P. Robert Bergman

Životní cesta hříšníkova

11. 2. 2013 7:38

Jeden nedávný rozhovor ve mně zanechal otázku, nad kterou jsem dnes přemýšlel. Procházel jsem se po přírodě a uvažoval o „cestách“. O cestách spravedlivých i o cestách hříšníků.

 

Nebude nic nového, když řeknu, že všichni jsme hříšníci. Děláme chyby. Ubližujeme. Snad právě vědomí vlastní slabosti v nás probouzí touhu být dokonalými. Ano, jistě, vybízí nás k tomu i Písmo: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Mt 5,48)

 

Nesmím opominout jednu důležitou věc na úvod. Existují dva protikladné přístupy ke svátosti smíření – pro názornost je můžeme nazvat nemocemi duchovního života – a netřeba dodávat, že oba jsou špatně.

 

První přístup, to je zpověď jednou do roka a to ještě možná, když to vyjde… Druhým extrémním přístupem je snaha přistupovat ke zpovědi velmi často, ale ze špatného důvodu (později podrobně vysvětlím). Proč to píšu? Protože následující řádky jsou určeny výhradně pro lidi, kteří považují zpověď za důležitou a nejraději by k ní přistupovali po každém svém hříchu.

 

Abych nebyl zbytečně podezírán – mou motivací k psaní tohoto článku opravdu není ani v nejmenším touha po klidu od zpovídání :) Bystrý čtenář – doufám – pozná, že tato úvaha není PROTI zpovědi, ale naopak – PRO zpověď :)

 

Mnoho lidí je vedeno k tomu, aby hledali cestu k Bohu jako spravedliví. „Když zhřešíš, musíš ke zpovědi a až to napravíš, tak jsi zase „plnohodnotný“ křesťan – pěkně v pořádku, bez hříchu.“ Někdy až tak vyhroceně, že je člověk zneurotizovaný vlastním svědomím, že chce být vždy a za všech okolností bez hříchu, pokud možno i bez těch všedních, protože co kdyby náhodou byly těžšími, než za jaké je považujeme. A už vůbec nemluvím o tom, že kdyby člověk ve hříchu zemřel, tak by zcela jistě byl zavržen a ani on, ani Bůh, ani celé nebe by ani nemrklo okem a už by jel cestou do těch nejhoroucnějších (nebo nejmrazivějších – podle osobního vkusu) pekel.

 

A tak se člověk doslova vybičuje – a ono se mu tam fakt nechce, protože ke svému hříchu měl jistě dobré důvody (jinak by ho neudělal) ale svědomí ho tam nakonec dokope. Vyzná své hříchy, vyjde ven a je mu dobře – je očištěn, svědomí je v pohodě, tak jdeme zase dál. S Bohem jsme se smířili, svědomí mi nic nevyčítá, zase budu mít na nějakou dobu pokoj, je mi dobře, jsem OK…

 

Ale ouha. Je tu jeden drobný problém – je tohle cesta spravedlivého, nebo cesta hříšníka? Cesta dokonalého, který se občas dostane do „průšvihu“, ale zase z něj rychle vyleze, nebo cesta hříšníka? Uvědomuji si velmi tenkou hranu, na které se teď ve svých úvahách pohybuji. Zkusím se přesunout na jinou hranici ...

 

Proč člověk ke zpovědi vlastně chodí? Kvůli smíření s Bohem, nebo kvůli uklidnění vlastního svědomí a napravení sebepojetí? Většina lidí by mi řekla, že z obou těchto důvodů a asi neexistuje použitelný mechanismus, který by jednoznačně určil, která z těchto dvou motivací je důležitější – je prioritou.

 

Proto bych chtěl mluvit o cestě hříšníkově. Hříšník ví, že je slabý člověk. Chce se smířit s Bohem, ale ne proto, aby měl od Boha (nebo od vlastního svědomí) klid. Hříšník, i když jde od zpovědi, i když má z uděleného daru odpuštění radost, ví, že stále zůstává hříšníkem, a že i když „nemá“ žádný aktuální hřích, tak jeho místo je obrazně řečeno vzadu (postoj celníka v Ježíšově podobenství Lk 18,13) a jeho postoj před Bohem není „já pán, ty pán“, oba jsme teď v pohodě, oba jsme spravedliví…

 

Cesta hříšníkova lze krásně vidět po hříchu – kdy pro něj není překvapením, že opět selhal (protože dobře ví, že je hříšník) a kdy pokračuje na své cestě hříšníka – v lítosti a v touze po Bohu. Jen jeho touha po Bohu je jaksi konstantní a nevrhá se do harakiri akcí typu: „okamžitě ulov kněze“.

 

Hříšník ví, že je hříšník a ví, že jej Bůh přijímá jako hříšníka. Dokáže mluvit s Bohem – v postoji hříšníka – a ví, že Boží láska k němu není jeho hříchem umenšena, ale naopak.

 

Ježíš řekl krásnou věc: Ježíš to uslyšel a řekl jim: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky." (Mk 2,17) Hříšník ví, že je „nemocný“ a je vděčný za Ježíšovu blízkost. Ví, že nemusí čekat do příští zpovědi, aby se setkal s Kristem, který přece přišel a neštítil se lidí-hříšníků – setkával se s nimi, rozmlouval s nimi, neodsuzoval je, odpouštěl jim a uzdravoval je.

 

Hříšník věří, že pravý pokoj (dokud je na cestě) mu nepřinese to, že se stane spravedlivým, ale pravý pokoj mu přinese to, že pozná Boha, který se sklání k hříšníkům.

 

Hříšník si je moc dobře vědom, že Bůh ho miluje bez-podmínečně – tedy ne po zpovědi, ne po odpuštění, ale i před zpovědí a před odpuštěním. Právě proto, aby mu mohlo být odpuštěno. I když Bůh hřích nenávidí, hříšníka miluje.

 

Domnělý spravedlivý si ve své spravedlnosti libuje – je rád, když mu svědomí nic moc nevyčítá, myslí si, že je v pohodě, protože Bůh mu nemůže nic moc vytknout a že kdyby „nedej Bože“ zemřel, tak jede expres do Božího království – vždyť přece pro něj je připraveno.

 

Jaký je rozdíl mezi postojem spravedlivého a postojem hříšníka? V tomto popsaném případě ve středu jeho postoje a v cíli jeho cesty.

Cílem cesty hříšníka je Bůh. Cílem cesty spravedlivého je jeho vlastní spravedlnost (domnělá).

Pro hříšníka je zpověď jedním z mnoha důležitých prostředků, jak se setkat s Bohem, jak zakusit Boží lásku k hříšníkovi.

Pro spravedlivého je zpověď sebedokonalostním cvičením, které mu zklidní svědomí a přinese do života pohodu a klid.

 

Spravedlivý totiž trpí nemocí, kdy je zahleděn sám na sebe – a víc než na Bohu mu záleží na sobě. Spravedlivý se co nejvíc zříká hříchu proto, aby mu bylo dobře a on si v klidu mohl jít – třeba i za Bohem. Ježíš na sebe vzal hříchy všech, a to i přesto, že jeho cesta byla křížová a že ho to stálo vlastní život. Kdo z těchto dvou miluje sebe, kdo miluje lidi a kdo skutečně miluje Boha?

 

Láska hříšníkova je láskou ženy, která pláče radostí z odpuštění i když ví, že stále zůstává ženou – hříšnicí. (Lk 7,37-50) Pláče radostí i když ví, že na její životní cestě se jí ještě mnohé nepodaří, ale zakusila Boží dotyk, jako občerstvení na SVÉ cestě hříšnice.

 

Spravedlivý však touží, aby se nikdy nestal hříšníkem, a nejlepší by pro něj bylo, kdyby ho Bůh – pokud možno hned a s konečnou platností vysvobodil.

 

Různost těchto svou pojetí zpovědi spočívá v tom, že pro hříšníka je zpověď setkáním s odpouštějícím Kristem, ale pro spravedlivého je pouze prostředkem k sebeočištění. A to je špatně, protože cílem křesťanství není dojít k sobě, ale dojít k Bohu.

 

Pro hříšníka je životní cesta těžká – i on by byl rád už u cíle, ale trpělivě snáší svou slabost a nesnaží se jí za každou cenu jako trestaneckou kouli odhodit. I spravedlivý touží se zbavit své slabosti, ale ne kvůli druhému (kvůli Bohu), ale kvůli sobě. Nepřijímá milosrdenství kvůli Bohu, ale kvůli sobě. Nedívá se na Boha, ale na sebe. Kdyby bylo možné získat odpuštění i jinak, tak by to bezesporu udělal. Kdyby tak stačilo obětovat zvíře, nebo udělat nějaký magický rituál – udělá to.

 

A tak hlavním rozdílem je zkušenost bezpodmínečné lásky Boha. Spravedlivý tuto nejfantastičtější Boží vlastnost nikdy nepozná – protože udělá všechno proto, aby se jí vyhnul. Pro hříšníka je však tou nejpevnější a nejkrásnější nadějí a jistotou.  

 

Dnes se četlo evangelium o zázračném rybolovu (Lk 5,1-11). Petr po něm říká Ježíšovi: „Odejdi, neboť jsem člověk hříšný.“ Přesně tohle Petr potřeboval prožít – zázrak Boží moci a také to – že Bůh kvůli jeho hříchu neodejde. Troufnu si tvrdit, že právě tato zkušenost mu zabránila životu-beroucímu zoufalství po trojím zapření Krista – a na rozdíl od Jidáše – je jeho lítost konstruktivní – ví, že Bůh miluje člověka i v jeho slabosti a hříšnosti.

 

Bezpodmínečnost Boží lásky k člověku je ta nejfantastičtější vlastnost Boha. A právě proto cesta za dokonalostí pro nás nemůže být cestou dokonalých, ale cestou hříšníků.

 

Kdesi jsem četl, že G. K. Chesterton někde napsal: „Spravedlivý je ten, kdo ví, že potřebuje ospravedlnění. Svatý je ten, který ví, že je hříšník.“

 

Naše zoufalé pokusy stát se spravedlivými se dají postavit do kontrastu s historií – v prvních stoletích byla možnost přijmout svátost smíření jen jednou za život. V dobách různých pronásledování lidé neměli možnost zpovědi (např. ti, kdo byli věznění v komunistických kriminálech). A to už vůbec nemluvím o starozákonních svatých, kteří neměli možnost svátostného odpuštění a viditelného ujištění, že Bůh je miluje jako hříšníky.

 

Možná se najdou lidé, kteří mě budou obviňovat, že hříšník si neoškliví hřích tolik jako spravedlivý. A že právě kvůli tomu se máme stát spravedlivými, abychom se z našeho hříchu vymanili. Nikoliv. Jednak se člověk nemůže vymanit (sám) ze svého hříchu – je k tomu potřeba Boží milost – a pak také hříšník, který pozná povahu hříchu, bude daleko víc toužit po Bohu, než ten, kdo si myslí, že pro něj hřích – byť v období spravedlnosti – nepředstavuje žádný problém. Ježíš si taky neošklivil hřích, ale vzal ho na sebe. Ztotožnil se s námi, abychom se my, i v naší hříšnosti, mohli ztotožnit s ním. Hříšník nenávidí hřích daleko víc, než spravedlivý, protože pro něj představuje překážku, která ho může stát život. Spravedlivý naproti tomu vnímá hřích jako nežádoucí komplikaci vlastního pohodlí. Hříšník touží povstat ze svého hříchu, protože poznal Boží krásu a touží odpovědět na bezpodmínečnost lásky, spravedlivý se ze strachu před trestem (ztrátou domnělé spravedlnosti) štítí všeho, co by ho připravilo o jeho dokonalé sebepojetí.

 

Snad se mi podařilo popsat rozdíly, o kterých jsem přemýšlel. Prosím o velkorysost a snahu pochopit. Bez obojího to asi nepůjde.

 

Asi jste si všimli, že zde neuvádím nějaké konkrétní řešení. To v tomto případě schválně. Každý lék má svůj účel – „svou“ nemoc, kterou má léčit. Když se podá někomu s nemocí jinou, může mu ublížit, nebo ho i zabít. Řešení toho, co jsem se tu snažil popsat, existuje, ale není to všelék a je potřeba jej ordinovat moudře a zodpovědně. Proto i zde použiji radu, která bývá na příbalových letácích: „Pro použití se poraďte se svým lékařem.“ Pro léčbu domnělé spravedlnosti se poraďte se svým zkušeným a moudrým zpovědníkem. On by měl být schopen a ochoten za vás vzít v dané chvíli kousek zodpovědnosti a poradit vám. Důležitá je důvěra a moudrost – obou.

 

Tento článek bych chtěl zakončit dvojím – jednak přáním, aby se nám dařilo nacházet cestu za Bohem ne jako spravedlivým, ale jako hříšníkům. Pěkně v pravdě, s pokorou a s důvěrou v Boží vedení.

 

A pak také jedním krátkým citátem z knihy Chatrč. Wm. Paul Young zde vložil do úst Bohu následující slova:

„Nikdy jsem nevkládal očekávání v tebe ani v kohokoliv jiného. Smyslem očekávání je, že neznáme budoucnost, nevíme, jak něco dopadne, a pokoušíme se řídit něčí chování, abychom dosáhli požadovaného výsledku.

Lidé se často snaží ovládat chování druhých prostřednictvím očekávání. Já vás znám a vím o vás všechno. Proč bych měl očekávat něco jiného než to, co už vím? To by bylo nesmyslné. A navíc, jelikož nemám žádná očekávání, nikdy mě nezklamete."

 

Jako celou knihu je dobré i toto prohlášení vzít s jistou rezervou, ale je to dobrý materiál k přemýšlení.

 

Možná, že to může být dobré zamyšlení pro nadcházející dobu postní :)

 

Sdílet

Komentáře

rob Děkuju :)

may Úžasné. Bohu díky za to a Tobě taky. :-)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio