To stačí...

V životě křesťanů se můžeme setkat s jedním takovým zajímavým přístupem, na který můžeme aplikovat ten dnešní úryvek evangelia. Ten zajímavý přístup bychom mohli nazvat dvěma slovy: „To stačí.“

Že bychom měli aktivně vytvářet dobro, prokazovat lásku Bohu a lidem, snažit se dobré věci? Ale vždyť přece nejsme úplně zlí – a to stačí.

Že bychom měli, když spácháme nějaký těžký hřích, někomu ublížíme, jít ke svátosti smíření a poprosit Boha o odpuštění? Není třeba – vždyť se chodí jen před velkými svátky, nebo jednou za rok – a to stačí.

Že by bylo dobré modlit se ráno a večer? Zvát Boha do toho, co děláme a čím žijeme? Ale vždyť přece nemáme na Boha tolik času – stačí „rychlý kříž“ před spaním – a to stačí.

Číst Boží slovo? To není třeba číst a otevírat každý den – ale vždyť ho stejně aspoň jednou za týden slyšíme v kostele při mši a to stačí.

Že bychom měli vytvářet tu naší farní rodinu, navzájem se setkávat, podporovat, pomáhat si? Ale vždyť mám jednoho, dva, několik málo věřících kamarádů, se kterými sdílíme párkrát do roka naší víru – a to stačí.

Věřit tomu, co učí Církev – no něco jistě říká dobře, ale zdaleka ne se vším můžeme souhlasit. Hlavně že věříme, tomu, čemu chceme – a to stačí.

Že bychom měli nasadit svoje síly, čas nebo prostředky pro naši farnost? Pro naši církev? Pro naše společenství? Ale vždyť tam chodíme stejně jen jednou za týden. A to stačí...

Asi víme, že bychom měli dodržovat pravidla, že bychom si měli s dobrým svědomím plnit své povinnosti (práce, škola), že bychom měli žít tak, abychom z toho sami měli upřímnou a čistou radost. Ale vždyť když se zachovává jen část a dělají se věci jen tak napůl, vždyť přece taky „to stačí“.

A myslím, že bychom mohli pokračovat… Každý z nás si může „to stačí“ krásně říct do toho, jak žijeme, co děláme.

Jenže když se Ježíše zeptají na to, co je z celého zákona nejdůležitější – co je opravdu životně důležité – základ, bez kterého nelze žít – tak říká: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.' To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.'“

Mezi tím naším „to stačí“ a Ježíšovým slovem je někdy veliký rozdíl. Propast, která je příliš veliká na to, abychom mohli přistoupit k Bohu a někdy i tak veliká, aby Bůh mohl přistoupit k nám. Bůh naše „to stačí“ respektuje.

Bůh vůči člověku nikdy neřekne v tom, co nám dává „to stačí“. Když se Bůh rozhodl nám, lidem, něco dát, tak nám nedal něco, ale dal nám všechno – dal nám sám sebe. Dal nám to nejdražší – svého Syna.

Proč je naše „to stačí“ málo? Proč „to“ nestačí? Ze dvou důvodů. Odpovědět na úplné sebedarování tak, že odpovídáme tím nejnutnějším minimem je trapné a zraňující.

A ještě jeden důvod bych viděl. Když si koupíme nějaký velmi levný neznačkový výrobek – zpočátku z něj máme radost, že máme „něco“, ale velmi rychle se to rozbíjí, poznáváme nekvalitní materiály, omezenou životnost. A zklamání bývá daleko větší než ušetřené peníze. Koupili jsme si prostě levný „šmejd“. Dali jsme za něj málo, protože jsme si řekli: „to stačí“. Když totiž děláme jen to, co stačí – v našich životech, tak nám ani naše víra, ani náš život, ani naše vztahy prostě nepřináší žádnou radost. Není to nic, na co bychom mohli být zdravě hrdí, býváme nespokojení, a zklamaní – a tím míň nám „toho stačí“.

Můžeme prosit Boha, Boha, který vůči člověku nikdy neřekne „to stačí“, aby se dotknul našeho srdce a dal nám sílu i odvahu milovat JEHO celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. A bližní jako sebe – to jediné totiž ke spáse opravdu stačí…