P. Robert Bergman

2. Patina, aneb věřící-chodící vs. věřící-nechodící

9. 6. 2011 0:21
Rubrika: Katechumenát

Patina, aneb věřící-chodící vs. věřící-nechodící

 

Když jsem v minulém článku psal o víře, uvědomil jsem si jednu věc. Když se řekne víra, tak si pod tím různí lidé představují různé věci. A tato „různost“ může být někdy pro společnou řeč poměrně velký problém. Snad se mi podaří nebýt příliš filosofický ani teologický.

 

Ve své službě se setkávám s mnoha věřícími. Na tom není nic zvláštního. Jako kněz se pohybuji v prostředí Církve. Nicméně nejsem odtržen od každodenní reality běžného prostředí, které bývá označováno jako prostředí sekularizované („zesvětštěné“). A setkávám se s mnoha lidmi, kteří sami sebe označují za „věřící“, ale (do kostela) „nechodící“ a s církví mít cokoliv společného si „nepřející“. Tak ani nevím, jestli tento článek bude spíš pro „věřící-chodící“, nebo spíš pro „věřící-nechodící“. Možná spíš pro oboje. :)

 

Čím to je? My, „věřící-chodící“ si myslíme, že není možné od sebe oddělit víru v Boha a život ve společenství Církve. A proto věřícím-nechodícím nerozumíme –  a oni také nerozumí nám. A tak se na sebe díváme se vzájemným, ale důsledným despektem a společně sebou vzájemně upřímně pohrdáme. My, věřící-chodící, si to moc nepřiznáváme, a tak se vzájemná nevraživost projevuje „stahováním se“ z tohoto „bezbožného světa“ a „spravedlivou kritikou“, která se téměř vždy zvrtne v bezbřehé nadávání.

Tak zkusím pokus - podívám se na konkrétní praktický život Církve (věřících-chodících) očima člověka dnešního světa (věřícího-nechodícího). Určitě nezvládnu všechno, ale zkusím aspoň pár postřehů.

 

Prvním, nad čím bych se chtěl zamyslet, je nesrozumitelnost. My věřící-chodící používáme termíny, kterým věřící-nechodící prostě nerozumí. Spása, milost, láska, hřích, přikázání, víra, církev, nebe, pokora... My si pod nimi představujeme úplně něco jiného, víme, co tak asi přibližně znamenají, ale věřící-nechodící ne. A v tom může být základ nedorozumění. Bavíme se stejnými slovy o různých věcech. A nedomluvíme se. Pro věřící-chodící by to měla být výzva používat při povídání o víře co nejméně „náboženských“ pojmů, pro věřící-nevěřící, aby se nebáli se otevřeně a s upřímnou snahou o pochopení zeptat se, co těmito pojmy vlastně myslíme.

Nesrozumitelnost se ale nemusí týkat jen slov. Ale třeba i modlitby. Když přijde věřící-nechodící do kostela, tak se z velké části setká s tím, že se tam lidé modlí růženec. Ano, my věřící-chodící víme, že to není bezmyšlenkovité opakování něčeho nesmyslného, ale to věřící-nechodící nevědí, a celkem subjektivně oprávněně si myslí, že nejsme „normální“. Modlitba růžence je modlitba, která patří mezi ty složitější a k jejímu pochopení a k pochopení její krásy a síly je potřeba dorůst.

Nesrozumitelnost je někdy i v liturgii (další krásný „náboženský“ termín :) Když přijde chodící-nevěřící na mši, tak neví, co si o tom má myslet. Nechápe gesta, která tam věřící-chodící dělají. Proč si stoupat, sedat, klekat? Proč mluví jen ten farář, proč tam mluví ke chlebu a vínu, proč si tam umývá nádobí a ostatní na něj musí čekat. Co to má kněz na sobě, to se přece dávno nenosí, proč používá takové cizí slova jako aleluja, nebo hosana...

 

Další velkou překážkou může být vnější podoba společenství církve. Zvláště v menších městech a zvláště ve všedních dnech může být věkový průměr farního společenství poměrně vysoký (kulantně řečeno). A když se k tomu přidá mediální masáž bývalého režimu tria Slunce, seno, ... faráře Otíka, Cecilky a paní Kelišové... pak se nelze rozumnému věřícímu-nechodícímu divit, že s takovým spolkem nechce mít nic společného. V tu chvíli nepochopí, že víra je živá, že jsou v ní zastoupení staří i mladí, muži i ženy, bez vzdělání i vysokoškoláci, chudí i bohatí, světci i hříšníci... Někdy si zastesknu, že drtivá většina věřících-nechodících nezažila krásu a sílu např. setkání křesťanské mládeže, že nezažila krásu společných katechezí a modlitby určené pro jejich vrstevníky. Lituji, že nikdy nezažili atmosféru společenství, kde byla vzájemná důvěra, úcta, zábava (např. bez kocoviny). Jenže – zkušenosti jsou nepřenosné. Bohužel. A tak se jen snažím tato společenství budovat a zvát na ně věřící-nechodící, aby poznali, že nejsme „nenormální“ a že naše víra nám dává to, co nám svět dát nemůže. A spolu s nimi trnu, když vidím, že místo kroků vstřícnosti jako věřící-chodící stavíme překážky, o kterých víme, že je nemohou překonat.

 

Další velkou překážkou je rozdílnost hodnot. Ať už chceme nebo ne, tak svět okolo nás je „nějak“ nastaven. Vždycky byl, je a asi i bude. A tak platí nepohádkové principy, kde se vyplatí být flexibilní v zásadách, v cestě „nejmenšího odporu“, v zisku „za každou cenu“, v určité bezohlednosti, atd... Naproti tomu my,  křesťané, razíme hodnoty jiné – úctu k druhému, pokoru (nikoliv naivitu), věrnost, nelpění na věcech... A v některých případech, chceme-li být věrní svému přesvědčení, musíme jít „proti proudu“. To je pro mnoho lidí nepochopitelné. Nejsme ani exhibicionisté, ani potížisté, ale lidé, kteří ví, za čím jdou... A to, že věříme v Boha a jsme spojeni v jednom společenství Církve, nám pomáhá tyto hodnoty poznávat a svým životem naplňovat. „Věření-chození“ nám prostě pomáhá a posiluje nás. To neznamená, že jsme lepší a „vědoucí“, než ti ostatní... Nejsme. Jsme stejně slabí a hledající... Ale snažíme se. Alespoň...

 

S tím také souvisí, proč vlastně chodíme do kostela. Přiznám se, že toto sousloví je mi velmi nepříjemné. Věřím, že Bůh stvořil společenství církve ne proto, aby do kostela chodili, ale proto, aby se v kostele (lat. ecclesia – tedy v církvi) scházeli. A to je veliký rozdíl. Je důležité, abychom v Boha věřili nejen jako individuality, ale jako společenství – jako rodina. Jeden spolubratr kněz to krásně vyjádřil v jedné nestylistické, ale krásné větě: „Bůh nám nás dal.“ A protože tvoříme jednu rodinu (odtud vychází označení „bratři a sestry ve víře“), proto v této rodině se s naším Bohem setkáváme. Jak jsem psal výše, tak jsou i farní společenství, které bychom přirovnali ke všemu možnému, jen ne k rodině, kde se mají lidé rádi, kde se respektují a vyznávají stejné hodnoty. Ano, je to tak. Pokud nebudeme sledovat ideál, pak takhle může skončit jakékoliv společenství, jakákoliv rodina. Rozhodně se nescházíme v kostele proto, abychom měli čárku (dobrý skutek), a už vůbec ne proto, abychom neměli jinou čárku (hřích). Chodíme do kostela (nebo lépe: „scházíme se v kostele“) ne proto, že musíme, ale proto, že chceme.

 

Velikou překážkou v pochopení je kulturní rozdílnost. Člověku dnešní doby bude připadat naprostá většina písniček z kancionálu (zpěvník), jako naprostý anachronismus. Prostě tento styl, který byl naprosto přirozený ještě pro generaci našich prarodičů, už (vy, dříve narození mi, prosím, odpusťte tento výraz) není „in“. :) A teď je otázka, jestli je pro nás důležitější zachování stylu, který není poplatný době (a také už nikdy nebude) a na kterém naše víra nestojí, nebo je důležitější za cenu jistých změn neuzavřít cestu k Bohu a k církvi věřícím-nechodícím. Kdybychom v gotice vytáhli písničky, které se zpívají dnes, bylo by na nás nahlíženo jako na naprosté anarchisty. Kdybychom gregoriánský chorál, který je velmi krásný a má v křesťanství své pevné a nezastupitelné místo, vytáhli v době prvních křesťanů, tak bychom se s nějakým velkým ohlasem asi také nesetkali. A to se netýká jen hudby, ale také kostelů a jejich stylů. Gotika je krásná, baroko se také mnohým lidem líbí, jsou tací, kteří nedají dopustit na funkcionalismus, nebo na moderní styl kostelů. Všechno má svůj smysl, ale také všechno bylo stavěno kvůli něčemu vyššímu – kvůli víře a potřebě lidí setkat se navzájem a setkat se s Bohem. Myslím, že člověk, který hledá a poznává Boha, ho dokáže poznat nezávisle na vnějším stylu – ať už je kolem něho to, co se mu líbí více, nebo méně. Můj první farář ve službě, P. Jindřich Suchánek, blahé paměti, měl oblíbenou větu, která je stará a moudrá – ve svých 82 letech mi s úsměvem opakoval: „Chval Boha, jak moha. Když nemoha, tak kuš.“ Moudrý člověk :)

 

Další z rozdílů, o kterých bych se tu chtěl zamyslet, je rozdíl v pojetí přikázání. Mnozí věřící-nechodící si myslí, že přikázání jsou nějaký zákon, který není snadné dodržet a proto je snad lepší o něm nic moc nevědět. Z tohoto úhlu pohledu považují věřící-chodící-přikázání-dodržující někdy až za fanatiky. Na druhou stranu jsou věřícími-chodícími považováni kvůli nedodržování přikázání za ateisty. Obojí je ale omyl. Někdy není snadné pochopit smysl přikázání ani pro věřící-chodící, kteří jsou do víry uváděni při bohoslužbách (aspoň) a katechezích, natožpak pro věřící-nechodící, kteří se s mnoha věcmi musí „poprat“ sami, jen se svým svědomím a pojetím přirozeného zákona. My, věřící-chodící, v přikázáních vidíme projev Boží lásky k člověku – podobně jako je tomu ve vztahu rodič-dítě. Každé Boží přikázání – nebo – možná bych spíš řekl „přání“ – má svůj smysl a Bůh ví, proč to či ono, po člověku chce a k čemu je to dobré. To my někdy poznáme, někdy také ne. A tak dodržování přikázání není věcí donucení (pod trestem, nebo odměnou), ale věcí víry – naše lidská odpověď Bohu. Když se Ježíše zeptali, které přikázání je v zákoně nejdůležitější, odpověděl jasně: „Miluj Boha nade všechno, a bližního jako sebe“. Tedy ne „musíš, musíš“, ale povolání ke vztahu lásky, zodpovědnosti, úcty a péče. Myslím, že platí zásada: „Komu bylo více dáno, od toho se také bude více požadovat.“ To je důvod, abychom my, věřící-chodící, nevyhrožovali věřícím-nechodícím peklem (to by ostatně dělal jen hlupák, který z křesťanství nepochopil zhola nic), a také aby věřící-nechodící dokázali vnímat, že víme, proč se snažíme přikázání dodržovat. Prostě věříme, že jsou dobrá, i když po nás mnohdy mnohé chtějí :)

 

