Sexualita samoty 4 – Řešení?

Do posledního článku na toto téma jsem prý zapomněl napsat odpověď na otázku: „JAKÉ JE ŘEŠENÍ?“. Tak se k tomu zkusím vrátit. Sice jsem už mnohé naznačoval v předchozích dílech, možná připojím ještě několik drobných poznámek a vodítek.

 

Jaké je tedy řešení problému „sexuality samoty“? Možná mnohem snadnější, než by si někdo mohl myslet, možná mnohem složitější, než by si někdo mohl myslet. Velmi důležité je položit si otázku „Proč?“ „Proč se problému masturbace potřebuji zbavit?“ A možná se nespokojit s tou první odpovědí, která lidi většinou napadne: „Protože je to hřích.“

 

Celá oblast tělesnosti je přikryta studem – a zvláště selhání a zranění v této oblasti jsou ponižující. Problém masturbace není jen v tom, že jej křesťané vyznávají ve svátosti smíření, ale je v životní disharmonii – ve zklamání ze sexuality, a jak jsem už někde psal, v zaměřenosti života. Vraťme se k důležité otázce: „Proč se toho chci zbavit?“

 

Nepomůže tvářit se, že o nic nejde (bagatelizace) – stejně tak jako nepomůže oblast sexuality démonizovat – stejně tak jako nepomůže „lámat nad sebou hůl“ (rezignace). Tento trojúhelník extrémů znají jistě všichni zpovědníci – a určitě mi dají za pravdu, že cesta ven nevede ani jedním tímto extrémem. Naopak – kterýkoliv z těchto extrémů může být zničující – bagatelizace způsobí ztrátu citlivosti pro hřích. Démonizace zvýší napětí a tím i potřebu jeho ventilace – sem patří i chuť zakázaného ovoce. Rezignace nad sebou znamená konec snah o duchovní život – nebo života s Bohem úplně.

 

Velmi často jsem se ve zpovědích setkal s nevyřčenou motivací: „Abych už konečně měl/a pokoj.“ To chápu. Ale nefunguje to. Možná proto, že je to dost sebestředná motivace a sebestřednost právě za problémem nezvládnutí sexuality také stojí. Tato motivace v sobě často mívá dvě nevyřčené „sestřičky“: „Nechci bojovat,“ a „nechci prohrávat.“ Tedy lenost a strach z prohry. Prohra – to je životní událost, která nám moc nechutná. I v případě dlouhého boje – třeba i o čistotu (nejen o tu vnější, ale i o tu vnitřní) může dojít k „prohře“. Pochybnosti o smyslu boje, pochybnosti o sobě, pochybnosti o Boží pomoci – to jsou věci, které často následují. Na ty bych se rád podíval blíž.

 

Tak tedy: pochybnosti o smyslu boje…

„Proč mám bojovat, když vím, že to nezvládnu? Jaký to má všechno smysl? Tolikrát se to nepovedlo, proč by se to mělo najednou povést?“ Veledůležité pochybnosti. Ukazují na slabinu, kterou Pokušitel obzvláště rád využívá. Má smysl boj o čistotu? To je otázka, která by mohla pomoct. Má smysl bojovat s pokušením? Proč? Dovolím si nabídnout jednu možnou odpověď: Každý boj a každé drobné vítězství je důležité na naší cestě za Bohem. Má smysl a ten je klíčové znát a následovat.

 

Vypůjčím si obraz manželství: Není možné, aby se manželé na všem shodli. Dřív nebo později přijdou menší nebo větší neshody – a muž se ženou se musí učit je překonávat. Musí se učit komunikovat, musí se učit odpouštět, musí se učit opouštět (sami sebe, své představy a pravdy – nikoliv životního partnera). A tak jejich manželství s každým vítězstvím získává větší a větší hodnotu. Občas mívám obřad požehnání při zlaté svatbě – vídávám manžele po 50 letech manželství – a jejich lásku, zocelenou, očištěnou, osvědčenou. Ale cesta ke zlaté svatbě vždycky vedla skrze boje – vnitřní i vnější, skrze boje, které oba dva sváděli o svou životní lásku, proti nepřátelům vnitřním (pýcha, lenost, sobectví…) i vnějším (nepřízeň doby, chudoba, těžkosti a bolesti). A právě na tomto vztahu si cením (společně se zlatomanželi) každého vítězství – a také každé zvládnuté prohry. Zpětně jde vidět, že to všechno úsilí mělo smysl.

 

Vzpomínám na písničku Daniela Landy: Touha. Občas jí dávám kajícníkům při svátosti smíření jako poslech „za pokání“ :) Obsahuje verše: „Touha je padnout a vstát a rány nevnímat…“ ukazuje důležitou pravdu. Touha neznamená nepadat, ale znamená po pádech povstávat. Touha znamená, že člověk nevnímá rány, ale žene se dál, dopředu za svým cílem. V případě manželů je to společná cesta ke zlaté svatbě (a samozřejmě dál…), v případě problému sexuality samoty je to spása člověka. Touha po Bohu by měla i křesťany učit, že přijdou pády, ale že je potřeba z nich trpělivě povstávat a jít dál. Tedy nelámat nad sebou hůl, nepopírat pády, a nevzdávat se. Lidé pohodlní jsou lidé bez skutečné touhy – ti to můžou klidně vzdát, protože nemají šanci.

 

Tento boj, stejně tak jako životní cesta má svůj smysl – a každý pád pro člověka představuje možnost povstání. Nebo možná bychom mohli říct spíš než povstání pozvednutí. Je to Bůh, který člověka velkoryse a s láskou pozvedá z jeho pádů, odpuštěním vrací nevinnost, o kterou přišel hříchem, a opět ho staví na cestu a říká: „Jdi dál.“ Možná proto, že ví, že člověk dojde za horizont, kdy přestane padat, možná proto, že chce člověku ukázat svojí trpělivost a lásku, která není omezena počtem pádů… Nevím. Možná obojí.

 

Pochybnost o sobě…

To je nebezpečná pochybnost. Protože narušuje sebepojetí člověka, a přesně to se může odrážet v rovině sexuality –začarovaný kruh. Zkusím navrhnout krásné, ale náročné řešení – nedívat se sám na sebe pohledem svým, ale pohledem Boha – z nadhledu. Odtud se totiž dá zahlédnout, že jsou důležitější věci v životě člověka, než jen problém sexuality samoty. Nezvládnutí jedné věci nikdy nemůže znehodnotit celý život člověka. Naopak – nezvládnutí jedné věci může vést k životní pokoře a k velkorysosti a službě projevované vůči druhým lidem. Tedy k vycházení „ze sebe“. A to je lék.

 

A nakonec pochybnosti o Boží pomoci.

To souvisí s již mnoho skloňovaným tématem falešných představ Boha.

Bůh jako řešitel našich problémů?

Bůh jako garant bezstarostného života?

Bůh jako šikovný služebník na naše dálkové ovládání?

Bůh jako ten, který by měl ochotně přispěchat na pomoc a vyřešit za nás naše problémy a slabosti?

Bůh, kterého zajímají jen ti dokonalí, svatí, spravedliví?

…nebo

Bůh, kterého nám stojí za to následovat?

Bůh, pro kterého se vyplatí bojovat s vlastní slabostí?

Bůh, který je dobrým průvodcem a cílem?

Bůh jako ten, kdo rád pomůže, pokud někdo bude chtít skutečnou pomoc (a ne jen zbavit se problému)?

Bůh, který přichází pro slabé, hříšné, zajaté a toužící?

 

Pochybnost o Boží pomoci je iluze Nepřítele, který moc dobře ví, že ztratíme-li kontakt s naším Bohem, jsme zranitelnější a zničitelnější. Za povšimnutí stojí sobectví prvních částí falešných představ…

 

Myslím, že Bohu nejde o počet pádů, ale o ochotu k boji, která souvisí s ochotou milovat, s ochotou věřit, s ochotou doufat.

 

Další důležitá okolnost je, jestli je masturbace mimořádný „úlet“, nebo dlouhodobý problém kvůli návyku. To jsou dvě odlišné věci. V případě mimořádného úletu pomůže si ho uvědomit a poučit se z něj. V případě návyku počítat s tím, že tento problém je prostě běh na dlouhou trať. Věřím, že Bůh po člověku nechce nic nemožného – tedy že nechce, aby člověk „zlomil“ svou přirozenost, aby silou vůle přemohl svůj návyk – jednoduše proto, že toho ze svých lidských sil prostě není schopen. Pak je důležitá trpělivost a drobné krůčky k cíli.

 

Někdy člověk za návyk může (vypěstoval si ho vědomě a dobrovolně), někdy ne. To je v podstatě jedno – určitě tedy z úhlu pohledu řešení. Zvláštní skupinu, se kterou se občas setkávám ve zpovědích, je člověk, který se v dospělosti obrátil, ale ze svého „předchozího“ života si přinesl právě tyto zkušenosti a návyky. Setkávám se občas s těmi, kteří (při přípravě na křest) nebyli připraveni na takový náraz a po odplynutí prvotního nadšení mají pocit že zradili, že odpadli… Ty bych vybízel k obzvlášť velké velkorysosti a trpělivosti: „Vaše obrácení, (křest), život z víry – to jsou veliké hodnoty, a rozhodně se nedají zastínit ani umenšit zátěží z minulých let, se kterou bojujete a která nejde vyřešit naráz. Mějte trpělivost sami se sebou. Věřím, že Bohu jde víc o cestu člověka, než o dílčí neúspěchy a slabosti.“

 

Rizikovým faktorem je také zaměstnanost. Lidé, kteří jsou velmi vytížení a přetížení a zažívají veliké vnitřní napětí, mají tendenci ho ventilovat právě sexualitou samoty. Ti potřebují kreativní odpočinek, případně sport. Paradoxně stejně často stejným druhům pádů podléhají lidé, kteří se obyčejně: nudí. Člověk s tímto typem slabosti má daleko menší šanci v zápase s vlastní fantazií. A snáz než s fantazií se dá zápasit s nudou – smysluplně se zaměstnat. Je to snazší a úspěšnější – a je praktické nezapomínat, že nuda = zahálka = lenost. A ty k Bohu taky nevedou.

 

Dalším rizikovým faktorem je pak jeden konkrétní aspekt moderního stylu života – a to jsou moderní technologie, které neslouží jen k práci a komunikaci mezi lidmi, ale také k zábavě – a bohužel k hodnotám, které hodnotné rozhodně nejsou. Jasně, řeč je o internetu, pornografii apod. Když manipulujeme s ohněm, tak víme, že pálí. Když někdo sedí u internetu, měl by vědět, že někudy cesty vedou a někudy zase ne. A jako uhasit oheň v pravý čas, tak umět vypnout počítač, nebo se odpojit od netu – také v pravý čas – to je umění. Umění těch, kdo ví, kam jdou a ví, co chtějí – a co ne.

 

Vrátím se tedy k otázce, na kterou jsem dosud přímo neodpověděl: „Jaké je řešení?“ Má odpověď bude přímá a vyčerpávající. Řešením (i) tohoto problému je život s Bohem – všechno ostatní jsou jen dílčí kroky. :) Toto řešení má charakter krátkodobý – tím je život s Bohem zde na zemi, i charakter dlouhodobý – spása a svatost po přechodu hranic života.

 

Nevím, jestli jsem už v těchto článcích napsal bonusovou útěchu, tak to zkusím i teď: přátelé, čas hraje pro vás. Jednou se (i) tento problém s definitivní platností vyřeší. Kdo obstojí?

 

Pět výkřiků na závěr:

„Potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem.“ (1 Sol 4,17)

„Bojuj dobrý boj víry, abys dosáhl věčného života.“ (1 Tim 6,12)

„Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám.“ (Jak 4,7)

„Žijte z moci Božího Ducha, a nepropadnete žádostem těla.“ (Gal 5,16 a:EKU, b:BOG)

„Ježíšovi podali knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno: 'Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.'“ (Lk 4,17-19)

 

Přeji vám mnoho sil do cesty za Bohem, a aby i po vašich bojích přišla i Hospodinova milost.

 

PS: Ze stejných důvodů jako u předchozích článků na téma sexuality jsem se rozhodl nepovolit komentáře. Případné dotazy, přání nebo stížnosti pište, prosím, přes vzkazy. :)