, před kterým člověk nebojí otevřít své srdce a o svých problémech s ním mluvit.

V případě bezprostředního ohrožení (pokušení) je praktické od tohoto pokušení a příležitosti prostě utéct. Sexualita je jediná oblast, jak říkali duchovní otcové, se kterou se nebojuje, ale před kterou se utíká. Moc nepomůže modlitba – ale lidské srdce potřebuje přesunout svou pozornost na něco jiného – práce, sport, rozhovor s druhým člověkem (samozřejmě na jiné téma:), je potřeba najít „něco“, v čem dokážeme nemyslet na pokušení. Možná je to těžké, ale jde to :) Kreativitě se meze nekladou. Jen je dobré dát pozor, aby se člověk od hříchu sexuality neutíkal ke hříchu jinému... Takže kreativitě se vlastně trochu meze kladou :) Ještě zmíním jednu „specifickou věc“ – pro některé ženy mohou být kritickými zdroji pokušení jisté fáze jejich cyklu – i to je dobré vědět a počítat s tím – ovlivnit to nejde, ale připravit se na to ano.

 

První pomoc. Pokud se stane (a ono se někdy stane – člověk je tvor slabý) že nevydrží bojovat a zhřeší – žádný konec světa, žádná apokalyptická katastrofa. Tím nejhorším, co může udělat je, že se před Bohem (ze studu, ze strachu, z vědomí vlastní slabosti) schová. Opravdu – naprosto nejhorší věc, která se v danou chvíli dá udělat. Ježíš řekl naprosto jasně: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.“ Ve chvíli nemoci potřebujeme lékaře – čím dřív, tím líp. Ve chvíli hříchu potřebujeme Boha, protože on jediný si dokáže s naším hříchem poradit. A proto je důležité, co nejdříve přijít před Boha (alespoň v srdci v modlitbě) a říct aspoň to jednoduché „Promiň mi to“. Bůh moc dobře zná slabost člověka, moc dobře zná slabost hříšníka – vždyť to byl On, kdo vdechl do Písma větu: „Duch je odhodlán, ale tělo je slabé.“ Je nanejvýš praktické, když neuděláme stejnou chybu jako Adam, a neschováme se před naším Bohem, který stejně ví, co člověk provedl – a nesvádíme to na druhé (jako ten Adam na Evu, Eva na hada, had to na nikoho svést nemohl, jinak by to taky udělal :), ale jasně a s pokorou před Bohem vlastní slabost přiznáme: „Bože, zhřešil jsem – prosím, odpusť mi.“ Tak už ani v hříchu člověk není sám, ale se svým Bohem, který touží odpustit a člověka z jeho hříchu vysvobodit a uzdravit. V rámci „první pomoci“ by měla také zaznít jedna věc. Pokušitel se snaží hříšníkovi „nakukat“ jednu záludnou myšlenku: „Ták – tos tomu dal/a. A všechno je v háji. Takovej velkej hřích. Teď už je jedno, jestli zhřešíš dvakrát, desetkrát, padesátkrát. Všechno je v háji.“ Takováto (a jiné podobné myšlenky) mají jediný účel – rozdrtit člověka v pocitech viny, sebelítosti a sebetrestání, znechutit mu další boj o vzácnou čistotu – a hlavně !!! oddělit jej od odpouštějícího a milosrdného Boha. A ono se to daří. Jednak mnoho lidí uzdravení (sv. smíření) odkládá (protože kdo by se na něco takovýho těšil, že?) a jednak mu do jeho mysli imputuje (vkládá) myšlenku, která je mylná – a totiž že je jedno, když člověk bude dál bojovat o svou čistotu, dál žít životem z víry. Jakoby jedním hříchem končil jeho vztah s Bohem. Ale to přece není pravda. Bůh nikdy nezavrhne toho, kdo k němu s lítostí přijde – byť by spáchal sebevětší hřích – on nám touží odpustit jako milující a milosrdný Otec. To je hodně rafinované pokušení – a troufnu si tvrdit, že tohle je hlavní kalibr hříchu člověka – masturbace (nebo jiné pokušení a hříchy) jsou jen pozlátkem – lacinou zástěrkou toho, aby člověk opustil svého Boha. A ono se to Bohu-žel docela daří. Vědět o lsti je ale dobrou cestou jak na ni nenaletět :)

Možná k tématu první pomoci ještě zkusím jednu radu – obnovit svůj křestní závazek (viz mé články o okultismu) ve kterém člověk řekne Bohu ANO a hříchu NE. To je silný a důležitý úkon víry. Dá se soukromě vyznávat i opakovaně a stejně tak, jako Bůh slyší naše ANO, tak zlo (démon) musí respektovat naše NE. Důsledné NE hříchu znamená, že má zlý duch „utrum“... Že je třeba nejen vyznávat, ale bojovat o to snad nemusím zdůrazňovat... Jednou, až budeme v náručí našeho Boha, tak řekneme Bohu naše ANO a zlu naše NE definitivně...

 

Léčba. Jak už jsem já napsal a Ježíš řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.“ Lékem na hřích je odpuštění a odpuštění nabízí Ježíš skrze svátost smíření. A jestli čekáte na to, že Vám tady napíšu nějakou jinou cestu, při které by nebylo nutné tento svůj hřích vyznat, tak se nedočkáte. Nejen proto, že jiná cesta není, ale hlavně proto, že tato cesta je od samotného Lékaře – a nad Něj není. Praktické rady můžete najít zde v mých článcích na Signálech o svátosti smíření (jak protivní mi byli vždy profesoři, co se odkazovali na své knížky – dobře mi tak :). Vím, že jich je hodně, ale už podle názvů může hledající celkem snadno zjistit, které by se ho tak mohly týkat (přinejhorším všechny:). Jen možná jedno speciální pokušení bych se tu pokusil demaskovat speciálně – je to myšlenka: „nejdřív se polepším a pak to srovnám s Bohem.“ Hloupost. Jednoznačně našeptávaná pýcha nám může radit, že se můžeme polepšit (uzdravit) bez Boha. Jednak tím popíráme to, co říká Ježíš (jakoby se nemocný se nejprve chtěl uzdravit, aby mohl pozvat na návštěvu lékaře) a jednak se tím uzavíráme do samospravedlnosti, která může vést k sebetrestání, sebevyloučení se z Boží blízkosti a ke všemu možnému – jen ne ke skutečnému uzdravení. Praktická rada – když zjistíš, že jsi nemocný, začni se léčit jak můžeš (první pomoc) a co nejdříve jdi k lékaři“. Přeloženo do náboženštiny: „Jestliže zhřešíš, tak si vem diář a telefon a už si na nejbližší dobu naplánuj návštěvu čistírny.“ Je to dobrý předpoklad, jak vést duchovní život navzdory lidské slabosti a hříšnosti. Zvlášť zde bych se věnoval pečlivému výběru zpovědníka (viz ty články).

Když už ke svátosti smíření člověk přistoupí – není úplně vyhráno. Oblast sexuality je přecejen velmi citlivá a intimní a tak se může rozum chtít schovat za různé fráze, které zakamuflují vyznání, aby to „nějak zaznělo“, ale rozhodně to „tak nevypadalo“. Jako s nejčastější jsem se setkal: „Jednal/a jsem nepočestně.“ Když jsem to ve svátosti smíření slyšel ve vyznání poprvé (podotýkám: jako kněz – a bylo to v mých prvních měsících zpovídání) – spáchal jsem drobné faux-pais – zeptal jsem se udiveně „Cože?“. (To samozřejmě běžně nedělám – maximálně se zeptám, chce-li o tom kterém problému kajícník mluvit a respektuji jeho odpověď.) Asi to kajícníkovi na klidu moc nepřidalo – ale mým úmyslem rozhodně nebylo rozpitvávat to, co kajícník nechce – prostě jsem si pod tímto slovem nedokázal představit žádný konkrétní hřích, protože slovo „počestnost“ se již dneska prostě v běžné mluvě nepoužívá. Když jsem pak zpozoroval rozpaky a z několika dalších náznaků jsem pochopil „o co jde“, svátost smíření pokračovala normálně. Pro tento hřích existuje mnoho označení – ano žádné z nich není příjemné – protože všechny znamenají „to“ nepříjemné – ale přece jen bych moc vybízel, abyste své hříchy nazývali pravými jmény (i přestože Vás třeba nezpovídám já :). Ono je to důležité – je to vyznání – před Bohem, který o hříchu ví, před knězem, který tam není pro to, aby Vás soudil nebo moralizoval a je to důležité i pro kajícníka, aby otevřel před Bohem své srdce. (O kněze se nebojte, pravděpodobně s ním vaše vyznání nesekne – leccos vydržíme :)

Někdy je také velmi praktická – kromě rozhřešení – také modlitba za uzdravení sexuality a modlitba za rozvázání z pout, které člověka v takových hříších znesvobodňují – konkrétně třeba za rozvázání z pout pornografie, nezřízené sexuality apod. Tuto modlitbu se může modlit každý kněz (z titulu svého svěcení). Myslím, že jsem o spoutanosti a modlitbě za rozvázání psal něco v článcích o okultismu. Tato modlitba neřeší problém – ale vrací člověku svobodu, kterou pro boj s hříchem bytostně potřebuje.

