P. Robert Bergman

Podušičkový článek o (odpuštění a) dušičkách

7. 11. 2011 23:20

Nevím, jestli to bylo tím, že jsme před několika dny oslavili svátek všech věrných zemřelých, ale vedl jsem v posledních dvou týdnech asi několik rozhovorů na jedno téma – jak se smířit s člověkem, který přešel hranici života a smrti.

 

Ano, stává se, že vztah, který je plný nedorozumění nebo dokonce nenávisti je ukončen tím nejhorším možným způsobem – smrtí. Nejhorším proto, že smrt ještě nikdy žádný konflikt nevyřešila, ale posunula ho do světla zdánlivé beznaděje. Kolik lidí se trápí tím, že by chtěli odpustit někomu, kdo zemřel a provinil se na nich, a kolik lidí by chtělo poprosit za odpuštění ty, kterým ublížili. Jenže mezi světem živých a světem zemřelých narážejí na hranici, o které mluvil Ježíš: „A nad to vše je mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo - i kdyby chtěl, nemůže odtud k vám ani překročit od vás k nám.'“ (Lk 16,26)

 

Ale jsme skutečně tak bezmocní? Není žádný způsob, jak vyřešit vnitřní konflikt a smířit se s druhými lidmi i se svým svědomím? Není možné odpustit tak vzdálenému nepřítomnému?

 

Tyto otázky se velmi úzce týkají naší víry v posmrtný život. První východisko je, že věříme, že život člověka smrtí nekončí. Ano, zní to samozřejmě – zvlášť zde – na křesťanském portálu. Jenže postoj ztráty blízkého člověka prověří víru víc, než sebelepší katechismus. Jak moc věříme, že se u Boha opět shledáme – to záleží nejen na přesvědčení, ale také na tom, jak reálně blízko Bohu v našem všedním životě jsme.

 

Co se vlastně děje po smrti? Mnoho toho nevíme – a kdo říká, že toho ví mnoho, tak lže. Věříme v jedno – že se setká s Bohem a hodnotí svůj životní příběh. Podle tradice se to nazývá „osobní soud“. A to si myslím, že je klíčový moment pro téma tohoto článku. Co se děje? Člověk uvidí svůj příběh v pravdě (bez přetvářky, bez „vokecávání“, tak, jak vše opravdu bylo) a se souvislostmi. Prostě s Božím pohledem.

 

A uvidí nejen svůj životní příběh, ale samozřejmě i vztahy. A i ty uvidí Božím pohledem – tedy většinou úplně jinak, než je subjektivní pohled běžného života. Uvidí své chyby, to jak ublížil druhým, i jak druzí ublížili jemu

 

„Na této hoře odstraní závoj, který zahaluje všechny národy, přikrývku, která přikrývá všechny pronárody. Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře, sejme potupu svého lidu z celé země; tak promluvil Hospodin. V onen den se bude říkat: "Hle, to je náš Bůh. V něho jsme skládali naději a on nás spasil.“ (Iz 25,7-9)

Pokud člověk za svého pozemského života někomu ublížil, pozná to. A pozná to „o-pravdu“. Bez omlouvání, bez vymlouvání. S vědomím svých limitů i limitů ostatních zúčastněných. V tomto případě je pravda sice těžká, ale osvobozující. Osvobozující proto, že vede člověka k opravdovému pokání – obrácení srdce, které touží napravit své chyby. To je postoj, kterého většina lidí „za živa“ nedosáhne, ale před Bohem vždy.

 

Tak naše víra přináší nejen víru o posmrtném životě, ale také o posmrtném obrácení. A také o lítosti a touze napravit to, co zlého člověk za svého života napáchal. Věříme-li nejen v posmrtný život, ale také v naději věčné přebývání v Boží přítomnosti (nebo ve věčné utrpení v izolaci od Boha), věříme také ve spravedlnost, která je, narozdíl od té slepé lidské, velmi důsledná.

 

Podle mého názoru je ale samozřejmě vždy lepší litovat za svého pozemského života, dokud je k tomu čas, a raději nevyužívat „nápravného očišťování“. Myslím, že každý křesťan – a to nejen každý chytrý křesťan – nečeká na to, aby se lidem, kterým ublížil, hledal cestu ke smíření a prosil o odpuštění. Usmíření na „smrtelné posteli“ je krásný poetický prvek, ale v běžném životě celkem nereálný – mnoho lidí nezemře ani v posteli, ani připravených a už vůbec ne v plnosti užívání rozumu a schopnosti uznat vlastní chybu a slabost. Z tohoto důvodu je setkání s Bohem až poslední „instancí“ a poslední nadějí.

 

Zcela opačným případem je případ, když odejde někdo, komu ublížili živí. Nejde přímo požádat o odpuštění, a už vůbec nejde zaslechnout slova: odpouštím ti. Věřím, že ani zde není situace beznadějná. Ze dvou důvodů. Věřím, že setkání s Bohem je uzdravující ze všech životních křivd a těžkostí. A že když člověk zahlédne Boha, tak v perspektivě naděje na věčné štěstí a radost ve společenství Boha a všech svatých na mnoho věcí „zapomene“ a odpustí. To ovšem znamená, že má „vyhráno“ on, nikoliv ten, kdo mu ublížil. Bůh není sklerotický hlupák, který má radost z dílčího happy-endu. Skutečný happy-end totiž není v zapomnění oběti, ale v lítosti viníka a v opravdovém odvrácení se od zla a nápravě, je-li samozřejmě možná.

 

V obou případech je velmi důležitá modlitba – nebýt se svou křivdou nebo se svými výčitkami sám, ale v Boží blízkosti otvírat své srdce a prosit o odpuštění Boha i ty, kdo jsou v jeho blízkosti – a samozřejmě odpouštět a svěřovat naše křivdy Božímu milosrdenství a uzdravení. A pomůže nejen společenství s Bohem, ale také společenství s dalšími lidmi, kteří dokážou podržet a dobře nasměrovat.

 

Největší chybou v těchto případech pak bývá izolace – od Boha (výčitky, zoufání) – i od lidí (izolace s pocity viny, samospravedlnost).

 

K tomu nás ostatně ve slavení svátků věrných zemřelých Církev vybízí. Nejde jen o noční parafínové osvětlení hřbitova, ani o útratu za květinovou náhrobní výzdobu. V první řadě jde o usmíření a poděkování za životy našich zesnulých. Vzpomínky – to je to, co nám v tom může (a mělo by pomáhat).

 

Shrnutí na závěr? Dobrý duchovní život a modlitba spojená s vírou v naděje, o kterých jsem psal. V případě nějakých hlubších výčitek nebo křivd je dějinami osvědčenou cestou sloužení Eucharistie na určitý úmysl – za zemřelé, za uzdravení rodových kořenů, za odpuštění. Mše na tyto úmysly má charakter oběti, kdy si člověk „něco“ ve formě mešního stipendia odříká, a není to jen prázdné sentimentální gesto.

 

Čím tento článek zakončit? Určitě bych rád všem čtenářům popřál, aby jejich slabost a nedokonalost ani slabost a nedokonalost jejich bližních nepřekročila hranici pozemského života. A aby naše setkání s Bohem vešlo do života a radosti bez konce – v blízkosti všech, ke kterým nás Bůh povolal – ve společenství Církve vítězné. Ježíš Kristus nám toho přinesl víc, než jsme schopni hříchem ztratit. Bohu díky za to.

 

 

 

 

 

 

Sdílet

Komentáře

Ondr Díky za všechny Vaše články a za tento zvlášť...

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio