P. Robert Bergman

Za koho mě pokládají?

24. 8. 2014 6:41
Rubrika: Promluvy

Evangelium – Mt 16,13-20

Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Odpověděli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekl jim: „A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“...

 

„Za koho lidé pokládají Syn člověka?“ Většinou bývá pokládána jen jako taková startovací otázka následujícího rozhovoru. Jakoby se Ježíš chtěl informovat, jak na tom je. Koho by to nezajímalo :) Za koho mě pokládají druzí lidé – asi každého ta otázka napadla.

 

Tak se nemůžeme divit Ježíšovi – on měl na rozdíl od nás, poslání, které se týkalo celého světa – a vlastně všech jeho dějin, minulosti a současnosti. Učedníci mu odpovídají – jedni za Jana Křtitele, za Eliáše, za proroka…

 

Myslím, že to měli snazší než my. Protože za koho lidé pokládali Ježíše, záleželo především na Ježíšovi – a učedníci oni byli tou dobou jen takoví málo zúčastnění diváci. A Ježíš uzdravoval, ukazoval cestu, dával lidem naději, mluvil o Bohu… Krása.

 

A teď si vztáhněme tuto Ježíšovu otázku k nám. Kdyby sem teď přišel Ježíš a zeptal se nás – za koho mě lidé pokládají?

Možná bychom ze začátku byli takoví střídmější – za náboženskou a historickou postavu, za kontroverzního učitele, za představitele a zakladatele křesťanského náboženství. Pozor: žádný spasitel a vykupitel – otázka zní, za koho Ježíše pokládají lidé. Kolik lidí v našem okolí považují Ježíše za vykupitele? Já myslím, že jich je minimum… Vždyť ani křesťané neví, co (kdo) to vlastně "vykupitel" je.

Hodně lidí pokládá Krista za mrtvolu. Bohužel – je to tak. Přiznejme si, že pro většinu našich současníků je Ježíš mrtvý. Velmi zajímavá by byla otázka: „Proč?“ Ale k tomu se ještě dostaneme.

 

A pak by byla chvilka trapného ticha, kdy by nám všem došlo, že za koho lidé dneska pokládají Ježíše, už nezáleží na Ježíšovi, ale na nás… Tato Ježíšova otázka by se měla docela hluboko zařezávat do srdce každého z nás.

 

Možná, že Ježíš viděl rozpaky svých učedníků a proto jim nabízí klíč – návod. Spočívá v otázce: „A za koho mě pokládáte vy?“

„Za koho pokládáš Ježíše?“ Pěkně bez lží, polopravd, bez schovávání se, bez kamufláže – jen pravda. Za koho? Kým je Ježíš pro mě? Aby to nebyly jen nějaké teoretické výpovědi, může nám pomoct šest ukazatelů.

1. Moje modlitba (setkání s Bohem)

2. Moje vztahy k druhým lidem (projevování lásky)

3. Moje prožívání naděje (vnímání Boží lásky ke mně a naděje v Bohu)

4. Moje prožívání radosti (vnímání Boží blízkosti)

5. Moje práce (poctivost, nesobeckost)

6. Moje prožívání svátostí (mše, sv. smíření).

Když si dáme těchto šest odpovědí vedle sebe, uvidíme, za koho skutečně pokládáme Ježíše. To je důležité. Protože jestliže něco nemáme, těžko to můžeme dát. Nešťastný člověk ke štěstí nikoho nedovede. Slepý nevykreslí krásu. Zmatený neukáže cestu.

 

Ježíš moc dobře věděl, co si o něm myslí, věděl, že ho zapřou a zradí, že se ještě mají hodně co učit. Tuto otázku nepotřeboval Ježíš, ale potřebovali jí učedníci – a potřebujeme ji my. Jednak proto, abychom si uvědomili, jak na tom vlastně jsme a jednak proto, abychom si uvědomili zodpovědnost, jakou máme. My reprezentujeme na tomto světě Krista.

 

Je to otázka přehodnocení. Každý z nás se potřebuje znovu a znovu obracet k Ježíšovi a korigovat (poupravovat) náš postoj – to je naše cesta do nebe. Cesta za Ježíšem. Když jdete podle mapy, tak se musíte občas zastavit, podívat se na mapu, podívat se na kompas, zhodnotit kde jste – zjistit, kde je cíl a vykročit.

 

Pokud pro nás bude Ježíš skutečná autorita, bude i pro tento svět. Bude-li pro nás naděje, bude nadějí i pro tento svět.

Bude-li pro nás uzdravením, bude uzdravením i pro tento svět. Bude-li i pro nás odpuštěním, bude odpuštěním pro tento svět.

Bude-li pravdou (o nás, o životě, o světě), bude pravdou i pro svět. Bude-li pro nás prázdným pojmem, bude prázdným pojmem i pro tento svět – my jsme sůl země – a Ježíš je solí naší. Máme velkou zodpovědnost – za sebe, ale také za lidi, kteří jsou okolo nás. Z té se nevyzujeme.

 

Jak je možné, že po dvou tisících letech je Ježíš pro hodně lidí takový hlídací pes, který jen dbá na dodržování zákona. Pro někoho jen zázračný řešitel průšvihů. Pro někoho automat, stačí se pomodlit a měl by (!) vypadnout zázrak. Pro někoho osoba společenské prestiže. Pro jiné usurpátor lidských práv a zaměstnavatel. Pro někoho možná mocný, ale příliš vzdálený a nepřítomný Bůh. Nefungující, zastaralý Bůh. Jak je to možné?

 

Za koho pokládat Ježíše? Za přítomného. Za toho, který i mě uzdravuje z mého hříchu. Za toho, kdo dává naději i mému životu. Za toho, kdo i mě přijímá takového, jaký jsem. Za toho, který dokáže a má co říct i do mého života. Za toho, kterého stojí za to následovat. Za toho, který dokáže dát tomu, co dělám, smysl.

Bůh, který je silný, ale ne agresivní. Bůh, který je pokojný, ale ne bezmocný.

Bůh, který ukazuje cestu, ale nechává svobodu. Bůh nenávidí hřích, ale hříšníka miluje

 

My jsme okno, skrze které se lidé dívají na Ježíše. Když zůstaneme uzavření (zabednění), nezahlédneme ho ani my, ani druzí.

A přitom pohled na Krista, to je to nejkrásnější a nejsilnější, co můžeme tady na světě i po naší smrti vidět.

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio