Co jste přišli na poušť vidět? - Adv3A

 Z té dnešní bohoslužby slova mě zaujala Janova věta: „Co jste přišli na poušť vidět?“

Advent je doba očekávání. Na něco, nebo na někoho čekáme.

Samozřejmě se nabízí katechizmová odpověď – na narození Ježíše Krista.

Ale ono to s tím odpovídáním pravděpodobně nebude takové snadné.

Napadl mě takový experiment.

Představte si, že by ke každému z nás přišel člověk – nezaujatý, nestranný. Přišel by teď k nám, sedl by si vedle vás do lavic (dvojnásobil by se počet přítomných, že bychom se sem možná ani nevešli) a měl by důležitý úkol. Po mši by šel s vámi domů, zítra do práce/do školy... a vytipoval si z vašeho okolí řekněme 20 lidí, kteří jsou vám nějak nejbližší – vaše manžely/manželky, rodiče, děti sourozence, spolupracovníky/spolužáky, přátele.

A těmto 20 lidem by položil otázku: „Na co čekáte.“ Jich by se ptal, na co si myslí, že čekáte vy.

Rozumějte – neptali by se vás, ale ptali by se vašich blízkých, na co čekáte.

To by byly zajímavé odpovědi. Dozvěděli bychom se určitě hodně věcí, dozvěděli bychom se, jak to naše čekání vypadá zvenčí… A ono by to možná bylo daleko pravdivější, než kdybychom odpovídali sami…

„Moje manželka zuřivě uklízí, ta čeká jen na to, až bude doma uklizeno.“

„Můj manžel tak sleduje televizi, aby náhodou ty vánoce nepromeškal.“

„Naše děti ze všeho nejvíc čekají na dárečky.“

„Ten se ze všeho těší, jak se pořádně nají. Nebo: ten se zase těší na zaseklou kapří kost v krku, na žlučníkový záchvat…“

„Ta se ze všeho těší na to, až to všechno skončí a bude si v klidu moct sednout a nic nedělat.“

„Pan farář se těší, až skončí všechno zpovídání a bohoslužby, a bude se moct začíst do nějaké knížky.“

„Někdo se těší na lyže, jiný na vánoční romantiku, někdo na pohádky, a někdo možná i na slavnostní mše.“

Ale my tu ty naše tazatele nemáme – takže si na otázku: „Na co čekám?“ budeme asi muset odpovědět sami.

Každý z nás na něco čekáme...

Ale – a teď se dostávám k jádru toho, proč o tom vlastně mluvím – jestli by se v těch našich očekáváních taky našlo místo pro jedno: čekáme na radost z Božího příchodu na svět?

Má vůbec Bůh nějaké místo v tom, na co čekáme? A teď tím nemyslím slavnostní modlitbu nad kaprem, nebo rozestavění betlémku na skříni.

Někdy člověk může být zklamán z toho, že některé věci nedopadnou tak, jak čekáme.

A možná to naše zklamání může vycházet z toho, že neočekáváme Boha.

Místo svátku jehož středem je Bůh a naše radost z něj – se stane středem svátků stomeček, dárečky, kapr nebo TV.

Co jste vyšli na poušť vidět – co jste vyšli na vánoce vidět?

To je otázka, která by měla zaznít v nejdené naší modlitbě.

A nejen modlitbě. Třeba pak už nebudeme tak zuřiví v tom úklidu, pečení, nakupování a shánění…

Víc si budeme všímat lidí okolo nás, víc si možná všimneme i Boha, který trpělivě stojí a čeká, až uklidíme, navaříme, zařídíme, seženeme, nakoupíme…

Čekáme-li na Boha, pak nebudeme zklamání. Jsem přesvědčen, že máme šanci poznat tu krásu Božího příchodu na svět – nejen před 2000 lety, ale i o těchto vánocích.

Příslib v 1. čtení:

Zaraduje se vyprahlá step, zajásá a vykvete poušť. Jak narcis bujně vykvete, zajásá, zaplesá, zavýská. Můj národ uvidí slávu Hospodina, vznešenost našeho Boha. Posilněte skleslé ruce, ochablá kolena upevněte! Malomyslným řekněte: "Vzmužte se, nebojte se! Hle, Bůh sám přijde a spasí vás!" Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého. Vrátí se ti, které vykoupil Hospodin, s jásotem přijdou na Sión, věčné veselí bude jim věnčit hlavy, dojdou radosti a veselí, prchne starost a vzdychání.

Když budeme čekat na něco jiného, tak možná zklamání také nebudeme, ale ta Boží radost nás mine.

Koho jste přišli na poušť vidět?