Stříbro a zlato nemám, tak nic... - Sv. Petr a Pavel

Slavnost sv. Petra a Pavla - pozor: čtení z vigilie! (Sk 3,1-10; Jan 21,15-19)

„Stříbro ani zlato nemám,“ řekl v dnešním prvním čtení dnešní oslavenec sv. Petr chromému člověku u Krásné brány.

To je slovo. Nevím jak u vás, ale jako by mi tam logika automaticky dosazovala: „když stříbro a zlato nemám, tak nic... Tak to máš milý chudáku smůlu.“ A uvažování nad touto událostí mě vedlo ke třem otázkám.

První otázka: Co potřebují ti druzí? Většinou se staráme jen o to, co potřebujeme sami. A protože každý máme spoustu svých vlastních potřeb, tak už se nám moc nechce dívat se na to, co potřebují ti druzí. Jsme někdy trochu unavení - všichni něco potřebují, rodina něco potřebuje, stát něco potřebuje, v práci něco potřebují… Ale o to, co potřebuji já, se nikdo nestará. A z toho usoudíme, že až budou splněny všechny naše potřeby a požadavky, tak teprve potom se budeme moct dívat na ty druhé.

Cítíte tu absurditu? Nikdy nebudou splněny všechny naše potřeby a požadavky. Nikdy. Podle této rovnice se tedy také nikdy nebudeme dívat na to, co potřebují lidé okolo nás a zůstaneme uvězněni v bludném kruhu svého sobectví.

A právě z tohoto kruhu nás může vyvést / vyvádět právě pohled na potřeby druhých. Co potřebují druzí lidé? Peníze. No, jasně, kdo by je nepotřeboval, ale je to skutečně to nejdůležitější? Někdy víc než po penězích lidé žízní po dobrém slovu, po naději, po tom, aby s nimi v této nelidské době někdo jednal jako s lidskými bytostmi. Kolik lidí touží po uznání, po přijetí bez podmínek. Po lásce… Po tom, aby si jich někdo všiml, aby je navštívil, aby jim věnoval a ztratil pro ně aspoň kousek života - kousek toho nejvzácnějšího, co v životě máme - kousek času. A čas - ten máme všichni. Stejně spravedlivě.

Otevřme oči. Co potřebují lidé okolo nás - co skutečně potřebují naši nejbližší. Zkuste si udělat za domácí úkol (ne, nebojte se, ještě mi nechybí škola:) seznam Vám 10 nejbližších lidí a k jejich jménům si napište, co skutečně potřebují - co by jim udělalo radost, co by jim ten jejich život na této zemi nějak vylepšilo. Předpokládám, že nikdo není úplně šťastný… Zvláštní je, jak si dokážeme ten život komplikovat a ztěžovat, ale všichni jsme na jedné lodi. Člověk, těšící se z neštěstí druhého, je nemocný.

Zde na nás bude patrně útočit falešný perfekcionismus: „Když ti nemůžu dát všechno, nebo aspoň to, co nejvíc potřebuješ, tak ti nedám nic. A basta.“ To je past alibismu. Ten před Bohem určitě neobhájíme…

Druhá otázka je také důležitá. Mám to? Kde to seženu? Vzpomněl jsem si na biblický příběh zázračného rozmnožení chlebů, (i tam byl dnešní oslavenec sv. Petr) a na Ježíšův požadavek - „Vy jim dejte jíst.“ A tak z pár chlebů a ryb nasytil velký zástup. Jestli to třeba není také slovo pro nás: „Nemáte dostatek? OK, tak dávejte ze svého nedostatku.“ Věříme, že se Bůh o nás postará? Věříme, že když někomu něco z lásky dáme, že to má svůj smysl? Že to Bůh vidí? Že to dobro, byť třeba malé a nepatrné – nezanikne, neupadne u Boha v zapomnění (když všichni známe lidskou nevděčnost)?

Tato druhý otázka je nebezpečná. Protože může odkrýt a ukázat, že skutečnými žebráky a chudáky jsme my sami. A to se nám tuze nelíbí. Proto se jí vyhýbáme a nechceme vidět potřeby druhých. Bojíme se o sebe…

A nakonec třetí otázka: Co potřebuji já, abych dokázal vyjít ze sebe (abych nebyl sobec)? Zdánlivě odbočím od tématu… V evangeliu jsme vyslechli zajímavý rozhovor Ježíše s Petrem. Ježíš se třikrát ptá Petra: „Miluješ mě?“

To je otázka… Kdyby se Bůh v tuto chvíli zeptal mě, co bych mu na to odpověděl? Samozřejmě: „Ano, Pane, to víš, že jo… Že váháš…“ Ale možná, že kdybych se podíval do jeho očí, viděl bych tam všechny ty chvíle, kdy moc dobře vím, že jsem Boha nemiloval. Nemluvím o prázdných citech, ale o chvílích, kdy jsem třeba Boha zraňoval svými hříchy.

Proto se Ježíš ptá třikrát. Je to možná ta nejdůležitější otázka v evangeliu. Nejdůležitější v celém zákoně je přece Boží požadavek: „Miluj Boha nade vše a miluj bližního jako sebe“. Proto se Ježíš ptá na lásku. Protože je nejdůležitější. A proto se ptá třikrát, nechce, aby ta otázka někam zapadla…

Za každou z nich se ozve Ježíšova instrukce: „Pas moje ovce.“ Jestli ono z toho nevyplývá, že bez lásky k Bohu nebudeme moct pást - a teď to samozřejmě nemyslím doslova. (Kdyby Petr toho ubožáka donesl na louku a řekl: „Tak se pas,“ to by se asi ten chudák divil.)

Láska k bližním je skutečným a nejlepším ukazatelem lásky k Bohu – protože jde vidět. A je nejen ukazatelem, ale i akcelerátorem, urychlovačem. Proto mohl Petr říct: „Ale co mám, to ti dám, ve jménu JK Nazaretského vstaň a choď…“. Krásný detail: nejen slovo, ale on ho vzal za ruku… Kreativita, Boží pomoc, štědrost, pozornost… To byl důsledek Petrovy víry a lásky ke Kristu. Hodně lidí – i nevěřících – je právě skrze tuto lásku Bohu velmi blízko - někdy i blíž než my, kteří jsme Boha poznali, ale ta láska k lidem se nám vytratila.

A abychom nezapomněli na sv. Pavla, tak on v druhém listě do Korinta napsal: „Caritas Christi urget nos“ = „láska Kristova nás popohání“. Kéž i my dokážeme být vnímáním Boží lásky popoháněni k lásce k lidem, v konkrétních skutcích pomoci. A kéž i my skrze tuto lásku rosteme.