P. Robert Bergman

Postní slepec - 4. ne. pos. A

29. 3. 2014 22:24
Rubrika: Promluvy

Vyslechli jsme poměrně dlouhý úryvek, který v sobě obsahuje celou řadu důležitých detailů.

 

Představoval jsem si tu scénu – Ježíš jde, uvidí toho člověka a ti učedníci se ho ptají, kdo zhřešil – jestli on, nebo jeho rodiče. A najednou mi to připadlo strašně absurdní, nelidské. Je tam slepý člověk, někdo, kdo v životě zažil mnoho těžkého, člověk, který nemůže vnímat (říká se, že až 80% podnětů vnímáme právě zrakem) a učedníci se začnou ptát, kdo zhřešil. Ti tomu dali.

 

Na jednu stranu ty učedníky chápu, protože co mají dělat? Možná si ještě nezvykli na to, že Ježíš má skutečně moc a co se dá dělat? Jistě ten slepý zkusil všechno možné proto, aby viděl, jeho rodiče – byl slepý od narození…

 

A někdy si říkám, jestli se nechováme úplně stejně. Vidíme problém, a konstatujeme. Dokážeme zhodnotit, dokážeme vymyslet teorie, dokážeme pokládat otázky, dokážeme mluvit o problému – jako kdyby vedle nás nešel Ježíš – jako kdybychom byli vedle něj úplně bezmocní, jako by Ježíš byl bezmocný.

 

Když jsem nad tím tak rozjímal, tak se mi chtělo zakřičet: „Přestaňte se starat o hříchy jeho nebo jeho rodičů, ale poproste Mistra, ať ho uzdraví, nebo mu dejte aspoň něco k jídlu, pozdravte ho, nevnímejte ho jako objekt svého uvažování, vždyť je to člověk – jen to měl v životě těžší než vy… Nebuďte necitliví… Nebuťe nezúčastnění…“ První impuls do našeho prožívání postu. Nejsme někdy jako ti učedníci?

 

Ježíš říká: „Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“ (Na jiném méstě: Jan 8:12b „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“) Zaujala mě ta podmínka: „Pokud jsem na světě.“ Myslel tím Ježíš jen tu pozemskou část své existence? Nebo jak to myslel? Když není na světě, už není světlem? Jak?

A pak jsem si tato Ježíšova slova vložil do té situace – Ti učedníci, když šli s Ježíšem, tak se na něj vlastně obraceli spíš jako na teologa nebo filosofa, ale on není teolog, aby jim dával poučky o hříchu, není filosof, aby jim vysvětloval problém zla na světě – on je Světlo světa – všimněte si: místo teologické nebo filosofické odpovědi Ježíš toho slepce prostě uzdravil.

 

A to je věc. Bude-li Ježíš světlem na tomto světě, záleží totiž také tak trochu i na nás. Protože nebudeme-li nositeli Světla-Krista my, tak tady na tomto světě jednoduše nebude. Nedávno jsem se octl na jednom setkání, kde nebyl nikdo věřící. Bylo tam mnoho lidí a když jsem tam tak stál, napadlo mě, jak je uprostřed těch lidí vlastně strašně pusto. A začal jsem se za ty lidi modlit, a říkal jsem si, tak třeba na tomto místě je Ježíš jen tady se mnou, v mé modlitbě, v mé myšlence, a najednou jsem viděl, že tam nejsem sám. Myslím, že podobnou zkušenost může mít mnoho z vás, z vašich rodin, zaměstnání, škol… Máme šanci nebýt sami, ale být s Kristem, a jestli on bude tady na tomto světě světlem nebo jestli tu nebude (a bude tu tma) – to záleží na nás – ani ne tak na tom, co budeme nebo nebudeme říkat, ale jaké bude nastavení našeho srdce.

 

Zajímavé v tomto úryvku je také vnímání hříchu. Všichni okolo si mysleli, že ten člověk je hříšník a proto byl slepý. Je snadné vidět hřích druhého. Je snadné vidět chyby na druhých a vysvětlit neštěstí světa tím, že budeme poukazovat na hříchy. Nevím, jestli jste to postřehli – ti učedníci jakoby řekli – za tu jeho slepotu si může on sám tím, že zhřešil, nebo za ní můžou rodiče tím, že zhřešili oni? To je ale strašný přístup. Vysvětlit nemoc, utrpení, bolest nějakým poukázáním na hřích. A my umíme ukazovat prstem – na politiky, na lidi okolo nás, zvlášť na ty, které nemáme rádi a mluvit o nich jako o hříšnících.

Ježíš to moc nerozvádí, jen říká, že ne – a že se na tom slepém mají ukázat (zjevit) Boží skutky. Jak často lidé dokážou vidět v Ježíšovi teologa, soudce, trestající ruku Boží, a ne toho kdo uzdravuje… Jak jsme někdy fascinování zlem hříchu, že nevidíme světlo…

 

A poslední detail – mohl Ježíš uzdravit toho slepce bez bláta? A bez toho rybníka? Jistěže mohl. Proč to neudělal? Měli tam tak léčivou špínu? Nebo se ten slepý nikdy nemyl v rybníku?

Když Bůh uzdravuje, tak občas dělá to, že na tom uzdravení nechá člověka nějak spolupracovat. Bůh dává zadarmo, ale vyžaduje spolupráci. Nikoho neuzdraví proti jeho vůli, nikomu neodpustí proti jeho vůli – natolik si Bůh váží svobody člověka.

Kdybychom si to vztáhli na nás, tak pokud máme být uzdraveni i my – zvláště teď, když se chystáme na velikonoce, tak Bůh chce náš souhlas, naší spolupráci. Třeba už jen naší cestu ke svátosti smíření. Někteří lidé čekají, až se stane zázrak a Bůh jim odpustí bez nich samých. Bez lítosti. Bez odhodlání se se svými hříchy rozloučit. Možná čekají jako ten slepec u cesty.

Ale ten slepec musel udělat těch několik kroků, musel poslechnout Ježíšův hlas – protože jinak by tam možná stál u cesty s očima pomazanýma blátem dodnes. Kolik lidí ví, co by měli dělat, ale čekají, a sami ani neví na co. Prostě se jim nějak nechce.

Po setkání slepce s Ježíšem záleželo už jen na něm, jestli bude vidět – a za jak dlouho.

 

Vstoupíme-li do tohoto příběhu ne jako nezúčastnění diváci, ale jako účastníci, bude pro nás tento příběh bohatým zdrojem inspirace na naší životní cestě. Přeji i vám všem, předvelikonoční i velikonoční setkání s Kristem a jeho uzdravující dotek.

Zobrazeno 1818×

Komentáře

růžetrnitá

Já si uvědomila ještě jednu věc.
Ježíš se dotkl slepcových očí. Na vlastní kůži vím, jak je nemocný člověk vyřazený z prožívání mnoha situací. Tím jedním je i dotyk. Kdopak se dotkne žebráka? Kdopak se dotkne nemocného člověka? Je přece dospělý tak proč? Ale Ježíš ví, že láskyplný dotyk je léčivý pro tělo i pro duši a proto se ho dotýká. Možná jediný po mnoha letech...

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio