Zanedbával jsem modlitbu 7: Jak nastartovat?

Že je modlitba nutná, všichni ví. Co modlitba je, všichni ví. Jak se modlit (nebo jak se o to pokusit), všichni ví. To co všichni neví je to, jak to zařídit, aby to taky fungovalo.

Všiml jsem si, že je potřeba nějaký impuls. Něco, co člověka postrčí. „Přinutí“ ho vyjít ze své lenosti, ze svých priorit, ze své pohodlnosti, ze své všednodennosti.

Nedávno jsem se setkal s kolegyní, která učí cizí jazyky. Pochlubil jsem se, že se učím už 8 let jeden jazyk – celkem systematicky a pravidelně, ale že to pořád ještě není ono. Neprohlédla mou malou lest. Mluvil jsem pravdu. Už 8 let mám učebnici pro samouky a pravidelně jednou za rok (a někdy i dvakrát) jí otevřu a úspěšně absolvuju první lekci. Úspěšně proto, že po osmé si i s takovým odstupem přece jen něco zapamatuju – i když mě tu a tam nějaké to nové slovíčko (které jsem nikdy v té první lekci neviděl) překvapí. Když jsem se přiznal, smála se. Říkala mi, že proto, abych se ten jazyk naučil, potřebuju systém a že potřebuju něco, co mě donutí – třeba nějaký kurs nebo učitele. Byl bych rád, kdyby mě učila ona, ale do toho určitě nepůjdu, protože by na mě byla přísná… Asi se vrátím k osvědčené pohodové metodě první lekce, která mi už jde.

Napadlo mě, jestli ono to nemůže přesně takhle fungovat v duchovním životě. Umění cizího jazyka vyžaduje úsilí a trénink, v cizím jazyce člověk nevytváří nic hmatatelného – podobně jako v modlitbě. Při učení cizího jazyka se člověk učí mluvit i mlčet – podobně jako v modlitbě. A když se člověk učí cizí jazyk, tak se domluví – podobně je tomu s modlitbou. Cizí jazyk se člověk musí rozhodnout se začít učit. Podobně je tomu i s modlitbou. A umět cizí jazyk – to už vyžaduje úsilí a čas – podobně jako pravidelná modlitba a kvalitní duchovní život.

Jenže co nastartuje člověka, aby začal s pravidelným režimem modlitby? Předpokládejme, že se člověk opravdu chce pravidelně setkávat s Bohem, jak jsem o tom psal v předchozích kapitolách. Když už nezafunguje vlastní rozhodnutí, může to být třeba svátost smíření, kde člověk může získat rozhodný impuls. Může to být duchovní obnova nebo nějaká jiná duchovní akce, kde se člověk setká s Bohem a je motivován k dalšímu setkávání. Může to být duchovní doprovázející, který nějaké ty možnosti nabídne. Může to být i společná modlitba – manželů, snoubenců, přátel. Může to být i pravidelná modlitba ve společenství. Někomu pomáhá modlitba novény (většinou devítidenního systému modlitby) na nějaký konkrétní úmysl.

Také se osvědčuje spojení modlitby s nějakým rituálem. Večer dvacet minut před „zprávami“. Nebo po zprávách. Ráno po kávě. Přes den kde pravidelně chodím okolo otevřeného kostela. V poledne krátká modlitba když kolegové odejdou na oběd a já nemusím stát v první řadě. Žijeme v době chytrých mobilních telefonů, ale jsou naše telefony dost chytré na to, aby nám připomněly nejdůležitější schůzku dne s naším Stvořitelem (samozřejmě myslím schůzku v modlitbě)?

Vzpomínám, jak jsem podobnou radu dával jednomu člověku a on mi odpověděl, že chytrý telefon nevlastní. Řekl jsem mu, že existuje jeden takový vynález, který stojí okolo sta korun a který by mu mohl pomoct. Jmenuje se modlitební budík. Přiznávám, že jsem se chvilku bavil zvědavostí otázek a tvářil se velmi tajemně. Vypadá jako ostatní budíky – s jedním rozdílem – netahá majitele „z postele“, ale představuje a připomíná povolání k modlitbě. Ano, samozřejmě, je to obyčejný budík, který zazvoní a připomene důležité setkání s Bohem. Nestojí modlitba za to?

Někdy pomůže dohoda se zpovědníkem, aby „za pokání“ uložil pravidelnou modlitbu – na týden, na dva, nebo třeba i do další zpovědi. Je praktické se jasně domluvit na jasných a přijatelných parametrech (forma, délka). Můj osvědčený způsob: najdi si v Bibli 30 žalmů, které se ti nějak líbí nebo tě nějak zaujaly a pak se každý den jeden z nich pomodli a v té modlitbě ještě nějakou chvilku zůstaň a promluv s Bohem o tom konkrétním dni, o lidech, které jsi potkal/které potkáš, o tom cos dělal/ co se chystáš dělat. Chval, děkuj, pros, přimlouvej se… Výhoda této metody spočívá v tom, že člověk ví, že modlitba je nutnost a ne libovůle. Je tu šance, že takto nastartovaný modlitební život vydrží – i bez „zpovědního prodlužování“. Jen na dvě věci je bezpodmínečně nutné dát pozor – na dobrovolnost a vyváženost. Dobrovolnost v tom, že nejen s tím musí kajícník ve zpovědi svobodně (!) souhlasit, ale musí to i chtít. A vyvážeností myslím možnosti a schopnosti: například každodenní dvouhodinová adorace je sice pěkná, ale pro většinu lidí neuskutečnitelná. Cílem je modlitbu nastartovat, ne znechutit.

To jsou jen některé osvědčené tipy, třeba pomůžou… :)