Mez27C - Příliš velká naše víra.

EVANGELIUM Lk 17,5-10
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
   Apoštolové prosili Pána: "Dej nám více víry!"
   Pán řekl: "Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: 'Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!', poslechla by vás.
   Když někdo z vás má služebníka, a ten orá nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: 'Hned pojď a sedni si ke stolu'? Spíše mu přece řekne: 'Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.' Děkuje snad tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno?
   Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: 'Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.' "  

Není Vám na tomto úryvku evangelia něco divného? Někdy se stane, že si tak nějak zvykneme na něco, co jsme už mnohokrát slyšeli, že pak už ani nějak nepřemýšlíme a nekriticky přijmeme všechno, co čteme nebo slyšíme.

Já, když jsem včera uvažoval nad tímto dialogem Ježíše s učedníky, tak jsem si všiml jedné zajímavosti. Ti apoštolové – tedy Ježíšovi nejbližší, ho prosí: „Dej nám více víry.“ Ale Ježíš jim žádnou víru nedá. Místo víry dostanou něco na zamyšlení. To je taková první zvláštnost – oni nechtějí přemýšlet – oni chtějí víru. Jak jsme na tom někdy podobně – zvlášť v těch našich pochybnostech – my nechceme přemýšlet – my chceme mít víru… a klid.

Ale to co Ježíš říká těm svým nejbližším je ještě zvláštnější. Apoštolové chtějí více víry – na tom není nic zvláštního – když vidí Ježíše, jak má krásný vztah s Otcem, když vidí, jak Ježíš uzdravuje nemocné, jak odpouští hříchy, tak si vedle něj musí tak trochu připadat jako téměř pohané. Proto od něj chtějí víru, moc dobře ví, že bez víry s Ježíšem být nemůžou. Nesnesli by to. Možná, že chtěli taky tak trochu dělat zázraky – aspoň ty malé – a takové ambice měli – to z evangelia víme.

A Ježíš jim na to říká velmi zvláštní věc – „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrno…“ tak byste dělali veliké věci. Předpokládejme tedy, že apoštolové nechtěli víru na to, aby přesazovali do moře nějaké moruše.

Proč hořčičné zrno? Já jsem ho tedy nikdy neviděl, ale prý je velmi malé a když vyroste, tak z něj je veliká rostlina. A to je na tom to divné. Kdyby Ježíš řekl, kdybyste měli víru jako trám, tak to už bych pochopil. Ale hořčičné zrno?

A zde se možná dostáváme k tomu, co viděl Ježíš, ale jeho učedníci ne. Nejde o velikost víry, ale o něco jiného.

Ti apoštolové si myslí, že platí jednoduchá přímá úměra: čím více víry, tím lepší, tím více zázraků… atd. No, upřímně, nemyslíme si to někdy taky? Máme pocit, že ta naše víra je taková malá, slabá, křehká…

A možná i my potřebujeme Ježíšovo slovo o hořčičném zrnu. Co dokáže to hořčičné zrno? Nic moc. Normálně by si ho člověk ani nevšiml a považoval ho za nějaký prach. Pokud by se o něj nepostaral – tedy někam ho nezasadil, možná nezaléval... tak z toho semínka nic nebude.

A o to, myslím, Ježíšovi jde – ukázat, že to zrno samo o sobě nedokáže vůbec nic – a ani to po něm nikdo nechce. Je to Bůh, který mu dá vzrůst – skrze fyzikální a biologické zákony, skrze světlo, živiny a vzduch… Úkol člověka je jediný – umožnit to.

Stejně tak v naší víře nejde o to, co dokážeme my, jestli umíme dělat zázraky nebo neumíme, ale jde o to, jak moc dokážeme čerpat to důležité od Boha. Obrazně řečeno – my nemáme víru příliš malou, ale máme jí příliš zaměřenou na sebe – a málo si uvědomujeme, že cokoliv dobrého jsme schopni vykonat, tak jsme schopni pouze s Bohem.

Jde nám o to, co všechno dokážeme nebo nedokážeme my – a možná až příliš málo v naší víře jde o to podstatné a tím podstatným je Bůh. Jak říká Ježíš – tak my jsme služebníci – služebníci významného Pána, ale pořád pouze služebníci.

Jak se může naše víra projevovat? Možná právě v úpravě té půdy, aby Bůh mohl tomu našemu hořčičnému semínku dát vzrůst. Všichni jsme hříšníci a my nepovstaneme z hříchu vlastní silou – nikdy toho nejsme a nebudeme schopni. Ale můžeme s vírou přijít za Bohem a on nás očistí. Jak jsme někdy troufalí pochybovat o našem Bohu, že nám něco nemůže odpustit – může a všechno, a rád nás očistí – stejně tak jako každý milující rodič odpustí svému dítěti, když vidí jeho slabost a lítost. Bůh nemá zalíbení v utrpení člověka, ani v utrpení hříšníka. On je ten, který touží vstoupit do hříchu a osvobodit svého milovaného syna/dceru od tohoto nežádoucího břemene. Ne kvůli naší malé nebo velké víře, ale proto, že nás má rád.

Nejsme schopni se sami o sobě modlit, protože modlitba to není jen odříkání nějaký básniček (toho schopni jsme, ale většinou naprosto bez efektu). K modlitbě potřebujeme Boha, jinak bude naše modlitba jen samomluvou. Všimněte si – kolikrát jsme schopni vejít do modlitby, a přitom se vůbec nesnažíme si uvědomit, že na tom místě, kde se modlíme je i náš Bůh. Že naše modlitba je rozhovor, kdy my sdílíme náš život s Bohem, ale kde také Bůh nám něco chce říct a dát. A Bůh s námi chce mluvit. To my někdy nechceme mluvit s ním – možná ze strachu, že by nám řekl něco, co nechceme slyšet.

Mor duchovního života je víra bez Boha. Víra, která se točí okolo člověka. Ono se to dá poznat na tom, jak vnímáme Boha – někdy ta naše víra sklouzne k tomu, že si myslíme, že Bůh se zrodil jen proto, aby nám plnil naše vybraná přání. A běda naší víře, když to nefunguje. To jsme hned jako ti učedníci. „Něco nefunguje? No tak nám dej víc víry, aby to fungovalo.“ Jenže možná jsou věci, které fungovat nemají. Jak jsme to slyšeli v tom prvním čtení – prorok Habakuk říká: „Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, ty však neslyšíš.“ A Bůh mu odpovídá: „Spravedlivý bude žít pro svou věrnost“. Ujišťuje Habakuka, že slyší dobře – a že problém není v tom, že by Bůh neslyšel, ale v tom, že lidi opustili Boha – jen nezapomeňme – to byli všechno lidé, kteří byli věřící, ale kteří svou víru žili jen tak napůl – podle toho, jak se jim to hodilo… Třeba by to samé Bůh odpověděl i na leckteré naše stížnosti. Osobně si myslím, že to kolega Habakuk trochu přehnal – vyčítat Bohu, že neslyší…

Zkuste si schválně domyslet, jak by vypadal svět, kdybychom měli takovou víru, že by se naše přání plnila. To by bylo peklo, a ne nebe.

Ať je tedy Vaše víra něčím, co dává Bohu prostor ve Vás působit – ne vaší, ale jeho silou.