P. Robert Bergman

Je možné, že Bůh nechce, abychom zvítězili?

26. 1. 2012 21:48

Jednou mě při modlitbě napadla tato věta, která jakoby dál občas zaznívá v mé mysli. „Je možné, že Bůh nechce, abychom v nějakém boji zvítězili, ale chce, abychom nepřestali bojovat".

 

Máme v životě hodně bojů. Zápasíme s pokušeními, bojujeme o naši víru a v našem všedním životě i v našem srdci to občas vypadá jako na bojišti dobra se zlem. Svatý Ignác z Loyoly ve svých exerciciích vedl lidi, aby si uvědomili, pod čím praporem chtějí bojovat. My to už většinou víme, a proto bojujeme. Někdy bojujeme usilovně a dlouhodobě, ale nevítězíme. Naopak – prohráváme.

 

Občas slýchávám ve svátosti smíření postesknutí, že někdo nějaký svůj boj opět prohrál. Nic nového pod sluncem – i já mnohé své hříchy opakuji, ač nechci. Někdy se o tom mluví při modlitbě „křížové cesty“, kdy rozjímáme o opakovaných pádech. Jenže někdy ty naše opakované pády a prohry mohou vyrůst do jedné věci – začneme pochybovat o možnosti vítězství, a současně začneme pochybovat o „vojevůdci“, který nás k tomuto cíli vede. A jsme velmi podobní Izraelitům na cestě zaslíbené, kteří reptali i proti Bohu, i proti Mojžíšovi, že je cesta příliš dlouhá, příliš obtížná, že se jim leccos nedostává, že nemají žádné viditelné záruky... My ovšem pochybujeme o Ježíšovi a o Církvi – takový historický upgrade...

 

Tak jak to tedy je? Je náš Bůh Bohem vítězství? Já jsem přesvědčen, že Bůh je Bohem Božího vítězství, ale ne vítězství našich představ. A to může být problém. Rozdíl Božího pohledu a našeho pohledu, rozdíl Božího pojetí vítězství a našeho pojetí vítězství, rozdíl mezi Boží motivací a naší motivací.

 

Mnoho lidí si myslí, že Bůh, podobně jako my, volí cestu nejmenšího odporu. Vyčítá Bohu, že nezasáhne tam, kde si představujeme, že by zasáhnout mohl, že nevyřeší naše boje a že nás nechává bojovat... a padat. A myslím, že je to pravda – že Bůh nás skutečně někdy nechává. Otázkou je ale: „Proč?“. Co tím sleduje?

 

Když se pravdivě podívám na ty naše lidské boje a touhu po vítězství tak musím uznat, že několik věcí nejsou z naší strany „košér“. Pokusím se pozastavit u tří z nich.

 

První je pýcha. Je normální, že když se nám něco povede a něčeho dosáhneme, tak z toho máme obyčejnou lidskou radost. Myslím, že tuto schopnost nám lidem vložil do srdce Bůh, aby nám motivoval k práci. Ale když se tato touha po radosti z toho, že jsme něčeho dosáhli, objeví v duchovní oblasti, tak se stane něčím, co překáží. Když totiž „já“ zvítězím, pak jsem „já“ borec, využil jsem „svých“ sil, „moje“ sebevědomí a sebehodnocení půjde nahoru. Ale kde v tomto typu vítězství má místo Bůh? Ono se může docela dobře stát, že i když si to nepřiznáme, tak v srdci bude myšlenka: „já jsem to dokázal – já.“ A Boha pak nebudeme potřebovat, protože získáme potvrzení toho, že si vystačíme sami. A to není nic jiného, než prachobyčejné sobectví. Vždyť jsme přece „tak dobří“, dosáhli jsme toho, co jsme „my“ chtěli. Snaha „spasit se“ vlastní silou – to je (narozdíl od prohry) pro Boha a pro naší cestu za ním skutečný problém.

 

Krásně nám o tom vypráví příběh Gedeona v knize Soudců (7,9): Za časného jitra se Jerubaal, to je Gedeón, a všechen lid, který byl s ním, utábořili u pramene Charódu. Tábor Midjánců byl od něho na sever, v dolině za návrším Móre. I řekl Hospodin Gedeónovi: "Je s tebou příliš mnoho lidu, než abych jim vydal Midjánce do rukou, aby se Izrael vůči mně nevychloubal: »Vysvobodil jsem se vlastní rukou.« Nuže, provolej teď k lidu: Kdo se bojí a třese, ať se z Gileádského pohoří vrátí a vzdálí." Vrátilo se dvaadvacet tisíc mužů z lidu, zůstalo jich jen deset tisíc. Hospodin však Gedeónovi řekl: "Ještě je lidu mnoho. Poruč jim, ať sestoupí k vodě, tam ti je vyzkouším. O kom ti řeknu: Půjde s tebou, ten s tebou půjde. Ale nesmí jít s tebou nikdo, o kom ti řeknu: Ten s tebou nepůjde." Poručil tedy lidu sestoupit k vodě. Hospodin řekl Gedeónovi: "Postavíš zvlášť každého, kdo bude chlemtat vodu jazykem jako pes, a každého, kdo si při pití klekne na kolena." Těch, kteří chlemtali a podávali si vodu rukou k ústům, bylo celkem tři sta mužů. Všechen ostatní lid klekal při pití vody na kolena. Hospodin řekl Gedeónovi: "Třemi sty muži, kteří chlemtali, vás vysvobodím a vydám ti Midjánce do rukou. Všechen ostatní lid ať odejde, každý do svého domova." Lid si tedy nabral příděl potravy a svoje polnice a Gedeón propustil všechny izraelské muže, každého k jeho stanu; jen těch tři sta si podržel. Tábor Midjánců ležel pod ním v dolině. Té noci mu Hospodin poručil: "Ihned sestup do tábora nepřátel, neboť jsem ti je vydal do rukou.“

 

Vítězství nebylo hned a už vůbec ne tak, jak si to Gedeon představoval. A vnucovat Bohu naše představy – to nemůže dopadnout dobře. Pokora v tomto případě znamená chtít a umět přijmout Boží plán s námi.

 

Druhou motivací bývá lenost. Jak už jsem napsal, máme mnoho bojů. Ruku na srdce – jak by nám bylo krásně, kdybychom jich měli méně. Nebo dokonce žádné? Nemuseli bychom chodit ke zpovědi, nemuseli bychom vyvíjet takové úsilí (i) v našem duchovním životě, nenaráželi bychom na naše slabosti a omezení. Nemuseli bychom tolik bojovat. To by bylo krásné. A ano – život by byl daleko jednodušší a pohodlnější. Jenže Bůh nás nevolá k pohodlnému životu. Jeden bratr kněz pronesl cennou myšlenku: „Bůh nenávidí mír těch, které povolal k válce.“ Každý z nás je ale povolán k válce – pod praporem dobra (řečeno podle sv. Ignáce) bojovat v Boží zbroji, kterou nám pro tuto válku dal (viz Ef 6,10-19): „A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát.

Stůjte tedy 'opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje'  a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také 'přílbu spasení' a 'meč Ducha, jímž je slovo Boží'. V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne, aby mi bylo dáno pravé slovo, kdykoliv promluvím. Tak budu moci směle oznamovat tajemství evangelia...“

 

Velmi se mi líbí, že Boží zbroj není pouze pasivní – obranná, ale je to také meč – zbraň aktivní. A tuto aktivitu tvoří Duch Svatý, který dokáže tvořit, vést, posilovat, posvěcovat...

 

Třetím důvodem, proč nás Bůh může nechávat nevítězit, bývá naše slabá vůle. Jak už jsem napsal, tak Bůh nejen že nenávidí mír těch, které povolal k válce, ale také se mu patrně nebude líbit naše (někdy až příliš snadná) rezignace. Když člověk prohraje nějaký ten boj – a třeba případně zhřeší – tak se mu často nechce v boji pokračovat. To můžeme vidět například v okamžiku po nějakém hříchu, kdy tento hřích „přijmeme“, uznáme, že jsme slabí, že potřebujeme odpuštění a že bychom měli přistoupit ke svátosti smíření, ale... velmi často se stává, že druhý hřích a prohra bývá daleko snazší a že další a další prohry už bývají téměř bez boje. „Stejně jsme pošpiněni hříchem, tak co bychom se tak snažili. Počkáme, až nám Bůh odpustí, a začneme zase od začátku.“ Ale to je špatně. Nejen proto, že odkládáme očištění. Bůh rozhodně nechce, abychom se smířili s hříchem a abychom sami nad sebou „lámali hůl“. Spíše chce přijmout pozvání – nejen do našeho vítězství, ale i do naší nedokonalosti. On přece přišel proto, aby zvítězil – ne nad námi, ale spolu s námi nad hříchem.

 

Bojím se, že se i v dnešní době najdou křesťané, kteří považují Boha za super-plniče jejich zbožných přání, nebo za zajišťovatele bezproblémového života. To se dobře pozná právě tehdy, když se v duchovním životě něco nedaří podle našich představ. Víme, že Bůh po člověku nikdy nechce nic nemožného – ale to co po nás Bůh chce je, abychom byli na cestě do jeho království, ne to, abychom z vlastních sil dosáhli všech cílů. Bývá poměrně časté, že sami na sebe nakládáme břemena, pod kterými klesáme, a nemůžeme je unést. Někdy je to břemeno „bezhříšnosti“, které po nás Bůh nechce (protože ví, že jsme slabí), někdy je to břemeno náboženského výkonu, někdy břemeno našeho „sebevykoupení“ a „samospravedlnosti“. A myslím, že tak nám sám Bůh brání v tom, abychom si tímto „Pyrrhovým vítězstvím“ neublížili.

 

V uších mi zní krásné Ježíšovo vyznání: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14,6) On neříká, že je cílem, ale že je cestou. My nemůžeme dojít k Otci z vlastních sil, protože jedinou cestou je Ježíš. A naše pády a prohry mohou přispět, abychom si právě toto uvědomili. Ne naší silou, ale Ježíšovou mocí dojdeme ke spáse. Pro Boha není problém, odpustit náš hřích, když chceme povstat a když chceme znovu bojovat – On nás svou smrtí vykoupil a hřích a smrt přemohl.

 

Když tedy naše dílčí boje prohráváme, a narážíme na naše slabosti – existuje nějaká „poraženecká cesta se ctí“? Bůh nás nechce ponižovat, ani nám nechce jako vzteklý autoritativní vladař dávat tvrdě zakoušet naší prohru. Myslím, že i zde se můžeme nechat inspirovat v Písmu:

 

A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: "Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla." A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný. (2 Kor 12 7-10)

 

Klíčová otázka pro pochopení textu zní: Proč Pavel prosil Pána o zbavení ostnu – své slabosti? Jaký k tomu měl důvod? Na první pohled je to sice jasné – žádná slabost, žádný osten není příjemný – dokonce ani pro tuto velikou postavu naší křesťanské tradice. Ale pojďme hlouběji – skutečně Bohu jde v našem životě o to, abychom neměli žádné slabosti, nebo dokonce žádné hříchy?

Anebo mu více jde o to, abychom byli naplněni jeho milostí, prožívali svůj život v jeho blízkosti, v určité pokoře a ve vědomí, že, jak říká Ježíš, bez Něho nemůžeme dělat nic? (Jan 15,5).

 

Myslím, že zde Pavel popisuje to, co si mnoho křesťanů nechce moc přiznat: Boží milost je to, o co tu jde. A že ta nám stačí – i když naše vlastní představy o sobě jsou v troskách. Jde nám o Boží milost, nebo o naplnění našich představ? Myslím, že to je klíčová otázka pro pochopení Božího plánu s námi. My potřebujeme Boží milost, ne naše vítězství. Svatá Terezie z Avily napsala podobnou myšlenku: „Máš-li v srdci Boha, nic Ti nechybí, jeho láska stačí.“

 

Naším cílem tedy nemusí být naše dílčí vítězství, ale konečné vítězství Boží milosti. Bůh nás vede k pokoře, k trpělivosti a k odhodlanosti znovu a znovu na sebe brát Boží zbroj a dál bojovat. S vírou a důvěrou, že každý boj o Boží milost má svou cenu, a že Bůh vidí i naši snahu a to, co z naší slabosti nezvládneme, doplní On – a lépe.

 

Neodpustím si jednu poznámku na okraj – je velmi, velmi praktické, když právě toto dobře ví naši zpovědníci. A nechtějí po nás okamžitá vítězství naší silou, ale to, abychom pokorně s naším Bohem kráčeli po cestě ke konečnému vítězství – byť skrze opakované pády a povstání z nich.

 

Je možné, že Bůh nechce, abychom zvítězili? Je. :) Kéž se Bůh oslaví i na našich prohrách a pádech a kéž nám po našem boji dá konečné vítězství, které nebude naše, ale Jeho.

Sdílet

Komentáře

rob Souhlasím. Na letošní konferenci to někdo pěkně řekl - tuším že Vojtěch - kdyby marnotratný syn nepotkal jako prvního milosrdného otce, ale svého staršího bratra, vypadalo by to jinak. A možná to právě tak vypadá tak, jak to vypadá... Jo, je na nás zpřítomňovat tu správnou roli...

Targens Děkuji za článek :) .
Požehnaný čas +

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio