P. Robert Bergman

Duch přichází ve slabosti - 16. neděle v mezidobí A

19. 7. 2014 22:28
Rubrika: Promluvy

Duch přichází ve slabosti...

V druhém čtení jsme před malou chvílí vyslechli: „Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti.“ To zní hezky. Každý člověk má ve svém životě nějakou tu oblast, kterou se mu nedaří zvládat, se kterou musí bojovat, a která mu připomíná jeho nedokonalost. Někdy o této slabosti vědí dobře druzí lidé, protože na druhém člověku „to“ jde přece jen nějak líp vidět. O některých slabostech víme pouze my, štvou nás, ponižují nás ve vlastních očích, a kdybychom si mohli vybrat, tak žádné slabosti vůbec nemáme – chtěli bychom být dokonalí – hlavně mít ode všech slabostí klid.

 

Proto se snažíme všechny ty naše slabosti nějak eliminovat, zničit, nebo aspoň skrýt. Vnímáme je jako překážky na naší životní cestě – jako překážky, bez kterých by se nám šlo snáz a veseleji.

 

Proč nás Bůh (ten který sám je dokonalý) ale stvořil jako nedokonalé? Proč dopustil, abychom měli slabosti? Ze slabostí přece vyrůstají naše hříchy, a ty se Bohu určitě nelíbí – nikomu se nelíbí, když je zraňována láska… Proč nejsme bez slabostí? Bez hříchů?

 

Často si myslíme, že slabosti jsou takové úkroky z těch našich cest do nebe. Jako bychom měli dobrý směr, ale občas něco nezvládneme a zabloudíme někam pryč. A složitě se pak musíme vracet – třeba ve svátosti smíření – však to známe všichni.

Ale možná, že naše slabosti neleží mimo naší cestu za Bohem, ale leží právě na té naší cestě za Bohem. Každá konfrontace se slabostí a hříšností je pro nás chvílí, kdy se učíme nespoléhat sami na sebe, ale jsme tou samou slabostí donuceni pozvednout naše oči a podívat se na Boha. Každý boj se slabostí, každá modlitba – všechno to a právě to – tvoří naší cestu za Bohem.

 

Kdybychom byli dokonalí a kdybychom žádné svoje slabosti neměli, tak Boha nebudeme potřebovat. Půjdeme si tou naší cestou, a s vědomím dokonalosti se na konci pozemského života budeme dožadovat vstupu do ráje – protože jako dokonalí lidé přece na věčnou radost máme nárok – jako Bůh, ne? A tak bychom Boha vlastně ani nepotřebovali. Ale ono není možné vejít do Boží přítomnosti bez Boha…

 

My ty naše slabosti dokonce potřebujeme. Jinak s námi nebude k vydržení. Nikdo z nás není dokonalý – i když se tak někdy tváříme a chováme – nejsme. Vědomí slabosti a přiznání si slabosti vede k pokoře – nejen před Bohem, ale také před druhými lidmi. A pokora vede k radosti z Boha. Bojím se, že nedostatek radosti velmi často vyrůstá právě z nedostatku pokory – z přetvářky, z hraní si na někoho lepšího, než před Bohem i před druhými jsme.

 

Přiznat vlastní slabost, to není vůbec lehké. Raději přiznáme hříchy – projevy slabosti (a někdy ani to ne), než abychom si sami před sebou a před Bohem řekli – já jsem prostě slabý člověk. Slabé vůle, slabého poznání, slabých sil …

Všimněte si, jak je těžké nejen vyznat hřích, ale vyznat slabost, a přitom nerezignovat, nezbavovat se zodpovědnosti.
Být slabý neznamená být pasivní – ale znamená to pokračovat v boji o svatost s vědomím, že nebojujeme sami – ale že bojujeme pro Boha a že bojujeme s Bohem (tedy samozřejmě ne jako s protivníkem, ale jako se spolubojovníkem).

 

Když apoštol Pavel píše: „Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti“, neukazuje slabost jako překážku mezi člověkem a Bohem, ale naopak, jako místo, kam do lidského života přichází Bůh.

Naše slabost nás před Bohem nediskriminuje, protože Bůh nás přijímá právě v naší slabosti. Svým způsobem ho slabost zvlášť přitahuje – můžeme se podívat na Ježíše – na toho, který na sebe vzal ne naší sílu, ale naše slabosti – zřekl se dokonalosti Boží a vzal na sebe naše nedokonalosti, naše hříchy.

 

Slabost nás před Bohem nediskriminuje. To, co nás diskriminuje je naše pýcha a soběstačnost – a naše zlá vůle. Před Bohem nás diskriminuje naše NE vůči Bohu – nikoliv naše slabost.

 

Co si z toho dnešního evangelia můžeme odnést? Až narazíme na nějakou svou slabost, poznáme, že jsme udělali chybu, nehrajme si na dokonalé – ani před druhými, ani před sebou, ani před Bohem. A můžeme prosit Boha, aby právě do našich slabostí posílal svého svatého Ducha. Aby uzdravoval, co zraníme, aby napravoval, co rozbijeme. To můžeme dělat ve svátosti smíření, v modlitbě – a leckdy je to naše poslední šance.

 

V prvním čtení jsme mohli slyšet krásné vyznání: „Kromě tebe není Boha, který by se o všechno staral, nemusíš dokazovat, že soudíš spravedlivě. Neboť tvá moc je základ spravedlnosti a to, žes pánem, činí tě shovívavým ke každému.“

 

Kéž jsou naše slabosti místem, kde se budeme setkávat s proměňujícím Božím Duchem.

(16. neděle v mezidobí A)

Sdílet

Komentáře

meloun je to řehole...:-)

rob Kdyby jen řehole :D

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio