P. Robert Bergman

Mez28B - Bohatství člověka a Ježíšův pohled plný lásky.

13. 10. 2012 22:05
Rubrika: Promluvy

Tak prý jsem sem zase dlouho nic nenapsal. No, je to tak. Tak zas po dlouhé době alespoň podklad pro nedělní promluvu :) Je to podklad, prosím o shovívavost.

 

EVANGELIUM Mk 10, 17-30
Když se Ježíš vydával na cestu, přiběhl nějaký člověk, poklekl před ním a ptal se ho: "Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?"
Ježíš mu odpověděl: "Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh. Znáš přikázání: 'Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku!' "
On mu na to řekl: "Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí."
Ježíš na něho pohleděl s láskou a řekl mu: "Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě! " On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku.
Ježíš se rozhlédl a řekl svým učedníkům: "Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!" Učedníci užasli nad jeho slovy. Ježíš jim však znovu řekl: "Děti, jak je těžké vejít do Božího království! Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království."
Oni užasli ještě víc a říkali si mezi sebou: "Kdo tedy může být spasen?" Ježíš na ně pohleděl a řekl: "U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno."
Tu mu řekl Petr: "My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou." Ježíš odpověděl: “Amen, pravím vám: Nikdo není, kdo by opustil dům, bratry nebo sestry, matku nebo otce, děti nebo pole pro mě a pro evangelium, aby nedostal stokrát víc nyní v tomto čase: domy, bratry a sestry, matky a děti i pole, a to i přes pronásledování, a v budoucím věku život věčný."

 

 

28. neděle v mezidobí B

 

Jeden člověk poklekl před Ježíšem a zeptal se ho na otázku, která není cizí ani nám: „Co mám dělat, abych dostal věčný život?“ Tento text nám přináší spoustu otazníků – proč Ježíš nepřijal to oslovení, proč tomu, který usiluje o spásu a duchovní život zdůrazňuje mimo jiné právě přikázání „nezabiješ“, proč Ježíš napíná toho muže, když ví, že tohle všechno jistě od svého mládí zachovával?

 

Považuji tento text za velmi důležitý pro nás – pro věřící. Klaníme se před naším Bohem, tážeme se po smyslu života i po tom, co máme dělat, abychom byli spaseni, dodržujeme desatero a někdy i mnohem víc...

A přesto – jak naznačuje Ježíš – tohle prostě nestačí. Je to základ, se kterým se nemůžeme, jako Ježíšovi, učedníci spokojit.

 

Všimněte si, že teprve, když ten člověk říká Ježíšovi, že se tohle všechno zachovával od svého mládí – jakoby se něco v tom setkání změnilo. Nejprve se Ježíš ohradil, ale v tuto chvíli se na toho člověka podívá s láskou.

 

To je zvláštní. Věříme, že Bůh má rád všechny lidi – hříšníky i nehříšníky (ty vlastně rád mít nemůže, protože neexistují – ano Matka Boží, ta jediná byla bez hříchu – ale také si myslím, že jí Ježíš má rád nejen proto, že nehřešila, ale hlavně proto že je to jeho maminka). Proč na něj až v tuto chvíli pohlíží s láskou? Možná vidí snahu toho člověka, vidí jeho úsilí – mohli bychom říct životní...

 

A pak mu říká takovou jednu zvláštní věc. Všimněme si použitých sloves: člověk se ptá – co má dělat, aby získal (...), Ježíš říká jedna věc schází ... pořád se pohybujeme v pozici získávání „něčeho“ – ale pak najednou obrat – „jdi a rozdej co máš“...

 

Tomu člověku evidentně nic neschází, tomu člověku něco přebývá. Prosím, zkusme se na chvilku odpoutat od toho, že se tady mluví o majetku – později vysvětlím proč...

 

Mnoho lidí žije tak, že po celý svůj život hromadí – nejprve hračky, pak známky ve škole, pak vzdělání, pak peníze, pak zase hračky, ve zralém věku pozná, že hračky ho neučiní šťastným, tak začne shromažďovat moc, někdy i ten majetek, později se snaží pochopitelně zachránit alespoň co se dá ze svého zdraví, a nakonec se pak snaží si nahromadit Boží milosti a nakonec získat to největší – věčný život... A na tom, co si nahromadíme, ve svém srdci „lpíme“.

 

My skutečně umíme hromadit... ale podle tohoto úryvku evangelia to vypadá, že Bůh po nás nechce, abychom stále něco získávali, ale abychom některé věci uměli ztratit. Naše srdce má tendenci ulpívat na tom, co nám nepřináší štěstí. To jsme si už asi vyzkoušeli všichni.

 

A já myslím, že zde nejde v první řadě o majetek. Čteme přece v Písmu, že Ježíše doprovázeli nejen jeho učedníci, ale také ženy, které se o celou tu skupinu starali po materiální stránce. Museli něco jíst, byli hosté u svých blízkých – kdyby měl Ježíš kolem sebe jen naprosto chudé lidi, měli by všichni hlad – chleby Ježíš vždycky rozmnožil jen pro druhé – nikdy ne pro sebe... Na mnoha místech v Novém zákoně jsou věřící vybízeni k tomu, aby byli dobrodinci potřebným. Chudý člověk moc dobrodiní většinou „nenapáchá“... Domnívám se, že Ježíš zde v konkrétním případě toho člověka pojmenoval jeho konkrétní slabinu – jeho lpění na něčem – v tomto případě na majetku. Neodsuzuje majetek jako prostředek ke konání dobra. Odsuzuje, když se majetek stane cílem – ulpí na něm lidské srdce.

 

Vraťme se k jádru dnešního evangelia. Proto, aby získal věčný život, musel onen člověk něco ztratit. Něco, co asi není slučitelné se vstupem do Božího království – a tady si myslím, že je nám to slovo z evangelia nejbližší – každý z nás můžeme mít něco, co nám překáží v přijetí Božího daru spásy. Pro někoho je to skutečně majetek (lpění na majetku), pro někoho neodpuštění, pro většinu nějaký hřích, pro někoho problematický vztah, pro jiného lpění na nějaké věci, pro jiného možná nějaké názory. Velkým problémem je tvrdé srdce, překážka, se kterou asi my všichni lidé nějak bojujeme.

 

Co brání ve vstupu do Božího království mně konkrétně? Tak na tuto otázku si musíme odpovědět každý sám. Všimněte si, že jak se Ježíš bavil s tím člověkem, tak se ani jeden z nich nespokojil s lacinou a příliš rychlou odpovědí...

 

Můžou nám pomoci dvě věci. Jednak ten Ježíšův pohled – s láskou. Všimněte si: ne s odsouzením, ne s pohrdáním, ani se souhlasem s hříchem – s láskou. To musela být velmi silná chvíle. Možná bychom v tu chvíli chtěli být na místě toho člověka a fyzicky zakusit na sobě tento Ježíšův pohled.

Věřím, že Boží pohled – pohled milujícího Boha – se dokáže dotknout i srdce toho nejzatvrzelejšího hříšníka – pokud mu to ovšem ten hříšník dovolí. Ten člověk v evangeliu mu to nedovolil – a zesmutněl a odešel zarmoucen. Svědectví, jak to bude vypadat, pokud dáme přednost svému „bohatství“ před Kristem...

Ale takhle se dívá Bůh na každého z nás. Až se budete modlit – představte si tu scénu – představte si v srdci – třeba i ve fantazii, jak se na nás, svůj lid, Ježíš dívá... Myslím, že úplně stejně – a stejně jako v evangeliu – někdo poslechne, jiný ne. Někdo je očištěn, jiný odchází zesmutněn a zarmoucen.

 

A ta druhá věc – když učedníci vidí, že to s tím Božím královstvím nebude tak snadné, tak se Ježíše trochu rezignovaně ptají: „Kdo tedy může být spasen?“ Můžeme zaslechnout pochybnost: „Ježíši může být vůbec někdo spasen?“ Oni moc dobře ví, že každý člověk je slabý a hříšný. Moc dobře věděli o svých slabostech – o svých selháních – a to ještě ani Krista nezapřeli a neutekli od něj při zatření a ukřižování. Jakoby měli chuť to všechno vzdát: „Kdo tedy může být spasen?“

 

Ježíš jim říká: „Člověk sám ze sebe ne... ale spasit může Bůh.“ Převrací, nebo lépe řečeno odvrací pohled učedníků od sebe – na Boha. My si nemůžeme naší spásu zasloužit. My jí můžeme pouze přijmout jako dar – můžeme se pouze „nechat spasit“. Jen u Boha je možné doslova všechno.

 

Záleží na nás – jestli se budeme oprošťovat od toho našeho domnělého „bohatství“, a budeme Krista následovat a „nechávat se spasit“ – aspoň podle našich možností a schopností, nebo přilneme k něčemu, co nám ho následovat brání a jak už jsem říkal, odejdeme zesmutnění a zarmoucení, protože nás nečeká žádná budoucnost – přesněji řečeno žádná budoucnost v Božím království...

 

Kéž všichni spatříme ten Ježíšův mocný pohled, plný lásky...

Zobrazeno 2729×

Komentáře

Káťa0

no konečně :D už tu byla bez tvých článků vážně nuda :D dííííky :D

rob

Jo jo jo, jen aby... :)

Pajan

Dnešní evangelium nabídlo opravdu dobré téma.

A slyšel jsem dnes opravdu dobré kázání. Mrzí mě, že jsem zvlášť ze začátku nedával pozor. Holt byl jsem mimo Prahu a doma jsem zvyklý nosit na mši polštář... :-(
Zaujala mě jedna myšlenka, že bohatství má v sobě jako kořen slova bůh. Ale toho s malým b. Každý má své "bohatství", kvůli kterému není ochoten plně následovat Boží cestu i když to konstatuje s lítostí. Bůh čeká a ví, že jednou k tomu dospějem a opustíme hřích ale zároveň ví, že v tuto chvíli toho ještě nejsme schopni. A k tomu, abychom tohle období překonali, máme Ježíše a církev, která se za naše obrácení modlí.

Lucie007

Velice inspirativní a krásný článek:-).

Kolik radosti člověk zažije, když se dokáže s něčím, co ho třeba roky trápí, s čím bojuje, rozloučit. Je to pro něj osvobození, i když třeba ze začátku nechápe proč, a nedokáže to možná, jako ten mladík v evangeliu. A přece si myslím, že to není ani tak naší snahou snad ( i když ta tam musí taky být) jako spíš milostí Boží. Protože bez Boha nejsme schopni učinit vůbec nic. Proto si myslím, že je potřeba o tuto milost také často prosit, abychom dokázali dávat přednost Bohu před tím osatním, např. jako ten mladík, kdy měl dát přednost Bohu než svému bohatství.

Pajan:
A k tomu, abychom tohle období překonali, máme Ježíše a církev, která se za naše obrácení modlí.

To je krásná a silná myšlenka:-).

Zobrazit 4 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio