P. Robert Bergman

Zanedbával jsem modlitbu 1

27. 4. 2013 20:21
Rubrika: Katechumenát

To je věta, která asi bývá ve zpovědích poměrně dost častá. A protože jsem tuto větu slýchal i v mé zpovědi – rozumějte dobře: v mé vlastní – začal jsem si klást otázky a hledat na ně odpovědi. Zkusím se s Vámi o ně podělit.

 

Nechtěl jsem se smířit s tím, že se zanedbávání modlitby stane evergreenem každé mé zpovědi. I když to svádí, ale k tomu se ještě vrátím. Ono to v praxi může vypadat, že křesťan nejprve opustí modlitbu, později opustí život z víry a nakonec opustí Boha.

 

První, nejzákladnější a možná také nejtěžší otázka je nepříjemně jednoduchá. Proč? Proč jsem zanedbával modlitbu? V okamžik zpovědi je to skoro až nepochopitelné. Zanedbával jsem setkání s Bohem, s tím, ke kterému směřuji? Dřív mi jeho blízkost překážela, a teď chci, aby na mě projevil svoje milosrdenství?

 

Přesto se té otázky „Proč?“ tak snadno vzdát nemůžu, protože to, že nechápu odpověď, neznamená její vyřešení. První pravdivá odpověď, která by „prošla“ zní hrozně. Nechci se modlit. Těžké, ale pravdivé vyznání. Prostě v tu chvíli nechci. Nechci dát čas Bohu, chci dělat jinou věc. A jakoby v té chvíli vůbec nezáleželo na tom, jak mám postavené priority v mé vůli.

 

V pozadí „nechci se modlit“ může také být skrytě obsaženo „nepotřebuji se modlit“. Všechny věci v mém životě tak nějak „běží“, žádné katastrofy se nekonají, tak k čemu milého Boha „obtěžovat“? Určitě má spoustu práce s celým ostatním světem. Já to zvládnu sám. A většinou to přesně takhle skončí – člověk zvládá věci sám. A nejen že zvládá, ale dřív nebo později zjistí, že opravdu je na všechno sám – a společnost mu dělá pouze pocit nepřítomného Boha. O kvalitě takového zvládání se raději nebudu ani rozepisovat. I ta největší lidská síla je v Božích očích pošetilost, i ta největší lidská moudrost je v Božích očích bláznovstvím.

 

Takže první důležitý závěr zní: „Potřebuju Boha?“ Pokud si odpovím NE, pak se nemusím až zas tak moc starat o zanedbávání modlitby, protože žiji v nepoměrně větším průšvihu – život bez Boha – to je daleko horší, než zanedbávání modlitby.

 

Druhá otázka – která je častější – tedy zní: „Chci být s Bohem?“ Komplikace je v tom, že my lidé dokážeme zároveň chtít a zároveň nechtít – všichni logikové prominou – to je prostě nelogický paradox lidského uvažování.

I na tuto otázku mohu odpovědět NE, ale možná důležitější, než prosté NE je „PROČ?“ Proč nechci být s Bohem? Jsem zahlcen jinými věcmi? Považuji Boha za příliš nudného? Čas daný Bohu za ztracený?

 

Dávat čas, to je jeden z největších luxusních darů našeho života, protože čas – to je to jediné, co je neúprosné, nezaplatitelné... A modlitba, to je skutečně svým způsobem ztráta času – člověk ztratí čas pro svého Boha. Stejně tak jako ve vztahu lásky je čas darem muže pro ženu a ženy pro muže. Darem rodičů dětem a dětí rodičům. Darem skutečných přátel i projevem milosrdenství k bližním. Podobně jako ve vztahu lásky také ve vztahu s Bohem je na místě otázka – stojí mi ten druhý za to, abych mu dal svůj čas?…

 

Bojím se ale, že to není jen o vůli. Je to také někdy o strachu. Co když Bohu v modlitbě čas dám a nic se nestane? Bůh mě nevyslyší, nebo se budu nudit? Nebo se mi modlitba nepodaří? Co když se budu v modlitbě nudit? Co když mi utečou myšlenky? Neurazím tím Boha? Nebude lepší se raději vůbec nemodlit?

Myslím, že i tento strach je potřeba nějak pojmenovat a vyřešit – případně předložit před Boha – třeba v modlitbě. :)

 

Klíč k cestě k modlitebnímu životu velmi často vede skrze otázku: „Jak se modlím, když se modlím?“ Je snadné vyznat zanedbanou modlitbu ve zpovědi – s tím, že příští zpověď to vyznám znova a znova... a nic s tím neudělat.

Je nanejvýš praktické si položit otázku – tak jak se vlastně modlím? Vleže před spaním? Takovou modlitbu já osobně moc neuznávám. Trošku mi to připadne, že člověk dává Bohu čas, který zbyde. Jako bychom před něj položili drobečky v podobě vteřin před usnutím, které nám zbydou z celého dne. Nedůstojné „držhubné“ pro svědomí… Ale asi ne pro Boha. Neříkám, že by člověk neměl usínat ve vědomé Boží přítomnosti – to je jistě dobré a chvályhodné – ale je smutné, když je to za celý den jediná chvilka, kdy Boží přítomnost prožívám.

 

Jak vypadá můj den? Co je tam špatně, že se mi tam nevejde modlitba? Když nemohu dřív vstát, proč se večer věnuju televizi? Počítači? Ano, někdy se může stát, že se člověk od rána až do noci musí věnovat něčemu důležitému – péči o dítě, o rodinu, práci, studiu … A někdy se opravdu modlitba z vážných důvodu nestíhá – je tohle můj případ, nebo se chci jen z problému „vylhat“?

 

Důležitá je také otázka způsobu modlitby. Mám nějaký kout pro modlitbu? Mám možnost být někde v kapli? Nebo alespoň nějakou ikonu? Používám při modlitbě Bibli jako Boží odpověď a Boží slovo? Mám při modlitbě klid? Nebo se můžu při modlitbě někde projít?

 

A také důležitá otázka – jak vypadá má forma modlitby, když už „je“. Odříkané básničky, rozjímání Písma, růženec, modlitba vlastními slovy, ztišení a meditace, případně kombinace řečeného? Někdy je pro nás setkání s Bohem přitažlivé a nepřitahuje nás forma.

 

Poznali jste se? To je hezké – ať už ano, nebo ne. Ale pokud ano, tak co s tím?

Navrhuji první krok – vybrat si jeden ze dvou postojů – chci s tím něco udělat / nechci s tím nic udělat?  

 

A prosit Boha, aby mi dal čas, moudrost i motivaci pro napsání druhého dílu tohoto zamyšlení – kde bych vám nabídnul jeden způsob modlitby, který jsem vyzkoušel a kterou vyzkoušeli i mnozí další mí blízcí v současnosti a hlavně – který má šanci fungovat.

 

Sdílet

Komentáře

HelenaH Chci!

rob :)

Maruška Tauchmanová (Syky) Díky... začínám se modlit za druhý díl ;-)

rob Já taky :)

Theresie báječný článek;-) mám nad čím přemýšlet

Inigo Skvěle vyjádřené. Možná by se mohla nabídnout malinká otázka, jestli i čas strávený u počítače nebo televize je možné v nějaké míře proměnit na čas modlitby. Mám výbornou zkušenost s modlitbou růžence po skype s přáteli. Desátek v 9 hod večer pro fařáře na zapadlé faře v pohraničí je velkým darem. Popř. různé evangelizační projekty na internetu nebo TV Noe atd. Je možno si také pustit písně chvály apod. Je možnost, záleží na naší duchovní kondici. Někdy je asi užitečný půst od monitoru i obrazovky.

KataO úžasné, díky!

kacarovi3 Na mě třeba na internetu dost působí Boží chvály.Cítím při nich hodně lásky k Bohu,ten hřejivý vztah k Pánu.Jinak se modlím ráno v autě,když přijedu do práce,na mých pěších večerních výletech se psem.Mám oblíbené místo k modlitbě a to pod křížem u kaple v Popicích.Zatím je jediné v mém okolí.Hodně duchovní síly cítím pod křížem v našem kostele za vchodem.Je tam i klekátko ale kromě mne se tam nikdo nemodlí.Je ale z kříže znát,že tomu tak dřív nebylo.Cítím tam častěji Boží milosti.Jinak člověk cítí a vnímá Boží lásku po celý den a to i v mé komunikaci s přáteli je znát.Děkuji za podmětný článek.Také mě to hodně trápí.Většinou jsem v modlitbě sám.Pavel.

jondra "držhubné" pro svědomí - výstižný pojem

valec1 pěkné, samozřejmě se poznávám :-( a s modlitbou často bojuji. Myslím, že celý den můžeme prožít s Bohem, v práci se celkem pravidelně dá střílet tam Vejš a fakt to fachá :-) Škoda jen, že kolikrát víc řešíme modlitbu než častější setkání s Kristem v eucharistii. Obzvlášť v období odříkávání "básniček" mne téměř každodenní mše svatá držela.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio