P. Robert Bergman

Svátost smíření pro „zajeté“ katolíky

6. 9. 2014 11:56

Velikonoce dlouho za námi, Vánoce dlouho před námi... Tak proč třeba "nerestartovat" zpověď? :)

 

Každý „zajetý“ katolík dobře ví, co to zpověď je a jak to všechno funguje. A tak není divu, že časem může dojít k určitému zevšednění. Ze svátosti setkání s odpouštějícím Bohem se stane běžná rutina - která když není nepříjemná kvůli nárazu na vlastní slabost, tak už také není posilujícím a očišťujícím setkáním s milosrdenstvím živého Boha.

 

Pojetí svátosti smíření se vývojem člověka mění – stejně jako se mění jeho víra.

V přístupu ke zpovědi můžeme pozorovat dva extrémy ve vnímání hříchu a svátosti smíření. Jeden extrém „hříchocentrismus“ („Hřích je alfou a omegou duchovního života.“) a druhý extrém: laxní přístup („Bůh je milosrdný, nakonec nám odpustí, tak co bychom měli řešit.“) První extrém je důsledkem přecitlivělosti a udělá ze života peklo, a druhý otupělosti a udělá peklo až po životě. :)

 

Proto bych vás chtěl pozvat k zamyšlení, na co si dát pozor a pojmenovat úskalí.

Nelekejte se, když se poznáte – spíš se lekněte, když se nepoznáte, protože to je buď hodně dobře, nebo hodně špatně…

Ta úskalí se budou v některých bodech prolínat, tak mi to odpusťte – jde mi o ukázání akcentů.

 

1. Stereotypní zpověď

Stereotypní zpověď bývá důsledek stereotypního duchovního života. Je zde nepůsobící a neaktivní Bůh, který nemůže nic dělat, protože člověku chybí víra. Buď mu to nedovolí, nebo to nevidí – se stejným výsledkem: subjektivní pasivita Boha.

 

2. Zvykové hříchy

Nepracuje se s nimi, nebojuje se s nimi, člověk si zvykl a rezignoval: „To jsem prostě já.“ Rezignace nejen nad sebou, ale také nad Bohem, pro kterého není nic nemožného.

 

3. Ztráta radosti z odpuštění

Proč mít radost z automatu? Vyhledávání anonymity, tmavé zpovědnice. Zpověď jako nutné zlo.

 

4. Odtržení zpovědního a reálného života

Zvykové vyznání. Člověk nepřemýšlí, jaký je jeho život - vyznává bez myšlenky to, co vždycky. A tak se z něčeho jiného zpovídá, něco jiného žije. Opět je zde neaktivní Bůh. Nůžky mezi tím, co říká Bohu a tím, co žije, se ještě více rozevírají.

To je jeden z obranných mechanismů hříchu: „Nevidím zlo, neslyším zlo…“ Často s průvodním jevem: nemluví s Bohem o svých hříších v modlitbě.

 

5. Nekající styl života - nereflektování jednání

Častý důsledek velkých intervalů zpovědi. Člověk přestává hřích vnímat – otupělost. Ztráta dlouhodobého smyslu – duchovní cesta, která se zasekla, nebo která prostě nikam nevede. Prodlužování intervalů - otupení svědomí. Dvě možné příčiny: nezná krásu Boha, nebo zrůdnost hříchu.

 

6. Ztráta Boha, soustředěnost na člověka

Duchovní život se začne točit okolo toho, co dělá člověk a přestane se točit okolo toho, co chce a co v jeho životě dělá Bůh.

 

7. Zatěžující zpověď

Svátost smíření se stává dalším stresorem, a ne úlevou. Pozor: primárně nejde o úlevu, ale o setkání s otcem, které občerstvuje. Neprožití Božího uzdravujícího dotyku - zpověď bez Boha.

 

8. Zpověď jako „držhubné“ pro svědomí

Zde jde primárně o útěchu. Ne o odpuštění hříchu, ale aby měl pokoj, aby mu svědomí nic nevyčítalo. Často „VV zpovědi“ (Vánoce+Velikonoce).

 

9. Ztráta víry v odpuštění

Náraz na kontrast se světem - dobrý Bůh x zlý svět (zlé skutky). Pochybnosti typu: „Může mi Bůh odpustit?“ Někdy souvisí s krizemi víry: „Není to všechno jen iluze, nějaký omyl mládí?“

 

Protilátky:

1. Dobrý zpovědník – umí dobře položit otázku, dát impuls, upozornit na potencionální problém, nabídnout cestu…

2. Fascinace odpuštěním a milosrdenstvím – odvyknout si, že odpuštění je automatické (stačí jít ke zpovědi) – to je sice důležité, ale příčina odpuštění je Boží láska a Ježíšova oběť na kříži. Rozměr tajemství, na kterém mám účast. Rozšíření obzoru.

3. Změna formy – třeba forma modlitby, prostředí, čas…

4. Příprava na svátost smíření – Člověk se podívá, co je skutečně hřích (není to jen nedodržení nějakého bodu zpovědního zrcadla, nebo přestoupení zákona, ale překážka mezi člověkem a Bohem.) Někdy pomůže třeba duchovní obnova.

5. Zpověď jako setkání, a ne jako soud - setkání s tím, kdo mě zná a sdílení životních chyb. Výhoda stálého zpovědníka.

6. Modlitba za svátost, za zpovědníka, postoj otevřeného srdce (ne: ať už to mám za sebou).

7. Systematické zpytování svědomí a duchovní život (vnímání dobra i zla - nejen před zpovědí).

 

Tento článek jsou vlastně body jedné přednášky, kterou jsem měl v červnu. Slíbil jsem, že je dám na blog, tak to plním a škrtám ze seznamu "restů"... :)

 

Zobrazeno 8079×
Autor blogu Grafická šablona Nuvio