 

Chronické onemocnění. Každý má nějakou slabost, nějakou „Achillovu patu“. Pokud je to zrovna oblast sexuality – je to nepříjemné, je to těžké, ale nejde se této slabosti zbavit ze dne na den – i když by člověk moc a moc chtěl. To ale naprosto neznamená – a za tím si stojím – že tento člověk nemůže vést dobrý a plodný duchovní život. Tuším, že Raniero Cantalamessa v jedné knize uvedl, že jsou hříchy, ze kterých se člověk může uzdravit pouze tím, že z nich trpělivě a pokorně povstává po každém pádu a s důvěrou je svěřuje Pánovu milosrdenství. Neexistuje důvod, pro který by Pán zavrhl svého syna / svou dceru – ani kvůli jeho slabosti, ani kvůli jeho hříchu, ani kvůli jeho neschopnosti – prostě neexistuje. Ježíš nikdy neslíbil, že povedeme život bez pokušení a těžkostí, že budeme ve všem, na co sáhneme 100% úspěšní a že náš život nebude boj. Ale slíbil, že bude s námi po všechny dny našeho života, slíbil nám svého Svatého Ducha, slíbil nám, že pokud budeme prosit – dostaneme to. Slíbil nám odpouštět hříchy, slíbil nám, že pro nás připraví místo u svého Otce v jeho Království.

I s touto slabostí se dá žít život víry – a skrze povstávání z pádů kráčet za svým Bohem. Jsou hříchy a slabosti podstatně horší (i když se to zdá být neuvěřitelné) a pro Boha je problém pouze hřích nevyznaný a hřích bez lítosti...

 

Napadá mě toho ještě hafo, co napsat, ale už by to bylo moc dlouhé a bojím se, že pak by to už teprve nikdo nečetl. Snad to podstatné tu už je. Tak jen poslední dvě věci. První – tip na knihu „Sexualita v našem životě“ (http://www.ikarmel.cz/kniha/Sexualita-v-nasem-zivote-2-prepracovane-vydani_101028.html). Fakt výborná věc, ve které se i o problému masturbace můžete mnoho užitečného dočíst.

 

A poslední věc, vlastně takové povzbuzení – Deus semper maior. Bůh je vždy větší... i než lidské selhání a slabost.

Ať Vám Pán žehná.

R.

 

 

PS: Pod tímto článkem není prostor pro komentáře – ze dvou důvodů – první: zde, na Signálech, probíhala na toto téma bouřlivá diskuze v diskuzích :) a já bych ji nechtěl přesunout sem. Druhý důvod: je to přecejen pro mnoho lidí citlivé téma a nemyslím, že veřejná diskuze je právě to, co by jim mohlo pomoct.

 

KDYŽ BUDETE MÍT NĚJAKOU REAKCI NEBO DOTAZ – PIŠTE MI NA VZKAZY.

(Zkusím odpovědět. A když bude dotazů víc, třeba bude nějaké pokračování :)

 

 

Je zvláštní, že někteří lidé problémy se sebepřijetím mají, a jiní ne. Někdo je sám na sebe citlivější, než ostatní. Určitě mi navrhnete, že je to nesmírně nespravedlivé – tedy přesněji řečeno – lidé, kteří se sebepřijetím nějak bojují, mi to budou říkat... :)

A můžeme zůstat u nářků, jak je život nespravedlivý, jak je svět nespravedlivý, jak jsou nespravedliví druzí lidé – to, že je nespravedlivý Bůh – to si takhle nazvat netroufneme, protože „co kdyby“... A přitom je to v těch ostatních nářcích většinou stejně obsaženo.

 

Od té doby, co se tímto tématem zaobírám, mě kontaktovalo hodně bratří a sester – a docela dost lidí i zde na Signálech a ptali se mě na otázky, které je trápí. „Robe, jak? Co s tím mám dělat? Chci konkrétní rady... Já už nemůžu... Nikdy se nepřijmu...“

 

A já chci pomoct. Chtěl bych těmto mým bratřím a sestrám pomoct, aby nemuseli zbytečně trpět. Aby se přijali a sami na sobě zakoušeli realitu, která je, ale která je jejich očím zatím skrytá – že je totiž stvořil Bůh a že je miluje. Jenže ono to nejde.

 

Jak už jsem tady na blogu zmínil – sebepřijetí – to není stav, ve kterém nám (snad jednou možná) bude dobře. Ale je to životní postoj který spojuje dvě bytosti – mě, jako člověka – a Boha, jako mého stvořitele. Jenže tady nepomůže vědět – tady je potřeba zakoušet. A pokud narážím na nějakou svou slabost, nebo nějaký hřích, někdo možná svou podobu nebo své tělesné vlastnosti, na všechno to, co by chtěl mít ve svém životě jinak..., tak můžu přečíst stohy knih, být na přednáškách, prolistovat internet dvakrát sem a tam – ale nebudu zakoušet Boží lásku na svém životě – je mi to k ničemu.

 

Cíl sebepřijetí není tedy pohled na sebe a „poplácání si“ po rameni, ale je to pohled na Boha a na jeho lásku ke mně. Je to postoj důvěry, že mi dal vše, co potřebuju pro svůj dobrý život. Postoj vděčnosti za to, že mě přijímá takového/takovou, jaká jsem. Je to postoj přesvědčení, že se nemusím změnit, abych si „zasloužil“ jeho požehnání. Je to postoj vnitřního odporu ke hříchu a ke zlu v mém životě – i když zrovna v tu chvíli nad ním nedokážu zvítězit. Je to postoj odevzdanosti do Božích rukou s důvěrou, že na mě naplní své zaslíbení.

 

A to všechno je krásné – a rozdíl mezi tímto ideálem a tím, jak to vypadá v našem životě může být velmi, velmi bolestný. A já bych Vám teď chtěl nabídnout pohled, který Vám může být nástrojem, jak tuto bolest zvládnout a proměnit.

 

Každý z nás má životní cestu, a různé způsoby, jak po ní kráčet. Jsou lidé obdarovaní, kteří těmi svými dary svou životní cestu vytvářejí – každý jinak. Někdo má dar slova a svědčí o Boží lásce. Někdo má dar naslouchání, někdo dar uzdravování. Někdo má dar léčit tělo, jiný dar léčit ducha. Někdo je nadaný v technických otázkách, někdo má dar poznání a učení. Každý má nějaký dar. Vzpomínám na jednu vánoční pohádku, která vypravuje, jak oslík v Betlémě poznal svůj dar – že může dýcháním aspoň zahřívat novorozeného Ježíše. Někdo má dar, že nemusí svůj vztah k sobě řešit – má schopnosti, vlastnosti, vzhled, sílu...

 

A každý člověk nějak pracuje na své životní cestě na své spáse. Jenže – nikdo není hotový – nikdo není u cíle už zde na zemi.

Člověk, který je vnitřně velmi silný se musí stále znovu a znovu učit tuto svou sílu ovládat a zvládat. Člověk, který je velmi moudrý a vzdělaný se musí učit snášet ty, kdo vzdělaní a moudří až zas tak nejsou. Člověk, který se velmi soustředí na své pocity a na „srdce“, musí se učit podřizovat své pocity svému rozumu a naopak – člověk rozumový, který by chtěl mít vše seřazené a naškatulkované potřebuje vyvažovat své schopnosti srdcem, protože jinak bude tvrdý. A tak každý člověk s něčím bojuje a svým specifickým způsobem na své životné cestě a spáse pracuje.

