Desatero 1 – nejen v jednoho Boha věřiti budeš

Hned první přikázání a v katechismové formulaci je chyba. Nejen, že si pod tímto přikázáním většina lidí řekne, že s ním nemá problém, protože přece „v jednoho Boha věří“, ale v tom, že člověku odepře zamyšlení, které je pro jeho víru bytostně důležité.

Už to samo „v jednoho Boha věřiti budeš“ zní trochu absurdně. No když to říká Bůh – že v něj máme věřit – nezní to trochu schizofrenně? Aby o sobě mluvil ve třetí osobě? Nebo kdo to vlastně říká, že máme věřit v jednoho Boha? To znamená, že nemáme být polyteisty (uctívat jiná božstva)?

Už první přikázání ukazuje na velké riziko pochopení víry jako pouhého přesvědčení: „Kdo uzná, že je jen jeden Bůh, tak splnil...“ To je ale krutý omyl. I démoni ví, že je jen jeden Bůh, ale ke spáse jim to asi nepomůže. Jak už jsem zde na signálech psal, víra je v první řadě vztah. A Bůh po nás chce, abychom tento vztah prožívali naplno (Miluj Boha nade všechno...).

Když se podíváme do Písma, tak se dočteme, že Bůh ve skutečnosti (byť v českém překladu) říká: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“  A to je veliký rozdíl.

Opět si tam dosaďme klíč, o kterém jsem psal v minulém článku:

„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem Ti dal život, zahrnul jsem Tě láskou, přijal jsem tě za svého syna/svou dceru, dal jsem ti tělo, rozum, vztahy, všechno co máš, dal jsem ti možno vítězství nad Zlem – za cenu smrti mého jediného Syna...“

- PROTO nebudeš mít jiného boha mimo mne.

To zní lépe, ne? A myslím, že z toho se dá pochopit i jedna z nejdůležitějších vlastností víry – nejen, že člověk nemá uctívat jiná božstva, ale také by v jeho životě nic nemělo stát na místě Boha.

Pro někoho je jeho „bůžkem“ koníček, pro jiného peníze, kariéra, zábava, sex, koníček, internet... a takhle bych mohl pokračovat. V křesťanské tradici se tomuto říká „modla“. Modla je to, co stojí na místě Boha, ale není to Bůh. Modla – to je vše, čemu nelegitimně podřizujeme náš život, čemu věnujeme naší svobodu, čím se necháme nekriticky ovlivňovat, v co skládáme naší nejhlubší víru a naději.

A ouha. Zde už si člověk nemůže být tak jistý, že přece „v jednoho Boha věří“. Je to těžké. Naše lidská srdce jsou nepokojná a mají tendenci si zbožšťovat – lidi, věci... cokoliv. Podobně jako si izraelité během domlouvání desatera ulili zlaté tele. Nedivím se, že Mojžíš desky zákona rozbil, když to uviděl. I my máme zlatá telátka – možná ne tak očividná, možná jen malinká, ale máme. A místo rozbíjení si je hýčkáme a přikrmujeme.

Na jednu stranu se tváříme, že věříme v Boha, ale na stranu druhou – v praxi Bůh není jediným bohem v našem životě. A absolutně největší průšvih je, když člověk zbožští sám sebe. Sám sobě bohem – křesťanští otcové tomuto fenoménu říkají pýcha. Člověk se neptá Boha na to, co je dobré a co je zlé, neptá se po tom, co chce Bůh, ale sám si rozhoduje, co je pro něj nejlepší. Ano, jistě. V určitém měřítku se tak rozhodujeme všichni, ale je zde hranice, která není vždy zřetelná, a za kterou už Boha odstavujeme na druhou (nebo ještě další) kolej.

Pověrčivost. Veliký problém a hřích hned proti prvnímu přikázání. Místo Boha se postaví pověra. Jakoby pověra byla pravdou... A přitom pro nás, věřící, by jedinou a konečnou pravdou měl být náš Bůh.

Jak říkal jeden náš profesor – křesťanství je boření model. Ale proto, aby někdo mohl modlu zbořit, tak si jí také jako modlu musí pojmenovat a musí si zvolit Boha za svého pána. Bez ní to není boření, ale pouze střídání model.

Kolik je ve víře křesťanů absurdních věcí. Okultní praktiky (např. třeba horoskopy), pověry, léčitelství, kyvadýlka... „Pane faráři, už mě dlouho nebolely zuby, musím to zaklepat...“ Nebo „Pane faráři, v pátek třináctého tu mši za zesnulého manžela nechci...“ Já vím, ono to zní jako hloupost, ale nezapomínáme tak trochu, kým pro nás náš Bůh je, co pro nás udělal a že je taky trochu žárlivý?

Proč je Bůh žárlivý? Protože nás miluje. U Boha ovšem není žárlivost neřest. To můžeme krásně pochopit na lidském příkladu – když někoho máme rádi a on nás odmítá. Nebo si zásadním způsobem ubližuje, a nás, kteří se třeba snažíme pomoct ponižuje a odstrkuje – to v nás také dokáže vzbudit žár bolesti... A u Boha by to nic vzbudit nemělo? To by byl bez citu a bez srdce.

Nebo je Bůh tak daleko, že nic necítí? Nebo mu to je jedno, že mu „zahýbáme“? Nebo že mu až zas tak moc nevěříme? Anebo že je nám zatěžko uznat jeho obdarování?

„Nebudeš mít jiného Boha“ také znamená, že člověk svému Bohu také důvěřuje. To by byla kapitola sama pro sebe. Pokud člověk svému Bohu nedůvěřuje, je někde chyba. A ta chyba, pokud je vědomě a dobrovolně rozvíjená, může být i poměrně vážným hříchem – zvláště tehdy, kdy člověk místo toho, aby hledal, v čem všem ještě Bohu může důvěřovat, tak hledá důvody, proč by mu důvěřovat neměl...

Hodně lidí se zpovídá ze všech možných poklesků. A přiznejme si – lež (samozřejmě v naprosto nedůležité a bezvýznamné věci) si člověk přizná daleko snáz, než když musí uznat, že ve svém životě má modlu, zlaté tele (byť malé a třeba i nezlaté), kterému se občas klaní, a které ho pomalu odvádí od pravého Boha. To, že člověk reflektuje svůj život víry i z tohoto zásadního úhlu pohledu ukazuje jeho zdravost a zralost.

Krásně se dá první přikázání ukázat na obrazu manželství. Když si muž bere ženu, tak si navzájem slibují věrnost. Přeneseně, že žádná jiná už pro muže-manžela nebude ženou-manželkou. A je logické, že ani ona žena-manželka nebude mít jiného muže-manžela. V manželství jasné – ale ve víře se to chápe obtížněji. Přesto je to vztah v lecčems podobný – jen naplno nevzniká svatbou, ale křtem. I ten má svá privilegia a své závazky.

A na závěr – hlavně pro člověka samotného není dobré, když má (i) jiné bohy kromě Hospodina. Princip božství totiž neúprosně funguje... Když pominu i prosté působení pokušitele, tak jsem přesvědčen, že žádná věc (ani bytost) na světě, nám není schopná dát to, co nám nabízí náš Bůh. A že každý od svého Boha (nebo boha) „něco“ dostane.

Příště se zkusím podívat, jestli v českém jazyce máme hříšná citoslovce, nebo ne :)