Zkratky k Bohu

Kolik je hledačů v křesťanském duchovním životě, kolik je hledačů v různých náboženských systémech, kolik je lidí označujících sami sebe za ateisty, kolik je těch, kteří hledají Boha – ale se svou cestou nejsou spokojeni.

 

A tak hledají zkratky. Cesty, které se tváří, že také mají cíl v setkání s Bohem, ale které jsou příjemnější, snadnější, zajímavější. Asi všichni známe příběh – pohádku, kdy Bůh přivede nespokojeného člověka do místnosti s různými kříži, a ten je postupně zkouší a každý z nich mu přijde něčím nepřijatelný až konečně najde jeden, který by mu byl jakoby vyroben na míru – v závěru se od Boha dozví, že je to právě ten jeho kříž, který před pokusem odložil...

 

Zvu vás tedy k zamyšlení o zkratkách. Zkusím se pozastavit u devíti, které považuji za nejrozšířenější a kterými se (podle mého názoru a zkušenosti) cesta za Bohem nejvíce prodlouží.

 

1. Zkratka hledání snazší cesty

Jsou lidé, kteří mění své vyznání podle potřeby. Chvíli jsou katolíci, chvíli vyznavači islámu, po nějaké době odborníci na východní náboženství… Často sáhnou po náboženství synkretickém, které si vybírá, co se mu hodí – podobně jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Společným znakem těchto „zkratek“ bývá klesající „náročnost“ – zkratka nevede k tomu, co je náročnější, ale k tomu, co je snazší. Dobře to vystihuje termín – náboženství volného času: když mám volno a chce se mi, jsem horlivý vyznavač víry třeba v cokoliv. Když čas nemám, anebo se mi jen nechce, jednám, jako kdybych žádnou víru neměl – nebo si zvolím jiné. Velmi častá zkratka, která je pohodlná. A člověk skutečně může skončit nikoliv u cíle, ale téměř jistě úplně ztracen, jak říkají někteří teologové, na veletrhu náboženství. Jak se taková „zkratka“ pozná? Snadno – při vstupu na ní se člověk neptá, jestli je ta či ona cesta dobrá, ale jestli je to cesta snadná. Pokušení cesty „za málo peněz – hodně muziky“ je lákavé.

A vůbec se nemusí týkat volby náboženství– může se týkat duchovního života – třeba toho, co děláme pro Boha a pro naše bližní. Je přeci daleko snadnější milovat děti v Africe, než svoje rodiče…

 

2. Zkratka nezodpovědnosti

Proč mluvím ve článku o zkratkách o zodpovědnosti? Protože tyto dvě oblasti lidského života spolu velmi úzce souvisí. Tendenci zkracovat si cestu mají velmi často lidé, kteří se bojí přijmout zodpovědnost. Možná by se daly postřehnout tři skupiny zkratek odmítnutí zodpovědnosti

 

Nepřijetí zodpovědnosti za svůj duchovní život, za svou víru

Zodpovědnost je věc těžká. Znamená to, že se rozhoduji a že musím unést své rozhodnutí dobré, ale i rozhodnutí chybné. „Errare humanum est“, říká latinské přísloví – chybovati je lidské. A věřím, že to ví i Bůh. Přijetí zodpovědnosti za svou víru znamená vědět, že svou víru a svůj duchovní život mohu řídit. Že k tomu mám prostředky, a že záleží jen a jen na mně, jestli je využiji, nebo je nechám ležet ladem. Mohu se rozhodovat a má rozhodnutí ovlivní mou cestu víry. A i když se někdy rozhodnu chybně a uznám: „zmýlil jsem se“, je tu Bůh, který mi ukáže cestu jak z mého omylu ven – a spolu se mnou nastoupí cestu případné nápravy. Jaké mám prostředky pro můj duchovní život? To je otázka… Kdo na ní nezná odpověď, nezná své možnosti, a také neví, co je zodpovědnost.

 

Pro útěchu nemohu nezmínit – zodpovědnost za svůj život máme jen a jen proto, že nám Bůh věří. Kdyby nevěřil, stvoří nás jako loutky, bez možnosti se rozhodovat – loutky mechanicky plnící vůli někoho „nad námi“. Jestliže Bůh dal každému člověku život, dal mu také svou důvěru – a svobodu. A tak tento trojúhelník: svoboda, důvěra, zodpovědnost patří k životní cestě každého křesťana.

 

Přesun zodpovědnosti – do minulosti, na jiné lidi…

Kolik výmluv už jsem slyšel: „Já za to nemůžu, měl jsem špatné dětství, za všechno mohou druzí, já mám prostě smůlu, všichni to mají jednodušší, kdyby mi někdo neházel klacky pod nohy…“ Vymluví se na cokoliv a na kohokoliv, jen aby nemuseli sami přijmout zodpovědnost.

A tak se podobáme prvním lidem, kteří místo aby Bohu řekli narovinu: „Bože zhřešili jsme,“ hledají výmluvy, svádějí vinu jeden na druhého, Adam na Evu, Eva na hada a Adam vlastně i na samotného Boha: „Žena kterou ji mi TY dal…“ (srov. Gn 3,12-13). Je příliš snadné ukazovat prstem, hledat a nacházet viníky všeho možného neštěstí – je snadné označovat ty, kteří za „to“ můžou. To je dost destruktivní zkratka. Co se s ní dá dělat? Nedívat se, kudy cesta vedla, ale kudy má vést dál. Nedívat se na to, co chce Bůh po druhých lidech (a co třeba nesplnili), ale na to, co chce Bůh v tuto konkrétní chvíli po mně. Myslím, že i když má člověk komplikovanou startovní čáru, má vždycky šanci doběhnout do dobrého cíle. A záruku této šance máme v Bohu.

 

Shození zodpovědnosti na zákon

Jsou i lidé, kteří jsou ve své víře velmi nejistí – a proto hledají svou jistotu ne v Bohu a ve svém vztahu k němu, ale v rozmanitých zákonech, přikázáních, zákazech a nařízeních. Jejich víra jakoby byla ohraničena pouze dodržováním něčeho – aniž by viděli hlubší smysl, aniž by rozlišovali jejich původ, okolnosti a smysl. Krásně se to dá pozorovat, že se optikou zákona dívají nejen na sebe, ale i na druhé. A příliš snadno označují svaté a hříšníky, pravověrné a heretiky, autoritu a zatracence. Tento přístup je ve své podstatě také příliš snadný. Stačí nastudovat zákon a přijmout spiritualitu farizeů, pro které byla alfou a omegou duchovního života zásada: „Zákon musí být naplněn“. Pak už člověk nemusí milovat Boha, nemusí milovat druhé lidi – stačí dodržovat zákon a „normovat“ druhé, jestli jsou nebo nejsou hodni sympatií.

Po studiu evangelia myslím, že Ježíš takhle nejednal a tyto zkratky mu byly zvlášť odporné…

 

Přijetí zodpovědnosti je věcí lidské zralosti – buď člověk zralý je a zodpovědnost za svůj život přijímá, nebo ne.

 

3. Zkratka potvrzení v zázracích

Některé zkratky křesťanů se dotýkají hranic magie. Hranice mezi dotazováním se Boha a dotazováním se zázraku nebo nějakého nadpřirozeného (mimopřirozeného) působení může být nezřetelná. Proč položit otázku před Boha a nechat ho, aby se dotýkal mého srdce, přetvářel můj život, vedl mě a odpověděl mi, až on sám bude chtít, když mohu mít odpověď hned? Proč vstupovat do ticha modlitby a poctivě se ptát, když mohu mít odpověď rychle a ještě ke všemu zřetelnou? Proč posilovat a opírat se o víru, když se můžeme opřít o něco viditelného, hmatatelného? Uznávám, že neviditelný a nehmatatelný Bůh to má prostě v našich srdcích těžší – ale zato s ním nejde tak dobře manipulovat, jako s některými našimi podmínkami a ultimáty.

Kdy nejsou otázky zkratkou? Když ponechávají samotnému Bohu svobodu odpovědět – kdy chce a jak chce.

 

4. Zkratka identifikace se skupinou

Nic nového pod sluncem. Mezi základní potřeby nejistého a slabého člověka patří identifikovat se s nějakou jistou a silnou skupinou. To není ani tak problém víry, ale problém psychiky člověka. A objevuje se i v duchovním životě. To, oč tam jde už není vztah člověk-Bůh, ale vztah skupina-Bůh. Jen Bůh ví, kolik lidí si chce cestu zkrátit útěkem do různých řeholí a společností – jen aby nemuseli (odpusťte mi ten sportovní termín) „kopat sami za sebe“. Tato zkratka je nebezpečná – nejen pro člověka, protože až ze své zkratky vystřízliví, zjistí, že je přesně tam, kde byl před ní – ale je také nebezpečná pro tyto skupiny. Znám několik případů, kdy takto zkracující si cestu jedinec zbytečně ohrozil, nebo přinejmenším zbytečně zatížil řeholní komunitu – a zkomplikoval tím cestu jiných, nevinných lidí. Je velký rozdíl mezi patřením do společenství a útěkem do společenství. V prvním případě tam člověka volá Bůh, v druhém případě člověk před skutečným Božím povoláním utíká.

 

5. Zkratka hříchem

Další skupinou zkratek, které si často lidi volí, jsou zkratky hříchem. Jako by Bůh zapomněl říct, že skrze některé hříchy si tu naší cestu můžeme zpříjemnit nebo zkrátit. On nám to tedy říci nezapomněl – řekl nám, že skrze hřích si cestu nikdy nezkrátíme. Bůh je světlo a není v něm žádná temnota. Nikdy nemůžeme dosáhnout dobra za použití zla. Zlo nemůže být cestou k dobru. Kolik lidí si omlouvá svůj hřích a spatřuje v něm cestu za Bohem? Ano, jistě, je pravda, že Bůh dokáže i hřích svým milosrdenstvím proměnit v požehnání, ale spoléhat na to znamená dělat z Boha „zázračného posvěcovatele“ našich zlých skutků. To není „fér“ ani vůči Bohu, ani vůči pravdě, ani vůči naší zodpovědnosti. Člověk, který se svobodně vrhá do něčeho zlého a opovážlivě se spoléhá, že ho Bůh zachrání je, podle mého názoru, podvodník.  

 

Jsou principy, které nelze obejít. Ne proto, že by byly zlé a neúprosné, ale prostě proto, že takové jsou. Je gravitace zlá? Ano, může se nám vybavit spousta vzpomínek – od spousty rozbitých a zničených věcí, zlomených nohou a rukou, až po nepochopitelné krajíce chleba spolehlivě padající namazanou stranou k zemi – pokud možno ještě odrazem před všechny možné znečistitelné textilie v dosahu – co největší hodnoty. Ne, gravitace není zlá – prostě je. A naším úkolem je se s její existencí smířit a naučit se s ní pracovat. To samé platí i o principu hříchu – když udělám něco zlého, přinese to do mého života zase jen zlo – nikdy dobro. Tak to prostě je.

 

6. Zkratka stopkou

Zní to trochu paradoxně: Zkratka stopkou? Možná to jde pochopit na způsobu řešení některých problémů nebo situací: „To se nějak vyřeší.“ Jenže nechávat některé věci v životě „vyhnít“, nebo se „vyřešit samy“ – to není vždy úplně dobrá cesta. Ono se totiž taky může stát, že neřešením „něčeho“ se může směr života člověka úplně změnit. Někteří křesťané nechtějí řešit nějakou svou slabost, opustili cestu svátostí a kvůli maličkostem opustili cestu víry a vztahu s Bohem. Některé věci chtějí neřešit, jiné zase řešit potřebují. A umět je dobře rozlišit – to je životní moudrost.

 

7. Zkratka útěkem

Variantou předchozí zkratky je zkratka útěkem. Nejen neřešení problému, ale útěk od něj. Zakrývání si očí, tváření se, že se „nic neděje“. Napření pozornosti jiným směrem, věnování energie do věcí příbuzných, ale přece jen různých. U kněží se to někdy projevuje velikou pastorační aktivitou, ale zanedbáváním duchovního života, u laiků vynakládáním sil do věcí „vně“, místo uvnitř. Neexistuje problém, před jehož řešením by se nedalo utíkat, ale zároveň také neexistuje problém, před kterým by se dalo utéct. Jenže někdy se útěk zdá být zkratkou… Co pomůže tady? Možná pravdivost?

 

8. Zkratka obcházením Církve

„Nemám problém s Kristem, mám problém s Církví.“ Jenže ouha – Církev je mystické tělo Ježíšovo. Nelze oddělit Krista od Církve, ani Církev od Krista – tedy ano – lze – podobně jako lze oddělit hlavu od těla a tělo od hlavy – ale ani v jednom případě to nebývá moc životné. Někdy je Církev prostředím přijetí a růstu, někdy může znamenat kvůli lidské slabosti zátěž, kterou člověk na sebe nechce vzít. A někdy se můžeme – ba i musíme – pustit do boje s větrnými mlýny – boje, který sice nemůžeme vyhrát, ale který také nesmíme vzdát. Možná je to podobné jako v manželství – nedokonalí lidé si berou (a odevzdávají se) nedokonalé lidi. A buď do manželství vstoupí naplno – a obětují svůj čas a síly do budování vztahu, nebo začnou utíkat a manželství dříve nebo později opustí. Pro manžely neexistuje zkratka do nebe mimo manželství… To neznamená, že neexistují jiné cesty, ale ty jsou nepoměrně těžší a komplikovanější, než ta (jejich) cesta (jejich) manželství. Pokukovat po zkratce – dá se tomu také říci třeba „nevěra“.

Když se řekne Církev, mají lidé tendenci vidět především hierarchii (papeže, biskupy, kněze a jáhny). Ale to není její jediná viditelná součást – tedy vlastně – bohužel často někde je. Když my, křesťané, nežijeme ve společenství s ostatními křesťany, pak je to skutečně to jediné co je vidět – a tento pohled v sobě má veliké úskalí, že nebude reprezentativní – už jen proto, že místo celku ukazuje pouhou jednu jeho část. Myslím, že není možné pravdivě vnímat Církev bez Božího lidu, stejně tak jako není možné pravdivě vnímat Církev bez Krista.

 

9. Zkratka protekcí

Další zkratka v křesťanském prostředí bývá jiného charakteru. Proč se o něco snažit, když mi to může „někdo“ zařídit? O tomto jevu jsem trochu psal v článku „Protekční modlitba“. Proč vyvíjet snahu v práci na duchovním životě, když bychom si mohli zařídit nějakou zázračnou protekci? To jsou ti hledači zázračných zjevení, populárních guru a tajemných poselství. Objíždějí rozličné kněze nebo laiky, objíždějí uznaná i neuznaná zjevení… Na tom ještě nemusí být nic zlého – pokud ovšem jejich víra nestojí na lidech, na mimořádných úkazech a na soukromých poselstvích a ne na tom nejdůležitějším a jediném spásonosném člověku a zjevení – na Ježíši Kristu, který je jediným prostředníkem, mezi Bohem a námi (srov. 1 Tim 2,5). Setkal jsem se s velikou spoustou lidí, kteří velmi na těchto zkratkách duchovně živořili – a netušili, kde je problém. Na duchovní zkratce nenašli potravu, protože tam nehledali a nenašli Krista. Ale to je asi téma na samostatnou úvahu. Prosím, nepochopte mě špatně – nejsem proti některým projevům různých spiritualit – ale pevně zastávám názor, že křesťanská víra musí být prostě postavena na Kristu. Jak napsal sv. Ignác z Loyoly: „Nakolik mi v tom něco pomáhá, je to dobré, nakolik mi v tom něco překáží, je to zlé.“

Zdůraznil bych možná jednu věc. Nedávno jsem slyšel, že když se budu modlit jednu konkrétní napsanou modlitbu, tak že mě Bůh zcela jistě spasí – nezávisle na mém životě, skutcích a víře… S lítostí jsem odpověděl, že se tedy nacházím na rozcestí – buď budu věřit Ježíšovi v evangeliu, kde mluví o reálné lásce k Bohu a k bližnímu, o odpuštění a o životě víry – anebo budu věřit soukromému zjevení, které se s učením evangelního Ježíše rozchází – spásu mi přisuzuje na základě odříkávání nějaké napsané modlitby. Volím cestu následování evangelního Krista, protože si myslím, že „zázračná protekce“ je zkratkou, vedoucí… úplně někam jinam – do jiného království. Ale to už je téma na úplně jinou úvahu. Divná automatika různých příslibů mi připomíná rétoriku reklamy, která mi na idealizovaném obrázku ukazuje, že dokonalé štěstí mohu nalézt pouze tehdy, když si budu čistit zuby pastou a kartáčkem jedné konkrétní značky. Jo, kdyby tohle jediné stačilo – bylo by kolem nás mnoho šťastných lidí…

 

Naše životní cesta, po které jdeme za Bohem, není jednoduchá a leckdy není ani příjemná. Přeji všem lidem, aby měli vždy dostatek sil a trpělivosti. Nepomůže postoj, že jsme přeci chytří a že tu naší cestu můžeme obejít nebo si jí zkrátit – už jen proto, že ten, kdo nás na cestu pozval i ten, kdo má eminentní zájem, abychom z ní sešli, jsou daleko chytřejší než my všichni dohromady. I na duchovní cestě je potřeba věrnost, která nám pomůže překonat překážky a s důvěrou v Boží vedení pokračovat k cíli.

 

Když jsme byli na výletě, jeden z mých přátel pronesl větu, která se mi hluboce vryla do paměti a která platí i v duchovním životě. Myslím, že nemusím moc popisovat, v jaké situaci ji pronesl: „Tato zkratka je sice o něco delší, ale za to méně pohodlná.“ Prostě jsme se ztratili…

 

Kéž se neztrácíme – když už se ztratíme, tak ať jsme nalezeni…