P. Robert Bergman

Život bez Ducha

8. 6. 2014 7:17
Rubrika: Promluvy

Slavnost seslání Ducha Svatého 2014

Tato slavnost má jedno velké úskalí. Dnes jí slavíme, mluvíme o Duchu Svatém, ale příští neděle budeme mluvit o Boží Trojici a pak bude zase 12. neděle v liturgickém mezidobí… Ale dnes není jen „neděle Ducha Svatého“ – to by bylo tragické… Každý den musí být dnem Ducha Svatého, protože my jsme „konstruováni“ jako chrámy Ducha Svatého – a to, že dnes máme tuto slavnost a příští týden máme jinou slavnost a pak mezidobí rozhodně neznamená, že máme být příští týden chrámy nejsv. Trojice a pak chrámy plné mezidobí – a ve všední dny chrámy všednodenní – tedy prázdné nebo poloprázdné. To ne­… Ale ono to přesně takhle tak trochu bývá.

 

Asi je nutné si přiznat, že my, křesťané 20. a 21. století si třetí Boží osobou, s Duchem Svatým moc nevíme rady.

Jakoby pro nás byl příliš neuchopitelný, příliš tajemný, příliš neviditelný… Někdo možná tuší, že se o něj tak nějak víc zajímají tzv. charismatici. „Ale na ně se lidé dívají tak nějak zvláštně – a když jsou prostě nějak divní, tak raději opatrně i s Duchem Svatým…“

 

A to je zlé. Nejen kvůli „souzení lidí“, ale kvůli defenzivě (obraně) před životodárným Duchem.

Protože když nemáme sílu Ducha Svatého, tak žijeme v bezmoci nebo z vlastních sil – a ono to také podle toho vypadá.

Když nemáme inspiraci a moudrost Ducha Svatého (a tu rozhodně nějakou lidskou moudrostí nenahradíme), tak žijeme podle vlastních nápadů, nebo aspoň v bezradnosti. Když nemáme pravdu a pravdivé vnímání věcí okolo nás, tak žijeme ve lžích a iluzích – o světě, o životních událostech i o nás samých. Když nemáme Ducha Svatého, tak se nemůžeme modlit – můžeme tak maximálně odříkat nějaké ty modlitby, ale naše srdce se nemůže setkat se srdcem Boha. Když nemáme naději, jakou dává Duch Svatý, tak žijeme vydáni napospas tomuto světu i vlastním slabostem a hříchu, protože tady na světě jedině Duch Svatý má skutečnou moc nad hříchem člověka a dokáže ho zničit. My jsme v tomto ohledu bezmocní – kdo z nás si dokáže odpustit hřích? (Jestli tu někdo takový je, tak ať se po mši staví v zákristii, já se mu pokusím nějak šetrně vysvětlit, že je v hodně velkém průšvihu lidské pýchy, která – a to je vlastně fakt – všechny ty ostatní hříchy v klidu přikryje.)

 

Pojďme se nespokojit s životem bez Ducha.

(Býváme často nespokojení z věcí, se kterými nemůžeme nic udělat, ale s tímhle něco udělat můžeme.)

 

Život bez Ducha může mít mnoho příčin, a já bych se chtěl teď zastavit u pěti z nich, které považuji za důležité a nejčastější.

Ta první: Neznáme Krista. Je pro nás příliš historický, příliš teoretický, příliš teologický – a proto mu nevěříme, že je dobré, aby od nás odešel (vstoupil na nebesa) a poslal nám Svatého Ducha. Neznáme Krista, a proto nevěříme jako učedníci, že bez Ducha Svatého se žít nedá, a že můžeme vejít do spásy a naplno se stát křesťany i lidmi pouze naplněním Duchem Svatým.

 

Druhá příčina: Nechceme pravdu, protože se bojíme pravdy. Pravdy o našem hříchu, o naší slabosti, o naší odkázanosti na Boha. Nechceme pravdu, protože nevěříme, že by nás nezranila, ale osvobodila.

 

Třetí příčina: Nechceme vstoupit do Boží lásky a nechat se milovat, nechat se proměnit. Bojíme se změny, bojíme se vydat se Bohu do rukou – trochu tušíme, že bychom opravdu museli leccos třeba změnit – a nevěříme, že nám Bůh neublíží, nevěříme, že nám něco důležitého nesebere. Dokážeme zatvrdit svoje srdce před něhou našeho Boha.

 

Čtvrtou příčinou bývá lenost – to je takový všeobjímající důvod. Proč něco dělat, když se dá i nic nedělat a ono to stejně „nějak funguje“.

 

A poslední příčinou je hřích. Přesněji řečeno naše závislost na hříchu. My jsme slabí lidé a my nemůžeme nehřešit. Ale někdy se s těmi našimi hříchy rozloučit nechceme, protože jsou příjemné, protože jsme si na ně nějak zvykli, protože se nám nechce bojovat se zlem – máme přeci spoustu „důležitějších starostí“… Uzavřeme se zlem „pakt o neútočení“, zvykneme si na něj – a časem už nám ani nepřijde, že je něco v našem životě špatně. Ale – a to je zajímavé – divíme se, že Bůh se z našeho života vytratil – jen se nám už nespojí, že se nám vytratil proto, že jsme ho sami vyhnali – a ještě ke všemu s pomocí Zla…

 

To jsou některé příčiny, proč si někdy vědomě a někdy nevědomě nepustíme Ducha Svatého „k tělu“. Problém je v tom, že škodlivým vlivům těchto příčin jsme vystaveni všichni – a nejen dnes, ale celý náš duchovní pozemský život. A jak jsem říkal na začátku, nestačí s nimi bojovat o svatodušních svátcích, ale je to úkol na každý den liturgického roku, na celý život.

 

Co s tím? Chtěl bych Vám navrhnout jednu věc. Vím, že během jedné mše (jednoho kázání) se nestanou veliké věci, proto bych Vás chtěl pozvat k maličkosti. Ke dvěma bodům každodenní modlitby.

1. Uvědomit si, že potřebujeme Ducha Svatého, Boží přítomnost v naší duši, Ducha Ježíšova. Uvědomit si, že bez něj ten náš život bude chudý a mrtvý.

2. Poprosit o Ducha Svatého. Otevřít mu dveře našeho srdce a pozvat ho k nám, do toho, co prožíváme, o čem přemýšlíme, co děláme, pozvat do v naší modlitbě i do naší modlitby. Modlitba a postoj člověka: „Přijď Duchu Svatý.“ Jestli si z dnešní mše odneseme tuto jednu věc, pak Bohu díky za to – tato slavnost nás proměnila a promění toho hodně. Přidejte tuto modlitbu do každého Vašeho rána a uvidíte, že Duch přijde, protože Ježíš ho slíbil. A on bude působit. Posvětí Vás a posilní Vás.

Sdílet

Komentáře

rob Souhlasím a dělám, co můžu... :)

Antonín Šimek rozumím

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio