P. Robert Bergman

Očekávám světlo? (1Adv)

30. 11. 2014 19:50
Rubrika: Promluvy

Začíná advent. Krásná a taková trochu tajemná doba. Zpívá se o příchodu Pána, chystáme se na oslavy příchodu našeho Boha na svět. Možná máme před sebou vidinu krásných a pokojných vánoc.

 

A v evangeliu jsme zaslechli velmi jasná slova „bděte“. A také to Ježíšovo podobenství o pánovi, který se vydal na cesty a svým služebníkům nařídil, aby na něj čekali. Ono bývá někdy pochopeno dost nepřesně.

 

Proč by měli ti služebníci bdít? Když se nad tím zamyslíme, tak kdyby ten pán přišel, tak by zatloukl na dveře, zazvonil, oni by se probudili a pustili ho dál, posloužili by mu a všichni by byli spokojeni. Tady asi nepůjde o to, že by ten pán svým služebníkům nepřál spánek – ono jich tam bylo evidentně víc, mohli se přece naprosto logicky střídat.

 

Tohle podobenství můžeme pochopit až teprve tehdy, když si vzpomeneme, jak i k nám někdy přišel Bůh a my jsme na jeho příchod nebyli připraveni, když jsme „spali“, nebo jsme byli příliš zaměstnání, nebo nesoustředěni a s Bohem jsme se nějak minuli. A ano, dá se to nějak přežít – ale bez Boha.

 

A možná, že tohle je ten největší adventní hřích – když se člověk mine s Bohem.

 

Je příznačné, že advent nám začíná, když už je venku hodně tmy. Pozdě se rozednívá, brzy stmívá. A také ta symbolika adventních věnců, kdy týden po týdnu rozsvěcíme další svíčky a celé nám to přichází příchod světla.

 

A když si tyto tři věci – výzva k bdění a přípravě, tmu a přicházející světlo spojíme, dostaneme krásný obraz toho, co je advent.

I v našich životech je spousta temna. Spousta míst, kde není světlo, kde je zima a chlad, kde jsou pochybnosti a beznaděj, kde z nějakého důvodu jakoby Bůh vůbec nebyl. Možná, že čím je člověk starší tak takových temných míst přibývá. Ne že bychom chtěli, ale ony ty temnoty přijdou a někdy se nám s nimi nechce nic dělat, někdy si na ně zvykneme, a někdy s nimi už ani nic dělat nedokážeme. Někdy ty temnoty zavřeme do těch našich třináctých komnat, zavřeme za nimi dveře, nebavíme se o nich a tváříme se, že nejsou. Jenže ony jsou.

 

A advent, to je doba, kdy očekáváme příchod Pána. Možná ani ne tak na svět – my přece víme, že Ježíš na tento svět už přišel. Ale máme skvělou šanci očekávat Pána právě v těch našich temnotách, které jako tento svět před příchodem Krista, potřebují světlo.

Potřebují naději, odpuštění, smíření. Potřebujeme zakusit, že náš Bůh se neštítí našich temnot, ale že i do nich, pokud mu to dovolíme, chce přijít a rozzářit je svým světlem.

 

V prvním čtení zazněla dvakrát jedna stejná věta: „Ty, Hospodine, jsi náš otec.“ A jako každému dobrému otci, dobrému tátovi, není jedno, když jeho děti nějak strádají a trpí pod tíhou temnoty, tak i Hospodinu na nás záleží. A advent není nic jiného, než že se postavíme před Hospodina a řekneme: „Ty jsi náš otec.“ Nejen jako povinnou frázi, ale s takovou důvěrou syna/dcery – s postojem očekávání, až nám otec pošle své světlo, svého syna Ježíše, který má moc prozářit naše temnoty, odpustit nám naše hříchy, dát odpovědi na naše otázky a uzdravit to, co je nemocné.

 

Takže otázka první adventní neděle – Očekávám světlo v mých temnotách?

 

Moje letošní zkušenost vstupu do adventu - my bychom chtěli vejít jako připravení a nastrojení, a ne jako ti, kdo nutně potřebují světlo do našich temnot.

Sdílet

Komentáře

kacarovi3 Roberte,tak jsem nikdy o adventu nepřemýšlel.Jdu zkoumat své temnoty a připravit je na příchod Krista.

růžetrnitá Čím hlubší jsou temnoty, tím větší je touha po světle. Právě tehdy si nejvíc uvědomuju, že to sama nezvládám a nikdo jiný kromě Boha mi nepomůže.

"Jako laň dychtí po bystré vodě,
tak duše touží po tobě Bože,
slzy jsou chléb můj v noci i ve dne,
kdepak je Bůh tvůj kdekdo se ptá mne.

Po Bohu toužím, po Bohu živém,
po Bohu touží duše má..."

vildatom Ke kacarovi. A nejen o adventu.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio