P. Robert Bergman

Mez23C - Zvu, zveš, zveme, zvete? :)

7. 9. 2013 22:03
Rubrika: Promluvy

 V dnešním úryvku evangelia jsme slyšeli něco, co by s námi mělo zahýbat. Odpověděli jsme: „Slyšeli jsme slovo Boží“ ale slovo těžko pochopitelné.

 

Ježíš řekl: „Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry - ano i sám sebe až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.“

 

Někteří lidé to chápou, jako požadavek pro takové ty křesťany první kategorie, pro kněze, řeholní sestry a bratry… Nedávno mi jeden mladý člověk velmi detailně popisoval, v čem je žiju špatně, co všechno nedodržuju, v čem jsem slabý (taková ta prudkost mládí, kdy už to člověku myslí, ale nefiltrují to zkušenosti). A když jsem se zeptal, jak žije on, tak mi řekl, že na něj se žádné takové požadavky nevztahují. Tak jsme se rozloučili :)

 

Ale zvláštní je v tomto případě to, že Ježíš tohle slovo říká zástupům. Tedy ne svým učedníkům, ne apoštolům. Zástupům. Vám :) Vy jste zástup, který jde za Ježíšem – přišli jste za ním do tohoto kostela.

 

Tak jak? Kladete své rodiče, manželky a manžely, děti, sourozence i sami sebe na druhé místo? Nesete svůj kříž? Nebo jste rezignovali na to, být učedníkem Krista?

 

A tak tváří v tvář této realitě můžeme krásně odcitovat: „Kdo z lidí může poznat Boží úmysly, kdo pochopí, co chce Pán?“

Možná ten, kdo pochopit chce – a komu to Pán pochopit dá :)

 

Toto Ježíšovo slovo pro nás může být takový indikátor víry: „Jak jsme na tom?“ Víme, že nestačí říct: „Ano Bůh je na 1. místě, samozřejmě…“ Ale přitom víme, že často není ani na druhém ani třetím a možná ani čtvrtém místě. Pravdivost je velmi důležitá… Stejně tak se ani nemůžeme vymlouvat: „No to kdybych tak řekl manželce, že je na druhém místě, nebo dětem. To by bylo křiku.“ (myslím samozřejmě ty děti) :)

 

Bohu nejde o to soupeřit s našimi nejbližšími – on prostě je Bůh a bude Bohem s námi i bez nás – on nás ke svému štěstí nepotřebuje. Jemu nejde o žárlivost na člověka – naopak – jemu jde o lásku člověka.

 

On není jeden z mnoha – nemůžeme ho zařadit vedle manželky, manžela, dětí, sourozenců, spolupracovníků, přátel známých, nepřátel, sousedů… On je Bůh – on není jen nějaká bytost – jako jsme my všichni…

A On, chce být ne mezi nimi, v žebříčku různých hodnot, ale chce být ve všech našich hodnotách – tedy i ve našich vztazích.

 

On dokáže být ve vztahu mezi manželi, kteří spolu prožívají krásné i těžké chvíle, on dokáže být přítomen ve vztahu s dětmi i s rodiči – ve chvílích porozumění i péče, ale i v neporozumění a svárech. Bůh chce být přítomen ve všech našich vztazích – a uznejme, my dokážeme leckteré vztahy prožívat bez Boha. Někdy nám Bůh prostě překáží. Protože kdybychom viděli v nějakých náročných chvílích Boha, tak to by se manželka nedala poslat tam, kam se dá poslat bez Boha.

Titulovat manžela s Bohem by znamenalo také podstatně méně pestrý výčet nadávek.

 

Myslím, že v každém vztahu, který prožíváme s Bohem, je úcta k druhému, je zodpovědnost – prostě je láska. Sv. Jan to pochopil, když napsal, že Bůh je láska.

Kolik máme každý z nás vztahů, kdy nemilujeme – protože nechceme. Kolik nenávisti, zášti, nebo odporu, nebo i jenom lhostejnosti je mezi námi. A mezi námi a lidmi, kteří třeba Boha nepoznali – o tom raději ani nemluvím, ale přesně to sem také patří…

 

Druhé místo (moje a ostatních) o kterém mluví Ježíš, znamená, že na prvním místě je Bůh – ne jako konkurence, ale jako základ vztahu. A v tom nejde podvádět, protože to se pozná. My to poznáme, druzí to poznají – a Bůh to také pozná. Láska a Bůh, to prostě nejde padělat.

 

Ale mít Boha jako podstatu naší víry – to vůbec není snadné. Skoro by se i zdálo, že je to nadlidský úkol. Možná ano. Možná právě proto Bůh před nás tento požadavek klade, abychom si uvědomili, že Bůh není náš podřízený, ale že ho o přítomnost v našem životě a v našich vztazích musíme prosit – jinak řečeno musíme ho zvát.

 

A tak důležitá věc, kterou si dneska můžeme odnést z této mše je, jestli zvu Boha do mého života a do mých vztahů. Nebo ho nezvu a divím se, že tam není. Nebo ho nezvu a ani se tomu už nedivím…

 

Jeden kněz mi jednou poradil, že každé ráno v ranní modlitbě zve Boha do všech setkání, o kterých ví, že ten den bude mít. Protože pak už se to většinou nestíhá. Moc jsem tomu nevěřil – ale funguje to. Zkuste to.

Sdílet

Komentáře

Jana MFaustina Magulová naproto přesný, výstižný a duchaplný článek... Skutečně je tomu tak :) Děkuji!

kacarovi3 Tento článek mi pomohl pochopit,jak toto evangelium přijmout a vložit do svého života.Jsem v církvi celý svůj život a stále v mém poznání nacházím mezery.Dík za pomoc.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio