Víra a strach

Strach. Pojem, který zná asi každý člověk. A nejen teoreticky. „Pod kůží“ člověka může přebývat v mnoha podobách: strach ze smrti, strach z nemoci, strach o práci, strach ze školy nebo o školu, strach ze zkoušek (školních i životních). Strach ze ztráty, strach o majetek nebo o peníze, strach z nepřijetí druhými lidmi, z nehodnosti, z odmítnutí. Strach z pravdy o sobě, ze svých slabostí a hříchů. Strach z budoucnosti, z přítomnosti i z minulosti, strach z minutí životního cíle… Strach o konkrétního člověka nebo strach z konkrétního člověka, strach o rodinu, strach ze zla. A v neposlední řadě i strach z Boha, z duchovního světa, z plného prožívání víry. Možná i strach z nevyslyšení modlitby, strach z omylu ve víře…

 

Mohli bychom rozlišit takové dvě roviny strachu. Strach dobrý, říkejme mu pro přehlednost obava, a strach zlý – jednoduše strach. Jaký je rozdíl mezi obavou a strachem? Zásadní. Obava nás dokáže motivovat a ukazuje, že nám něco není lhostejné. Strach omezuje naší svobodu, zužuje nám pohled na věc, a vede nás buď k útěku, nebo k útoku (agresi). Obava nás vede k uvažování a hledání cest, strach vzbuzuje beznaději a zoufalství. Obava v sobě skrývá prostor i pro druhé lidi, strach většinou končí sobectvím.

 

Občas mě štvalo, když přišel nějaký problém a někdo řekl: „To je výzva.“ Bouřilo se to ve mně a odpovídal jsem: „Ale já nechci mít výzvu. Já chci mít klid.“ Až mnohem později mi došlo, že k tomu mohl vést právě strach… Nechápal jsem problémy a jejich překonávání (časté nezvané hosty) v kontextu naděje, že vše nakonec dobře dopadne. Ale nepředbíhejme.

 

Jednou jsem si položil otázku: Jak by vypadalo, kdyby v mém životě nebyl žádný strach. Vůbec žádný strach. Viděl bych nejen různá nebezpečí, úskalí, problémy a překážky v mém životě, ale s nimi i naděje nových cest. Možná to mnohým lidem přijde jako utopie, jako představa příliš krásná na to, aby měla něco společného s pravdou a reálným normálním životem. Jak by vypadala má rozhodnutí? Jak bych se díval na aktuální problémy a starosti? Úplně beze strachu? Zvláštní uvažování – jako bych zahlédl paprsek příjemné úlevy.

 

Ale šel jsem ještě dál. Podíval jsem se na tuto otázkou „očima víry“. Co když je právě život beze strachu právě to, co nám přinesl Ježíš? V Písmu na několika místech zaznívá výzva: „Nebojte se.“ Jakoby Ježíš znal člověka natolik, aby věděl, co je – ve všech časech – jeho slabinou: strach. „Bylo by to krásné,“ si mnozí pomyslí – a pojmou tuto Ježíšovu výzvu jako nedosažitelný ideál, se kterým je snadnější se již v počátku rozloučit.

 

A přitom ono „nebojte se“ může vlastně pronést na celém světě pouze Bůh. Nikdo jiný.

 

Když se podíváme do Janova listu, můžeme pozorovat, že to Bůh přecejen myslí vážně – a nejen jako ideál, ale jako standart života učedníků jeho Syna.

 

Milovaní, když nás Bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat. Boha nikdo nikdy nespatřil. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti. Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že jsme od něho dostali jeho Ducha. My jsme očití svědkové toho, že Otec poslal svého Syna jako spasitele světa. Kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám. Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm. V tom záleží vyvrcholení lásky v nás, že s radostnou důvěrou očekáváme den soudu, protože jaký je Kristus, takoví jsme i my zde na světě. Strach nemá v lásce místo, protože dokonalá láska strach vyhání; strach (počítá) s trestem, a kdo má strach, není v lásce přiveden k dokonalosti. (1Jan 4,11-18)

 

Mluví o lásce – přesněji řečeno o lásce, kterou miluje člověka On – Bůh.

Mluví o povolání k lásce – nejen k němu, ale i k lidem.

Mluví o obdarování – o daru Ducha, kterého nám Ježíš nejen slíbil, ale který je přítomen a působí v životě každého křesťana.

Mluví o víře a o poznání Boží lásky k nám (a naprosto geniálně ukazuje, jak moc spolu tyto dvě schopnosti souvisí).

Mluví o naší podobnosti s Kristem – možná o tom, že se na nás dívá také jako na své syny a dcery.

A mluví o hlavní překážce lásky – o strachu. A jsme doma.

 

Problém je v tom, že my jsme si na strach už možná tak trochu zvykli. Zvykli jsme si na pouta strachu, okovy, které nám berou svobodu, radost ze života, naději… Přijali jsme tuto naší nedokonalost a jejím přijetím jsme jí dali „zelenou“ – volný průchod. Občas si musíme připomenout, že takhle to Bůh nechtěl.

 

Už v počátku příběhu člověka zní úkol: „Milujte se“. Ježíš shrne výzvu k lásce k Bohu i k bližním jako hlavní program Zákona a nejdůležitější pravidlo – a i my možná vnímáme, že bez lásky bude v tomto světě něco zásadního chybět. Ale přesto jsme přijali tuto „spiritualitu strachu“, a zvykli jsme si na něco, s čím bychom měli bojovat.

 

Láska patří k hlavnímu povolání člověka. Teologie říká, že Bůh nás stvořil proto, abychom měli účast na jeho lásce, stvořil nás, abychom nechali jím milovat a pokračovali v jeho lásce. Ale dál už to tak růžové není. Zjistili jsme, že svět není ideální a že máme čeho se bát. Jedna anglická lidová moudrost říká, že Bůh slibuje bezpečné přistání, ale neslibuje bezpečnou plavbu.

 

Přesto je potřeba proti strachu bojovat. Ale jak? Strach je leckdy silnější než člověk – jinak by ho nedokázal ochromit, spoutat, vést tam, kam by člověk nikdy sám jít nechtěl. S tím souvisí i všechna nesvobodná rozhodnutí, týrání a propadání beznaději všeho možného druhu.

 

Zde se možná dotýkáme jedné vlastnosti víry, spojitosti, kterou se právě strach snaží ze všech sil zastřít. My sami proti strachu bojovat moc nemůžeme. To je fakt. Jsme lidé často zmítanými vlastními emocemi a omezenou moudrostí a ještě omezenějším dohledem. To je kruté, ale krásné zároveň. Zkusím to pojmenovat obrazně. Představme si lidské srdce jako místo omezené kapacity. Může ho naplnit strach nebo víra (chcete-li strach nebo láska). Ale ne jejich vzájemná kombinace. Pokud tam bude strach, nebude tam víra, protože právě víra nám nese důležité Boží slovo: „Nebojte se“. Možná to může platit i obráceně – bude-li tam víra, nebude prostor pro strach, možná pouze pro obavy, ale obavy viděné (s) vírou. Platí-li neoddělitelnost trojice: víra, naděje a láska – tedy obavy viděné s vírou, s nadějí a (počítající s Boží) láskou?

 

Pokud ano, je křesťanský pohled na svět revolucí. Revolucí ne světovou, ale revolucí duchovní. Ukazuje možnost odejmout strachu vládu v lidském srdci. Ne lidskou mocí, ale pozváním Boha, jehož „láska strach vyhání“, jak píše Jan ve svém listu.

