Proč?

Původně to mělo být krátké zamyšlení. Ale ona je to otázka tak důležitá, že to zamyšlení sice je, ale možná ne nejkratší, ale o to důležitější. Zvu vás k otázkám :)

 

Dneska se četlo evangelium z Marka.

Janovi učedníci a farizeové se právě postili. Lidé přišli k Ježíšovi s otázkou: "Proč se Janovi učedníci a učedníci farizeů postí, ale tvoji učedníci se nepostí?" (Mk 2,18)

 

A mě tahle otázka na Ježíše zaujala. A začal jsem o ní přemýšlet. Nejen dopoledne, když jsem se připravoval na mši, ale i odpoledne po mši a myslím, že mi bude v uších znít ještě dlouho.

Zaujala mě otázka: „Proč?“

 

Bojím se, že my křesťané si tuto otázku pokládáme dost málo. Mnohokrát se mi stalo u svátosti smíření, když jsem se někoho ptal, proč je to či ono hřích, že jsem dostal odpověď – nejen že neví, ale nikdy nad tím ani nepřemýšlel. A podobných otázek může být spousta.

 

Proč vůbec chodím do kostela?

Proč věřím v Boha?

Proč chodím k přijímání Eucharistie?

Proč se modlím?

Proč chodím ke zpovědi?

Proč se mám vyhýbat zlu?

Proč mám v životě konat dobro?

Proč hřeším?

Proč mám číst Písmo?

Proč se postím?

Proč mám v životě svobodu?

Proč musím být trpělivý?

Proč neznám odpovědi na moje otázky?

Proč mám pochybnosti?

Proč zažívám to, co zažívám?

Proč mám mít rád lidi okolo sebe?

 

No, anebo část toho samého jinak:

Proč vůbec nechodím do kostela?

Proč nevěřím v Boha?

Proč nechodím k přijímání Eucharistie?

Proč se nemodlím?

Proč nechodím ke zpovědi?

Proč se nemám vyhýbat zlu?

Proč se mi nechce v životě konat dobro?

Proč nebojuju s hříchem?

Proč se mi nechce číst Písmo?

Proč se nepostím?

Proč nevyužívám svou svobodu?

Proč nechci být trpělivý?

Proč nehledám odpovědi na moje otázky?

Proč nehledám odpovědi na mé pochybnosti?

Proč nehledám smysl toho, co zrovna zažívám?

Proč nemám rád lidi okolo sebe?

…

 

To jsou otázky, kterým se někdy vyhýbáme. Z různých důvodů – v mnoha farnostech „to TAKHLE prostě je a o tom se nediskutuje!“ Někdo může mít strach z odpovědí, někdo tak malou víru, že se bojí, že odpovědi by ho o ni připravily, nebo že by se nenašel nikdo, kdo by odpověděl…

 

A přesto si dovolím tvrdit, že právě tato otázka je hranicí a indikátorem živé víry.

 

Proč chodím do kostela? Protože mě tam „zamala“ přitáhli rodiče? Protože mí předci chodili? Nebo proto, že se tam já chci setkat s Bohem a věřím, že se s ním ve společenství Církve mohu setkat? Nebo z jiného důvodu?

 

Proč věřím v Boha? Protože potřebuji berličku pro chvíle nepohody? Nebo proto, že potřebuju, aby Bůh svou mocí plnil mé přání a touhy? Ze setrvačnosti? Nebo proto, že ho hledám? Že ho chci poznávat a zajímá mě? Nebo kvůli něčemu jinému?

 

Proč chodím k přijímání Eucharistii? Protože mě na škole nějak připravili a postavili do fronty? Protože se to má? Nebo se jdu setkat s Kristem, o kterém věřím, že ke mně fyzicky přichází? Na co při tom myslím? Na setkání? Nebo na něco jiného?

 

Proč se modlím? Protože k tomu pan farář pořád vybízí? Protože mám naučené básničky? Nebo proto, že věřím, že Bůh má co říci do mého života a že věřím, že i ke mně chce promlouvat? Protože s ním prostě chci být? No, anebo se nemodlím, protože s ním nechci být? Nechci, aby ke mně mluvil? Mám strach, co by mi řekl? Až zas tak mě nezajímá? Nebo se bojím chvíle ticha a mlčení?

 

Proč chodím ke zpovědi? Protože „by se“ jednou za čas mělo? Abych měl klid od svého svědomí? Abych byl zabezpečen, kdyby se mi něco vážného stalo? Ze strachu před trestem? Nebo se mi ke zpovědi nechce? Proč? Co je špatně? Záleží mi na tom? Nebo mi jde o to ze svého života odstranit zbytečné překážky?

A myslím, že takhle bych mohl dlouze pokračovat…

 

Trochu chápu možnou obavu z odpovědí. Zakouším-li nějakou krizi ve víře a zeptám-li se, proč věřím – musím si pravdivě odpovědět, že nevím. A to může být konec. Je přece nesmysl dělat to, v čem nevidím smysl. Ale také to konec být nemusí. Může to být začátek. Mohu se ptát dál, přestože nenacházím rychlé a jednoduché odpovědi – nebo vlastně právě proto, abych nenalezl rychlé a jednoduché odpovědi. Důležitá je trpělivost a vytrvalost. Jak se někdy říká – cílem je cesta.

 

Může to být začátek dobrodružné cesty hledání své vlastní víry, hledání smyslu mého života, cesty za Bohem.

Já myslím, že z Božího pohledu jsou důležitější otázky, než odpovědi. Otázky nás totiž udržují „na cestě“, v pohybu, ve stavu hledání – a to je část našeho životního údělu.

 

Na některé otázky může být ale člověk krátký – je praktické mít okolo sebe lidi, kteří jsou třeba na té cestě za Bohem dál a dokážou své zkušenosti předat, pomoct, provést těžkým obdobím, ukázat další životní horizont… Průvodci jsou důležití – škoda jen, že těch dobrých je tak málo.

 

Jaké mohou být úskalí na této cestě? Jak už jsem naznačil – příliš rychlé odpovědi. Které jsou sice teologicky správné – třeba i vyčtené z katechismu nebo z kázání, ale nejsou to postoje lidského srdce. Já myslím, že Bohu nejde o skvěle napsané katechismy ani o teologické poučky, ale že mu jde o člověka a o jeho cestu do Božího království.

 

Předposlední a hodně důležité, co mě k tomuto tématu napadlo, je pravdivost. Nemá smysl si na něco hrát před Bohem, a stejně tak nemá smysl si na něco hrát před sebou. Bůh i já vidíme (tedy Bůh lépe), co je uvnitř. Jak řekl Ježíš – pravda má moc osvobozovat.

 

A úplně poslední a úplně nejdůležitější – v evangeliu se lidé ptali Ježíše. Je nanejvýš nepraktické zůstat se svými otázkami sám. Je Bůh pro mě partner pro rozhovor? Unese moje otázky? Dokáže odpovědět, nebo mě aspoň dobře na mé cestě nasměrovat?

 

Přeji hodně sil do otázek i odpovídání. Věřím, že Bůh dokáže odpovědět na všechna naše proč… :)