Duchovní život (mystika?)

Je to zvláštní. Když chceme solidní vzdělání, chodíme mnoho let do školy. Když se chce někdo naučit hrát na hudební nástroj, věnuje roky cvičení. Když se někdo chce stát dobrým řemeslníkem nebo umělcem, čeká ho spousta let tvrdé práce. A co když se člověk chce stát člověkem Božím, člověkem duchovním, člověkem spaseným?

Ne, nebojte, nemám teď na mysli povolání k zasvěcenému životu – ale „prachobyčejné“ prožívání víry. Jsou lidé, kteří neokusili krásu vztahu s Bohem a žijí své křesťanství v jakési setrvačnosti – nad vírou nepřemýšlejí, nemyslí, že by bylo prospěšné do ní investovat síly a čas. Ty také nemám na mysli. Ale mám na mysli lidi, kteří už okusili, a poznali krásu Boha a bohatost života v jeho blízkosti skrze víru – ale jakoby nemohli překročit nějakou tajemnou hranici a jejich víra se neprohlubuje – není to ještě ani plná víra, ale už ani nevíra. Nebo křesťany, kteří na té své cestě víry ustrnuli a neví, jak dál.

Duchovním člověkem v křesťanském smyslu se člověk nestane pouhými vlastními silami. Spása je dar. V listě Efezským (2,9) se píše: „Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.“ Ale je-li víra vztah, pak vztah už je prací i věcí obou zúčastněných. A stejně jako mezilidský vztah vyžaduje i lidsko-božský vztah péči, čas i úsilí – vyžaduje určitou práci.

V čem může spočívat práce na duchovním životě? Zvláštní otázka. Hodně lidí nechává ten svůj duchovní život jen „tak nějak“ plynout – jakoby samospádem. Jen jsou pak trochu překvapeni, když po několika letech zjišťují, že jsou v lepším případě stále na stejném místě – v tom horším případě zjišťují, jak jejich život umírá, proplouvá jim mezi prsty. Zjišťují, že ať dělají, co dělají, tak se Bohu nepřibližují, nebo dokonce vzdalují. Ztrácejí motivaci prohlubovat svůj život, nemají inspiraci, „nechce se“ jim.

Jeden z významných teologů Karl Rahner napsal: „Nebudou-li křesťané 21. století mystici, nebudou vůbec!“ Ale jak se křesťané 21. století mají stát mystiky? Vždyť většina z nich si možná myslí, že se jednoho krásného dne probudí a budou v nebi – jak pronesla jedna sympatická literární postava. Chceme se stát mystiky? Chceme vrůstat do vztahu s Bohem? Nebo žijeme tak, že necháváme vše volně a bez cíle plynout?

Otázka tedy zůstává – V čem může spočívat práce na duchovním životě? Nedělní mše, Otčenáš před spaním a jednou za dva měsíce zpověď evidentně (k tomu, aby se člověk disponoval k tomu, aby se stal mystikem) nestačí.

Možná že prvním krokem je položení si otázky, jestli chci vstoupit do vztahu s Bohem. Jestli chci prožívat křesťanství ne jako náboženství, ale jako víru – jako konkrétní vztah s konkrétní bytostí – s Bohem. Tento krok předpokládá důvěru, která není samozřejmostí. Důvěru, že když vpustím do svého života Boha, že mi neublíží a nesebere mi něco, co by mě opravdu činilo šťastným. Každý vztah proměňuje. Nejen zamilované mladé, ale i zamilované staré – nejen muže zamilovaného do ženy, nejen ženu zamilovanou do muže. Mění i vztahy rodičů k dětem, dětí k rodičům, dokonce vztahy přátel. A v neposlední (vlastně v první) řadě i vztah člověka s Bohem a Boha s člověkem. Boha jeho vztah s člověkem také proměnil – stačí se podívat na kříž a nahlédneme, co je to za proměnu lásky, kdy Boží Syn proměněn láskou k člověku visí na dřevě kříže.

Občas se setkávám s křesťany, kteří žijí svou víru etapově – od akce k akci, od zpovědi ke zpovědi – jakoby čas mezi akcemi byl hluchý a prázdný. Mezi jednotlivými vrcholy je toho žalostně málo. A myslím, že je to velká škoda, protože čas utíká mezi prsty a Bůh se bezmocně dívá na člověka, s plnou náručí svých milostí, o kterých nikdo neví, nestojí o ně, nebo se jich dokonce i bojí.

Druhou otázkou může být nabídka. Co jsem ochoten mému Bohu nabídnout? Většinou nejde ani tak o tom, co uděláme my, ale jaký prostor přenecháme Bohu k tomu, aby v našem životě mohl působit on. Zapomeňme na duchovní život bez toho, že Bohu nabídneme nějaký prostor. Stejně tak jako můžeme zapomenout na fungující rodinu, ve které manželé spolu netráví čas. Nechám Boha mluvit do mého uspořádání času? Do mých hodnot? Do mých návyků? To nejsou snadné věci – a podobně jako u první otázky to nepůjde bez důvěry v Boží vedení a v Boží „neublížení“.

Třetí otázkou by mohlo být: „Kdo mě tou cestou s Bohem provede?“ Ano, to je otázka po duchovním doprovázení. Praxe víry ukazuje, že mít vedle sebe někoho, kdo duchovní cestou už jde a je třeba o kousek dál, je velmi praktické. Někdy může být tato úloha reprezentovaná zpovědníkem – ale neodehrává se jen v samotné zpovědi, ale v duchovním rozhovoru v reflexi života víry a životních událostí. Duchovní průvodce není guru, který člověku říká co má a co nemá dělat. Průvodce je ten, který ukazuje možné cesty, a protože mnohými z nich prošel i on sám, tak ví, co na které čeká (případně číhá). Dokáže vést člověka v modlitbě, poradit v případných nesnázích, pomoci pojmenovat aspekty duchovního života. Dokáže člověka „vzpamatovat“,  „pohladit“ i „nakopnout“ – vše v pravý čas. :) Nebojí se pokládat otázky, které se bojí pokládat jeho svěřenec – a v neposlední řadě doprovází „svého člověka“ i modlitbou.

Duchovní doprovázení (vedení) pomůže člověku v tom, že tak snadno nepřikryje svou cestu za Bohem všednodenními událostmi a že jeho víra nebudou jen chvilkové vzplanutí a následné zhasnutí.

Ježíš mluví v evangeliu (Mt 25,14-30) o zakopaných hřivnách – o bohatství, které zůstane ležet ladem a nepřinese žádný užitek. Obsazení tohoto podobenství je jasné – služebníci jsme my, pán je Bůh – a tak si říkám, jestli ti směnárníci, nebo podnikatelé, kteří dokážou rozmnožovat a přitahovat Boží hřivny nejsou právě duchovní průvodci – kteří jsou v těchto Ježíšových slovech ukryti mezi řádky. Převedeme-li rozměr ekonomický na rozměr duchovní, pak vstoupíme do dalšího rozměru Ježíšových slov a vidíme, že se i nás Ježíš může ptát na to, kdo nám pomůže rozmnožit ty naše hřivny – a kolik do toho vneseme úsilí. Trochu mi v tom podobenství chybí slovo lenost, protože zakopat hřivnu je vždycky snadnější, než jít a něco s ní podniknout.

Kéž jsme my, křesťané 21. století, mystiky – lidmi, kteří „už“ vstoupili a žijí intenzivní, tajemný a krásný vztah s živým Bohem. :)