Velmi rozdílné je také pojetí svobody a nesvobody mezi věřícími-chodícími a věřícími-nechodícími. Věřící-nechodící si myslí, že svou svobodu prožívají v tom, že se v kostele nescházejí, my, věřící-chodící, že svou svobodu prožíváme tím, že se v kostele scházíme a společně uctíváme našeho Boha. Křesťanství je víra, která je založena na svobodě, protože je založena na lásce k Bohu, k bližnímu a k sobě – jak jsem o tom už psal – samozřejmě v odpovídajících poměrech. Kde není svoboda, nemůže být láska – to všichni známe z partnerských i rodinných vztahů velmi dobře. Pryč jsou doby, kdy víru určoval panovník nebo rodiče... A Bohu díky za to, že jsme dospěli k tomu, že se pro Boha a život víry rozhoduje člověk sám za sebe a také sám za něj nese svobodnou zodpovědnost.

 

A úplně posledním rozdílem, který bych zde chtěl uvést, je rozdíl v přístupu. Věřící-nechodící velmi často volí metodu: „až pochopím uvěřím (a budu chodit)“, kdežto my, věřící-chodící metodu: „my věříme a chodíme, a teprve v průběhu života chápeme („pochopujeme“) a „douvěřujeme“. Rozdílný přístup k témuž, ale jedna zásadní „stejnost“: Je potřeba úsilí a poctivost. Pro věřící-nechodící, i pro věřící-chodící. Bez úsilí a poctivostí je jedno, jestli člověk „-chodí“ nebo „-nechodí“, protože prakticky nevěří (vnímáme-li víru jako vztah, jak jsem o tom psal v minulém článku).

 

To, co brání věřícím-nechodícím v plném praktikování své víry a svého Boha může být oddělení formy od obsahu. Dalo by se to přirovnat k obrazu, který je sice krásný a má neuvěřitelnou historickou a uměleckou hodnotu, a na kterém se v průběhu jeho existence udělala patina – povlak, který obrazu dává hodnotu, dokrášluje jej, ale pro nezasvěceného budí dojem starého harampádí.

Křesťanství má svůj obsah, který je nadčasový – je to živý vztah živého člověka s živým Bohem. Ale má také formu, která je daná historickým vývojem. Formu, která je někdy možná trochu zvláštní pro dnešního člověka, ale pod kterou je aktuální obsah.

 

V úvodním odstavci jsem použil slovo „zesvětštění“. Možná, že mnoho věřících-chodících se pohybuje v přesně opačném, a podobně zničujícím extrému – a jsou „odsvětštění“. To je problém. Věřím, že Bůh nechce, abychom ze světa utíkali, ale abychom světu ukazovali Boha, aby byl Bůh na tomto světě přítomen a oslavován.

Bůh posílá svého Syna Ježíše na svět, aby ho vykoupil z moci zla a ukázal lidem svojí lásku ke všem lidem. Víme, že se neostýchal (i přes veřejné!) pohoršení stolovat s lidmi, kteří byli mimo centrum tehdejšího náboženského života (celníci a hříšníci).

 

Cílem není z věřících-nechodících udělat věřící-chodící. Ale ukázat věřícím-chodícím, že jsme někdy nesrozumitelní a že si sami vyrábíme překážky v našem poslání hlásat radostnou zvěst o Boží lásce všem lidem. A také ukázat věřícím-nechodícím, že nejsme mimozemšťané. :)

 

A tento článek bych chtěl zakončit jedním velmi starým, ale krásným textem, který křesťané čtou v tzv. Breviáři – v denní modlitbě Církve a který pochází z prvních století našeho letopočtu.

 

Z listu Diognetovi (Nn. 5-6: Funk, 397-401)

Křesťané ve světě

Křesťané se od ostatních lidí neliší ani bydlištěm, ani mluvou, ani způsobem života. Nebydlí přece ve svých vlastních obcích, neužívají žádného zvláštního jazyka ani nevedou nějak neobyčejný život. A křesťanské učení není žádná lidská vymyšlenost ani nevzniklo z úsilí nějakých lidí toužících po vědění; vždyť křesťané se vůbec nezaštiťují nějakou lidskou moudrostí, jak to jinak bývá.

A tak žijí v řeckých i barbarských městech, tak jak to každému život přinesl, a v oblékání i jídle a v ostatních stránkách života se zcela řídí místními obyčeji. A přece se jejich život vyznačuje nápadnými rysy, které budí podiv a jsou podle obecného mínění neuvěřitelné: Bydlí sice ve svém, ale jako by byli hosty a nájemníky. Na všem se podílejí jako svobodní občané, a nechávají si všechno líbit jako přistěhovalci a cizinci. Každou cizinu mají za vlast, a každá vlast je jim cizinou. Jako všichni ostatní se žení a mají děti, ale novorozence neodhazují. Jejich stůl je připraven pro všechny, lože však nikoli.

Jsou sice v těle, podle těla však nežijí. Pobývají sice na zemi, ale domovem jsou v nebi. Stanovené zákony zachovávají, a svým životem všechny zákony překonávají. Všechny lidi milují, a všichni je pronásledují. Lidé je neznají, a přesto je odsuzují; usmrcují je, a oni dostávají život." Jsou žebráci, a mnohé obdarovávají, ve všem mají nouzi, a přece mají všeho nadbytek. Lidé je znevažují, a jim se uprostřed hanby dostává slávy. Jsou pomlouváni, a docházejí ospravedlnění. Zlořečí se jim, a oni dobrořečí, dostává se jim urážek, a oni prokazují čest. Činí-li dobro, trestají je jako zlé, a jsou-li trestáni, radují se, jako by ožívali. Židé proti nim bojují jako proti cizákům a Řekové je pronásledují, ačkoli ani ve své nenávisti nedokážou udat důvod svého nepřátelství.

Zkrátka a dobře, křesťané jsou pro svět tím, čím je pro tělo duše. Duše se nachází ve všech částech těla, křesťané ve všech obcích světa. A jako duše přebývá v těle, ač není z těla, tak přebývají křesťané ve světě, ale ze světa nejsou. Neviditelná duše je vězněna ve viditelném těle; i na křesťanech je vidět, že jsou ve světě, ale jejich zbožnost zůstává neviditelná. Tělo nenávidí duši, a ačkoli mu neublížila, bojuje proti ní, neboť mu brání v užívání rozkoší; a také svět nenávidí křesťany, aniž mu ublížili, a to proto, že odpírají rozkoším.

Duše však miluje tělo i jeho údy, i když ji tělo nenávidí; a křesťané milují své nepřátele. Duše je sice držena v těle, ale sama tělo udržuje; i křesťané jsou drženi ve světě jako ve vězení, ale sami svět udržují. Nesmrtelná duše přebývá ve smrtelném stánku; a stejně křesťané pobývají jako cizinci uprostřed porušitelných věcí, a očekávají neporušitelnost v nebi. Nedostatek jídla a pití duši prospívá; a křesťané se při pronásledování den ze dne více rozrůstají. Takto význačné místo určil Bůh křesťanům a je nepřípustné z něho zběhnout.

 

---

 

Co napsat závěrem? V srdci chovám jedno přání o dvou částech pro obě skupiny – pro věřící-chodící i pro věřící-nechodící. Přeji vám respekt k přesvědčení druhých, abyste jedni druhým neuzavírali cestu k Bohu. A přeji vám také velkorysost, která otevře vaše srdce především Bohu, který je Otec všech, a pak také druhým lidem, přestože se na své cestě víry mohou nacházet na jiném místě.

 

Sdílet

Komentáře

rob Děkuju :)

jjkohoutek Já hlavně narážím na to, že farníci v podstatě netvoří farní společenství (nebo jen částečně), respektive že pro nového farníka jsou neviditelná a uzavřená. Ti chodící pak sice chodí do společných prostor, ale každý sám, nikoliv jako společenství. A to klidně i v hojně navštěvovaných farnostech.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio