Mez28C - Postoje na cestě

Evangelium: Lk 17,11-19

V tom úryvku evangelia jsme si mohli všimnout dvou přístupů k Ježíšovi – uvidíte, že to může být velmi inspirativní.

Ten první by se dal ukázat na výkřiku: „Smiluj se nad námi.“ A ten druhý – to je ten přístup jednoho z těch 10 uzdravených – postoj vděčnosti.

Říkal jsem si, jestli se tyto dva postoje dají pozorovat i v životě dnešního člověka. A přišel jsem na to: dají. Ale není to zdaleka tak jednoduché, jako v tom evangeliu.

Dovolte mi položit otázku: „Co se asi tak musí stát, aby křesťan 21. století volal k Bohu: Pane smiluj se?“

My máme většinou životy nastavené tak, že to Boží smilování až zas tak moc bytostně nepotřebujeme. Když nás tedy nepřepadne nějaká velmi těžká nemoc, tak se zdá, že jsme poměrně soběstační. Máme stát, který se o nás stará, máme zdravotnictví, které se o nás postará, máme pojištění, které pokryje některé nenadálé události, máme lidi okolo sebe, kterým na nás (někdy i trochu) záleží. Jsme moudří a víme, jak máme leckteré situace v životě řešit – a když nevíme, tak víme, kdo ví…

Takže ten postoj prosby o smilování fakt asi zbyde na nějakou tu těžkou nemoc, se kterou si nevíme rady – jinak jsme celkem v pohodě. Včera jsem přemýšlel nad tím úryvkem evangelia a říkal jsem si, že to malomocenství (lepra) je strašná nemoc. Ale jsou nemoci ještě daleko horší – a těm jsme vystaveni všichni. Nazvěme si to pracovně – pandemie hříchu.

Člověk nemocný leprou byl vytržen ze své rodiny, ze všech vztahů – když se podíváme na hřích – tak ten taky vytrhuje z našich vztahů – tolik rozvrácených rodin, tolik rozbitých přátelství, tolik zla – hřích rozbil daleko víc, než všechny nemoci dohromady. Peklo na zemi.

Člověk nemocný leprou ví, že je nemocný. Ví, že musí vyhledat lékaře, ví, že se musí snažit vyléčit, aby přežil. Člověk nemocný hříchem si myslí, že je zcela zdráv a proto lékaře – Krista – toho, který má moc vyléčit člověka z jeho hříchu až zas tak moc nehledá. Přiznejme si, že se nepovažujeme za ty největší hříšníky na světě… (Zvláštní – za ty se většinou považovali světci.)

S člověkem nemocným malomocenstvím se jedná jako s nemocným, ale s člověkem nemocným hříchem se často jedná jako s člověkem zlým – schválně – podívejme se okolo sebe – lidi, které nemáme rádi – nejsou o i oni spíš nemocní hříchem? Místo soucitu odsouzení. Ale nebojte – nejen my odsuzujeme druhé – ale i my jsme odsuzování, někdy i právem. Všimněte si, když uděláme nějaký hřích, nějakou zlou věc – i my máme pocit, že jsme zlí a příliš snadno ztrácíme ze zřetele skutečnost, že každý z nás je Bohem milovaný syn nebo dcera.

Na člověka nemocného malomocenstvím čeká smrt. Zato hříšníkům se většinou celkem daří. Problém ovšem nastává po přechodu k Bohu, kde malomocní jsou očištěni a může je v klidu čekat odpočinutí a život, ale hříšníkům je paradoxně dost špatně – na umření. A myslím, že bych mohl s tímto srovnáváním pokračovat dále.

Ale položme si znovu otázku: „Co by se muselo stát, abychom k Bohu zaujali postoj člověka, který prosí o smilování – o Boží pomoc o uzdravení?“ Je zvláštní, divné a nemocné, že když my se máme setkat s Bohem, který nás touží uzdravit z našeho hříchu, tak jsme nervózní, nechce se nám, vnímáme setkání s odpouštějícím Bohem jako trauma. Zkráceně: nechce se nám ke zpovědi. Čím to je, že když se podíváme na Boha, tak v něm nevidíme toho, kdo uzdravuje, pozvedá, posvěcuje?

A ještě několik slov k postoji vděčnosti. On možná dost souvisí s tím prvním postojem. Kdo je vděčný? Selským rozumem: ten, kdo něco dostal – a ví o tom. Čím víc člověk dostal, tím víc je vděčný. A tak si položme otázku, která může být taky někdy těžká: „Dostali jsme něco od Boha? Co?“ A všimněte si, že se nebude odpovídat snadno – buď připustíme, že jsme od Boha moc dostali, a pak si musíme (trochu s hanbou) přiznat, že jsme nevděční, anebo se budeme tvářit, že jsme toho až zas tak moc nedostali a pak jsme nevděční dvojnásob – protože nevidíme, nebo nechceme vidět, jak je Bůh každému z nás štědrý, jak je On k nám blízko, a jak moc my mu dokážeme ve svých životech být daleko.

Možná pomůže otázka: Kdy jsem Bohu za něco opravdu ze srdce děkoval?

Jak spolu ty dva postoje souvisí? Ten kdo si je vědom vlastní slabosti a nedokonalosti, tak se obrací k Bohu: Pane, smiluj se. Ví, že to neponižuje jeho důstojnost, ale naopak, že je to Bůh, který ho dokáže pozvednout – i třeba z jeho hříšnosti a slabosti. A takový člověk pak dokáže být vděčný. Možná by bylo nejlepší nazvat tyto dva postoje postojem pokory před Bohem a postojem vděčnosti před Bohem.

Zvláštní je, že ani s jedním postojem se člověk nenarodí. Musí rozpoznat napětí mezi svojí slabostí a hříšností a mezi Boží láskou k hříšníkům a štědrostí k dobrým i zlým. A zároveň se musí naučit rozpoznávat Boží působení ve svém životě. Jestli naše cesta ke spáse vede tímto světem, tak myslím, že nepochybně vede skrze tyto dva postoje. Nespasíme se sami, věčný život nám může dát pouze Bůh – ne za naše zásluhy, ale z jeho štědrosti. A být v nebi a myslet si, že jsme si to všechno nějak vybudovali my, to je nesmysl. Tedy odnesme si postoj pokory, postoj vděčnosti – a málem bych zapomněl – postoj radosti z Krista – z toho samého, který uzdravil i malomocenství a dokáže uzdravit i náš hřích. :)