 

A tak si říkám – ona ta naše duchovní cesta nemůže vést právě skrze sebepřijímání. Krásně to jde vidět na duchovní cestě s bojem s nějakým hříchem. Někdy Pán dá, že nad ním s jeho mocí zvítězíme hned. Někdy se musíme víc snažit a víc modlit, a nakonec se nám to po krátké době podaří. Ale jsou hříchy, se kterými se nedaří bojovat. I když se člověk snaží, tak znovu a znovu podléhá. A buď zvolí cestu rezigance („já už nikdy jiný nebudu a tak na to všechno kašlu“), nebo zvolí cestu duchovního boje (a upadá do hříchu a povstává, a znovu upadá a znova se utíká k Bohu a ze svého hříchu povstává) – můžeme tento způsob nazvat cestou duchovního povstávání.

 

Jestli ono to takhle nepůjde i se sebepřijetím. Takový kopernikovský obrat – ne „jak se přijmout a problémům se sebepřijetím se vyhnout“, ale růst právě skrze opětovné pozdvihování pohledu k Bohu a skrze modlitby a snahu povstat ze svého sebeodmítání a znovu a znovu objevovat Boží bezpodmínečnou lásku a přijetí. Znovu a znovu se dívat na Boží ruce, na jeho dílo proto, aby člověk sám v sobě mohl poznat ten Boží podpis, který nám zaručuje, že jsme Boží synové a dcery – že máme svého otce, kterému nevadí, že jeho dítě není nejlepší a nejkrásnější – protože v jeho očích je dobré a krásné.

 

Každý člověk může k Bohu místo „já chci abys mě toho zbavil“ volat „oslav se na mě a dej, ať se na mě naplní Tvá vůle“. Troufnu si tvrdit, že tento životní postoj je daleko, daleko důležitější, než to nejdokonalejší sebevědomí, protože v nás samých přenechává prostor pro Boží působení – a tak člověk neroste z vlastních sil – z vlastních schopností, ale z moci Boží.

 

Tak se boj se sebepřijetím může stát plodnou a důležitou duchovní cestou. Má to ještě několik výhod – pokud totiž za problémy se vztahem k sobě může Nepřítel naší spásy (a to často stojí), pak mu touto duchovní cestou můžeme elegantně vzít vítr z plachet – protože místo, aby nás problém se sebepřijetím od Boha vzdaloval (a to vzdaluje vždycky), tak nás k Bohu bude ještě pevněji přivádět a poutat. Další výhoda je, že na takové cestě člověk hned tak nečeká, že by došel svého cíle. Tím roste ve ctnosti trpělivosti a vytrvalosti – a je daleko odolnější vůči dalším selháním a případným pádům – ví, že je „na cestě“ a že jeho růst je pomalý a neupíná svou pozornost k nepřicházejícím náhlým zázrakům. Není zbytečně ještě víc frustrovaný...

 

Nechci, aby tento článek vyzněl jako rada typu: „Vyděržaj, pianiěr.“ z Pelíšků. Naopak – tato duchovní cesta není cesta pasivity a „držení“, ale naopak cesta aktivního vyhledávání Božího působení v životě člověka a cesta neustálé konfrontace, kdy člověk s upřeným zrakem na Krista trpělivě nese „obtíže a horko dne“ s nadějí na odměnu (viz Mt 20,1-14).

 

A abyste neřekli, že pouze teoretizuju, nabídnu vám dokonce jeden Biblický příklad sebepřijetí jako duchovní cesty. Týká se sv. Pavla a je popsán v druhém listě do Korinta. Pavel píše:

 

A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: "Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla." A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný. (2Kor 12,7-10)

 

Kéž v tomto textu najdete sílu i inspiraci všichni, kdo se sebepřijetím bojujete. Bojujte :)

Ať vám Pán žehná.

 

 

Tak jsme si řekli něco o příčinách, které mohou problémy se sebepřijetím způsobovat, a možná mnoho lidí čeká, že se budeme zabývat i nějakými konkrétními návody, jak sebepřijetí budovat.

 

Mnoho lidí možná očekává, že tady, v těchto článcích najdou konkrétní návod: „Jak na sebepřijetí“. Nenajdou. Je to téma tak individuální, že nejde vymyslet několikabodový seznam typu „co a jak“. Možná to jde, ale já to nedokážu :) Cílem tohoto článku je více se podívat na to, co sebepřijetí škodí, a na to, co mu může konkrétně pomoct. Práce na přijetí sebe sama jako Božího daru už záleží na každém z nás – vždyť je to naše cesta k Dárci, k Bohu, ke spáse, tak proč si jí zkracovat? Je dobrodružná a krásná :) Stejně, jako je krásný její cíl.

 

Dříve než se ale podíváme na to, jak se sebepřijetím dá pracovat, tak mi dovolte podotknout jednu důležitou věc. Dostáváme se totiž k bodu, kde se stýká duševní a duchovní stránka člověka.

 

Klíčová otázka tedy zní – je sebepřijetí záležitostí duševního, nebo duchovního života člověka? Správná odpověď zní: „samozřejmě obojí“. Jedná se o vztah k sobě samému – tedy o záležitost vztahovou, zkušenostní a hodnotovou (psychologie), ale zároveň také o přijetí daru od Dárce – Boha.

 

Jenže ono není tak úplně jedno, za jaký konec se snaha o sebepřijetí vezme. Přesněji řečeno jaká je pro sebepřijetí motivace. Jestliže o vztah k sobě samému „zakopávám“, jsem unaven z konfrontace se sebou, se svou slabostí, se vším tím, co mi na sobě vadí a chci mít konečně pokoj (možná dokonce i závidím druhým lidem, že nemusí bojovat s tím, čemu já podléhám), tak je motivace k sebepřijetí pochopitelná, ale nešťastná. Protože se tak člověk dostává do kruhu, ve kterém se točí vše okolo „já“. Já se nepřijímám, já se lituji, já bojuji, já se chci přijmout, já jsem slabý, já to nedokážu, já se nezměním, já padám... Já, já, já. To je taková „já-pastička“ – ze které člověk nemá úniku – pokud ovšem tuto strategii nepřehodnotí. „Chci se přijmout, aby mi bylo dobře. Abych si v pohodě v klidu mohl žít, abych nepadal přes zbytečné překážky...“

 

Ale to je špatně. Tedy – není špatně, že chci žít, že chci, aby se mi vedlo dobře... ale pokud z tohoto důvodu prosím Boha o milost sebepřijetí, není to jen jedna z metod, jak dosáhnout svého cíle? Snaha Boha redukovat na nástroj, který mi pomůže dosažení mých cílů?... Domnívám se, že právě tohle je příčinou, pro jde člověk životní cestou – sám se sebou nesmířen

 

Sebepřijetí u křesťana má jednu obrovskou přednost. Křesťan si totiž nemusí lhát do kapsy („Ty jsi borec, nejlepší, dokážeš to...“), protože v jeho životě je jedna rozhodující veličina – a totiž reálná přítomnost Boha – Dárce „sebe“. Ano, Bůh je přítomen v životě každého člověka, ať už Boha zná, nebo ne, ať ho chválí nebo uráží, nebo dokonce ignoruje. Ale je rozdíl s Bohem počítat nebo ne.

Toto „počítání s Bohem“ dokáže narušit „já-pastičku“. Místo orientace na sebe, se mohu dívat na Boha. Místo na svou slabost a nedokonalost se mohu dívat na Boží velikost a milosrdenství. Místo na sebe se mohu dívat na Boha. A to je krok doslova uzdravující. Bůh, to není jen nějaký psychovýmysl – myšlenkový konstrukt k pozvednutí vlastního já. Ale o tom se zmíním ještě později. :)

 

Rozdíl mezi sebepřijetím ryze psychologickým a křesťanským je diametrálně odlišný. V sebepřijetí psychologickém jde spíše o asertivitu (prosazení sebe), v sebepřijetí křesťana jde o „vyjití ze sebe“ – o prosazení Boha (byť) ve svém životě. A tento rozdíl se odráží právě v motivaci – proč chci přijmout sebe sama. Protože si vážím Dárce a vím, že mi nedává „zboží podřadné kvality“ (prostě šmejd :), nebo protože chci být spokojený sám se sebou.

 

V jedné přednášce prof. Sokola jsem slyšel myšlenku, která mi utkvěla v paměti, a která se podle mě velmi na toto naše téma hodí – „Štěstí je odměna těch, kdo je nehledají...“ Troufnu si parafrázovat: Sebepřijetí je odměna těch, kdo nehledají sebe..., ale Boha.

 

Cílem sebepřijetí je tedy docenění Dárce a plné prožívání daru sebe-sama, a ne sobectví (užívání tohoto daru pouze pro své potřeby). Mimochodem všimněte si, že u lidí, kteří mají se sebepřijetím problémy, dochází ke dvěma úplně odlišným extrémům – buď se naprosto zanedbávají (odmítají Boží dar sebe sama), nebo se zaobírají pouze sebou samými (jak jsou nešťastní, jak je jejich život těžký, jak jsou na ně ostatní zlí, jak na ně Bůh zapomíná...).

 

A jádro mých úvah o sebepřijetí? Troufnu si tvrdit, že sebepřijetí velmi úzce souvisí s duchovním životem člověka. A že přijetí sebe sama je přímo úměrné přijetí Boha jako moudrého a milujícího Dárce. Tedy vše, co mi pomáhá přibližovat se k Bohu, pomáhá mi i přibližovat se k sobě – jako k vzácnému Božímu daru a vše, co mě odvádí od Boha, odvádí mě i od sebe.

 

To je ale strašně obecné – a bojím se, že se určitě najde nějaký ten čtenář, který bude chtít rady konkrétní :) Tak zkusím pár takových konkrétních TOP rad napsat ale pozor – asi se nedozvíte vůbec nic nového.

 

Mou první TOP radou, je věc, která se postupně zase vrací do módy, nicméně je pro mnoho mladých „moderních“ křesťanů pořád ještě neobjevená. A tou je duchovní doprovázení. Je to takové duchovní rodičovství (proto se také mnohým kněžím říká v duchovním smyslu (!) „otče“ – ale také se může mnoha ženám říkat právem „matko“). Nechci se pouštět do teologického opodstatnění nebo neopodstatnění – ale chci se podívat na to, že podobně jako rodičovství tělesné funguje také „rodičovství duchovní“. Podobně jako rodiče předávají dětem své zkušenosti, vychovávají je a učí je žít život co nejlépe (ideál!!!), tak dokáže duchovní doprovázející (ať už je to muž nebo žena, kněz, řeholník, řeholnice nebo laik) vést člověka, který se mu svěřuje k Bohu. A bohužel – platí zde i podobnosti, ale také rozdíly – ne každý dokáže (má na to) být dobrým biologickým otcem nebo matkou, tak stejně tak každý člověk (a dokonce i kněz) toto nedokáže. A jediná rada – hledat. Modlit se a prosit Boha, aby takového člověka poslal do cesty. Měl by to být člověk, který je na cestě za Bohem aspoň o kousek dál, aby se nenaplnilo Ježíšovo slovo: „když slepý vede slepého“ skončí oba... (někde v jámě tuším). Trochu se odvolám na to, co jsem už napsal ve článku „Zlatý stránky“ (http://rob.signaly.cz/0804/zlaty-stranky-aneb-jak) – fuj, jak se kaju za všechny narážky na profesory, kteří se odvolávali na svá díla... :)

 

Duchovní doprovázející ale nemusí být jen kněz – zpovědník. Znám lidi, kteří se nechávali duchovně doprovázet rozličnými osobnostmi. Také to jde :) Já osobně mám zkušenosti právě s tím, kdy duchovně doprovázející a zpovědník je jeden a tentýž člověk a moc se mi to osvědčilo. Moc si ho vážím – je to člověk, kterému v životě vděčím za mnohé – a Bohu za něj také nepřestávám děkovat :) Za to, že mi pomohl poznat krásu svátosti smíření, za to, že mě naučil při sv. smíření i při duchovních rozhovorech otevřít svoje srdce – před ním, ale hlavně před Bohem. Vděčím mu za to, že mi ukázal tvář milujícího a přijímajícího Boha, za to, že jsem i navzdory vlastní nedokonalosti a někdy i vlivem velké nepřízně okolí nerezignoval na Boha, na svět, na sebe... Vděčím mu za doprovázení v mém životním povolání a prostě je toho hodně... No, to jsem se zase rozepsal – ale tohle je jen moje osobní zkušenost – třeba to někoho bude nudit, jinému to pomůže v hledání a v toužení po dobrém duchovním doprovázejícím :)

 

Veliká přednost kněze je jeho profesionalita, vzdělání v oblastech duchovního života a vlastní životní zkušenosti z cesty za Bohem. Veliký nedostatek kněze je – že je takových poměrně málo. Ale jsou :)

 

Tak – to je má první rada pro sebepřijetí. Mít člověka, který je mi blízký, před kterým se nemusím bát otevřít vlastní srdce a kterému důvěřuji, že mě svým doprovázením povede k Bohu a k pokoji se sebou.

 

Dostáváme se k druhé radě. Tou je křesťanský život se vším, co k němu patří. Znám pár lidí, kteří své křesťanství „salámujou“ jak se dá – a bojím se, že Hospodina berou jako „vzdáleného příbuzného“, od kterého se nemohou trhnout, ale také se jim s ním nechce žít. Mše jednou za týden, občas nějaká ta odříkaná básnička v nouzi (prý modlitba...), zpověď jednou „za uherák“, no a společenství křesťanů pouze obloukem... „No jak to, že Bůh v mém životě nějak nefunguje?“ ... Ano, jak říká Jára Cimrman: „Trochu jsem si, pane inspektore, zapřeháněl“ :) Trochu se připravuju, že právě na tohle téma bude další článek, tak se nebudu moc rozepisovat. Jen mě napadá jeden povzdech toho, který nás všechny obdaroval – a dal všechno... „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! Hle, váš dům se vám ponechává pustý. Neboť vám pravím, že mě neuzříte od nynějška až do chvíle, kdy řeknete: 'Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.'" Mt 23,37-39

 

Třetí rada je taková speciální. Často totiž v životech mých bratří a sester působí veličiny, které tam původně vůbec neměly být a kterým velmi záleží na tom, aby se jejich „hostitel“ nepřiblížil k Bohu – ke Světlu, který dokáže prozářit všechny temnoty. Tyto síly mají charakter zla – a můžeme je souhrnně pojmenovat jako síly Zla. Tyto člověka spoutávají a velmi často právě ve vztahu k sobě. Dostávají člověka do „já-pastičky“, a v klidu bez práce se kochají bezmocí člověka, který se sám uzavírá Bohu. Tyto síly Zla člověka svazují a rafinovaným způsobem se pokoušejí člověka zneschopnit otevřít se Boží uzdravující moci a lásce. Zde velmi pomáhá tzv. modlitba za rozvázání. Modlitba, při které se člověk všeho zla ve svém životě zříká a přijímá Boha za svého Pána, modlitba ve které se člověk svěřuje právě Boží moci a lásce, modlitba, aby sám Bůh v člověku působil, rozlámal všechna pouta, která mu brání následovat Ježíše Krista, jako svobodný a obdarovaný Boží syn/dcera. Tuto modlitbu se může modlit každý kněz a já s ní mám velmi dobré zkušenosti ať už na sobě, nebo na druhých lidech. S ní souvisí také modlitba za uzdravení, ve které se člověk otvírá nejen Boží osvobozující, ale také uzdravující moci. A výsledek těchto modliteb shrnu do krátkého osobního vyznání: Zde jsem já poznal, jak je Bůh mocný...

 

Mou čtvrtou radou je Boží slovo. Bůh k nám, lidem, promlouvá mimo jiné i skrze své slovo – Písmo. To nejsou jen nějaké laciné psychologické výpovědi typu „Bůh tě miluje.“ Ale v Písmu je opravdu obsažena veliká Boží moc, která ve spojení s vírou „čtenáře“ nepůsobí jako placebo, ale jako reálný kanál mezi Bohem a člověkem. Boží slovo má moc, protože je od Boha, který je mocný, a protože je určené člověku, který je na svého Boha a na jeho působení ve většině svého života odkázán. Nechci, aby tato rada vyzněla jako písnička od Voskovce a Wericha: „Čtěte Bibli, tam to všechno je“ :) Takže to zkusím formulovat jinak – ne čtěte, ale hledejte. Hledejte, kde k Vám Bůh v Písmu promlouvá a co konkrétně Vám chce říct. Když najdete, poznačte si to a nechte na sebe Boží slovo v srdci působit – třeba se i kousek naučte zpaměti a opakujte si to, když to budete potřebovat... To taky funguje.

 

A mou poslední radou – která je určena všem extrémním případům – v případě, že má někdo problém se sebepřijetím opravdu veliký – a nevidí žádné východisko, a je přesvědčen, že s tím nic prostě nedokáže udělat, tak bych mu chtěl poradit, aby to nevzdával a vyhledal nějakého odborníka. Není ostuda, když člověk, který ví, že něco z vlastních sil nedokáže, vyhledá pomoc. Zažil jsem bratry i sestry, kteří se dostali na pokraj života (doslova a do písmene – bohužel), jen kvůli tomu, že v extrémní situaci, která opravdu odborné řešení potřebovala, považovali návštěvu psychologa nebo psychiatra za ostudu. V některých případech se na tu obávanou psychiatrii stejně dostali... Ale ta cesta tam... Život je někdy tak komplikovaný a těžký, že člověk může jednat zkratově – a zbytečně. To je extrémní rada – která se na první pohled Boha netýká – ale zkušenost mi říká, že cesty Pána jsou někdy hodně nevyzpytatelné. A extrémní situace vyžadují extrémní řešení. Napadá mě, že znám tak úžasné psychology a psychiatry, že si někdy říkám, že je škoda, že jejich pomoc nepotřebuju – protože jsou to tak fajn lidi, kterým věřím stejně tak, jako sobě. Profíci, kterým se vyplatí věřit :)

 

No, tak to je zatím vše. Žádný „zázraky snadno a rychle“ :) Ale tak to v životě chodí, že na těch velkých a vzácných věcech se prostě musí taky trochu „máknout“. Na krásné manželství nestačí pár lístků do bijáku a puget růží při žádání o ruku... :)

 

Nebojte se investovat – stojí to za to :)

 

PS: Mám toho v zásobě o sebepřijetí ještě hafo – různé kritické oblasti (ne)přijetí, rozdíly v sebepřijetí u muže a ženy, některé specifické otázky... jen nevím, jestli to za to stojí nějak „signálovsky“ rozpitvávat. Kdybyste něco konkrétního chtěli, tak se ozvěte – možná se do toho přecejen (podle poptávky) vrhnu. Taky nosím v hlavě další velké téma křesťanské, jedno praktické a pár drobných článků :) Tak uvidíme, co se z toho (Hospodin a já) vyklube. Ať Vám Pán žehná.

 

 

Na chvilku dám pokoj s psychologickou teorií – i když i ta je potřebná. Zkusíme se teď podívat na trochu praxe – lépe řečeno na některé nejčastější příčiny problému se sebepřijetím, se kterými jsem se setkal. Veškeré následné povídání bude praktické, ale pochopitelně bez konkrétních údajů o lidech, kterých se to týká.

 

Jak jsem tak na tomto článku přemýšlel – něco jsem vymyslel. Přišel jsem na deset nejmarkantnějších příčin – a přišel jsem na to, že by se daly seřadit podle desatera – podle deseti Hospodinových slov, kterými ukázal člověku, co se mu líbí (a co taky ne:). Toto rozdělení někde sedí více, někde méně, ale určitě stojí za to se zamyslet nad skutečností, že sebeodmítnutí člověka není pro jeho život záměr Stvořitele – podobně jako hřích.

 

Tyto příčiny jsou ale záludnější a složitější, než takhle vypsané vypadají. Jednak proto, že nikdy není jedna sama, ale vždy se vyskytují v kombinacích. A pak také proto, že není zas tak snadné si jednotlivé příčiny otevřeně přiznat. Mají tendenci se „schovávat“.

 

A ještě jednu poznámku bych zde měl uvést – zatím bych se chtěl podívat na možné příčiny sebeodmítnutí – ne na jejich konkrétní řešení. Tak tu, prosím nečekejte nic ve stylu: příčina + řešení (na bolest Brufen, na zlomeninu sádru...) S duší to bývá složitější... Následující příčiny jsou uvedeny pouze ve zkratce – jak už to bývá – život je velmi složitý na to, aby se problémy daly vtěsnat do několika řádek...

 

1. Narušený vztah k Bohu jako k Otci – V jednoho Boha věřit budeš

Hned první příčina, kterou můžeme vzít jako protipól prvního přikázání: věřit v jednoho Boha. Přesněji řečeno: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne. (říká Hospodin)“ Bojím se, že toto přikázání je často samotnými křesťany chápáno naprosto zkresleně. Ono totiž nestačí „myslet si“, že je „pouze“ jeden Bůh. Je potřeba uctívat pouze tohoto jediného Boha, Boha Ježíše Krista, kterého on sám, jeho Syn, představoval jako Otce. Jako milujícího, uzdravujícího a odpouštějícího Otce. Jenže skutečnost často bývá jiná. Spíš než milujícího Otce, uctívá mnoho křesťanů Nejvyšší bytost, před kterou je potřeba se mít na pozoru, aby na nás náhodou nedopadla její přísná a trestající ruka. Takového Otce ale nejde milovat, protože taková představa Otce (v přímém rozporu s tím, co se nám snažil reprezentovat Ježíš) je „nemilovatelná“.

My všichni víme, že Bůh nás miluje, že za nás vydal svého Syna, aby nás vykoupil z moci smrti, dokonce si můžeme i přiznat, že Bůh nás přijímá takové, jací ve skutečnosti jsme... Ale – problém – my to víme, ale nežijeme. Ví to náš rozum, ale naše city, naše vůle, naše vnitřní prožívání je úplně jiné. Jako by to byli dva bozi – Bůh dobrý teoretický a Bůh zlý „reálný“. Je to stejný princip jako náš hřích – my víme, že hřešit nemáme, ale přesto hřešíme.

Připadá mi to jako scéna z Pelíšků – syn rozbalí svůj vánoční dárek, a když vidí, co je uvnitř, podívá se na svého tátu pohledem, který vyjadřuje vše a řekne: „díky táto“. Přesně takhle to chodí – podíváme se na sebe, víme, co máme svému Otci říci, a tak to řekneme, ale s výrazem, který vypovídá o totálním nepřijetí nebo dokonce vzpouře.

Pokud má člověk narušený vztah k Bohu jako ke svému milujícímu Otci, pak je pro něj velmi těžké – ne-li dokonce nemožné uvěřit – že je sám velikým a vzácným Božím darem, za které Bohu přísluší veliká vděčnost. Mezi tímto vnímáním (které je často velmi zbožným přáním) a realitou je obrovská a nepřekonatelná propast, která se kromě to, že nositeli pěkně komplikuje život v podobě sebeodmítnutí, stává velikým pokušením odmítnutí dobrého Boha.

Paradoxem je, že jediným, kdo zde opravdu může pomoct je právě ten odmítnutý Bůh...

Osobně se domnívám, že právě z této příčiny vycházejí všechny ostatní. Podobně, jako je v každém hříchu stopa (nebo i víc) vzpoury proti Bohu – tak i zde je příčinou sebeodmítání chybějící vědomí (zkušenost) Boží lásky a přijetí.

 

2. Hluboké zranění odmítnutím – Nevezmeš jména Božího nadarmo

Každé odmítnutí je zraňující. A čím větší, tím více bolí. A nejvíce zraňuje odmítnutí od nejbližších. Mnoho lidí trpí v oblasti sebepřijetí právě proto, že byli odmítnuti. Když jejich rodiče zjistili, že je na cestě nový život, tak to pro ně byl úděs a místo radostí byli naplněni strachem a úzkostmi. Místo aby se na své dítě těšili, hledali způsob, jak by se nového života (obtížného života) zbavili. Tak se k Božímu: „Chci, abys byl – dávám Ti život.“ připojuje: „Nechceme abys byl – kéž bys nežil.“ To je zlo, které zraňuje a poznamenává. Bohužel to nekončí narozením. Mnoho lidí nepoznalo lásku rodičů – zato poznali mnoho trestů, odmítání, ponižování. A od raného dětství se učili: „Je špatně, že jsi.“ „Bylo by lepší, kdybys nebyl.“ „Jsi k ničemu.“ Málokdo si to přizná, ale i tohle se člověk může naučit. Jeden spolubratr kněz označil tyto věty jako věty „magické“, které na člověka nalepují nálepky, které jeho obraz sebe sama dokážou hodně poznamenat.

Možná se zdá, že příliš dramatizuji – ano. Daleko více lidí se setkávalo s dílčím odmítnutím – které možná nebylo tak dramatické, ale možná bylo dlouhodobé a mělo podobný nebo dokonce stejný účinek. Člověk přijal „spiritualitu nechtěného dítěte“. A obrana? Právoplatné odmítnutí neprávoplatně odmítajících... a taky odmítnutí sebe – protože jak může být něco dobrého v tom, čemu všichni nebo nejbližší) nadávají.

Lidé, trpící touto příčinou sebeodmítnutí v sobě mají velikou touhu po lásce a po přijetí, jenže ze strachu z dalšího zklamání jsou apriorně (od počátku) uzavření všem možnostem dalších zranění. Prostě se bojí. A nejhorší na tom je to, že je to pochopitelné.

 

3. Vlastní hřích – Posvěť sváteční den

Hřích člověka v jistém smyslu znesvěcuje. A asi všichni známe reakci prvního člověka na svůj vlastní hřích – schoval se před Bohem ze strachu. Jedním z důsledků hříchu je, že se člověk snaží před Bohem schovat. Dojde k citelnému pohledu do vlastního „reálného já“, jeho konfrontaci s ideálním já a zjištění, že vzdálenost mezi nimi (napětí) je příliš veliká, na to, aby se dala unést. A tak je člověk jakoby roztržen – jeho skutečné já a jeho ideály, a tak je narušeno jeho sebepojetí. Více jsem o tom psal v 3. části našeho povídání o sebepřijetí.

Tato příčina sebeodmítnutí je také docela rafinovaná. To proto, že není v moci samotného člověka její řešení. Hřích, vinu, může odpustit pouze Bůh sám. Jenže jak může Bůh odpouštět, když se před ním člověk schovává. Ale jakpak by se člověk ve své slabosti neschovával před dokonalým a svatým Bohem. A jsme opět u příčiny č.1...

4. Přijaté vysoké nároky okolí – Cti svého otce i matku

Nejčastější problém s rodiči a se školou, který nastává, když „potřebují mít“ geniální dítě. Musí být nejlepší. „Musí si plnit, aby měl/a v našich očích nějakou hodnotu.“ A to za jakoukoliv cenu – třeba i za cenu tvrdých sankcí. Vysoké ideály se dají do tvárné duše člověka dříve nebo později „otisknout“, dítě je přijme a nepotřebuje vnější sankce, protože své neúspěchy trestá samo – sebetrestání, sebepoškozování, sebeodmítnutí. Ano, existují nároky legitimní – např. dítě musí chodit do školy, dospělý člověk musí dodržovat zákon, všichni by se měli chovat podle určitých etických pravidel. Dokonce je potřebné, aby člověk mnohé ideály od svého okolí (rodičů) přijal – to z něj mimo jiné dělá i člověka. Ale pokud jsou nároky příliš vysoké, nevedou k většímu výkonu, ale naopak – k frustraci, sebeodmítání a rezignaci.

 

5. Hřích druhých – Nezabiješ

Této příčině jsou vystaveny především ženy. Nedávno jsem slyšel úvahu jednoho spolubratra kněze, který říkal, že znásilnění není ani tak hříchem proti šestému přikázání jako spíše proti pátému. Něco na tom je. Je to zajímavý úhel pohledu, ve kterém se dá znásilnění vnímat jako porušení důstojnosti a intimity člověka. Znám několik žen, jimž tento zločin „zabil“ kus jejich „já“. To proto, že žena vnímá svou sexualitu jinak než muž – a při porušení své sexuality vnímá porušené celé své ženství – a tedy i sebe sama. Cítí se pošpiněna a nenávratně zkažena hříchem druhého. Odmítá své tělo jako zdánlivou příčinu svého ponížení (i když rozumem je schopná pochopit, že skutečnou příčinou není její ženské tělo, ale chlípnost násilníka – ale ve svém prožívání odmítá své tělo) - a tím odmítá i sebe.

6. Sexualita – Nesesmilníš

Sexualita člověka je velmi hluboká oblast, která se dotýká nejen těla, ale i duše, prožívání víry – i podstaty samotného „já“. Dalo by se říci, že je to takový „průřez“ celým člověkem. Je oblastí, v níž jsme hodně zranitelní. Nesoulad ve vlastní sexualitě dokáže docela slušně zamíchat sebepojetím člověka. Tato příčina možných problémů má tři varianty – nepřijetí vlastní sexuality (svého mužství / ženství), nepřijetí vlastní sexuální orientace a v neposlední řadě také nepřijetí vlastní slabosti v oblasti sexuality (hřích). Úskalí těchto překážek je hned dvojí – jednak je to oblast, v níž se věci dost těžko mění (téměř vůbec) a pak je to také oblast, která je tak intimní, že člověk jí není schopen tak snadno otevřít před někým jiným (druhý člověk, Bůh).

 

7. Vzhled / schopnosti – Nepokradeš

Každému člověku záleží na tom, jak vypadá a jaké má vlastnosti) schopnosti. Je to dáno faktem, že i my jsme součástí přírody a máme hluboko v sobě zakomponovány i přírodní zákony – teď mám na mysli zákon: „přežije ten nejlepší“. Čím větší síla, tím větší šance, že se člověk ubrání nepříteli. Čím lepší a přitažlivější vzhled, tím větší šance a výběr partnera – tedy větší šance na pokračování rodu. Čím větší inteligence, tím vyšší životní úroveň. Čím lepší schopnosti, tím větší šance na úspěch. Ano, to jsou neúprosné zákony přirozenosti (neplést se zákonem milosti :), které máme v našich srdcích vepsané. A právě díky tomu každému člověku záleží na jeho vlastnostech, schopnostech, vzhledu...

Jenže když se člověk podívá okolo sebe, tak vždy najde někoho, kdo je v nějaké oblasti schopnější, nadanější, hezčí... prostě lepší. Toto srovnávání se a „pošilhávání“ po druhých může v člověku vzbudit buď vyzdvižení ideálního já (až tak, že pro něj samého bude nedosažitelné), anebo pravý opak – snižování vnímání jeho reálného já, které způsobí v podstatě totéž – člověk odmítne sám sebe kvůli tomu, jaký je.

Do této kategorie patří také oblast různých tělesných nebo duševních handicapů, se kterými se člověk může, nebo také nemusí vnitřně vyrovnat. Tyto handicapy jsou velmi nepříjemné, protože posunují hranice možností člověka a ten do nich často naráží a způsobují mu bolest. Jen málokdy se povede na ně nemyslet a často se stává, že se vnímání člověka „zúží“ pouze na „své omezení“, takže již není schopen reflektovat ostatní stránky své bytosti.

V této sedmé příčině dochází podobně jako v ostatních k tzv. ztotožnění – člověk se ztotožní se svým omezením – takže už není schopen vnímat se jako Boží milované dítě, které je bohaté celou řadou vlastností, ale jako „člověk co kulhá“, nebo jako „člověk s linií Goléma“. A nejraději by pokradl vlastnosti těch druhých...

 

8. Okultní příčiny – Nevydáš křivé svědectví

Někdy může mít vztah k sobě problém z různých příčin, které bychom mohli nazvat jako okultní. Zažil jsem příklad, kdy sebepojetí bylo rozbito po „manipulování s energiemi“ u „léčitele“, a v tom konkrétním případě mělo málem fatální důsledky. Boží Nepřítel skutečně může člověka vnitřně spoutat – a dost často útočí právě na lidské vědomí Božího synovství (dcerství). To proto, že tak „zabije“ dvě mouchy jednou ranou – přímo poškozuje člověka a oslabuje jeho pouto s milujícím Bohem, který jej může účinně chránit. Tak ďábel vydává křivé svědectví (o) člověku a tím ho ničí.

9. Touhy – Nepožádáš manželky svého bližního

Každý člověk má své sny a touhy. Jenže pokud v sobě živí touhy po něčem, co je naprosto mimo jeho síly a možnosti, stává se touha demotivující a srážející. Jenže rozloučit se s některými touhami není jednoduché – zvláště, pokud tyto touhy kompenzují nějaký vlastní nedostatek. Bohužel je zde jedno velké pokušení právě v duchovní oblasti. Člověk, který nedokáže opustit svou představu svatosti jako „bezhříšnosti“ zoufale bojuje s hříchem a vlastní slabostí – ale neúspěšně. Ze dvou důvodů – jednak každý člověk je tvor slabý a my, jak říká teologie, nemůžeme nehřešit, a pak také jeho motivace není dosažení Boží Otcovské lásky, ale splnění vlastního ideálu. A pak se motá v kruhu, který je v podstatě projevem jeho sobectví a ne lásky k Bohu. Pro Boha totiž, není slabost člověka překážkou – naopak, pokud Jej člověk pozve právě do své slabosti, stává se místem Božího přebývání v odpuštění, milosrdenství a projevech Boží Otcovské lásky.

Kdosi ze svatých prosil Boha v modlitbě, aby mu ukázal – co ve svém životě změnit může a co ne – a prosil také o sílu naplnit to první a sílu opustit to druhé.

Právě touhy toho o člověku (jemu i druhým) hodně prozrazují – dokonce i to, co si sám nechce přiznat.

 

10. Existenciální frustrace – Nepožádáš po jeho statku

Každý člověk potřebuje znát smysl svého života – pro něco/někoho žít. Pokud tento smysl nemá, pak prožívá tzv. existenciální frustraci – pocit nenaplnění své existence, svého života. Žije jen ze dne na den, a v podstatě jen pro sebe. I když věří v Boha, spíše než touha mu sloužit a následovat ho vede zvyk nebo sobecké využití Bohem nabízených darů. Druhé lidi má rád, má celkem pěkné vztahy, ale ve své pozici na světě (mezi lidmi i před Bohem) není schopen vidět žádný vyšší smysl.

Podobně jako v předchozí příčině je část problému ve špatně položeném ideálu, ve kterém není prostor pro druhé lidi, ani pro vyšší ideál (Bůh).

 

Tak snad je to zatím všechno. Pokračování příště :)

 

Možná by stálo za to podívat se, jak to vypadá, když je člověk sám se sebou „na kordy“ – kdy se nepřijímá. Mnozí lidé by mi mohli namítnout – proč se v tom ještě „patlat“? Copak toho člověk nemá dost? Zvlášť ten, co s tím bojuje? A přesto je velmi důležité si mnohé své postoje a projevy pravdivě přiznat a pojmenovat.

Jak se tedy projevuje, že člověk sám sebe nepřijímá? Různě. Každý člověk, byť by se doslova nenáviděl, má v sobě schopnost přijmout se. A tato schopnost má své mechanismy, jak „ego“ člověka chránit před útoky zvenčí i zevnitř. Psychologie je nazývá obranné mechanismy ega. Jejich jediný cíl je stabilizovat „já“ člověka, aby člověk dřív nebo později obnovil svoji rovnováhu, ke které byl stvořen.

 

Tyto obranné mechanismy, jejichž pomocí si tuto rovnováhu může bránit, podobně jako se sebeobranou brání v případě fyzického napadení. Těchto mechanismů je celá řada, ale všechny mají dva důležité úkoly: zachování nebo zvýšení pozitivního přístupu k sobě (sebehodnocení) a obranu osobnosti před frustrací (v tomto případě neuspokojení potřeby přijetí).

Obranné mechanismy můžeme podle povahy rozdělit do dvou základních skupin – útěkové (defenzivní) a útokové (ofenzivní).

 

Omlouvám se za množství cizích slov, ale jak pravil jeden náš profesor (v úplně jiných souvislostech): „Nééé, to si nemusíte psát, natožpak pamatovat.“ :) Také občas narazíte na nějaký ten odborný psychologický termín – ač jsem se snažil, tak někde jsem se jim prostě vyhnout nedokázal.

 

Defenzivní obranné mechanismy:

Útěk: Člověk utíká ze situace, ve které došlo k narušení jeho psychické rovnováhy. Tento útěk může mít víc podob – od přímého útěku (vyhnutí se nepříjemné situaci), přes útěk ze vztahů až po uzavření se do sebe. Asi každý známe lidi, ke kterým naše láska roste s vzdáleností – dá se předpokládat, že mnoho z těchto lidí nám naše sebepojetí nějak „nabourali“ :)

Útěk do fantazie: Člověk má schopnost dosáhnout alespoň zdánlivé harmonie tím, že si ve své fantazii a představivosti navodí takovou vnitřní virtuální realitu řešení (příp. vyřešení) vzniklého konfliktu. Nejčastější projev bývá například po hádkách, kdy člověk ve své fantazii v hádce pokračuje stylem: „A já bych mu řekl... on by odpověděl to a to... a na to bych mu úplně vytřel zrak takhle... atd...“ Tyto virtuální vnitřní hádky nemají žádný jiný účel než pokus o nastolení ztracené rovnováhy.

Regrese: Způsob chování každého člověka se nějakým způsobem vyvíjí a obranný mechanismus regrese spočívá v návratu do dřívějšího způsobu chování (nejčastěji do dětského), kdy se nemusel potýkat s konkrétními problémy. Může se projevovat infantilitou, nelogičností jednání apod. Vzpomínám na jednu autonehodu, kdy dospělý člověk, evidentně v šoku, nepřestával úpěnlivě volat maminku. Měl zkušenost, že když se mu stalo něco nepříjemného v dětství, tak se mu tímto způsobem dostalo pomoci.

Rezignace: Člověk umenší nebo úplně vypustí osobní a emoční účasti v situacích, kdy dojde k narušení jeho vnitřní harmonie. Stává se apatickým a na cokoliv, co narušuje jeho rovnováhu – prostě nereaguje. Často může být rezignace vnímána jako přijetí a vyrovnání se, ale v důsledku se jedná o dva naprosto odlišné postoje.

Disociace: Tento obranný mechanismus způsobuje, že dva současné psychické procesy, na různých úrovních (např. fyzická bolest a vnímání bolesti) jsou prožívány izolovaně. Jakoby spolu vůbec nesouvisely. Zatímco trvá příčina problému, psychicky ji člověk neprožívá. Disociace jako obranný mechanismus může působit dlouhodobě.

Skotomizace: Vznikne-li v lidském životě nějaká nepříjemná událost, člověk ji nevědomě nevnímá, jako by ji vůbec neměl v zorném úhlu své pozornosti (Je pojmenována po tzv. skotomě – slepé skvrně, která se nachází v oku). Tento mechanismus se může projevit např. ve vzpomínkách (člověk má zablokovány určité vzpomínky) nebo v neschopnosti empatie s někým, kdo prožil něco podobného.

 

Ofenzivní obranné mechanismy:

Kompenzace: Tento obranný mechanismus by se dal vyjádřit větou: „Když nemohu zvládnout toto, tak budu nejlepší v jiném“. Charakteristické je vysoké osobní nasazení, které vyrovnává pocit frustrace v jiné oblasti.

Přemístění: V případě vzniku problému člověk přemístí těžiště problému a emoce s tím spojené (nejčastěji v podobě agrese) do jiného, náhradního objektu. Krásně lze vidět na příkladu: „Nadřízený se špatně vyspí, jde do práce a vynadá podřízenému. Ten přijde domů a vynadá manželce, manželka dá pohlavek staršímu synovi, ten škrábne mladší sestřičku, ta zatahá za ocas psa, ten kousne kočku, ta zakousne myš...“ Obecně se tomuto mechanismu říká „zákon padajícího ...“ :)

Identifikace: Člověk s nízkým sebepojetím neuznává svou hodnotu, a proto si ji nahrazuje tím, že se identifikuje s jiným člověkem (příp. názorem nebo skupinou lidí), které považuje za hodnotné. Je to situace, v níž se z ideálu stává idol, který nelegitimně nastupuje na místo legitimního „já“. Tento mechanismus můžeme velmi zřetelně vidět u drtivé většiny lidí, kteří se ztotožňují např. s hnutím „skinheads“. Bližší pohled do jejich soukromí by ukázal, že jejich nadšení pro zvrácené myšlenky má úplně jiné příčiny...

Projekce: Obrana vlastního sebepojetí před negativními vlastnostmi tím, že tyto své negativní vlastnosti promítá (projikuje) do chování druhých lidí. V případě špatného vztahu k sobě se může projevovat ponižováním ostatních. Projevuje se i v jednotlivých vlastnostech. Svým způsobem to ukazuje i přísloví: „Sytý hladovému nevěří.“ Sytý (lakomý, pyšný, zranitelný, agresivní) člověk pokládá za syté (…) ostatní.

Záminková reakce: Oblasti své osobnosti, které člověk z nějakého důvodu nepřijal, se mohou projevit přesně opačným postojem nebo způsobem chování: nepřijetí autority může vést k nezdravému autoritářství, nepřijetí sexuality může vést k nezdravému moralizování v oblasti sexu apod.

Racionalizace: Příčiny narušení harmonie mohou být vysvětleny racionálními (rozumovými), ale nepravdivými zdůvodněními.

Např. není důležité mít dobré vztahy v rodině, protože stejně člověk tráví spoustu času jinde. Ale uvnitř jej tyto vztahy silně znepokojují...). Jedná se o mechanismus čistě rozumový a často obtížně odhalitelný z důvodu logičnosti a nepravdivosti argumentu.

Bagatelizace: Při nedosažení nějakého cíle je jeho hodnota snižována, aby se umenšilo zklamání z jeho nedosažení. Podle známé LaFontainovy bajky se také někdy nazývá reakce „kyselých hroznů“. Pěkným příkladem je bajka o lišce, která obchází vinici a dívá se na zralé a na první pohled chutné hrozny. A jak tak obchází a hledá, kudy by do ní mohla vlézt a hrozny sníst, tak vidí, že se tam nedostane a proto si říká, že ty hrozny určitě nebudou až zas tak chutné. Nakonec hrdě odchází od vinice se slovy, že by tak kyselé hrozny nikdy nevzala do úst...

Represe: Nepřijaté oblasti, pocity a vlastnosti jsou potlačeny a vylučovány z vědomí, a tak se minimalizuje frustrace, pocity viny nebo úzkosti. Potlačení není možné bez vedlejších důsledků – „ono to stejně někde jednou vyleze“ – zpravidla ve chvíli, kdy (kde) se to hodí nejméně.

Agrese – Napadání zdroje nerovnováhy a násilný pokus o její zpětné získání. Může se přemístit na jiné osoby nebo věci. Také může nabývat skrytější formy (pasivní agrese, intriky apod.). Paradoxně vede místo k řešení k prohloubení problému.

Autoakuzace – Agrese (viz předchozí bod) obrácená vůči sobě. Objevuje se rozměr sebetrestání za různé viny a nedostatky. jejím cílem může být vzbuzení soucitu a pozitivní reakce okolí, která vyrovnává negativní postoj k sobě. Absolutní autoakuzace vede k tendencím k sebepoškozování a v krajním případě k sebevraždě.

 

Naše „já“ má ještě jednu skupinu mechanismů, kterými se snaží dosáhnout uznání svého „já“ od svého okolí. Tyto mechanismy jsou aktivní.

1. Implikace – člověk je přesvědčen, že sociální okolí ho vnímá stejným způsobem, jako vnímá on sám sebe. (Jestliže si myslím, že jsem „mistr světa“, tak budu spíš vnímat, že mě jako mistra světa vnímá i mé okolí. Pokud si o sobě myslím, že jsem nejhorším člověkem pod sluncem, tak se budu chovat, jakoby ve mě nejhoršího člověka viděli i ostatní.) Zde můžeme názorně vidět, jaké úskalí znamená přijmout např. identitu „grázla“...

2. Validizace – člověk sám svým chováním potvrzuje sobě i svému okolí své sebepojetí. Tomu se dneska říká „image“.

 

Oba způsoby mají za úkol zajistit si postoj sociálního prostředí souhlasící s vlastním sebepojetím. Tyto mechanismy jsou svým způsobem složitější formou obranných mechanismů ega a „spíše nevědomě – nutí sociální okolí k souhlasnému chování, resp. umenšuje vliv nesouladu okolí se sebou samým“. Jsou to:

Nesprávné vnímání – vadná interpretace postojů v rozporu se sebepojetím. Např: „Ten člověk se na mě mračí jako bubák, protože mě nemá rád“, a přitom stačí, když ho nezávisle na mě bolí zub, nebo se prostě špatně vyspal.

Selektivní interakce – vyhýbání se situacím nebo osobám, které představují riziko pro sebepojetí, nebo vyhledávání situací nebo osob, které sebepojetí potvrzují. „Vrána k vráně sedá...“ :)

Selektivní hodnocení druhých osob – hodnocení druhých osob podle toho, jak potvrzují nebo jsou v rozporu s naším sebepojetím. „Nemožní rodiče, hloupý kantor...“ Však té známe :)

Selektivní hodnocení sebe sama – podceňování aspektu sebepojetí, který není potvrzen nebo je napadán. „K čemu být dobrým člověkem, když jsou druzí špatní…“

Evokace reakce – člověk evokací (přivoláním) nutí, aby sociální okolí potvrzovalo jeho sebepojetí. Nejčastější je vzbuzování soucitu, nebo naopak vzbuzení agrese.

 

A když už jsme v těch psychologických termínech, dovolte mi ještě něco napsat o dvou z nich.

Člověk přirozeně směřuje k naplnění svých různých potřeb, které mají různé obsahy a priority. Pokud se potřeby uspokojit nepodaří, dochází ke stavu, který nazýváme frustrace. Zdrojem mohou být překážky fyzické, psychické, sociální i spirituální povahy. Významnými zdroji frustrace jsou vlastní neúspěchy, nedostatky nebo ztráty. Mezi nejzávažnější však patří frustrace v oblastech ego-vztažných motivů, které způsobují narušení psychické rovnováhy a velmi silně ohrožují vědomí vlastní hodnoty (např. negativní reakce, nedůvěra a nedocenění sociálního okolí).

V souvislosti s přijetím sebe a celého svého života je vhodné zde také zmínit speciální druh frustrace tzv. existenciální frustraci, která vyplývá z nenaplnění jedné ze základních psychologických potřeb člověka – jeho touhy po vědomí smyslu své existence. Vzniká, jestliže člověk pochybuje o smyslu vlastního života nebo ho vůbec nevnímá.

 

Komplex je neasimilovaná (nepřijatá a nezpracovaná) zkušenost (v podobě pocitů, představ, nepříjemných zážitků), která je zatlačena do nevědomé složky osobnosti člověka. Vzniká v případech silné frustrace „já“ pramenících z vlastního selhání, provinění, deprivace a dalších podobných faktorů. Přestože se nenacházejí na úrovni vědomí, ale nevědomí, mají značný vliv na motivaci a chování člověka.

Mezi nejrozšířenější komplexy patří komplex méněcennosti, komplex viny a celá řada dalších, které mají svůj původ nejčastěji v určitém tělesném nedostatku nebo jinak negativně vnímané vlastnosti.

Komplex jako zdroj trvalé frustrace vyvíjí v nevědomí neustálý tlak, který má za cíl obnovení psychické rovnováhy. Tak dochází k tzv. kompenzaci komplexu , ta však zdroj frustrace neodstraňuje.

 

Ještě jednou se omlouvám za tolik „vědy“. Je to důležité proto, abychom si v těchto článcích aspoň trochu sjednotili pojmy.

Tak, dost psychologie, další pokračování už bude daleko praktičtější... :)

 

Konkrétních tváří sebeodmítání je mnoho. Můžeme si je pracovně nazvat „symptomy“ – podobně jako můžeme podle projevů těla (symptomů) poznat, jako člověk trpí nemocí, je možné podle projevů člověka poznat, jaký má vztah k sobě samému. Tyto symptomy se objevují v různých kombinacích a s různými důrazy. Velmi pěkně je shrnul P. Vojtěch Kodet v exerciciích, které nám dával před kněžským svěcením v Králíkách. Jsou to:

 

1. Přílišná tvrdost k sobě i k druhým a nesnášenlivost těch, kteří takoví nejsou

2. Perfekcionismus – netoleruje chyby – ani u sebe ani u druhých (záměna za Ježíšovu dokonalost v lásce)

3. Orientace na výkon – dokazuje si svou hodnotu tím, že „umí“, že „maká“. Končí workoholismem.

4. Soutěživost, vypínavost, „předvádění se“ – může být iluze duchovního povolání, souvisí se sebevykoupením

5. Neschopnost přijmout konstruktivní kritiku, neschopnost humoru „na vlastní adresu“

6. Strach z napomenutí – brání tomu, aby před Bohem odkryl svou hříšnost

7. Zákonictví, dogmatismus – předpisy, jaké Boha „ani nenapadly“

8. Neschopnost partnerské spolupráce, neschopnost pořídit se

9. Strach převzít zodpovědnost

10. Hlad po pochvale – závislost na pochvale

11. Neschopnost přijmout pochvalu

12. Žárlivost – např. že se druhým daří dobře

13. Strach z autority – může se projevovat křečovitostí před představenými a nadřízenými

14. Podbízení a vnucování se autoritě

15. Celková apatie, rezignace před životem

16. Přemrštěná péče o sebe

17. Agresivita (navenek otevřená, pasivní nebo zaměřená proti sobě) – často vyplývá z vnitřní zraněnosti

18. Strach projevit náklonnost – generalizace špatné zkušenosti ve vztazích

19. Úniky, nutkavé jednání, koníčky pohlcující vztahy

20. Nevyvážený postoj k lidem druhého pohlaví nebo rase – nenávist, ponižování, nezájem, přílišná přitažlivost

 

Pokračování příště... :)