Protekční modlitba

Když mi někdo řekne: „Modli se za mě.“, tak bývám trochu zaražen. Nevím proč mě o to lidé prosí. Připomíná mi to : „Prostě TO nějak zařiď tam nahoře.“ A s tím mám trochu problém.

Dotknu se několika témat, které se dotýkají modlitby. Bude to tak spíš ve zkratce a třeba to nějak domyslíte :)

Jsou křesťané, kteří chápou modlitbu jako nástroj pro dosažení své vůle. „Když na něco nemám, tak se obrátím na toho, kdo na to má.

Ať udělám zkoušku, ať se něco podaří, ať něco získám, ať se někdo uzdraví…“ V profánním životě se tomu říká protekce - ochrana, přímluva, podpora, zvýhodnění. A přesně tento způsob modlitby bych si pro tuto chvíli dovolil nazvat „protekční modlitba“.

V duchovním životě platí zásada: „lex orandi, lex credendi“. Volně přeloženo to znamená, jak se kdo modlí, tak věří.

Když se člověk protekčně modlí, bude také protekčně věřit? Možná ano. A je to dobře, nebo špatně?

„Modlit se“ nás učil Bůh – ve Starém zákoně jsou největší školou modlitby žalmy, v Novém zákoně je to bezpochyby škola příkladu Ježíše. Oba prameny nás učí přistupovat k Bohu jako k bohu, jako k Otci, jako k tomu, kdo se stará o svůj lid. Co tedy může být špatného na tom, když Boha prosíme o to, co tady na světě potřebujeme?

Myslím, že protekční modlitba v sobě skrývá jedno riziko. A tím je vnímání Boha jako „plniče našich přání“. A dokud to bude fungovat, tak budeme věřit. Až to přestane fungovat – ejhle – krize víry. Ale ona to není krize víry – ona je to krize pojetí Boha, krize protekce, krize svobody.

Možná to může být ještě horší – může to být degradace Boha na „plniče našich přání, který o našich přáních neví“. Ale takhle se nemodlili ani žalmisté, ani Ježíš... Ani nevím, co by mohlo být větší urážkou: „Bůh jako plnič“ nebo „Bůh jako nevědoucí“. Obojí je křivda.

Jak se to ale stalo, že se takhle křesťané modlí? Já myslím, že je to špatná křesťanská formace a nevzdělanost. A protekční modlitba je jen důsledkem slabosti člověka, který se v bezmoci utíká k přirozeným magickým protekčním praktikám.

Občas se stává, že mi lidé říkají – modli se za mě. V mnoha různých situacích – od těch skutečně oprávněných, až po situace nesmyslné. Modli se ať udělám zkoušku – typický příklad. Ať se stane to či ono...

To je snad ještě horší rozměr a to je nevíra. Člověk nevěří, že Bůh slyší JEHO hlas, člověk nevěří, že Bohu na něm záleží, nevěří, že Bůh ví. Jakoby potřeboval co nejvíc lidí, aby mu neustále připomínali, co má a co nemá udělat.

Hledal jsem v Písmu a našel jsem dvě věty skutečného Mistra modlitby: „Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete.“ „Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.“ Obojí z jedné kapitoly u evangelisty Matouše (6,8 a 6,32). Matně si vzpomínám, že je v Písmu není moc míst, kde by se jedna tatáž myšlenka takhle opakovala. Napadá mě, jestli to není tím, že je to tak důležité…

Lidé se někdy modlí, jako kdyby Bůh nevěděl. Anebo dokonce, jako kdyby Bůh chtěl něco jinak a je potřeba ho přemluvit. A čím víc lidí bude Boha přemlouvat, tím větší je šance. Typická protekce – čím víc lidí, čím víc přímluv u té nejvyšší autority… Tím větší jistota.

Ale je tohle skutečně jistota, ke které nás Bůh povolal a stvořil? Podívám-li se na obraz lidského rodičovství, tak vidím, že dobří rodiče nedávají svou lásku dětem po nějakém přemlouvání, ale dávají jí automaticky. Ze své přirozenosti své děti živí a chrání... a učí.

Nejdůležitější v celém zákoně je podle Ježíše Boží požadavek: „Miluj“ – „Miluj Boha, miluj člověka...“ Není snad za tímto Božím požadavkem zrcadlo jeho vztahu k nám? A jestli nás Bůh miluje, dal nám život a doprovází náš na naší životní cestě, jestliže mu na nás záleží, a my za ním přijdeme s protekčními požadavky, není to od nás projev nevíry, nedůvěry, nevděku, nelásky a nezralosti?

Pokud Bůh – promiňte – pokud modlitba nefunguje (není splněna), tak proč bych se modlil? Někdo dokonce může říct, ale já chci věřit v Boha, mám ho rád, ale nechci se o tou mou víru připravit tím, že se budu „neúspěšně modlit“, tak to se raději nebudu modlit vůbec, nebo se budu modlit jen minimálně – odříkám to, co se osvědčilo a bude to dobré – alespoň minimálně dobré. Jenže když člověk nemluví s Bohem, tak jejich přátelství a vztah umírá – podobně jako dokážou umřít naše lidské vztahy. Jeden církevní otec řekl, že v modlitbě nejde ani tak o setkání slov, ale o setkání srdcí.

„Když mi Bůh něco nedá, tak buď nemůže, nebo nechce, nebo mě neslyšel, anebo vůbec není...“ To je typická logika sobce – člověka, který dokáže mít rád jen sám sebe.

Lékem na „nefunkčnost modlitby“ bývá věrnost. Jak se říká, že cílem modlitby není změnit srdce Boha, ale srdce člověka. A nejlepším lékem na lásku je nezištnost (opak sobectví) – a altruismus. Když modlitba nefunguje, tak to totiž nemusí být jen lenost, ale také strach ze ztráty smyslu (Bůh neslyší, Bůh nesplní…). Myslím, že v dnešní době se opět hodně mluví o tzv. modlitbě chval... Je to jedna z nejčistších a nejnezištnějších forem modliteb.

Na jednu věc nemohu zapomenout. A tím jsou otázky: „Dokážeme Bohu dopřát svobodu nám nevyhovět?  Nemanipulovat s jeho mocí a silou? Dokážeme vidět, že nás Bůh má rád, i když nám nedá to, co po něm žádáme? Dokážeme důvěřovat tak, že se nesnížíme k vytrucování si toho, po čem toužíme?

S modlitbou souvisí také odříkávání modlitebních básniček, podobných východním mantrám. Kolikrát člověk něco odříká, aniž by to pohnulo jeho srdce – jde mu o počet slov, nikoliv o setkání. Všimněte si, že se nenavážím ani do hesychasmu (modlitby Ježíšovy) ani do růžence – tam jde o setkání s Bohem v první řadě. Vědomě se navážím do každé rádobymodlitby, která je odříkáním textu v uzavřenosti srdce, bez Boha.

Jak jsem uvedl na začátku, tak modlitba není úkon, ale životní styl. Pomodli se za mě může také znamenat prosbu: „Projev mi svou lásku – před Bohem. Ukaž, že před Bohem tvoříme společenství a ať Bůh na tuto lásku ve svobodě může odpovědět – jak chce.“ Potud je to modlitba přímluvná.

Rozdíl mezi křesťanským a magickým pojetím modlitby je podle mého názoru tento:

Magické uchopení modlitby: Člověk chce pomocí modlitby dosáhnout svého cíle. Štěstí člověka spočívá ve splnění svého přání. Naproti tomu křesťanská modlitba: Bůh chce pomocí modlitby dosáhnout svého cíle. Štěstí člověka spočívá ve splnění Božího přání – s důvěrou v Boha a že to, co chce Bůh, je dobré. Křesťanský přístup nám nedovolí být zahleděnými do vlastních cílů (na úkor Boha i druhých lidí), ale naopak – vede nás k otevřenosti a k hledání cest Dobra – i když bychom si cestu třeba nějak rádi zkrátili. Každá křesťanská modlitba by měla obsahovat to, co nám kladl na srdce Ježíš – a co jsme na něm viděli: „Ne má, ale Tvá vůle se staň.“

Poslední, co mě k tomuto tématu napadá je Ježíšův příslib: „A věříte-li, dostanete všecko, oč budete v modlitbě prosit." (Matouš 21:22) a „Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním.“ (Jan 14:14) Ke splnění modlitby je podle mého potřeba víra, a Ježíšovo jméno – podle kontextu Písma shoda s Ježíšovou vůlí. Když se za něco modlíme a prosíme, ukazujeme svou víru (v Boží lásku a moc) a ptáme se co chce Bůh do konkrétní situace po nás?  Možná že tohle jsou klíče k modlitbě, aby nebyla protekční, ale modlitba syna, modlitba dcery…

A na úplný závěr – tip na knihu: Síla přímluvné modlitby od Kateřiny Lachmanové, vydalo Karmelitánské nakladatelství. Už je to dlouho, co jsem jí četl, ale moc se mi líbila a rozhodně stojí za přečtení.

Modlete se :)