Poklad - 17mezA

Slyšeli jsme podobenství o pokladu ukrytém v poli. Mně to připadalo od takové divné. Logické to je – ale kdo by dneska hledal poklad? Snad jako nějaké hobby… A také přece jen – poměr lidí, kteří poklady hledají a lidí, které poklady zakopávají je poměrně dost nepříznivý – geocashing zde Ježíš určitě nemyslel … Skutečné poklady už budou asi celkem „přebrané“…

Možná ta neobvyklost může být klíčem k pochopení. Kdo hledá poklad? Ten kdo věří, že tam někde zakopaný je. Někdo mu o tom řekl, něco si přečetl, nastudoval. Touha po pokladu. Nikdo nenajde poklad „jen tak“, náhodou, ze setrvačnosti. Musí věřit, že tady nějaký ten poklad je. Nějaké indikátory máme – Ježíše, Boží slovo, 2000 let zkušeností křesťanů, mistry v hledání…

Kolik jste viděli polí s poklady? To právě nevíme… Tedy první předpoklad: víra, že tu nějaký poklad je. Jsou lidé, kteří víru berou jako povinnost, nebo jako volnočasovou aktivitu, jako koníček (lepší kostel než hospoda – zvláštní je, že tuto větu mi vždycky říkali lidé, kteří měli raději tu hospodu než kostel). Ale víra, to je hledání pokladu – hledání Boha. Přesvědčení, že hledání má smysl, a že se vyplatí. Tohle mimochodem nikdy nepochopí nevěřící lidé – oni myslí, že nás prostě baví orat pole. A ještě ke všemu pole církevní – pole „cizí“.

Aby někdo našel, tak musí samo sebou hledat. Kdo nehledá, nenajde. Ono to není tak snadné, že se člověk prochází po poli a najednou zakopne o poklad – takhle to nefunguje. Postoj hledání Boha je pro křesťanství nesmírně důležitý. Kde je Bůh? Hledáme ho v lidech, v situacích, ve světě, v modlitbě, v našem srdci… I zde platí – kdo nehledá, nenajde. Postoj hledání není věc jedné hodiny týdně, ale z hlediska víry musí hledat pořád. V každém setkání, v každé chvíli, ve všem, co ho potká.

Někdo nám vyčítá, že se chováme, jako by se nám Bůh ztratil a naším úkolem je ho v tomto životě najít. Ne tak docela. Právě proto, že se nám Bůh neztratil, ho hledáme a právě proto k němu jdeme. A částečným cílem je už samotné hledání.

Hledání není snadná práce. Chce trpělivost. V Ježíšově době nebyly ani satelity, ani detektory kovů, žádné analyzátory půdy nebo záření. To se člověk nakopal, že nějaký ten poklad našel. Dobrá otázka: „Kolik zbytečných jam musel vyhloubit?“ Ani jednu – každá jáma měla smysl, protože i s každou zbytečnou jámou byl blíž té poslední jámě, kde poklad našel. Ani jedno kopnutí lopaty nebylo zbytečné. Kolikrát my považujeme za zbytečné naše práce a úsilí? Možná všechny do našeho životního příběhu a cesty za Pokladem patří. A trpělivost znamená právě toto uznat a kopat a kopat a kopat…

A když někdo hledá, musí vyvíjet úsilí. Nevím, kolikrát jste vykopávali poklad v poli, ale možná Ježíš schválně použil toto přirovnání – vykopat díru v poli, to není nic snadného. Někdy i nám může prožívání víry připomínat kopání v úhoru – člověk kope, kope, a zatím ještě nenašel žádný poklad… Zdánlivě práce bez výsledku. Je to nepříjemné, ale kdo nekope, kdo se nenamáhá, tak poklad nikdy nenajde. Procházet po poli a sem tam se kouknout pod nohy – takhle ještě asi nikdo žádný poklad nenašel. Ta práce k tomu patří. Naopak – podezřelé je to, když jde všechno bez práce – úplně hladce. To je taková malá útěcha pro lopotící se. Pro koho je poklad cennější? Pro toho, kdo jej zdědí, nebo pro toho, kdo jej v potu tváře celý život hledá?

A když už člověk nějaký ten poklad najde, tak většinou jako poklad nevypadá. Viděl jsem, jak člověk ze špinavého pole vytáhne úplně čistou truhlu, na které je napsáno „poklad“ – bohužel jen v pohádce. V reálu musí tu truhlu vytáhnout, očistit, dostat se dovnitř a pak třeba dlouhou dobu poznávat, v čem ten poklad vlastně spočívá. Podobně je tomu s naší vírou. Musíme umět nahlédnout pod nepohádkový povrch. Někdy to může být historie – křížové výpravy, čarodějnické procesy, honba církve za majetkem, zneužívání dětí – to jsou věci velmi neevangelní, strašné a zločinné. Někdy to může být současnost: nesympatičtí křesťané, politika… A zvlášť pro lidi, kteří vnímají svět pouze jako černobílý, je těžké přijmout, že církev tvoří nedokonalí lidé, kteří dělají chyby – někdy strašné chyby – ale že cíl (poklad) víry je jiný. Pro nahlédnutí do pokladu je potřeba tu pomyslnou truhlu očistit, otevřít a podívat se dovnitř. Exupery v Malém princovi píše, že správně vidíme jen srdcem. V 1. čtení jsme slyšeli o Šalomounově touze ne po majetku, ne po moci, ne po vítězství, ale po moudrosti. Jen moudrý člověk, který vidí „víc a dál“ může otevřít truhlu a radovat se z pokladu. Nejde o IQ ani o poznání, ale o touhu vidět poklad.

A to neplatí jen s historií církve – to platí třeba s lidmi – každý člověk dělá chyby. Ale to neznamená, že by v žádném člověku nebylo nic dobrého. Je, ale je potřeba to objevit, očistit a oprášit, opečovávat… Takhle to s námi dělá Bůh – někdy se o to s námi lidmi sice snaží marně, ale nepřestává. Nebo v situacích, které nás potkají – hledáme dobro? Věříme, že Bůh dokáže

proměnit všechno. V dnešním druhém čtení jsme slyšeli: „Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni.“

A jako poslední – možná nejdůležitější. Když ten člověk najde poklad, tak to pole koupí. Zde nejde o peníze, ale o ochotu vzdát se toho, co má menší hodnotu pro to, co má hodnotu větší. A to je možná to úplně nejtěžší. Člověk by chtěl mít všechno – nejen ten poklad, ale také ty ostatní věci – čím víc, tím líp. Ale skutečný poklad se pozná podle toho, že se člověk těch ostatních věcí vzdá. Když někdo najde poklad, ale řekne – to pole je příliš drahé, to bych musel třeba prodat televizi, nebo opustit nějaký svůj zlozvyk, nebo dát čas Bohu – to já ale nechci – tak takový člověk – byť třeba ví, kde ten poklad je, tak ho nikdy mít nebude. Hledejme poklad Boha, mějme trpělivost, nelitujme žádného úsilí, pracujme na něm, a nelitujme věcí, které kvůli pokladu musíme opustit – podle Ježíšova slova: věřím, že stojí to za to.