P. Robert Bergman

Sexualita samoty 3 - Rozhovor

5. 1. 2013 0:14

Jak jde čas, tak mi někteří lidé pokládají další dotazy ohledně sexuality samoty. Tak jsem si řekl, že bych některé otázky a hledání odpovědí mohl zase napsat. Předem varuji – možná se budu v některých věcech opakovat, tak mi to, prosím, odpusťte.

 

S výslovným laskavým svolením (o které jsem požádal) bych chtěl uvést jeden rozhovor. Bavil jsem se s jedním člověkem na téma masturbace a on mi řekl zajímavou věc: „Co mi Bůh a církev kecají do mojí sexuality?“

 

Velmi zajímavá otázka. Možná někoho překvapí, že je vyslovená – a já budu oponovat – když je vyslovená, je to daleko lepší, než když vyslovená není. Na nevyslovené otázky není možné hledat odpovědi a navždy zůstanou bez cesty k odpovědím (i když ani ty vyslovené nemusí vést snadno k cíli).

 

Pojďme hledat odpověď :) Má někdo právo „kecat“ do sexuality člověka? Začněme Bohem. Připadá mi to skoro až nefér (příliš laciné) začít s tím, že si myslím, že zrovna Bůh to právo má. Ano jistě – on stvořil lidi s tělem – a se sexualitou. A jako Tvůrce má právo mluvit o poslání a o účelu jeho darů. Má právo něco chtít, má právo nastavit životu a jednání určité hranice – proto, aby si člověk životem příliš neublížil. Bohužel se jeho hlas někdy obtížně interpretuje a tak se do Božího hlasu občas připlete i něco lidského – byť dobře míněného – ale přesto ne-Božího. Připusťme prozatím, že Bůh, když chce „mluvit“ do života a do konkrétních oblastí člověka, tak to nedělá proto, že by mu dělalo radost nás omezovat, ale že to dělá z důvodu, že chce, abychom si neublížili, jak jsem už napsal. Pokud se na tomto neshodneme, pak asi nebudeme moct pochopit smysl života člověka a smysl jeho obdarování. Tím nechci říct, že nejsou stanoveny žádné hranice. Jsou – a jsou velmi potřebné a důležité. V oblasti sexuality například tam, kde jde o vztah, ochranu a důstojnost člověka, o život a svobodu nenarozeného dítěte... Tam jsou hranice jasně dané a na těchto hranicích už není prostor pro chybu a pro kompromis.  

 

Má právo mluvit do sexuality člověka Církev? Zde bych rád důsledně rozlišil – moralizování a předávání zkušeností. Bohužel – daleko víc jsem se (nejen v této oblasti) setkal s tím, že Církevní představitelé moralizovali, než že by předávali zkušenosti společenství. Možná opovážlivě si troufnu tvrdit, že moralizovat právo nemá – Ježíš (jasná hlava Církve) také nemoralizoval, ale ukazoval na Boha. Možná jsem se setkal s mnoha představiteli Církve, kteří na Boha neukazovali, Boží slovo nehlásali, na zkušenosti Církve se neodvolávali, ale pod pohrůžkami pekla říkali, co lidé musí a co nesmí. Říkali „co“, ale nedokázali říct  „proč“. Zkušenosti Církve (jakožto společenství Božího lidu) ukazují, že jsou věci, které vedou k životu a jsou věci, které k životu nevedou. Je praktické a žádoucí pojmenovat dobro dobrem, zlo zlem, pojmenovat nebezpečí… Jazykem lidí, jazykem lidskosti, jazykem pokory před Bohem…

 

Nejvíc si ale myslím, že si do svojí sexuality paradoxně nejvíc „kecá“ člověk sám. Nastaví si laťku – příliš vysoko a považuje sexualitu za něco absolutně zlého, zkaženého a nedosažitelného – nebo příliš nízkého a utěšuje se tím, že přece „o nic nejde“. Jenže jak najít nějaký životaschopný přístup? Skoro se neodvažuji napsat slovo „kompromis“… Mluví se hodně, moralizuje se ještě víc, svět okolo nás má nastavené hranice také jinak (má-li je vůbec). Ještě se k tomu vrátím…

 

Nicméně náš rozhovor pokračoval. Nemohl jsem nepoložit několik otázek. Zdálo se mi, že si je onen „můj člověk“ nikdy nepoložil. „Myslíš, že Bůh neví, že máš sexualitu? Že máš tělo? Že máš nějaké potřeby? Neví Bůh jak krásná je sexualita? Neví, jaká je v tomto jeho daru ukrytá síla a jaké blaho dokáže přinést?“ Prosím, abyste mě nepochopili špatně. To není snaha zbořit hranice a legalizovat vše. Ale je to snaha do problémů se sexualitou „vtáhnout Boha“.

 

Vysvětlím proč. Když se setkávám s lidmi, kteří se z masturbace vyznávají, tak nemohu nepozorovat určitou izolaci. Je to tak citlivá oblast, že jakoby to byli jen ONI SAMI, kdo mají s tímto problém. Trochu výhodu v tom máme my, kněží, kteří sloužíme svátostí smíření, protože vidíme, kolik lidí s tím bojuje. Stejně tak se s tím ale lidé nesvěřují sobě navzájem – z naprosto pochopitelných důvodů. A zdání, že je člověk na něco úplně sám, dokáže být zničující. A to ani nemluvím o tom, že takový člověk se cítí být izolovaný (nemůže o tom mluvit) nejen od druhých lidí, ale i od Boha – protože „je to vždy hřích a když člověk hřeší, tak se na něj Bůh hněvá a nemá ho rád...“ Ano, je to neevangelní, nelogické, ale je to tak. Falešná představa Boha v praxi.

 

A člověk se stydí. Dospívající se stydí, protože jsou dospívající, dospělí se stydí, protože jsou dospělí, a staří se stydí, protože jsou staří. (Nepochopte mě špatně – rozhodně ne všichni bojují v této oblasti, ale hojní zástupci jednotlivých skupin jsou.) Ano jistě – stud je věc do určité míry dobrá a žádoucí, má za úkol chránit intimitu člověka. Ale pokud přesáhne jistou hranici, zvlášť hranici ve vztahu k Bohu, tak se člověk může podobně jako Adam začínat schovávat před Bohem – před tím, který jediný může skutečně v některých záležitostech pomoct. Ať už odpuštěním, nebo posilou. Skrývat se před Bohem – to není dobrá cesta.

 

Problém izolace nespočívá jen v psychickém trápení (paradoxně sebetrápení), ale v tom, že se duchovní život člověka začne točit jen okolo jeho sexuality a potažmo okolo něj samotného. Duchovní život se přestane „točit“ okolo Boha, ale středem se stane člověk. A to je problém z duchovního hlediska daleko větší, než samotné špatné využití daru sexuality. Člověk se totiž začne ptát a zamýšlet se jen nad tím, kdy a jak, případně kolikrát zhřešil, a přestane se dívat na Boha, na to, co po něm Bůh chtěl, na další mnohé (!) oblasti jeho života. Bude se dívat jen na sebe a na svůj hřích. A toto sobectví (ego-centrismus) dokáže celkem snadno poškodit celý duchovní život. Kolik lidí opustilo svátostnou praxi kvůli tomuto hříchu a striktnímu pojetí morálky bez vysvětlení? Kolik lidí nad sebou zlomilo hůl? Kolik lidí odmítlo představu Boha, který se jen dívá na to, jak hřešíme, aby nás vystavil příšerným výčitkám a pocitům viny? A kde byli ti, kdo měli ukazovat na Boha, který „tak miloval svět (a hříšníky), že proto, aby mohli žít (a mohli být očišťováni) z hříchů dal svého jediného Syna“? Na tyto otázky neznám odpověď. Ale dokážu si je představit. A je mi z toho smutno…

 

Tedy vraťme se k mým otázkám. Neví Bůh, jak je sexualita krásná a silná? Jsem přesvědčen, že ví. A že dokonce ví i jak člověk dokáže být slabý a jak často postrádá sílu i vůli, aby odolával pokušení... Bůh tohle všechno ví. Byť s něčím nesouhlasí, tak to ví. A to si myslím může být odrazovým můstkem pro hledání cesty.

 

Chci se vrátit k tomu, jak si člověk sám „kecá“ do vlastní sexuality. Často jsem se setkal s tím, že si člověk sám nastavil laťku své čistoty tak, že fyzicky, psychicky nebo duchovně nebyl schopen jí „přeskočit“. Všimněme si – ne Bůh nastavil laťku, ne Církev nastavila laťku, ale člověk sám si nastavil laťku… Příčin může být mnoho – nejčastější příčinou je vnímání svatosti jako bezhříšnosti. Toho my lidé ale nejsme schopni – a už vůbec ne z vlastních sil. A věřím, že to po nás Bůh ani nechce – sám moc dobře ví, jak jsme slabí a nedokonalí. Další příčinou může být výchova, kde byla sexualita jedno velké tabu a zdrojem informací o této oblasti byla média a jiné zdroje, vskutku velmi nekvalitní. Další příčinou může být samota, hlad po přijetí, po blízkosti druhého člověka… A myslím, že by se dalo ještě pokračovat.

 

A tak to, co mnoho lidí trápí, není reálná Boží výčitka, ale vlastní – lidské – výčitky. A myslím, že tohle je velmi dobré a praktické si pojmenovat. To neznamená, že masturbace je naprosto v pořádku a že je žádoucí (jen proto, že to chce tělo). To znamená, že má-li člověk dobře s konkrétním problémem pracovat, tak musí být pravdivý a musí zjistit, kde onen problém skutečně leží.

 

Jak jsem už v předchozích článcích psal, tak jeden z největších problémů je problém sebestřednosti – sobectví. A sobectví – život pro sebe a otáčení se jen okolo sebe – to je nesrovnatelně větší problém, než špatné uchopení vlastní sexuality. To je důležité kvůli určitému nadhledu nad momentální palčivostí hříchu.

 

Pojďme pokračovat v načatém rozhovoru. „Víš, co je nejhorší? Že jak hřích opakuju, tak si říkám, že se z toho vyzpovídám a bude to OK. A pak mám ohromný výčitky a je to pro mě větší překážka, než ta masturbace sama o sobě. Pocit, že Bůh byl podveden, zneužit a zrazen...“  To když jsem četl (náš rozhovor byl písemný), tak jsem si uvědomil autenticitu a pravdivost. Asi nedokážu na tuto otázku napsat takhle jednoduchou odpověď, protože se pak náš rozhovor rozvinul do jiných rovin tohoto problému a bylo potřeba velmi osobního přístupu. Možná už to může být odpovědí – najít osobní přístup. Nejen svátosti jako na „běžícím pásu“, nejen zpověď v šeru budky, nebo jen na Vánoce a Velikonoce. Ale třeba duchovní doprovázení, modlitba za konkrétní problémy, pokus o objevení některých příčin i cest…

 

S tím, co jsem napsal, také souvisí jedna otázka, která možná napadá mnoho čtenářů – je možné z tohoto hříchu „vyrůst“? Nedám přímou odpověď, ale dám několik odpovědí dílčích.

Je možné vyrůst z pojetí svatosti jako bezhříšnosti.

Je možné vyrůst z postoje pýchy: „Já to zvládnu sám/sama.“

Je možné vyrůst z postoje sebestřednosti: „Celý svět, lidé i Bůh se točí okolo mě.“

Je možné vyrůst do postoje, kdy člověk, ač si je vědom vlastní slabosti a nedokonalosti, dokáže žít pro Boha a pro druhé.

Je možné vyrůst do postoje, kdy si člověk uvědomí veliká obdarování v jiných oblastech.

Je možné vyrůst do postoje, kdy člověk bude i přes vlastní slabost a nedokonalost hledat sílu a inspiraci u Boha.

 

A poslední věcí, o které sem dnes napíšu je pojetí Boha (odpusťte mi ten výraz) jako strašáka. Nedokážu si představit Boha, který až k němu přijde člověk-hříšník po své pozemské smrti, tak na něj hned u dveří vybafne otázku: „Tak, kolik máš hříchů proti sexualitě?“ Ne, tak si Boha rozhodně nepředstavuji. Spíš by se tak ptali lidé, u kterých se rozhodně inspirovat nechci. Možná, že tohle může být pro mnoho lidí klíč – jaký je můj Bůh? Budu u něj hledat pomoc, nebo odsouzení? Budu ho vnímat jako „spoluhráče“ (bytost, které na mě záleží), nebo „protivníka“ (bytost, která číhá na mé chyby)?

 

Klíč, kterým bych rád toto zamyšlení článek zakončil – i když není konečnou a jednoznačnou odpovědí – je pohled na Boha. Připadne Vám to příliš teologické? Příliš mystické? Příliš nedosažitelné? Ok :)

 

Přeji mnoho sil do kladení otázek i hledání odpovědí.:)

R.

 

PS: Tento článek je volným pokračováním 1. a 2. části, které jsou také tady na signálech – a vlastně i článků o svátosti smíření.

 

PS: Ze stejných důvodů jako u předchozích článků na téma sexuality jsem se rozhodl nepovolit komentáře. Případné dotazy, přání nebo stížnosti pište, prosím, přes vzkazy. :)

Sdílet

Autor blogu Grafická šablona Nuvio