P. Robert Bergman

2. neděle adventní - práce na silnici?

9. 12. 2012 14:58
Rubrika: Promluvy

Slova svatého evangelia podle Lukáše. 
V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji, jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji a v Trachonitidě, Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně, za velekněží Annáše a Kaifáše, uslyšel na poušti Boži slovo Jan, syn Zachariášův.
Šel do celého okolí Jordánu a hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Tak je psáno v knize řeči proroka Izaiáše: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí! A každý člověk uzří Boží spásu.“

 

Proroctví… To je náboženský fenomén, který nikdy nepřestal být aktuální.

Bůh skrze proroka Izaiáše říká slova, která jsou tak náročná, že je snad může vyslovit pouze Bůh. Ostatně proto byli také proroci často zabíjeni. Pravda, kterou ukazovali, se mnoha lidem nelíbila.

 

Hlas volajícího na poušti…

Poušť. Místo, které je nám v našich zeměpisných šířkách dost vzdálené – nejen vzdáleností, ale i představou. Poušť je místo, kde není nic životného. Písek, kamení, sucho, žár slunce, a široko daleko nic. Téměř žádní lidé, žádné útočiště, jen spalující žár.

Někdy si říkám, jak jsou podobná lidská srdce. Jak říkal Jan Pavel II. okolo nás – kultura smrti. Málo lidskosti a víry, mnoho spalujícího sobectví, touhy vydělat, touhy maximálním zisku z minimálních zdrojů.

Někdy i my sami, při pohledu na naši hříšnost a na náš všednodenní život můžeme říct, že nám poušť může připomínat...

 

Právě do tohoto místa přichází Izaiášovo proroctví, které je krásné i těžké zároveň. Na jednu stranu příslib – přijde Pán. Do všech těch mrtvých a těžkých věcí, kde jde o život, do všeho toho životního pachtění. Do všech těch míst, kde nebyl život, kde nebyla radost, kde nebyl pokoj – do mrtvolné krajiny našeho hříchu. Všude tam přijde Pán – a my víme, že kde je Bůh, tam je život, tam je pokoj, tam je prostě dobře.

 

Ale není to úplně „zadarmo“. Přesněji řečeno zadarmo to je, ale není to bez práce. Velmi se mi líbí jedna věta z knihy „Plná slávy“, že si lidé myslí, že se jednoho krásného dne probudí v nebi a ani nebude vědět, jak se tam dostal.

 

Ano, my se nedokážeme dostat do nebe vlastními silami. A už vůbec ne tím, že budeme pouze dodržovat nějaká přikázání a zákon. To si mysleli farizeové a Ježíš se snažil jim to vymluvit.

 

Nejde o přikázání, ale o přijetí Krista. A když budeme pravdiví, tak v našem životě uvidíme věci, přes které Kristus prostě nemůže přejít. A i kdyby k nim přišel, tak řekne – ne, s některými zavazadly do mého království prostě vejít nemůžeš.

 

Proto ta část proroctví, kterou bychom mohli nazvat silničářskou?

Vyrovnat stezky – všichni asi víme, jak vypadá dálnice, a jak vypadají malé okresní silnice. Dálnice je rovná, široká, dálnice má vždy přednost. Přednost má vždy ten, kdo jede na dálnici. Na okresních silničkách jsou značky – dej přednost v jízdě, kruhový objezd, STOP a člověk si pořád musí dávat pozor na přednost kdo jí má…Ten zprava, nebo ten, komu to umožní značka…

Vyrovnat stezky znamená vytvořit v srdci a v životě dálnici pro Krista. Aby to nebyl Bůh, který bude muset dávat přednost tomu, co není tak důležité jako on… A přiznejme si – my občas dáváme přednost věcem před Bohem.

 

Zasypání údolí. Údolí je místo, kde něco chybí. Něco důležitého – hmota země. I v našich životech leccos chybí- a dostat to tam, to není snadné. Vyžaduje to úsilí, trpělivost a nasazení – podobně jako zasypávání údolí.

 

Srovnání pahorků. To je možná ještě těžší – co nám přebývá? Oblast našich hříchů? Všechno to, co se jako hory v našem životě tyčí a křičí do nebe. Co nás převyšuje a brání nám, aby naším jediným bohem byl Bůh. Hory naší pýchy, kdy si určujeme co pro nás dobré je a co není a neptáme se Boha. Kdy jako soudci posuzujeme a odsuzujeme sebe i druhé a snažíme se na ně dívat „svrchu“.

 

Co je křivého, ať je narovnáno. Nejsou některé naše vztahy pokřivené? Neupřímné? Bolavé? Nepravdivé? Vždyť my dokážeme ublížit i těm, které milujme, natožpak těm, kteří nám jsou třeba nesympatičtí. A nechceme vidět i v těch druhých lidi.

Pokud chceme prožít v adventu víc, než jen čekání na vánoce, pokud chceme o vánocích prožít víc, než jen povrchní vnější pozlátko štědrého večera, potřebujeme vidět Boha. Vidět Boha v adventu, vidět Boha ve vánocích. A vidět Boha v našich srdcích, jak stojí před jeho dveřmi a chce vejít dál – na cestu, kterou mu připravíme. A v neposlední řadě vidět Boha i v našich bližních, protože jsou části cesty, které mají náš Bůh a naši bližní v našem srdci společné.

Sdílet

Komentáře

Targens Jj, tak jest :D . Kachlu, teda Kitlu, teda Kačku, teda Káťulilinku přece nemůže mít někdo nerad :D . Ale taky už přestávám spamovat :) .

Káťa0 no.. Thompsone, Tomíku, Tomášíčíčku :D zase bych přibrzdila :D takových lidí je bohužel ještě spousta :D

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio