4. neděle velikonoční - Pět Ježíšových slov

Vyslechli jsme podobenství. To je důležité vědět – podobenství není reálný příběh, ale příběh, který má hlubší poselství. Podobenství o dobrém pastýři a ovcích nemá říct, že Ježíš je pastýř a my za ním máme chodit jako ovce. Ovce, narozdíl od člověka nemá ani rozum, ani svobodnou vůli. Proto po ovci nikdo nemůže chtít, aby přemýšlela a správně a svobodně se rozhodovala – narozdíl od nás. Tedy pojďme přemýšlet a dá-li Bůh, tak to i u nás povede ke svobodě a konkrétním rozhodnutím.

Z celého podobenství mě velmi zaujaly dvě věty. „Když všechny své ovce vyvede, jde před nimi a ovce ho následují, protože znají jeho hlas. Za cizím však nikdy nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.“

Jak mi zněly včerejší den v uších, přemýšlel jsem, co to znamená znát Ježíšův hlas. U ovcí je to jasné – ale co u nás? My přece nemůžeme znát Ježíšův fyzický hlas – ale přesto je pro nás důležité s Jžíšem nějak komunikovat.

I našim životním úkolem je následovat Krista – každý z nás v tom povolání a stavu, v jakém se nacházíme. Jestliže nebudeme znát Ježíšův hlas, tak jak ho máme následovat? Ano, znám mnoho lidí, kteří si myslí, že následování Ježíše rovná se chodit do kostela a jednou za rok ke zpovědi. Tak přesně tohle Ježíš určitě nemyslel…

Následovat Ježíše, to je dialog s Ježíšem, to je sdílení svého života – je to vztah „člověk-Bůh“, který přivádí Boha do lidského života a zároveň člověka do Boží blízkosti. Je to život, jak se někdy říká, z Ducha – život z Ducha Ježíšova – přesně tak, jak si to Ježíš přál před svým nanebevstoupením.

Ale vraťme se k Ježíšovu hlasu. Jak jsem o tom tak přemýšlel, tak jsem si říkal: „Jak ten hlas poznat?“ A myslím, že tady to nejde teoreticky, ale pouze ze zkušenosti. Ježíšův hlas se nedá naučit z katechismu, ale musí se „odposlouchat“. Dovolte mi nabídnout 5 situací, které jsme jistě kažný z nás zažili. Není jich moc – každého možná zaujme jiná.

A jak ho máme odposlouchat? Je jen jediná možnost – zastavit se nad tím, co nám Ježíš už někdy v životě řekl. A co nám řekl?

Úplně nejdůležitější věc, kterou jsme mohli a měli – ba museli zaslechnout a to je Ježíšovo volání k životu. Jsou to slova požehnání: „Je dobře, že jsi. Žehnám ti. Jsi můj milovaný syn, moje dcera, můj bratr, moje sestra… A já tě mám rád tak, že i za Tebe položím svůj život – pro to, abys ty mohl/a žít, abys měl/a život a měl/a ho v hojnosti.“ To je nejdůležitější věta, bez které ta naše víra bude velmi teoretická, neživotná a těžká. My musíme vědět a zakoušet, že nás Bůh má rád, protože jinak Ježíšův hlas nezaslechneme a mineme. To je klíč: můžeme žít s Bohem, pouze pokud ho poznáme…

Druhý příklad je také důležitý. Ježíš nás vybízí – podobně jako celníka Matouše: „Následuj mě. Hledej, co je dobré, krásné, živé. Musíš žít aktivně, nestačí nehřešit, hledej vůli mého Otce, bojuj a naplňuj svůj život dobrem.“ To se nám někdy nelíbí, protože být pasivní – to je někdy tak líbivé a pohodlné. Proč se honit, když ten, kdo spí, taky nehřeší?

Třetí hlas se nám někdy líbí ještě míň. Tam Ježíš říká: „Jsou cesty, po kterých, když budeš chodit, tak tě zabijou.“ Poměrně tvrdé slovo. A ruku na srdce – neslyšíme ho rádi. Zvlášť když se po nějaké takové cestě už poohlížíme. Je to varování – plné lásky rodiče, který už ví, že něco je prostě příliš nebezpečné a kterému záleží na tom, aby si člověk nezkomplikoval život víc, než je zdrávo. A je to také varování plné pravdy – není to ruka Boží, ale hloupost a pýcha člověka, co vede ke smrti.

Čtvrté slovo je ještě náročnější. A to je slovo, které nám občas řekne: „Tos neudělal dobře.“ A že umíme leccost neudělat dobře – nebo i udělat velmi nedobře. A my se hádáme, a zdůvodňujeme a obhajujeme se, omlouváme si naše zlé skutky – jakobychom nevěřili, že Bůh zná cesty lépe než my, a že narozdíl od nás vidí, že ta cesta, po které jsme se našim jednáním vydali, končí špatně. To je hlas svědomí, ve kterém nám Bůh říká: Zastav se a obrať se. Opět to není pouhá tvrdá výtka, ale jasné pojmenování dobra a zla v našem životě. Jeho cílem je obrácení a smíření.

Páté slovo bývá také důležité, ale je dost tiché. Aby člověk poznal Ježíšův hlas, musí mít už trochu vycvičené ucho. To je hlas v situacích, které nás potkávají a v lidech, se kterými se setkáváme. „Co nás Bůh chce tím, co prožíváme, naučit?“ To je otázka „za milion“. Když si ji budeme umět pokládat, tak budeme slyšet promlouvat Boha každý den, v každé modlitbě, v každé situaci, v každém setkání s člověkem. Najednou celý svět, ve kterém žijeme, se stane světem duchovním – a budeme ho moci prožívat jako dobrodružství s Bohem a s nadějí. Najednou nebude žádná tma dost temná, věci nesmyslné budou dostávat smysl a Bůh bude skrze nás vstupovat do tohoto nemocného světa.

Poté co zaslechneme Ježíšovo slovo požehnání (1), slovo o dobrých cestách (2), slovo o špatných cestách (3), slovo o smíření (4) a slovo v každodenních životních situacích (5), budeme moci Ježíše naplno následovat.

Která slova slyšíme a na která bychom se měli soustředit, na to už musíme přijít každý sám. Třeba toto zamyšlení a zavzpomínání bude dobrým ovocem dnešní neděle.