 

Směle se odvážím jedné teoretické konstrukce. Jak se na strach v srdci dívá Bůh? Myslím, že jako na nekalou konkurenci, která ničí jeho dílo, svobodu člověka, schopnost „mít rád“, radost, vnitřní harmonii. A co by řekl někomu, kdo si strach vědomě v srdci „pěstuje“ a poddává se mu? Nepředpokládám, že by to byla slova agrese nebo odsouzení, ale slova, která jsem už citoval: „Nebojte se, nabízím ti něco jiného.“

 

Někdy musí proti strachu nastoupit zbraň těžkého kalibru – vědomí, že Bůh má všechno pevně ve svých rukou. A přestože my nevidíme, nechápeme, nerozumíme – on vidí, chápe a rozumí. A vidíme-li my před sebou krátký časový horizont, on vidí dál – nevidí jen ten náš život před Životem. Abych se vyhnul nějakým eschatologickým uvažováním: Prostě vidí dál. A před námi stojí dvě cesty – buď mu důvěřovat budeme a pak nemusíme úpět pod strachem, nebo mu důvěřovat nebudeme, a pak je jasné, že zákonitě beznaději – strachu propadneme. Buď se budeme věnovat víře, nebo strachu. Bohužel – strach je daleko snazší, protože víra stojí úsilí. Tak se občas stane, že strach vejde do srdce cestičkou lenosti, pohodlnosti a lhostejnosti. Ale jemu je to asi jedno.

 

Právě v pohledu na strach se ukazuje zásadní vlastnost víry v Boha – nejde o ideologii, o náboženské přesvědčení, ale o živý vztah s živou bytostí. A ukazuje také, jak kdo svou víru prožívá: buď se nechá zmítat strachy s obavou, že je Bůh příliš slabý, nebo doufá a zve Boha do svého života jako někoho, kdo má moc i nad strachem a kdo má všechny záležitosti pevně v rukou, jak jsem už psal.

 

Jedno indické přísloví říká: „The desire to posses is at the root of all anxieties. Touha ovládat je u kořene všech strachů.“ Touhou po moci se často brání lidé proti pocitu bezvládí, proti pocitu bezmoci. Anebo to může být přirozená reakce jejich sobectví. V každém případě je zajímavé ptát se, jak se konkrétní strach dostal do života konkrétního člověka, a případně se ptát, může-li k tomu něco říct víra, nebo dokonce Bůh.

 

   Když to Ježíš uslyšel, odplul lodí na pusté místo, aby byl sám; ale zástupy o tom uslyšely a pěšky šly z měst za ním. Když vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto. I uzdravoval jejich nemocné.

   Když nastal večer, přistoupili k němu učedníci a řekli: "Toto místo je pusté a je už pozdní hodina. Propusť zástupy, ať jdou do vesnic kopit si jídlo." Ale Ježíš jim řekl: "Nemusejí odcházet, dejte vy jim jíst!" Oni odpověděli: "Máme tu jen pět chlebů a dvě ryby." On však řekl: "Přineste je sem!" Poručil, aby se zástupy rozsadily po trávě. Potom vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům a učedníci zástupům. I jedli všichni a nasytili se; a sebrali nalámaných chlebů, které zbyly, dvanáct plných košů. A jedlo tam na pět tisíc mužů kromě žen a dětí.

   Hned nato přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy. Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám. Loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní. K ránu šel k nim, kráčeje po moři. Když ho učedníci viděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem. Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: "Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!"

   Petr mu odpověděl: "Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!" A on řekl: "Pojď!" Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi. Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mne!" Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: "Ty malověrný, proč jsi pochyboval?" Když vstoupil na loď, vítr se utišil. Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: "Jistě jsi Boží Syn."

   Když se dostali na druhý břeh, přistáli u Genezaretu. Lidé z toho místa ho poznali a vzkázali do celého okolí. Přinášeli mu všechny nemocné a prosili ho, aby se směli aspoň dotknout třásní jeho roucha. A kdo se dotkli, byli uzdraveni. (Mt 14,13-36)

 

 

Jakou školou proti strachu prošli Ježíšovi nejbližší? Viděli Ježíšovu aktivitu a „slabost pro člověka“, uzdravování nemocných, nasycení hladových, moc nad živly. Viděli ty, kteří se Ježíše dotkli. A sami na sobě zakusili proměnu. V kombinaci s Duchem Svatým byly tyto zkušenosti základem toho, proč o těchto skutcích můžeme slyšet i my, po dvou tisících letech. Jestli to fungovalo u nich, proč ne u nás? Oni nemohli nevidět a neslyšet – my se někdy nevidět a neslyšet snažíme.

 

A nějaký konkrétní závěr? Ten si nosí každý sám v sobě. Pokud zaslechne Boží pohlazení: „Neboj se…“ splnil článek svůj účel.

 

V modlitbě breviáře se každé ráno modlí text z Lk 1,68-79

 

    Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, *
neboť navštívil a vykoupil svůj lid.
    Vzbudil nám mocného spasitele *
z rodu svého služebníka Davida,
    jak slíbil od pradávna *
ústy svých svatých proroků;
    zachránil nás od nepřátel, *
z rukou všech, kdo nás nenávidí.
    Slitoval se nad našimi otci, +
rozpomenul se na svou svatou smlouvu, *
na přísahu, kterou se zavázal našemu otci Abrahámovi:
    že nám dopřeje, +
abychom mu beze strachu a vysvobozeni z rukou nepřátel *
zbožně a spravedlivě sloužili po všechny dny svého života.

    A ty, dítě, budeš prorokem Nejvyššího, *
neboť půjdeš před Pánem připravit mu cestu,
    dát jeho lidu poznání spásy *
v odpuštění hříchů
    z milosrdné lásky našeho Boha, *
s kterou nás navštívil ten, který vychází z výsosti,
    aby zazářil těm, kdo žijí v temnotě a v stínu smrti, *
a uvedl naše kroky na cestu pokoje.

 

---

 

Kdybyste chtěli tip: na http://www.biblenet.cz/ zadejte do vyhledavače slova „neboj se“, nebo „nebojte se“. Třeba to najde něco na míru i vám. Na úplný závěr krátká „ochutnávka“:

 

Izajáš 40:9 - Vystup si na horu vysokou, Sijóne, který neseš radostnou zvěst, co nejvíc zesil svůj hlas, Jeruzaléme, který neseš radostnou zvěst, zesil jej, neboj se! Řekni judským městům: „Hle, váš Bůh!

Izajáš 41:10 - Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti.

Izajáš 41:13 - Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, držím tě za pravici, pravím ti: ‚Neboj se, já jsem tvá pomoc.‘

Izajáš 41:14 - Neboj se, červíčku Jákobův, hrstko Izraelova lidu . Já jsem tvá pomoc, je výrok Hospodinův, tvůj vykupitel je Svatý Izraele.

Izajáš 43:1 - Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.

Izajáš 43:5 - Neboj se, já budu s tebou. Tvé potomstvo přivedu od východu, shromáždím tě od západu.

Izajáš 44:2 - Toto praví Hospodin, který tě učinil, který tě vytvořil v životě matky a pomáhá ti: Neboj se, Jákobe, můj služebníku, Ješurúne, jehož jsem vyvolil.

Izajáš 54:4 - Neboj se, už se nemusíš stydět, nebuď zahanbená, už se nemusíš rdít studem. Zapomeneš na hanbu, kdy jsi byla neprovdána, nevzpomeneš na potupu svého vdovství.

Jeremjáš 1:8 - Neboj se jich, já budu s tebou a vysvobodím tě, je výrok Hospodinův.“

Jeremjáš 30:10 - „Ty, Jákobe, můj služebníku, neboj se, je výrok Hospodinův, neděs se, Izraeli. Hle, já tě zachráním, i když jsi daleko, i tvé potomky, ze země zajetí. Jákob se vrátí a bude žít v míru, bezstarostně, a nikdo jej nevyděsí.