Mez24C - Pohled nenakopnuté ovce

Evangelium Lk 15,1-10 - Podobenství o ztracené ovci a o ztracené minci

Tak s tím dnešním úryvkem evangelia jsem měl docela problém. Podobenství o pastýři, který nechá 99 ovcí v pustině a jde hledat jednu jedinou ztracenou… Uvnitř jsem se s Ježíšem hádal – říkal jsem: „Ale to přece nemůžeš chtít, abych něčemu takovému uvěřil. Neznám pastýře, jakože teda sice vlastně neznám žádného pastýře, ale kdybych znal, tak si nedokážu ani náhodou představit, že by takhle nějak ten pastýř jednal. To s těmi mincemi ještě ano – mince během hledání zůstanou, ale ty ovce ne. Co když se zatoulá nějaká jiná, co když je roztrhá vlk, nebo je někdo ukradne. Pastýř, který si nechá zlikvidovat kvůli jedné hloupé ovci celé stádo, asi majitelem moc pochválen nebude.“ Tak jsem nad tím přemýšlel. A možná jsem přišel na to, proč Ježíš tohle podobenství postavil takhle nelogicky.

Tohle není učebnice pastevectví. To by mu majitelé stád asi dali, kdyby takhle vedl pastýře. Ale tohle je evangelium. Co udělá ten pastýř, když tu ztracenou ovci najde a zachrání? „A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.'“ On jí nese – ne že si jí přiváže na provaz a ještě do ní po cestě semtam nakopne, aby si dobře zapamatovala, že se nemá nikde toulat. Možná se usmíváte, ale nevidíme my přesně takhle někdy Boha poté, co zhřešíme a svůj hřích před Bohem vyznáme, že nám z nebe jakoby pohrozí a přísně nám hřích vyčte a se zdviženým ukazováčkem řekne – no ať se to neopakuje. Proto se také leckdy lidem nechce ke zpovědi vyznávat opakované pády… To samozřejmě neznamená, že si z pastýře uděláme „taxíka“ pro návraty z našich „výletů“.

On jí nese s radostí. To je krásný obraz. Leckdo by jí nenesl s radostí ani za peníze. To je pastýřovo břemeno, které mu přináší radost. Máte také nějaké břemena, která vám přinášejí radost? To může snad jen tomu, kdo dokáže mít rád…

A ten pastýř nechce být se svou radostí sám, proto svolá ty sousedy a říká – radujte se se mnou. Ne proto, že se mi zatoulala ovce, ale protože já jsem jí našel. Kolikrát se lidé snaží stát se dokonalými, neztrácet se – ale jen proto, aby je Bůh nemusel hledat, aby si je nikdy nemusel vložit na ramena a ve falešné pokoře se tváří jako ovce poslušná, neztracená – ale to je omyl – protože tady v kostele není žádný člověk, který by se před Bohem někdy neztratil. Všichni jsme se ztratili – a všichni potřebujeme vložit na ramena a přinést „domů“.

Ale stále mi v tom podobenství neseděla jedna věc. Proč jde za tou jednou a těch ostatních 99 tam nechá. Vžil jsem se do role pastýře a říkal jsem si – co by se asi muselo stát, abych šel hledat jednu ovci, a ty ostatní bych nechal v pustině. Říkal jsem si, že mu na té jedné ztracené asi muselo nějak zvlášť záležet. Jakoby pro něj ta jedna byla vzácnější než těch 99. A pak jsem si uvědomil, že obrazně řečeno tu jednu ovci zná jménem – není to jen jedna setina stáda – je to pro něj někdo, o kom ví, že jej nějak speciálně potřebuje. My nejsme pro Boha stádo – nejsme pro něj množinou členů církve, nejsme pro něj skupinou návštěvníků kostelů a bohoslužeb. On zná každého z nás jménem, on zná životní příběh každého z nás – zná vaše srdce, vaše životy, vaše úmysly, vaše schopnosti i vaše slabosti. A to je další věc, která je pro pochopení tohoto podobenství nezbytná.

My jsme si trochu zvykli na pohled nezúčastněného pozorovatele. Bud se díváme jako někdo „zvenku, nebo se díváme jako ty ovce z toho stáda. Ale přesně proto to podobenství Ježíš neříkal. Tohle podobenství totiž nepochopíme do té chvíle, než se na něj začneme dívat z pozice té jedné zatracené ztracené ovce. Ona totiž před sebou má jen dvě možnosti – buď někde uhyne hlady, nebo se nechá najít pastýřem, nechá se vložit se na ramena a nechá se odnést. Všimněte si, že ta ovce nejedná jako my – my to máme často naopak – jako bychom my určovali, kam Ježíš přijít má a kam nemá, co udělat má a co udělat nemá – ale když nás náhodou chce odnést (odvést) někam, kde my nechceme, tak to se nám nelíbí – a tváříme se, že to my jsme se neztratili, ale pastýř se ztratil a celé ostatní stádo je na tom špatně… Hlavně, aby po nás snad Bůh něco „nedejbože“ nechtěl :)

Být křesťanem znamená, nechat se vést. Být křesťanem znamená, nechat se zachránit.

Až se budete zamýšlet nad tímto podobenstvím, a třeba i nad tím dnešním kázáním, zkuste se podívat:

- Jestli třeba v nějaké oblasti nejste zatoulaní i vy a pořád ještě nebloudíte a nemyslíte si, že se z toho dostanete bez pastýře.

- Nebo jestli víte, že Vás Bůh zná jménem a že by i pro vás šel vás hledat – a třeba proto, aby vás našel tak šel i na kříž.

- Nebo jestli se vám třeba na Boha nechce spíš dívat z pozice těch, kdo jsou pohodě a kdo se nikdy ani náznakem nezatoulali.