„Hele, Ježíš zhřešil?“ - Křtu Páně

Svátek Křtu Páně 2014

„Hele, Ježíš zhřešil?“, říkali si možná Ježíšovi současníci, když ho viděli, jak se nechává od Jana Křtitele ponořit do vod Jordánu.

Janův křest je něco jiného, než křest, jak jej vnímáme my, křesťané. Bylo to vyznání hříšnosti a touhy po očištění od hříchů, které se, podobně jako v mnoha dalších náboženských systémech, dělo pomocí symbolu omytí vodou.

Musel to být zajímavý pohled. Jan, který byl dost radikální – nejen na druhé, ale také na sebe – mluví o tom, že by se lidé měli vzpamatovat, a před ním stojí fronta lidí, kteří moc dobře ví, proč tam stojí. Moc dobře ví, že potřebují nejen polít vodou, ale že potřebují změnit svoje srdce, své životy.

A mezi nimi stojí Ježíš. Boží Syn mezi hříšníky. A já se nemohu nezeptat: Proč? On opravdu neudělal nic zlého – ani předtím, ani potom. On nepotřeboval ani očistit od hříchu, ani se obracet k Bohu, protože on se od svého Otce nikdy neodvrátil. Narozdíl od těch, mezi kterými stál.

Proč tam stojí? Všimněte si – on nic neříká – nehlásá evangelium, nedělá zázraky, neuzdravuje, neodpouští. Proč tam je? My chodíme ke zpovědi – když jsem zpovídal před vánoci, byla před zpovědnicemi fronta – ale byli tam samí hříšníci. Když já jdu ke zpovědi, tak také jdu jako hříšník, samozřejmě. Asi nikdy by nechodil ke zpovědi, kdyby nezhřešil… Teda kromě Ježíše, evidentně.

Já v tom vidím tři věci.

Ježíš chce ukázat, jak moc nepochopitelně se chce přiblížit lidem. My někdy máme ten svět rozdělený na ty dobré a ty zlé. Dobré a zlé lidi, dobré a zlé skutky. Někde jsem slyšel takové rozdělení: dobrý Bůh a zlý svět. Nebo rozdělení na ty hodné věřící a zlé nevěřící. Jak to bylo v jednom filmu: „V kostele jsou hodní všichni.“

Ale u Ježíše vidíme, že ona takhle svět a lidi nerozděluje. On jde, stoupne si tam jako jeden z nich, a jakoby poprvé udělá to nesmírně silné gesto, kterým jako by chtěl říct: „Já z vás všechny vaše hříchy sejmu, vezmu je na sebe.“ On jim ukazuje: „Já jsem nepřišel proto, abych se nad vámi nějak povyšoval, ale proto, abych přišel k vám, a abych vás osvobodil – od hříchu, od zla.“ Abychom i my mohli poznat Boha jako Otce, abychom i my mohli žít v pokoji a abychom i my mohli čerpat z Božího odpuštění. Janův křest nepotřeboval Ježíš, ale potřebujeme ho my. A můžeme vidět, že on se nechává očišťovat za nás – v Jordánu – a pak hlavně na kříži.

Druhá věc je ještě zvláštnější. Nejen že Ježíš chce ukázat, jakou má lásku k lidem, ale možná to poselství jde ještě dál. Proč ho tam do té fronty a k Janu Křtiteli zavolal Otec? Dovolím si takovou odvážnou myšlenku – sám Ježíš řekl, že nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za někoho obětuje život. Ale jedné věci nerozumím. Znám pár lidí, kteří by pro někoho svůj život obětovali, ale neznám žádného otce, který by za něčí život obětoval život svého syna…

Nerozumím tomu, nechápu to, nedokážu se přes to přenést nějakými lacinými zbožnými argumenty. Nedokážu pochopit, jak moc Bůh miluje člověka, že toto gesto Ježíšovy lásky přijme. Tady nemluvíme o Ježíšovi, ale mluvíme tady o každém z nás – protože místo nás tam stál. Možná, že když se Bůh podíval k Jordánu, tak tam neviděl Ježíše, ale viděl tam mě, tebe…

To je věc, před kterou se musím sklonit v nepochopení a v úžasu – a taky v pokoře, že často žiju, jako by Ježíš nikdy u žádného Jana Křtitele v Jordánu nebyl, jakoby můž život neměl v očích mého Boha tak velikou cenu, jako bych já se svými starostmi Boha snad ani nezajímal.

A ta třetí věc, kterou bych Vám chtěl předložit – ten hlas z nebe: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“ Pro koho ten hlas byl?

Pro Ježíše? Možná. Já myslím, že i Ježíš potřeboval ujistit, že ta jeho cesta má hluboký smysl, že je to Syn Otce – určitě o tom nikdy nepochyboval, ale nemysleme si, že pro Ježíše ta jeho cesta byla snadná – takže to mohla být posila.

Pro Jana Křtitele? To spíš asi ne. Jan Křtitel – ve vší úctě – vůbec nemohl tušit, co to znamená být „Božím Synem“. A to, že v Ježíšovi Bůh má zalíbení – to muselo být ze všech těch lidí jasné právě Janu Křtitelovi, takže ten to nepotřeboval.

Pro nás? Ale my přece víme, že Ježíš je Boží Syn, a že jsou spolu s Otcem jedno, jak vyznáváme v Krédu.

V kom má Bůh zalíbení? Když jsem nad tím tak přemýšlel, tak jsem si představil Otce, podobně jako lidského tátu, který se dívá na svého syna a poměrně dost vážně si říká: „Jak to oni ti lidé přijmou? Pochopí, že je Bůh má rád? Pochopí to Ježíšovo gesto? Pochopí sílu dobra a lásky? Pochopí, proč mi tolik záleží na tom, aby se nepaktovali se Zlem? Pochopí, že mají přijmout Ježíšovu lásku a projevovat si jí navzájem?“

Já myslím, že tato slavnost musela být pro Boha Otce velmi těžká – a že výraz jeho tváře, abych použil takový lidský termín, byl velmi ustaraný.

Vidíte, a přesto do toho vstoupil. Přesto posílá svého syna k nám s poselstvím evangelia, přesto i k nám do našich životů a hříchů vstupuje Ježíš, aby i nás vyvedl z moci Zla. Jestli tohle nepohne s naším srdcem, tak s námi už asi nepohne nic. Ale spolu s Ježíšem chci věřit, že pohne.