Zanedbával jsem modlitbu 3 - Zabijáci modlitby

Předchozí dva články nemohu nedoplnit o popis toho, co dokáže snahu křesťana o pravidelnou modlitbu zhatit. Není to žádný oficiální výčet - pracovně jsem si je nazval: „Zabijáci modlitby“. Možná že jejich pojmenování může ukázat, proč jsou mnohé modlitby zabité.

Odstup od Boha

Prvním zabijákem modlitby je odstup od Boha. Ten zabraňuje, aby modlitba byla setkáním, aby k nám Bůh skutečně přišel. „Nechci si Boha pustit příliš k tělu. Co kdyby ty modlitby fakt slyšel? A co kdyby snad (nedej Bože) ode mě Bůh něco chtěl?“ Podobně jak to čteme v Písmu: „Král Achaz odpověděl: Nechci žádat a nebudu pokoušet Hospodina.“ (Iz 7,12) To jsou všechny ty oblasti v životě člověka, do kterých Boha nechce pustit. Instinktivně tuší, že by Bůh do nich vstoupit chtěl – a tak neriskuje. A proto se raději drží od takového „zvědavého“ a „investigativního“ Boha dál. Je přece daleko snazší něco mechanicky odříkat, než otevřít svoje srdce. Trumf tohoto zabijáka modlitby je skrytý a silný – strach z Boha. Takový člověk zřejmě nedůvěřuje dobrým úmyslům a schopnostem našeho Boha – nevěří Boží lásce k člověku nebo Boží moci. Nebo obojímu. Účinným protijedem zde je pak důvěra. A účinnými pomocníky lidé, kteří Bohu důvěřují.

Hledání volného času

„Nemohu najít na modlitbu žádný volný čas,“ svěřil se mi jeden člověk. Nejdříve jsem si říkal: „To je špatné, určitě má mnoho aktivit.“ Ale pořád mi na tom něco nesedělo. Až jsem na to přišel. Zabijákem v tomto případě je pojetí Boha jako pejska, který se spokojí se zbytky jinak pro nás nepoužitelného „volného“ času. Možná, že Bůh nechce náš volný čas. Možná, že by chtěl, abychom si přeuspořádali priority tak, aby on pro nás byl tím hlavním „vysílacím“ časem. Tento koperníkovský obrat nám zajistí, že v první řadě se budeme dívat na Boha a v druhé pak na sebe. Ne naopak. Tomuto zabijákovi se také říká „náboženství volného času“ – když mám volno, jdu na mši, když mám volno, modlím se, když mám volno, dělám dobré skutky, když mám volno, vytvářím společenství… Vzpomínám, jak jsem si domlouval jedno setkání s hodně zaměstnaným bratrem a ptal jsem se ho: „Kdy máš volno?“ On mě dostal svou odpovědí: „Nikdy. Volno nemám. Ale pro tebe si ho udělám.“ Inspirující.

Účinným protijedem je uvědomění si, kdo je Bůh. A cestou pak uspořádání priorit.

Odkládání

„Teď ne, teď se mi nechce. Pomodlím se za chvilku. Vždyť jsem se ještě ani neprobudil. Kávička – tak po kávičce? Teď jsem viděl něco zajímavého na netu, to musím stihnout ještě ráno. To už je hodin, musím jít. Pomodlím se potom. Jdu do práce, to se musím soustředit na cestu a na lidi, které potkávám. V práci, ve škole, to se musím soustředit na to, co dělám, po práci/škole jsem velmi unavený, mám přece nárok na odpočinek, a pak mám ještě spoustu jiných záslužných aktivit. Hned potom se pomodlím. No a pak musím ještě vše připravit na zítra. Po televizních novinách. Jé, novej seriál. Hned po něm. A na FB jsou teď lidi, kterým musím nutně něco říci – hned jak jim napíšu. Tak, ještě pár mailů. Už mi padá hlava únavou. Tak se pomodlím před spaním. A nakonec se zavřenýma očima ani neotevřu Bibli. Bůh určitě pochopí, že jsem na modlitbu dneska fakt neměl ani chvilku…“ Kromě jedné věty myslím, že tenhle citát nepotřebuje žádný komentář. Odkládám modlitbu, protože jinou věc chci dělat víc, než se setkat s Bohem.

Účinným protijedem na odkládání je neodkládat, a vstoupit do modlitby, kdy mě na ní srdce (paměť) upozorní. Někdy to může být Boží volání a pozvání: „Teď se s tebou chci setkat a něco ti říct/dát.“

Nevhodná forma

Když dva lidé řeknou slovo modlitba, tak si pod ní každý zpravidla představí něco jiného. A někdy je nechuť k modlitbě způsobená právě nevhodnou formou. Pro někoho je růženec nádherným rozjímáním o Ježíši a jeho životě, pro někoho jiného totální pětidesátková nuda. Někdo vidí v Písmu inspiraci a při žalmech jeho srdce hoří, jiného napsaný text ruší v tichém a intimním bytí s Bohem. Někdo potřebuje navést inspirovanou modlitbou, jiný dokáže sám vstoupit do poezie rozhovoru s Bohem. Někomu vyhovuje ikona, jiný potřebuje kapli se svatostánkem, jinému stačí zavřít oči a ví, že Bůh je blízko. Všichni mají společné to, že jsou chvíle, kdy je modlitba krásná a příjemná, a také chvíle, kdy je třeba o modlitbu bojovat. Proč ale zakopávat o nechuť, která je způsobena nevhodnou formou? „Nevyhovuje ti forma modlitby? Ok, najdi si jinou.“ Zkusit ovšem neznamená střídat formy modlitby podle nálad každý den. Napadá mě přirovnání k botám. Nové boty je potřeba také trochu „vyšlápnout“, a některé boty prostě na některé nohy nesednou. Ještě že k botám přistupujeme jinak než k modlitbě – protože by asi leckdo chodil bos…

Účinným protijedem bývá kreativita a trpělivost v hledání formy modlitby.

Cítění

„Modlím se asi nějak špatně, protože při modlitbě nic necítím. Nudím se. Nechce se mi do toho. Asi to stejně nemá žádnou cenu. Proto se modlím, když se mi chce – ale to mě se vlastně ani moc nechce.“ To je zabiják začátečníků – modlí se „za odměnu“ dobrého pocitu. Možná je to sám Bůh, který člověka vychovává k nezištnosti a k lásce (ne k obchodu: modlitba = dobrý pocit). Myslím, že Bůh to podobně zařídil v mezilidských vztazích. Třeba v manželství. Rodinu je třeba vytvářet nejen, když je to příjemné a „něco“ mi to dává, ale také tehdy, když to moc příjemné není a „víc si to bere, než dává“. Klíčem je pak pojem „věrnost“. Věrnost v manželství je známá věc – ale věrnost v modlitbě? V modlitbě jde víc o smysl a touhu být s Bohem, než o pocity a příjemnosti. Malý pokus: Který manžel má větší hodnotu? Ten, pro kterého je rodina hračka, která ho nic nestojí, nebo ten, který ze všech svých sil bojuje a překonává překážky, které se mu staví do cesty? Ten, který lásku jen spotřebovává a nechává se opečovávat, nebo ten, kdo ze svého dává a opečovává? V manželství to jde vidět víc, ale myslím, že to platí i v modlitbě. Má tedy větší cenu modlitba, která jde sama od sebe a je příjemná, nebo ta, kde křesťan dává Bohu čas, překonává překážky a okazuje věrnost? Svatý Jan od Kříže napsal, že kdybychom znali cenu modlitby ve stavu neútěchy, nikdy bychom netoužili po útěše. Je pro tebe modlitba těžká? Fajn – hlavně nepřestávej! :) Bůh nepotřebuje lidi, kteří jen cítí, potřebuje lidi, kteří něco dělají. Modlitba není opium, ale inspirace.

Účinným protijedem zpravidla dokáže být použití rozumu a také jisté dávky trpělivosti a víry ve smysl modlitby.

Způsob života (organizace času)

Velmi těžko se dá modlit po hodinách strávených u televize nebo u počítače. Hlavním nástrojem modlitby je přece jen mozek (myšlení) – a když je mozek unavený, jen těžko z něj můžeme dostat nějaký solidní výkon. Na důležitá setkání chodíme upravení, připravení a odpočatí. Že by nám na setkáních tohoto světa záleželo víc, než na setkání s pánem všech časů a vesmíru? V jednom rozhovoru jsem slyšel, že tohle je tzv. programová (systémová) chyba. Když někomu „nejde“ modlitba, měl by si položit otázku, kdy se modlí a jak s modlitbou počítá ve svém rozvrhu dne/týdne/měsíce. „Nemám modlitbu zařazenou tak, že už jen z principu nemůže dopadnout?“ Sem patří i modlitba „do vytracena“ – za celý den na Boha nebyl čas, tak aspoň ty vteřiny před usnutím vleže v posteli. Vzpomínám na jednu paní, která mi říkala: „Pane faráři. Včera večer se mi stala zajímavá věc. Modlím se a najednou koukám, že už spím.“ Tento zabiják ničí modlitbu nepozorovaně – zpravidla ho odhalí až pohled zvenku.

Účinný protijed je podobný jako u zabijáka „hledání volného času“.

Znejisťovač

Nevěděl jsem, jak tohoto zabijáka pojmenovat, a tak jsem ho nazval zabiják „Znejisťovač“. Jeho snahou je znejistit člověka o Božím záměru. Ten sedí u ucha křesťana a našeptává mu: „Ty, takový hříšník, s takovými hříchy se chceš setkat s Bohem? No to snad ani nezkoušej, to nejde.“ Tenhle zabiják je už ostřílený stařec – poprvé to už zkusil na Adama – a dohnal ho až do křoví. (srov. Gen 3,10) Naproti tomu si nemohu nepoložit otázku: „Kdy už člověk potřebuje modlitbu víc, než ve své slabosti a hříšnosti, ze které svou vlastní silou nemůže povstat?“ I Ježíš přece říká, že přišel „aby hledal a zachránil, co zahynulo.“ (Lk 19,10) Znejisťovač člověka dostane do postoje falešné pokory, která mu zabrání v nalezení a záchraně – a úspěšně ho udržuje ve stavu zahynutí. Zvlášť působí v jistých skupinách hříchů, které jsou pro některé lidi nepřekonatelnými překážkami – ne však pro Boha. :) Bůh jasně a zřetelně v Písmu ukazuje své postoje – že (jak řekl sv. Augustýn) hřích nenávidí, ale hříšníka miluje.

Účinným protijedem na Znejisťovače je tedy Písmo.

Modlitba jako cíl

„Modlím se proto, aby mi bylo dobře, abych dobře vystudoval, aby se mi nestalo nic nepříjemného, abych byl úspěšný, aby na mě nemohl nepřítel…“ Zní to sice dobře – někdy i zbožně. Ale je tu „ale“. Myslím, že modlitba by se neměla stát cílem, protože naším skutečným cílem může a má být jedině Bůh. Mohu dosáhnout Boha – i když mi není dobře, i když nevystuduji, když mě potkají mnohé nepříjemnosti, v neúspěších, dokonce i když budu snášet útoky zla. Cílem života člověka (i jeho modlitby) není zajištění bezproblémového života a splnění přání, ale spása jeho duše – překročení hranic pozemského života a času. Bůh není automat na splnění našich přání – je to někdo, kdo nám nabízí setkání. Zde se dostáváme na pole rozdílu mezi křesťanskou modlitbou a meditací některých východních náboženství. U východní meditace může být cílem dosažení jistého momentálního stavu mysli (a těla), u křesťanství je cílem modlitby vždy setkání s Bohem – a stav mysli (a těla) je sekundárním produktem, který být může, ale také nemusí (a tím modlitbu ani nezhodnocuje ani nedevalvuje). Zabiják „modlitby jako cíle“ má menšího bratříčka: zabijáka „modlitby touhy po mimořádných zážitcích“. Někdy může být víra člověka příliš slabá – slabá tak, že chce vidět zázraky. O tom nám na několika místech vypovídají i evangelia. Pak cílem modlitby není setkání s Bohem, ale vidět jakousi Boží show, která má celkem silné atrakce. Je zvláštní, že Ježíš na takové požadavky během svého evangelního pozemského působení moc nereagoval. Uzdravoval podle jiného klíče, než byla senzacechtivost nebo množství diváků. A tak se mnozí diváci s Kristem prostě minuli. Nedostali, co čekali, protože čekali příliš málo, než jim Ježíš chtěl nabídnout.

Účinným protijedem může být uvědomění si rozdílu mezi Stvořitelem a stvořením. Mezi Bohem a jeho dary. Mezi věčností a časností. V Písmu říká Ježíš: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ (Mt 6,33)

Lenost

A protože osm zabijáků modlitby je málo, ještě několik slov o zabijákovi č. 9. Ten nese jméno lenost. O ní se dneska moc nemluví – možná jsou lidé o lenosti mluvit líní. O tomto tématu existuje jedna velmi pěkná knížka – Dvojí tvář lenosti od Katky Lachmanové. K té si nedovolím nic dodávat, protože nic lepšího než tuto knihu doporučit nevymyslím. Pokud někdo zjistí, že jeho osobním zabijákem modlitby je lenost, je potřeba si tohoto škůdce pojmenovat, zříci se ho a namířit proti němu své úsilí. I zde může být klíčem motivace – žít s Bohem a pro Boha, nebo umírat v „lenivostním“ sobectví.

Na závěr bych snad jen chtěl ujistit čtenáře – výše popsaní zabijáci jsou nebezpeční, dokonce velmi nebezpeční – ALE POUZE pokud jim to dovolíme. Jak skoro říká apoštol Jakub: „Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se zabijákům a utečou od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám.“ (srov. Jak 4,7)

A tuto sérii článků bych příště zakončil jednou osobní praktickou vychytávkou, která se mi velmi osvědčila – a dodnes osvědčuje – a myslím, že nejsem sám... :)