Zanedbával jsem modlitbu 2

I v modlitbě to chce nějaký systém – metoda samorostu nefunguje. Jenže jaký systém? Když už jsme v minulé části tohoto článku došli k tomu, že se opravdu v modlitbě setkávat s Bohem chceme, dovolte mi čtyři úhly pohledu.

A) Kolik

„Kolik jsem schopen a ochoten Bohu „dát“ času každý den, abych neměl/a pocit, že jsem zanedbával/a modlitbu?“

Je zvláštní, že tuto otázku si naprostá většina lidí vůbec nepoložila. Jak jsem psal – metoda „samospádu“ člověk k otázkám nevede. Tak kolik? Moc se mi líbí, že otázka modlitby není nějaký paušální Boží požadavek, ale setkání šité „na míru“ každého člověka – v jeho životní situaci. Fascinuje mě Boží nabídka z proroka Izaiáše (1,18), která by se na délku modlitby dala snad také použít: „Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin.“

Vždycky apeluji na smysl pro realitu, protože touha strávit každý den v modlitbě tříhodinovou adoraci by jistě byla pro duchovní život „vitamínová bomba“, ale za dva dny by vyprchala. A. Einstein kdesi napsal, že vize bez realizace je halucinace. Křesťanství nesmí být halucinogenní, ale reálné a realistické. Je lepší si zvolit méně, ale držet pravidelnost, než více a zabalit to. Jedno latinské přísloví říká: „Kapka hloubí kámen nikoli silou, ale častým padáním.“ Klíčová v modlitbě je pravidelnost.Trvá několik měsíců, než si člověk na modlitbu zvykne. A naopak – vynechávání zvyšuje nechuť k modlitbě – to už si mnoho lidí vyzkoušelo.

Tak kolik? Je zvláštní pozorovat reakce lidí, ve kterých se pere touha po modlitbě (a po času stráveném s Bohem) s vědomím vlastní slabosti a s opatrností, abychom snad neslíbili víc, než budeme schopni a ochotni dát. Většinou navrhuji startovací čas 10 minut. Nic moc velkého – cca dvě televizní reklamy. I když je zvláštní, jak reklamy utíkají rychle, ale čas v tichu se vleče jako nekonečné odbíjení dlouhé vteřiny za vteřinou ještě delší. Výhoda tohoto času je mimo jiné i v tom, že se člověk může odpoutat od toho, jestli při modlitbě „něco cítí“, nebo „nic necítí“ –ví, že nejde o „cítění“, ale o věrnost.

Tak, pohled času bychom měli. Už zbývají jen tři :)

B) Jak

Další důležitou věcí je forma modlitby. Jistě nemá smysl Bohu deset minut recitovat nějaký ještě text, který nevyjadřuje to, co máme ve vlastním srdci. Jde přece o setkání srdce člověka se srdcem Boha – ne o mantru. Forem modlitby je v tradici křesťanské spirituality veliké množství. Nejde o to ale vyzkoušet nebo popsat všechny formy modlitby a modlitební techniky, ale bohatě stačí poznat jedinou – tu ve které se setkáme s cílem naší modlitby – s Bohem. Modlitba není cíl, je to prostředek. Tedy jakou formu může mít můj prostředek setkání s Bohem?

Dovolím si nabídnout jednu, která u mnoha lidí funguje. Dokáže oslovit lidi nezávisle na jejich spiritualitě a věku – to proto, že se v ní člověk setkává přímo s Bohem v jeho slově. Nejprve to chce – ještě před modlitbou – připravit si „materiál“. Úryvek z Písma, který pro modlitbu použiji. To je potřeba udělat PŘED modlitbou – protože modlitba není četba a hledání textu, ale četba a hledání Boha. Nejlépe se pro modlitbu s Písmem hodí Žalmy. Jednoduše proto, že už to modlitby jsou – staletími prověřené a fungující. Mně se osvědčilo, když jsem si jednou sedl nad Bibli a ze 150 žalmů jsem si vybral ty, které mi byly nějak blízké, sympatické. Rozdělil jsem si je na děkovné, prosebné, kající, hledající, posilující… A pak jsem je bral v modlitbě pěkně jeden za druhým – buď náhodně, nebo podle toho, v jaké situaci jsem se nacházel. Text žalmu pro mě nebyl cizí – už jsem je znal – a nebyla to četba – nečetl jsem si je pro sebe, ale četl jsem je Bohu a nechal jsem své srdce ztotožnit se s nimi.

Možné schéma modlitby:

1. Prosba o modlitbu, o Ducha Svatého, který se modlí v nás.

2. Modlitba Božího slova – např. žalmu – možno 2x – 3x

3. Vybrat z žalmu to, co v mém srdci „rezonovalo“, s chvilkou ticha

4. Modlitba chvály a díků

5. Modlitba proseb

6. Modlitba Páně

7. Poděkování za setkání

Teď tedy blíže k jednotlivým částem modlitby. Modlitba je dar – a o dar je potřeba prosit. Na setkání musí být dva – člověk a Bůh. Boží přítomnost poznáváme svou vírou a prosba o modlitbu je projev naší víry, že Bůh naše modlitby slyší – že i když se nám to bude v lidské slabosti zdát, tak naše slova putují dál a výš, než jen do nejbližší zdi.

Poté je možno přečíst Bohu ten žalm. Ano, Bůh ten žalm patrně zná – už jen proto, že inspiroval svatopisce, aby jej do Písma zanesl. Myslím, že jsem už někde psal krásnou zásadu, že v modlitbě nejde o to, změnit srdce Boha, ale srdce člověka. Žalm (nebo Písmo obecně) je výborným zrcadlem pro pohled do našeho srdce – abychom jej před Bohem dokázali otevřít.

Třetí bod je také důležitý. Jako bychom chtěli najít propojení mezi naším srdcem a slovem žalmu. Kde Bůh promlouvá ke mně, kde se Boží a lidské slovo potkávají. Tyto verše je možné zopakovat, klidně i několikrát, podtrhnout si je, nechat je doznít. Zde je také možno nechat chvíli ticha. Nechat Boží slovo znít a doznívat v srdci.

Modlitba chvály? Proč? Zjednodušeně proto, že právě modlitba chvály přesouvá náš pohled z nás na Boha, který nás obdarovává. Říká se, že modlitba chvály je nejméně sobecká forma modlitby. V této části poodstupujeme od nás a díváme se na Boha. Nedíváme se na to, co kdo pro koho může nebo nemůže dělat, ale obdivujeme to, jaký Bůh je.

Následují prosby. Prosby není ta nejdůležitější část modlitby, i když by se to mnohým mohlo znát. Prosby nejsou seznamem toho, co by pro nás Bůh měl udělat, ale vědomé otevření srdce před Bohem – před tím, kdo dovnitř dobře vidí.

Modlitba Páně je shrnutím toho podstatného, o co v modlitbě jde. A na závěr, jako slušně vychovaní lidé poděkujeme – modlitba není jen naše úsilí, ale Boží dar – a když člověk dostane dar, tak za něj má poděkovat.

Znova opakuji – je to jedno z mnoha možných schémat modlitby – pokud někomu přinese větší plody Eucharistická adorace – ať adoruje. Pokud někomu naprosté přebývání s Bohem v tichu, ať je v tichu. Jen o jedno jde – aby se srdce člověka setkalo se srdcem Boha.

C) Kdy

Kdy se modlit? Tady bývá většinou kámen úrazu. Nejsme řeholníci, máme nepravidelný životní rytmus – každý den probíhá jinak. Ráno se nechce dřív vstávat, přes den není čas a večer už jsou lidé tak unavení, že se modlit opravdu nemůžou. Trochu to někdy může připomínat písničku „Osmý den schází nám“. Kdy se modlit? I zde platí: „Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.“ Hledejme způsoby – hledejme čas pro Boha – ale pozor – ne zbytkový volný čas. Bůh není pes, který by byl vděčný za jinak nepoužitelné zbytky našeho drahocenného času. Někdo se lépe soustředí na modlitbu ráno, někdo večer. Jak jsem už napsal – důležitá je pravidelnost. Duchovní autoři se přiklánějí k časové pravidelnosti – spojit s modlitbou konkrétní čas. Ano funguje to – i když to může někomu připadat těžké.

D) Kde

A poslední pohled – kde se modlit? Asi ne každý má k dispozici soukromou kapli. V každém případě to chce nějaké klidné místo – spíš než zapnutou televizi nebo počítač to chce třeba ikonu. Jsou místa, kde se dá setkávat s Bohem lépe – místa, kde hůř. I zde je prostor pro kreativitu. Pokud „zbyde“ pro setkání s Bohem v hluboké noci po všech „důležitějších“ povinnostech pouze položení se na postel – něco je špatně. Ne u Boha – ten stvořil celý svět pro nás – a dal nám 24 hodin pro každý den.

Může pomoct si udělat i takovou „modlitební statistiku“. A při zpytování svědomí před svátostí smíření se podívat – tak od poslední zpovědi jsem se s Bohem setkal v osobní modlitbě 3x, nebo 30x – to je rozdíl. U zdravého duchovního života by se měla modlitba za několik málo let tak zautomatizovat, že podobné statistiky budou naprosto zbytečné – a podobně jako čištění zubů se modlitba stane nedílnou součástí civilizovaného křesťana. A nejen že se stane součástí, ale stane se pro něj pramenem a inspirací kvalitního duchovního života.

Máte v modlitbě obtíže? Pak je to naprosto v pořádku. :) Překonávejte je – i to je vaše cesta za Bohem.