P. Robert Bergman

Protijed hříchu?

19. 5. 2013 21:52

Jak zhřešit, jak udělat nějakou zlou věc – to asi víme všichni. Ale co po hříchu? To už je zajímavější otázka. Samozřejmě – litovat a naplánovat výhledové setkání s Bohem ve svátosti smíření. No ano, ale je tohle to jediné, co můžeme a máme udělat?

 

Před několika dny se při mši četl úryvek evangelia, kde spolu mluví Vzkříšený Ježíš s Petrem. Odehrává se bezprostředně po druhém zázračném rybolovu.

„Ježíš šel, vzal chléb a dával jim; stejně i rybu. To se již potřetí zjevil učedníkům po svém vzkříšení. Když pak pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: "Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?" Odpověděl mu: "Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." Řekl mu: "Pas mé beránky." Zeptal se ho podruhé: "Šimone, synu Janův, miluješ mne?" Odpověděl: "Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." Řekl mu: "Buď pastýřem mých ovcí!" Zeptal se ho potřetí: "Šimone, synu Janův, máš mne rád?" Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: "Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád." Ježíš mu řekl: "Pas mé ovce!“ (Jan 21,13-17)

 

Myslím, že zde můžeme najít víc úhlů pohledu než jen svěření pastýřské služby. Proč se Ježíš Petra ptá zrovna třikrát? Určitě by to nebylo proto, že by ostatní apoštolové (kteří pravděpodobně dojídali vytouženou snídani po zázračném rybolovu a probdělé noci) dělali tak velký hluk, že by si dva přátelé nemohli spolu popovídat. Církevní otcové ukazují na zřejmou věc – trojí vyznání lásky je Petrova odpověď na jeho trojí zapření…

 

Proč Ježíš tento dialog vedl? Přece zná lidská srdce – znal i Petra, který byl jako my, slabý člověk, který udělal hloupost. Nepochybně věděl o jeho lítosti, o jeho hořkém pláči i o zoufalství při zprávách o Ježíšově smrti. Možná se Petrovi spojil v mysli jeho hřích a Ježíšova potupná smrt na kříži… Tak proč se ho takhle ptá? V Ježíšových otázkách není ani stín po výčitce (a že by si je Petr poprávu zasloužil – a možná i přál). Proč? Zkusím Vám nabídnout tři pohledy.

 

Trojí zapření a trojí vyznání lásky. Možná měl Petr ještě v paměti to nejdůležitější, co je v Zákoně: „Miluj Boha nade vše a bližního jako sebe“. Hřích, zapření, a zrada – tato nesvatá trojice je namířená i proti Bohu (Božímu Synu), i proti bližnímu (kterým Ježíš v okamžik soudu a utrpení nepochybně byl). A tak si myslím, že Ježíš ukázal Petrovi protijed na hřích.

 

Zde se musíme trochu pozastavit. Všimněte si, co uděláme poté, co (nějak) zhřešíme. Hryže nás svědomí, nadáváme sobě (že jsme něco udělali špatně), nadáváme na druhé, protože kdyby oni dělali to co mají, tak by k tomu jistě nedošlo... No a někdy nadáváme i na Boha (hodně potichu), protože on jediný mohl některé věci zařídit tak, abychom my hříchu nepodlehli. Skládáme si v hlavě předsevzetí ohledně zpovědi a tak. Někdy se dokážeme i sami sebe trestat, jako bychom svůj špatný skutek mohli vykoupit tím, že sami sebe potrestáme.

 

Ale kdybychom sami sebe dosadili do toho evangelního příběhu, tak nám ta nejdůležitější věc může chybět. Vzbudit v sobě lásku k Bohu. A protože se naše hříchy velmi často týkají i druhých lidí – vzbudit v sobě i lásku k nim (ano, dobře vím, že je to těžké). Zvlášť ve stavu hříchu člověk potřebuje protijed lásky. Ježíš na sebe vzal hřích světa a přikryl jej maximálním možným lidským vyjádřením lásky. Obětoval život za své přátele – i nepřátele. Takže Ježíš nechce po Petrovi (a po nás) nic, co by sám moc dobře neznal. Jedině ten, kdo skutečně miluje, zná cenu lásky.

 

Ježíš nepotřeboval vědět, jestli ho Petr má rád, nebo ne. On potřeboval Petrem zatřást a postavit ho zpět do reality vztahu s Bohem. A to se mu s Petrem evidentně povedlo – můžeme to poznat z třetí odpovědi. Možná to byla další zkušenost (jak jsem o tom už psal v článku „Životní cesta hříšníkova“), kterou potřeboval, aby mohl vést druhé. Kdo ví? Každopádně Bůh ví, že by to mohlo fungovat i u nás.

 

Druhý pohled bych rád zaměřil na slovo „víc“. To poslední, o co Ježíšovi asi šlo, bylo porovnávat učedníky, kdo ho má rád víc a kdo míň. Minimálně například Jan, který vydržel s Ježíšem i v těch nejtěžších chvílích a byl s Ježíšovou matkou Marií i pod křížem, by mohl protestovat. Proto se ptám – dalo by se to slovo „víc“ vysvětli ne jako komparativ s ostatními apoštoly, ale jako komparativ se stavem před hříchem? „Miluješ mě po svém hříchu víc, než před ním?“ Z toho textu to určitě nevyplývá, ale když se podíváme na jinou situaci, tak by tak nereálně znít nemuselo... Ježíš říká na adresu farizeje Šimona (shodou okolností): „Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“ (Lk 7,47) Odpustil Ježíš Petrovi málo, když ho po trojím zapření chce pověřit vedením vznikající Církve, nebo hodně? A co nám? Popravdě – dokážeme leccos zopakovat i víc, než třikrát…

 

My dokážeme hřešit z daleko závažnějších pohnutek než ze strachu (jako Petr). Možná že o to víc si potřebujeme připomínat, jakou cenu náš hřích má, a že nepomůže sebetrestání, ale obrácení se k Lásce.

 

Třetím pohledem je fakt, že mezi Petrovým zapřením a výše zmiňovaným rozhovorem uplynul nějaký čas. Nevím přesně kolik, ale to asi není důležité. Zaujalo mě, že Ježíš dřív než se s Petrem pustil do tohoto didaktického rozhovoru, všechny učedníky pohostil. Přestože se scéna odehrává po zázračném rybolovu, Ježíš pro ně na břehu má připravenou pečenou rybu a chléb. Nebylo by logičtější vzít si stranou Petra a navrhnout mu: „Tak, Petře, pojď si to nejprve trochu vyříkat, jak to mezi námi vlastně je a pak se v klidu najíme…“ Proč to Ježíš udělal v tomhle pořadí? Ježíš věděl o Petrově zapření ještě dřív, než se Petrovi tento kousek povedl. A přesto jej pozval k poslední večeři – i k první snídani… Jakoby Petrův hřích neměl vůbec vliv na to, jestli od Ježíše dostane jídlo, nebo nikoliv. Ježíš uměl stolovat s hříšníky… Narozdíl od nás?

 

Apoštol Petr nejen že Ježíšovi třikrát odpověděl – ale on i prakticky v následujících letech ukázal, že tyto své odpovědi myslí skutečně vážně. Nejde jen o povrchní cit, ale o životní postoj. U Petra – i u nás.

Když se rozhodujeme přijmout svátost smíření, myslím, že lítost a vzbuzená láska k Bohu je daleko silnější motivace, než strach před trestem.

 

V medicíně bývají protijedy vzácné a drahé. V duchovním životě vlastně taky. Jak, to záleží na nás. Petr ho využil. :)

 

---

 

Tento článek bych chtěl věnovat Solipsovi, kterého považuji za bratra v Kristu (přestože s ním v mnoha věcech nesouhlasím), a který mě před nedávnem na jiném fóru otevřeně a nepěkně (nebo vlastně pěkně) pomlouval. Co když se mýlíš, chlape?

Sdílet

Komentáře

Targens Vzbudit v sobě lásku po hříchu... to je opravdu výzva.
Ducha Svatého na to :) .
A líbí se mi to spojení - poslední večeře - první snídaně :D . To je super :D . Díky za Tvé články Robe!

rob Děkuju :)

Lucie007 Inspirující, díky:-)

kacarovi3 Co tak smilstvo a oboustranná touha po Bohu,po sdílení živé víry?Má sestra to odsuzuje.Bud žít jako křestan,přijmout Boží desatero za své a milovat Pána,nebo smilnit,upadat do hříchu,zapomínat na Boha.Láska k Bohu po hříchu,jako protijed.Je hřích z lásky s touhou po Bohu správná cesta?Nebo nehřešit a žít bez lásky v jedovatém prostředí bez možnosti s někým svou víru prožívat i sdílet?

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio