P. Robert Bergman

Netoužím po vodě, toužím po Prameni…

14. 5. 2013 13:33
Rubrika: Katechumenát

Vstoupili jsme do předletniční doby. Církev si připomíná událost seslání Ducha Svatého a při té příležitosti také prosí. Jenže oč? Tento týden jsem se už několikrát setkal s takovými divnými formulacemi, které mě nejprve přivedly k přemýšlení a následně i rozčílily.

 

„Prosba o dary Ducha Svatého, Církev prosí o dary Ducha Svatého, vypočítávání z katechismu, kolik a co to vlastně dary Ducha Svatého jsou…“  

 

Vzpomínám si na jednu příhodu z dětství. Když jsem ještě snad ani nechodil do školy, moje maminka dělala dálkově nějakou školu v Praze. Vždycky když se vracela, přivezla mi nějaký dárek. Drobnost, hračku za pár korun – a já jsem za to byl moc vděčný. Viděl jsem v tom, že na mě maminka myslí, i když je daleko. Pamatuju si, jak jsem hodiny seděl u okna a vyhlížel autobus. Jednou jí to nějak nevyšlo, pospíchala, nestihla mi nic koupit… a já byl velmi zklamaný a naštvaný na celý svět… Až když jsem pobral trochu toho rozumu, poznal jsem, že největším dárkem pro mě není nějaká hračka, hloupost za pár korun, a to, že jí vůbec mám, že mě má ráda a že se v pořádku vrátila domů.

 

Proč o tom píšu? Já se bojím, že někteří současní křesťané jsou v tom samém stádiu nezralosti. Prosíme o dary – moudrost, rozum, rada, síla a všechny možné další dobré dary… Ale neuvědomujeme si, že Duch Svatý není bohatý strýček z Ameriky (z nebe), ani maminka, která vozí svým dětem dárky z výletu – ale že je to osoba. Duch Svatý je Bůh. Z oněch formulací a proseb jsem měl pocit, že nám nejde o to mít Ducha, ale že se spokojíme s dary Ducha. A to mi přijde tragické, protože redukujeme osobu na dárky.

 

Je to Duch Ježíšův. Ten, kterého nám chce poslat Ježíš poté, co se vrátil ke svému Otci. Je to Duch, ve kterém může Bůh pokračovat ve svém díle na zemi a ve kterém i my, křesťané, pokračujeme v Ježíšově dílu. Je to Duch, který dokáže proměnit naše nitro, Duch, který v nás probouzí pevnou víru a důvěru v Boha. Jenom s Duchem svatým dokážeme zakusit a pochopit, že nás Bůh miluje, jako miloval svého syna Ježíše (viz Jan 17,23).

 

A co děláme my? Pěkně jsme si rozdělili do škatulek, co by nám Duch Svatý mohl dát, a o to prosíme. Problém ale vidím v tom, že neprosíme o Ducha Svatého. Aby k nám přišel, aby s námi přebýval, abychom jím byli naplněni. Občas trápím biřmovance (a někdy i spolubratry v kněžské službě) dotazem – kolik je darů Ducha Svatého. Katechismově uvědomělí odpovídají, že sedm. Opravdu jen sedm? Dar odpuštění hříchů není darem Ducha? Dar vědomí Boží lásky není darem Ducha? Dar spásy není darem Ducha? A myslím, že bych mohl dlouze a dlouze pokračovat – je-li Duch Svatý Boží osobou, tak nemůžu jeho působení vtěsnat do katechismového výčtu jeho projevů a darů.

 

Jediná věc, která je snad ještě horší, než prosit o dárečky, je redukovat Ducha Svatého na zázračného „napovídatele“ a „záruku úspěšného losování“ u vysokoškolských zkoušek a maturit.

 

Vím, že to není neúcta, ale nevědomost a nezralost. Proto jsem si řekl, že chci nabídnout alternativu – přistupujme k Duchu Svatému jako k osobě – ne jako k závozníkovi exkluzivních darů.

 

Když se vrátím k mé příhodě z dětství – až později jsem pochopil, že mé zklamání bylo zklamáním i pro maminku. Ne proto, že mi nemohla přivézt dáreček, ale proto, že jí mrzelo, že jako nezralé a hloupé dítě jsem její lásku hodnotil pouze podle toho, jestli mi vozí nebo nevozí dárečky. A ptám se sám sebe, jestli se podobně na nás, křesťany 21. století, nemůže dívat náš Bůh? Prosíme o dary – ale když se nám něco nedaří, pochybujeme, nejsme vděční za to, že nás má rád a co pro nás „normálně dělá“, a když se nám něco nepodaří podle naší vůle, tak dokážeme jako děti vzdorovat, vyčítat, trucovat.

 

Když Duch Svatý uchvátí naše nitro, naše srdce, našeho člověka, nepochybuju o tom, že nám dá naprosto všechno, co budeme potřebovat pro náš život – a nejen pro náš, ale i pro druhé. Věřím krásnému a silnému Ježíšovu slovu: „Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ (Jan 4:14) Není snad Duch Svatý symbolickou životodárnou vodou od Ježíše?

 

Po svém zmrtvýchvstání Ježíš také neposlal učedníky, aby čekali na dárečky, ale aby přijali Ducha. Jen se na to během těch pár tisíců let tak trošku pozapomíná. A tak jsem si dovolil Vám nabídnout tuto moji úvahu. Některé věci trochu hrotím, ale to je proto, že mi připadají vyhrocené tak málo, že už snad o ně ani vůbec nejde. Proč?

 

Netoužím po vodě, toužím po prameni. Nejde mi o dary Ducha, jde mi o Ducha Svatého samotného. Nejsem minimalista – i s tím „rizikem“ že Duch Svatý skutečně přijde a bude jednat. Myslím, že přesně tohle Ježíš před svým odchodem k Otci chtěl.

 

Přeji Vám prožití Letnic – v blízkosti Dárce.

 

 

Sdílet

Komentáře

Kostiik Krásné a velice hluboké... díky moc! :)

valec1 To o čem píšeš je tak samozřejmé, že to mnozí potřebujeme připomínat ;-)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio