P. Robert Bergman

Zklamání ateismu

3. 7. 2012 21:09

Mnoho lidí o sobě prohlašuje, že jsou ateisté. A není možné, aby se to nás, křesťanů (teistů), nedotklo. Ne proto, abychom se snažili všemi možnými i nemožnými argumenty naše nevěřící bratry a sestry obrátit na víru, ale proto, abychom je mohli pochopit a případně jim víc jejich cestu za Bohem nekomplikovali.

 

Téma ateismu je velmi složité a obsažné. Nechci se tu pouštět do rozebírání pojmů jako jsou ateismus, agnosticismus, pozitivismus, sekularismus... Nedělám vědecké pojednání pro nečtenáře, ale zamyšlení pro čtenáře. Pokusím se na ateismus podívat očima křesťana. Budu se snažit pojmenovat svou zkušenost a uvědomuji si, že některými větami mohu rozzlobit ateisty, jinými křesťany. Prosím, nerozzlobte se, rozmýšlejte a hledejte, jak to všechno skutečně je.

 

Jeden kněz říkal, že ateismus není přesvědčení, ale diagnóza. Nejdřív jsem si říkal, že je to hanlivé vůči lidem, kteří přeci nejsou „nemocní“. Ale když jsem o tom přemýšlel, tak mě to dovedlo k pátrání po příčinách ateismu. My, křesťané, vyznáváme, že každý člověk, nezávisle na přesvědčení, je stvořen Bohem. A jednou z charakteristických známek každého člověka je i jeho „náboženskost“. Smysl pro přesažnost (transcendenci), smysl pro duchovní rovinu bytí a smysl pro vnímání „nadpřirozených“ skutečností. Každý ovšem svou „náboženskost“ prožívá jinak v rámci svého více nebo méně svobodného rozhodnutí.  

 

Nejprve bych se pokusil podívat na možné příčiny ateismu. Určitě nevyjmenuju všechny a už vůbec ne konkrétně. Snad jen ty, se kterými se nejvíc setkávám.

 

Zklamáni Bohem

Nedávno jsem se setkal s člověkem, který mi řekl, že v Boha věří, ale do kostela že nechodí. Když jsem se zeptal proč, tak mi odpověděl. Kdysi mu jeden kněz řekl, že Bůh si k sobě bere ty, které nejvíc miluje – a řekl mu to poté, co tento člověk ztratil dva sourozence... Nedivím se, že odmítl takového Boha... Boha, kterého vnímá tak, že jeho láska a blízkost bolí. Onen kněz velmi závažně selhal. Místo toho, aby se alespoň lidsky snažil bolest pochopit a tišit, představil Boha jako jejího viníka.  

Je mnoho lidí, kteří jsou nějak zklamáni z Boha – někdy kvůli špatnému svědectví druhých, jindy kvůli vlastní zkušenosti. Byl-li jim Bůh přiblížen jako zázračný řešitel průšvihů a oni sami z nějaké těžké situace nebyli vysvobozeni, automaticky zaujali postoj: „Bůh není. A jestli je, tak je zlý.“

Určitou podskupinou jsou pak lidé, kteří se setkali s nějakou formou lidové zbožnosti, které neporozuměli (v některých případech jednoduše proto, že se jí porozumět nedá) a odmítli ji jako fanatickou, bezmyšlenkovitou, nebo prostě divnou. Kolik lidí přijde např. na poutní místo, nebo na mši a nerozumí. Neví, proč tam lidé mumlají nějaké modlitby, proč tam chodí divně oblečení, proč cvičí vstávání, sedání a klekání... Očima „nezasvěceného“ jsou tyto věci prostě divné. A když se začnou pídit, tak dostanou odpověď (leckdy příkrou a tvrdou), že je to přece „normální“ a že to mají bez otázek dělat taky. Bez vysvětlení, bez pochopení, bez respektu, že je člověk na své cestě víry třeba ještě někde jinde. Myslím, že naprostá většina lidí si poklepe na čelo a řekne, že tohle teda „normální“ vůbec není. A odejdou. Chápu je. 

Troufnu si tvrdit, že téměř nikdo z těchto lidí neodmítl Boha, ale odmítl falešnou představu Boha. To je velký rozdíl. Jsou zklamání falešnou představou Boha a nikoliv Bohem samotným.  A věřím, že Bůh je v jejich životě přesto tajemně přítomen a oni jej v následování dobra přijímají a dokonce svým způsobem uctívají. 

 

Zklamáni církví

„Církev je svatá“, vyznáváme ve vyznání víry. Ale svatí rozhodně nejsou všichni její představitelé a všechny její součásti. Pokud selže kněz/biskup/papež, nebo pokud o Bohu a o církvi vydají špatné svědectví sami křesťané, nelze se divit tomu, že je církev mnohými odmítána. Špatné svědectví rodičů, nepřijatelná podoba společenství církve (např. mladý člověk mezi babičkami), zločin kněze, institucionalismus, chyba ve vedení místní církve, honba za majetkem... To jsou asi ty nejčastější příčiny, se kterými se mezi lidmi setkávám. Nechci ani jednu z těchto příčin omlouvat – chci jim rozumět. A to proto, abych uměl mluvit s těmi, kdo jsou zklamaní a zranění tím, co má být krásné a silné – a není. S těmi, kdo místo domova lásky a přijetí nalezli nepochopitelnou instituci, odmítnutí, lidskou slabost a hřích.

 

Zklamáni „nerůstem“

Asi jsem tuto skupinu nazval dost nepochopitelně. Zkusím to vysvětlit. Poměrně dost lidí se s vírou setkává v útlém věku. Učí se o milém „pánubohu“ a o tom, jak je všechno jednoduché a krásné. A biblické příběhy, celý svět víry a svět vztahu s Bohem se jim dostane na úroveň „pohádky“. Když ale zjistí, že je život daleko těžší a složitější, je pohádka v běžném životě nepoužitelná. Hodí se tak pro malé děti. Pro běžný život znamená spíš komplikaci, než nabídku životního stylu. Problém spočívá v nerůstu. V tom, že ta malá víra – přesněji řečeno víra malého člověka – nevyrostla. Přesněji řečeno člověk nevyrostl ze své dětské víry a nekorigoval svoje zkušenosti a vědomosti. Jakoby i ve dvaceti, třiceti, padesáti letech nosil svoje boty z první a druhé třídy základní školy. Byl by trapný a nemohl by chodit. Každý člověk se během svého života vyvíjí. V prvních dvaceti letech velmi prudce. Několikrát změní své vnímání celého světa, etických principů, mezilidských vztahů – i víry. Učí se novým principům, novým vztahům, vytváří si nové zkušenosti. Pokud se to děje přirozeně i v oblasti víry a vztahu k Bohu, pak to neznamená žádný závažný problém – i když každý růst s sebou přináší těžkosti a překážky, každý růst trochu bolí. Pokud člověk z jakéhokoliv důvodu ustrne, pak se v určitém věku a stupni vývoje stává víra přítěží, zbytečnou komplikací.  Nejčastěji to bývají katecheté, kteří sami tvrdě lpí na dětinské představě víry a Boha, a absence společenství ostatních vrstevníků-křesťanů, se kterými může člověk své zkušenosti prožívat. A tak ji zklamán opouští. Jako typický příklad mohu uvést pohanské vnímání Vánoc, kdy rodiče dětem říkají, že dárky nosí Ježíšek. Velmi nešťastná pseudoliturgická tradice. Ale v určité chvíli děti zjistí, že dárky nenosí Ježíšek, ale rodiče. Proč? Většina dětí si udělá závěr – Ježíšek není, protože nenosí dárky – místo něj to dělají rodiče. Jak se má dítě, které ještě nedokáže pochopit abstraktní pojmy, vyrovnat s tím, že tato lež nemá nic společného s živým Bohem? Zdaleka ne každí rodiče dokážou dítěti takový „mediální“ obraz rozumně vysvětlit.

 

Zklamáni sebou

Setkávám se s lidmi, kteří když zjistí, že jsem kněz, tak mi hrdě říkají, že „zamlada“ ministrovali, že taky chodili do kostela a že také chodili ke svátostem. Jenže pak to najednou skončilo. Co se stalo? Zřejmě se jim do cesty dostala nějaká překážka. Velmi často nejprve přestali přijímat svátosti. Svátost smíření, zpověď, s tím samozřejmě i Eucharistii. Tím se dostali v očích ostatních křesťanů do role těch, kdo mají „nějaký problém“. A toto prizma jejich víra prostě neunesla. Zaujali postoj odsouzených.

Otázkou je, kde vznikla překážka. Jestli „ta věc“, která oddělila člověka od prožívání úžasného vztahu s Bohem, stála lidově řečeno „za to“. A jestli výchova v rodině a vedení k vnímání priorit etických „norem“ byla skutečně zralá. Zvláštní je, že většina takových duchovních „karambolů“ se stala v dospívání. Bojím se, že kolikrát vůbec nevypovídá o tom, jak je nastavená křesťanská etika, nevypovídá ani o úrovni duchovního života těch, kterých se týká, ale vypovídá o selhání okolí člověka – ať už rodičů, kněží nebo vychovatelů. Když po několika desetiletích rozplétám s lidmi jejich životní příběhy, nestačím se divit, jaké hlouposti dokážou oddělit člověka od jeho Boha – nebo chcete-li Boha od svého člověka. Bůh zde není v pozici lékaře a spasitele, ale přísného soudce, malé problémy se jeví jako obrovské, „šesté“ je důležitější než všechna ostatní, je kladen přílišný důraz na to, co člověk dělá místo na to, kým člověk vlastně je... Svátosti jsou předkládány jako „odměna dokonalých“ a ne posila na cestě za Bohem...

 

Zklamání informacemi

Mnozí nevěřící ani věřícími být nemohou. Dostává se jim takových informací o tom, že víra je dodržování přikázání, že je to záležitost prchlých dějin, že je jen pro staré (nebo naopak pro malé děti), myslí si, že víra je „náboženství“, že právě vztah člověka s Bohem stojí za mnohými zločiny. Myslím, že leckdy by bylo přímo zázrakem, kdyby člověk, vychovávaný ateistickým přesvědčením, toužil jít svou životní cestou právě s Bohem. Ale to není jediný případ. Znám mnoho svých bratří a sester, kteří byli vychováni v nezdravém tradičním prostředí (to je opak zdravého tradičního prostředí), kde byli do postojů víry nuceni, aniž by jim byl vysvětlen jejich smysl, a aniž by mohli udělat vlastní zkušenost se skutečně živou vírou. Viděli, že jejich rodiče nebo kněží nežijí to, co hlásají. Dostávali informace, které byly neživotné, pokřivené a naprosto odtržené od reálných možností. Takové informace by otrávili i mě – a jsem velmi vděčný, že mě většinou v klíčových životních etapách minuly.

Mnozí jsou také zklamáni různými „neprůstřelnými“ argumenty „pro víru“. V debatách o evoluci a kreacionismu, o problematických kapitolách dějin, o důkazech existence Boha... Jako by víra byla ustoupením tlaku argumentů. Zatím jsem se ani jednou nesetkal s tím, že by tímto způsobem někdo „uvěřil“. Tak proč se o takovou formu svědectví věřící stále snaží?

 

Zklamáni příslibem

Víra v Boha není dodržování etických principů (přikázání), jak si mnozí lidé myslí. Nicméně s vírou a životem podle víry tyto etické principy souvisí. Náš etický život je odpovědí Bohu na všechny věci, které nám, jak věříme, dal a dává. A samozřejmě je i přípravou na vše, co nám ten samý Bůh slíbil. Ale... Upřímně, život bez etických principů, bez zodpovědnosti, bez vyhlídky na budoucnost je snazší, než život prožívaný v etice, zodpovědnosti a v naději na budoucnost. Zjednodušeně řečeno – život bez Boha je v některých ohledech snazší, než život s Bohem. Žel – tyto ohledy jsou velmi krátkodobé. Nepomůže zavřít oči a představovat si, že Bůh není. Naštěstí Bůh není závislý na tom, jestli ho chceme nebo nechceme vidět, není závislý na tom, jestli se uvolíme pozvat ho do našeho života, anebo mu svými rozhodnutími a jednáním dáme před domnělé dveře našeho života značku „STOP“. Motivace k tomu mohou být různé: lenost, pohodlnost, pocit ohrožení, spoutanost hříchem a zlem, apatie, pýcha... V každém případě je to volba, která nepočítá s Božím příslibem.

 

Zklamáni prázdnem

Mnoho našich současníků bylo vychováváno tak, že víra byla tabu (zní to komicky, ale je to tak). Nikdy neslyšeli o Bohu, nikdy neslyšeli o křesťanech, kterým jejich víra dává smysl života. Nikdy neslyšel o životě po životě. A když se ptali, byli už „od mala“ upozorňováni, že nic takového neexistuje. Tak to prostě neřešili. To neznamená, že to nejsou lidé duchovní. Nedostali ani základní, natožpak pravdivé informace. Jsou jako „tabula rasa“ (čistá deska), a jsou popsáni vším možným. Jak napsal Max Kašparů: „Čemu všemu člověk musí věřit, aby nemusel věřit.“

Slyšel jsem, jak učitelka na základní škole deptala dítě, protože věřilo v Boha. Ptala se ho, jestli Bůh může stvořit tak velký kámen, který neunese. Ve své naivitě a zlobě se snažila dokázat, že Bůh není všemohoucí. Kromě její zaslepenosti komunistickou materialistickou doktrínou se dopustila dvou zločinů. První, závažnější, byl na tom dítěti – prostě převálcovala jeho přesvědčení svým intelektem (nikoliv inteligencí). Druhý zločin je proti logice – v argumentaci a logických principech platí, že není možné dokázat nemožnost nemožností. Tuto epizodu mi vyprávěl tatínek zmíněného žáka, který přišel rozzloben do školy a před celou třídou přikázal učitelce, aby se podepsala na tabuli – ale aby se podepsala tak, aby to nemohla přečíst – a že jí tak dokáže, že buď neumí psát, nebo číst. Na to už jí intelekt nestačil... „Kde udělali soudruzi chybu?“ Chudáci oběti lidské hlouposti.  

 

Zklamáni zlem

Nevěděl jsem, jak poslední skupinu nazvat. Nejsem naivní a občas potkávám lidi, kteří o sobě prohlašují, že jsou ateisté, ale svůj ateismus hájí se silou a intenzitou, která by se dala označit slovem „fanatická“. Ale za jejich nevírou nestojí žádné zklamání, ani nic z toho, o čem jsem zatím psal. Za tvrdou obranou stojí skutečné zlo, které se nějakým způsobem dostalo do jejich srdce. Ať už skrze nějakou okultní praktiku nebo skrze zlo druhých lidí. Jejich zloba, někdy i úmyslná, není jejich vlastní. Málokdo má ale trpělivost a sílu vyslechnout a snést zlo, které takový člověk vypouští. Zlo podle mě nedokáže člověka učinit šťastným – a už vůbec ne někoho, kdo se mu otevře a skrze koho působí. Osobně si myslím, že s takovou překážkou v srdci člověka si dokáže poradit pouze Bůh.

 

Jak vypadá konkrétní ateismus? Myslím, že si asi nikdo nemyslí, že jediným rozdílem by byla náplň nedělního dopoledne. Říká se, že věřící věří, že Bůh je a že nevěřící věří, že Bůh není. Jako jsou různé formy prožívání víry, jsou i různé formy prožívání „nevíry“.

 

Jednou z nejčastějších forem prožívání ateismu je odklon od církve. Přesněji řečeno od jejich viditelných složek. Konkrétně – lidé „nechodí do kostela“, neúčastní se společných bohoslužeb, nepřijímají pravidelně svátosti, nežijí se společenstvím viditelné církve. To je, podle mě, způsobeno nejen nevírou, ale v první řadě špatnou nebo žádnou zkušeností se společenstvím živé církve. Nejsem příznivcem hledání viníka, ale v tomto případě je to naprostou většinou způsobeno právě společenstvím věřících, které buď nežije, nebo žije naprosto nepřijatelným a nepřitažlivým způsobem. Proč v prvních staletích lidé toužili být s Bohem ve společenství křesťanské církve? A proč v dnešní době tolik lidí touží po pravém opaku?

 

Druhým, a také velmi častým způsobem prožívání ateismu je krásně vyjádřeno vyznáním: „Něco nad námi je.“ To je jednoznačný symptom víry v neosobního Boha. Dokonce i někteří věřící považují toto vyznání za určitý zárodek „víry“. Já osobně se ale domnívám, že „něco nad námi je“ je daleko blíže ateismu, než víře. Vycházím z toho, že degradace osoby na věc (byť neúmyslná) je hrubým faulem jakékoliv rovině vztahu – mezi lidmi navzájem i mezi člověkem a Bohem. My, křesťané, věříme v osobního Boha – v Boha, který není pouhou „silou“, „mocí“ nebo „energií“. Zkusím to ukázat  na krásném příkladu mezilidských vztahů. Manžel nemá za manželku nějakou obecnou bezejmennou ženu. Je to osobnost. Má své jméno, jedinečnost, přání, touhy, názory, potřeby, vlastnosti, schopnosti... A pokud k ní bude přistupovat jako k věci (k „něčemu“), která má sílu (prát, vařit, posluhovat), pak je jejich vztah nemocný a manželstvím lze nazvat maximálně právně.

Náš Bůh má jméno – Bůh v Trojici, Otec, Syn, Duch Svatý... Boží Syn Ježíš, který zvolil smrt za nás, abychom my mohli žít. Není dobré neznat jméno někoho, kdo za vás obětuje svůj život – to aspoň platí pro věřící.

 

Jeden kněz formuloval poměrně trefné pravidlo. Řekl: „Kde není víra, nastoupí pověra a kde je pověra, nemůže být víra.“ Jak jsem už v úvodu naznačil, křesťané věří, že KAŽDÝ člověk má duši. Věří, že je to Boží stopa – obraz Tvůrce. Pokud víra není prožívaná, sice se umenšuje, ale nezaniká. A člověk ji prožívá – někdo si buduje modly, jiný holduje pověrám, dokonce si může udělat náboženství z ateismu. Modla je něco, co není Bůh, ale stojí na místě Boha v lidských postojích. To všechno klidně i pod vnějším pláštíkem a maskou apatie nebo zásadního odmítání nadpřirozena.

 

Jestli teď někdo čeká, že uvedu nějaký neprůstřelný a pádný argument na eliminaci ateismu, bude zklamán. Takový argument neexistuje – a Bohu díky za to. Bůh respektuje svobodu člověka a nevlamuje se do života násilím. Respektuje víru i nevíru. Dokáže „unést“ i odmítnutí – přestože sám člověka stvořil, tvoří a přijímá. Víra, jak ji chápou křesťané, je záležitostí svobodného vztahu. A ke svobodnému vztahu nejde „dotlačit“ argumenty. Naopak – jakákoliv forma násilí cestu k víře komplikuje, ne-li dokonce znemožňuje. Hodně ateistů bylo ke svému ateismu vychováno podobným násilím.

 

Toto zamyšlení bych velmi rád zakončil dvojím přáním. V prvním přání mě inspiroval P. Tomáš Halík (myslím, že to bylo v knize Vzdáleným nablízku). Přeji všem zastáncům „ateismu“ trpělivost. Trpělivost se sebou, se svojí cestou, s Bohem i s tím, co o Bohu (církvi, nauce...) slyší od ostatních lidí. Ať v trpělivosti dokážou nést své názory a trpělivě je korigovat podle toho, jaké zkušenosti s Bohem a světem víry udělají sami.

 

Druhé přání bude souviset s tím prvním. Přeji všem zastáncům „ateismu“, aby si uchovali postoj hledání. Vztah s Bohem je (a jistě mi to potvrdí všichni, kdo do něj vstoupili) dobrodružství. A zde rozhodně platí Ježíšovo slovo, že kdo hledá, najde. Věřím, že kdo hledá s odvahou a schopností unést svůj i cizí omyl najde. Možná ne snadno, možná ne hned... Všichni jsme na cestě, a dokud jdeme, máme šanci dojít k Cíli. Postoj hledání je klíčový i pro nás, křesťany. Neustále se učíme, neustále objevujeme a žijeme v dynamickém vztahu s živou bytostí – s Bohem.

 

Naštěstí i člověk, který Boha v nějaké podobě odmítá, k němu může směřovat. Přestože to není ideál, k ideálu může směřovat naplňováním ideálů dobra ve svém životě a v poctivém životě podle svého svědomí. Boží kreativita mě nikdy nepřestane uchvacovat.

 

A na úplný závěr bych chtěl uvést jeden text, který je poměrně starý, ale silný a nadčasový. Je to vyznání kardinála Maxima IV. Text je z webu www.pastorace.cz.

 

„Nikdy nebudu věřit v Boha, který by nestál o člověka a neměl v něm zalíbení,

nikdy nebudu věřit v Boha, který by si přál, abych se ho bál, a který by číhal na člověka, jak ho "nachytat" při hříchu,

nikdy nebudu věřit v Boha, který by vyžadoval, abychom každou zkoušku složili jen na výbornou,

nikdy nebudu věřit v Boha, který by hrozbou ohně stíhal každou lidskou radost,

nikdy nebudu věřit v Boha, neschopného pochopit, že děti se někdy zatoulají, a že zapomínají,

nikdy nebudu věřit v Boha, který by nenabízel nové setkání tomu, kdo ho opustil,

nikdy nebudu věřit v Boha, který by neměl pro každého člověka zvláštní, osobní a jen jemu určené slovo,

nikdy nebudu věřit v Boha, který by překážel člověku v růstu, v proměně sebe a světa,

nikdy nebudu věřit v Boha, který by byl nepřátelský k hmotě,

nikdy nebudu věřit v Boha, který by byl nepřátelský k sexualitě,

nikdy nebudu věřit v Boha, který by nebyl láska a nedovedl proměnit v lásku všechno, čeho se dotkne,

nikdy nebudu věřit v Boha, který by navždy zničil tělo, místo aby je vzkřísil,

nikdy nebudu věřit v Boha, který by se staral o duše, a ne o lidi,

nikdy nebudu věřit v Boha, kterého by se nemuseli bát bohatí, před jejichž dveřmi je bída a hlad,

nikdy nebudu věřit v Boha, který by si liboval v bolesti,

nikdy nebudu věřit v Boha lidí, kteří si myslí, že milují Boha, když nemilují lidi ve svém okolí,

nikdy nebudu věřit v Boha lidí, kteří chodí do kostela a přitom nepřestávají lhát, krást, podvádět a donášet,

nikdy nebudu věřit v Boha těch, kteří si nikdy nezašpiní ruce a nic neriskují,

nikdy nebudu věřit v Boha, který by ve jménu naděje na věčný život bránil úsilí o přetvoření světa,

nikdy nebudu věřit v Boha kazatelů, kteří mají hotovou odpověď na každou otázku,

nikdy nebudu věřit v Boha, který by byl monopolem jen jedné církve, rasy, či kultury,

nikdy nebudu věřit v Boha, který by nebyl přítomen všude, kde se lidé milují,

nikdy nebudu věřit v Boha, kterého by bylo možno potkat jen v kostele,

nikdy nebudu věřit v Boha - naivního stařečka, kterého je možno zneužívat dle libosti,

nikdy nebudu věřit v Boha, kterého by mohli pochopit jen lidé moudří a zralí,

nikdy nebudu věřit v Boha bez tajemství,

nikdy nebudu věřit v Boha, v kterého bych nemohl doufat proti vší naději

Ano, můj Bůh je jiný Bůh!“

 

 

Sdílet

Komentáře

Pajan začínám být nedočkavý.. :-)) To bude trhák!

Paulett Díky ti za tvůj článek. Uvažuju, o tom, že ho dám přečíst jedné své kolegyni na VŠ. Uvidíme, co to s ní udělá :D

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio