Sexualita samoty 2 – otázky a odpovědi

Jak už asi mnozí víte, tak jsem se přestěhoval a působím v jiné farnosti. Ale na signály jsem nezanevřel. :) V předchozím článku o masturbaci (skoro před rokem) jsem psal, že budou-li dotazy, bude také pokračování. Dotazy byly – a dobré. A nejen to, další rok ve službě zpovědníka a mnohých rozhovorů s lidmi mě přiměly, že jsem si říkal, že by možná pokračování mohlo také posloužit.

Některé věci zde budu opakovat a chtěl bych o nich mluvit více a hlouběji, nebo je nazvat jinak… Tak uvidíme :)

Zkusím toto téma rozdělit podle došlých dotazů. Na první pohled to bude systematičtější, ale pozorný čtenář pozná, že se odpovědi na tyto dotazy prolínají.

 

1. Je masturbace lehkým, nebo těžkým hříchem?

V pozadí této otázky stojí podotázka – kdy je možné ještě přistoupit k přijetí Eucharistie a kdy už je nutné „absolvovat“ svátost smíření.

 

Odpověď na tuto otázku není zdaleka jednoznačná. Vnímání sexuality, kdy je každé provinění vnímáno jako těžký hřích, je samo o sobě zvrácené. A když slyším, že za mnou přicházejí lidé, kteří mají tak zdeformované svědomí, že i jen fantazie se sexuálním obsahem (kterým se minimálně ve formě pokušení nemůže vyhnout žádný zdravý muž nebo žena) jsou těžkým hříchem, je mi smutno. Je mi smutno ze zpovědníků a rodičů, kteří z velikého Božího daru udělali strašáka a z Boha udělali hlídače lidského sexu. Opačný extrém považuji za stejně zvrácený. Tvářit se, že každé využití sexuality je dobré a bezpečné vede k mnoha vnitřním i vnějším vztahovým zraněním, protože, ať už se nám to líbí nebo ne, každý Boží dar má také svá „pravidla pro použití“. Dar života, dar schopnosti vytvářet vztahy, dar síly i dar umění – i dar sexuality. Ale přes všechny problémy se pokusím dát návod, jak si na výše položenou otázku odpovědět.

 

Téma masturbace je stále ještě TABU. A vedlejší příčina všech tabuizovaných témat je přílišné zjednodušení – a o masturbaci to platí dvojnásob. Je to velmi intimní téma a tak i když někdo svou sexualitu tímto způsobem nezvládne, tak je většinou velmi těžké o ní mluvit. Prostě se za to stydí. Důsledek porušení tabu…

 

Když se pak tento člověk odhodlá vyznat tento svůj čin ve svátosti smíření, pak se může setkat s několika přístupy. Ten diskrétnější je, že kněz prostě diskrétně mlčí a tváří se, jakoby nic neslyšel. Někdy je to dobré – protože se to v citlivé chvíli zbytečně „nerozmazává“. Druhý extrém je pak, že se kněz začne vyptávat. To je podle mého názoru daleko horší – protože i když to dělá s čistým úmyslem, je to přecejen invazivní narušení intimity kajícníka. Já se vždy zeptám, chce-li o tom ten dotyčný mluvit a jeho přání respektuji.

 

Proč je to tak důležité? Ona totiž není masturbace jako masturbace. Přesněji řečeno – mezi masturbací a masturbací může být velmi zásadní rozdíl. Pokusím se to vysvětlit na příkladu. Když někdo přijde ke zpovědi a vyzná: „Zabil jsem člověka.“ No, nezáviděníhodná pozice kněze. Slabší povahy se z toho zhroutí (to byl vtip)… :) Ale každému je jasné, že není zabití jako zabití. Je totiž hodně velký rozdíl mezi úkladnou vraždou, zabitím v hádce v afektu, zabitím z nedbalosti, zabitím následkem autonehody, zabitím v sebeobraně, nebo dokonce nezaviněným zabitím (např. strojvůdce přejede vlakem sebevraha – brzdil, ale nešlo to). A to jsem zdaleka nevyčerpal všechny možnosti.

 

A tak se ptám – když mluvíme o zabití, jak to, že je všem jasné, že není zabití jako zabití – a jak to, že mnozí lidé (kněží i laici) nerozlišují rozdíl mezi masturbací a masturbací? Přitom zde platí úplně stejné principy při posuzování etické povahy daného skutku.

 

První a zásadní otázka je, jak moc je rozhodnutí svobodné. Jsou totiž lidé a situace, ve kterých je jejich svoboda zásadním způsobem umenšena. Dlouhá sexuální abstinence, příliš velké duševní napětí, některé vztahové problémy, přílišná vztahová izolace, hormonální procesy v organismu... To všechno a možná ještě jiné… to jsou všechno okolnosti, které umenšují mravní odpovědnost… Člověk, který se nerozhoduje svobodně, nemůže spáchat těžký hřích (viz články o svátosti smíření zde na signálech).

 

Druhá důležitá otázka jsou okolnosti. Něco jiného je masturbace člověka, který žije z pohodlnosti „singles“, něco jiného člověka, který žije v manželství a z nějakého objektivního důvodu nemůže svou sexualitu prožívat normálně v manželství. Něco jiného je masturbace dospívajícího člověka, který s přirozenou zvědavostí objevuje svou sexualitu (nebo o její povaze nic netuší - troufnu si říct, že jsem se setkal s několika lidmi, kdy vinu za masturbaci nesli rodiče – protože nesplnili svou povinnost seznámit své děti s touto přirozenou stránkou lidského života – citlivě a důstojně), něco jiného je stejný problém kdy člověk v masturbaci vidí příjemnou zábavu.

 

Další důležitou otázkou je, jak dalece je to hřích „z vůle“ a jak dalece hřích „ze slabosti“. Nevěřím, že hřích ze slabosti by Bůh považoval za těžký hřích – protože slabost – to je něco co nás s Bohem spojuje, a nemá nás oddělovat. Hřích ze slabosti je často způsoben velkým vnějším tlakem nebo napětím. Je dobré řešit to, co to napětí způsobuje a nezvyšovat si ho ještě hrůzou z Boha. Oproti tomu hřích z vůle – spojený s nějakým sobeckým motivem nebo s motivem záměrné a svobodně zvolené zvrácené sexuality, si myslím, že je daleko větší než jen masturbace, protože může signalizovat daleko závažnější problémy v zaměření života člověka. Není snadné spáchat těžký hřích – něco, co by oddělilo člověka od Boha. Ne kvůli dokonalosti člověka, ale kvůli dokonalosti Boha. Ne kvůli síle člověka, ale kvůli síle Boží lásky k lidem. Těžký hřích – to je vzpoura člověka vůči svému Bohu. Občas se zeptám lidí, se kterými o těchto problémech mluvím, jestli svým hříchem se chtěli vzbouřit proti svému Bohu. Odpověď bývá v drtivé většině záporná…

 

Myslím, že nezanedbatelnou okolností také je, jestli se člověk dál snaží o čistotu a o následování Krista, nebo si řekne: „Tak když už jsem zhřešil/a jednou, tak už je to jedno, protože to stejně musím vyznat ve zpovědi, bude to nepříjemný, tak si aspoň, než k té zpovědi půjdu aspoň užiju…“ a pak ten samý skutek – teď už ze svobodnějšího souhlasu bez větších výčitek klidně zopakuje, a třeba mnohokrát, po dlouhou dobu… a ani netuší, že se jeho rozhodnutím dělá z Boha strašák a z čistoty vlastně nežádoucí cíl. Znám několik lidí, které právě tento přístup nejenže oddělil od svátosti smíření, ale následně pak i od společného prožívání bohoslužeb a nakonec i od prožívání víry.

 

Také je důležité vědět, jestli je to mimořádné selhání, nebo jestli je to skutečně slabost daného člověka, se kterou bojuje dlouhodobě. Pokud se masturbace dostala do pozice zlozvyku, tak není v silách kajícníka, se tohoto problému jednorázově zbavit a je potřeba mnoha malých krůčků – od praktického vyhýbání se hříchu, až po uvědomění si Boží lásky k člověku i přes jeho slabost a hříšnost.

 

Asi jsem zdaleka nevyčerpal mnohé okolnosti, které mohou udělat z masturbace hřích lehký, těžký, nebo dokonce žádný.

Jo, jenže když se řekne: „Nezvládl/a jsem svou sexualitu, sebeukájel/a jsem se, masturboval/a jsem…“ tak se to z toho jen tak nepozná.

 

Navrhovaná odpověď a řešení výše položené otázky? Je příliš individuální. Pokud to člověk nepozná vlastním svědomím – tedy smyslem pro posouzení závažnosti hříchu, tak by měl mít nějakého dobrého zpovědníka, před kterým se nebude bát a nebude mít přílišný ostych toto téma otevřít. Vůbec nejde o nějaké popisování detailů a rozebírání hříchu… Jde o to, aby společně se zralým knězem zkusili přijít na to, co je příčinou, jaké jsou případné okolnosti a svoboda rozhodování a co se s tím dá dělat. Dobrý a moudrý zpovědník by měl umět dát radu, jestli a za jakých podmínek má tento kajícník chodit ke svatému přijímání (předpokládám, že dobrý a moudrý zpovědník si moc dobře uvědomuje, že Eucharistie není odměna za dobré chování, ale LÉK – dar lékaře, kterého nepotřebují zdraví, ale nemocní – dar Ježíše, který nepřišel povolat spravedlivé ale hříšníky – dar posily slabých na cestě do Božího království - v neposlední řadě dar odpouštějícího Ježíše, který měl vždy soucit s trpícími).

 

2. Jaký je vztah masturbace a pornografie?

V podstatě se jedná o dva související ale přesto odlišné hříchy. Masturbace se týká sexuality, pornografie degraduje člověka pouze na objekt sexuální touhy. Masturbace se týká v drtivé většině pouze člověka samotného (ano, vím, může se týkat i jeho manželství), ale pornografie se týká všech lidí, kteří (buď kvůli penězům, nebo kvůli drogám, nebo kvůli svému zvrácenému pojetí sexuality) propůjčili své (Bohem darované tělo) jako nástroj. Z člověka se stane pouze tělo, maso, které odkrývá to, co by mělo být skryto a z intimity udělá prodejní zboží. Chlubí se tím, CO člověku dal Bůh k prožívání lásky a vztahů, a to způsobem, který je v přímém rozporu s tím, PROČ mu to daroval. A člověk, který se při masturbaci vzrušuje pornografií, má na tomto hříchu druhých také podíl viny. Proto by měly být vyznány oba dva hříchy.

Bohužel, myslím, že spousta lidí tyto dva odlišné hříchy směšuje a vyznává je jaksi „spakované“. A přitom je velmi praktické je oddělit. Není-li pornografie, je daleko méně pokušení a daleko větší šance, že člověk ve své čistotě obstojí. A pokud člověk neustojí svou sexualitu, ale nesáhne po pornografii, tak je to daleko menší vina, než když se otevře zlu v této zvrácené oblasti.

 

V neposlední řadě je zde i rovina, která se dá nazvat rovinou okultní. Pornografie je zlo, natolik degradující důstojnost člověka, že má schopnost spoutat srdce člověka, jeho vnímání lidí, vnímání vlastní i cizí sexuality (dá se to pozorovat podle toho, že pornografie velmi často znázorňuje sexualitu těžce zvrácenou). O tom bych se zde už nechtěl moc zmiňovat – i o tom jsem tu už na signálech psal.

 

A odpověď? Těsný, ale oddělitelný. Všem, kdo problém s pornografií nevyznali, bych radil, aby ho vyznali. Kdo mají problém se závislostí na pornografii, aby se s kněžími modlili za rozvázání těchto závislostí. A kdo mají problém s masturbací, bych radil, aby se, když už bojují se svou slabostí, důsledně pornografii vyhýbali.

 

3. Jak je to s masturbací v manželství?

V manželství se může jednat o několik odlišných situací. Buď je to vzájemná masturbace, jako předehra přirozeného manželského objetí, proti tomu nelze z hlediska křesťanské etiky nic namítat. Do stejné kategorie patří i masturbace (většinou ženy), která v přirozeném manželském objetí (z důvodu nezaviněně nedosažené vzájemné harmonie) nedosáhla vyvrcholení a vnímá jeho potřebu. V obou zmíněných případech totiž nejde o sobecké zneužití sexuality, ale spíše o doplnění manželského vyjádření vzájemné lásky.

 

Jiný případ je, jak už jsem výše uvedl, kdy v manželství je nějaký problém a ti dva spolu nemohou z nějakého důvodu žít intimním životem. Pokud je problém hádka a narušení vzájemného vztahu, je nanejvýš dobré, když se úsilí a střed pozornosti nevěnuje masturbaci, ale naopak – obnovení jejich vzájemného vztahu, důvěry a přirozeného společného života.

 

A zcela jiným případem je, když vzájemná, nebo jednotlivá masturbace nahrazuje přirozené spojení, jako jistá forma antikoncepce. Tam pak platí ještě jiné principy – proč se brání otevřenosti novému životu a jaké k tomu používají prostředky. Pokud k tomu vedou sobecké důvody (byť vzájemné), tak to je poměrně zásadní problém, útočící na samotnou povahu využití sexuality v manželství.

 

4. V čem spočívá riziko masturbace?

Chtěl bych odpovědět pouze na jednu část této otázky a zkusit se podívat jedním úhlem pohledu a popsat riziko duchovní.

 

Strategie Nepřítele naší spásy je zvláštní - člověk by řekl, že pokouší sexualitu člověka, ale pravda je taková, že on nepokouší zdaleka JENOM sexualitu.

Bůh, když tvořil člověka, tak mu dal sexualitu (nejen tělesnou) a vložil do ní velkou touhu. A ať se budeme ohánět morálkou jak chceme, tak původní záměr je život v manželství - myslím tím plný život v manželství - se vším, co k tomu patří - to je účel sexuality člověka. Tělo, duše i duch jsou tak prostě nastavené... Člověk si může udělat předsevzetí jaké chce, ale tohle prostě nezmění. A s tím je potřeba počítat.

 

Proč to říkám - sexualita není nepřítel – každý člověk je mužem nebo ženou, jsou stvořeni se svým tělem, se svými potřebami... To, že je život často komplikovanější (třeba v rovině manželství, samoty…), než bychom chtěli, to je věc druhá - a v tuto chvíli je v podstatě nepodstatné, proč tomu tak je...

Když Bůh stvořil člověka, tak ho nestvořil jako dokonalého, ale vlastně - jako zranitelného. Zranitelnost je podmínkou lásky – kdo mi nevěří, tak ať se podívá do mezilidských vztahů, a kdyby mi to nevěřil ani tehdy, tak ať se podívá na kříž... Zranitelnost je podmínkou lásky...

Bůh nás učinil zranitelnými, abychom byli schopni milovat, ale aby nás v tom nenechal, tak nám taky slíbil, že nás NIKDY neopustí, že bude stále připraven naší slabost v hříchu NAPLNIT svým milosrdenstvím. Pro Boha není žádný hřích člověka problém.

 

Pokušiteli je úplně jedno, jak člověk zhřeší, jemu je jedno, co udělá, aby oddělil člověka od svého Boha, který nikdy nepřestal projevovat svojí lásku a přijetí. No, a velmi často - právě v otázce masturbace se mu daří jedna zákeřná strategie... Když člověk zhřeší a ví, že je to hřích ze slabosti, tak se jakoby vetře mezi člověka a Boha, a jakoby natáhl před oči člověka velikou plachtu s nápisem: "Zhřešils/zhřešila? Tak to Tě Bůh už nemůže mít rád." A pod tento nápis jakoby umístil veliké zrcadlo.

Nápis způsobí, že člověk místo aby se okamžitě a se vší silou utekl pod ochranu Boha a hledal u něj útěchu a zastání proti zlu, tak začne pochybovat o Boží lásce (viz. Písmo - lidé po prvním hříchu)...

A zrcadlo způsobí, že se nebude dívat, na Boha a jeho lásku k němu jako k hříšníkovi (vzpomeň si, jak v evangeliu Ježíš krásně jednal s cizoložnou ženou - a nechci být příliš naturalistický - co je masturbace proti cizoložství?), ale bude se dívat na sebe, na svou slabost, na své tělo, na svůj hřích.

 

A to, co oddělí člověka od Boha, není ta masturbace, ani ta slabost, kterou člověk neustál, ale naopak - člověka oddělí od Boha to, že před něj ve své slabosti nepředstoupí a nepoprosí o odpuštění. Jo, pokušitel „neni blbec, je to zákeřná mrcha“.

 

5. Jak moc je masturbace člověka problém z Boží strany?

Odpověď na tuto otázku je víceméně teoretická, protože já samozřejmě nejsem Bůh. Můžeme jen z toho, co nám Bůh sám o sobě řekl, vyvozovat, jak se na lidskou slabost a lidský hřích dívá.

Velmi často si onu „čistotu“ předepíšou sami lidé: „nebudu...“ a v pozadí za ní stojí strach z Boha nebo strach o Boží přátelství. A to je špatný důvod. Není to důvod Božský, ale lidský. Bůh nikoho nepřestal milovat ani v těžkých chvílích jeho života, ani ve chvílích jeho hříchu, jeho slabosti. Nikdy... Boží láska k člověku NEMÁ ŽÁDNOU PODMÍNKU. On k nám přišel, aby nás vykoupil z moci zla ještě když jsme byli hříšní – jak můžeme číst v  Písmu. A jestli si tam tu podmínku (Bůh mě má rád, jen když jsem hodný/á) nasadí člověk sám, tak je to špatně. I když svou sexualitu ze slabosti nezvládl x-krát denně, Bůh člověka nikdy nepřestal milovat. Nezapomeňme, že Bůh nepřišel pro „ty hodný“... To my si je následkem naší výchovy takovýhle věci myslíme. Ježíš to říká jasně. To, co vzbuzuje pocity viny pak není Bůh, ale vlastní laťka člověka, kterou nepřeskočil.

 

6. Co dělat, když už člověk ze slabosti hřeší?

Prosím - žádnou paniku. Svět se neboří, Bůh nepřestal mít rád, nic není ztracené...

Moc bych doporučoval, aby člověk co nejdříve vstoupil do modlitby, ale ne s pohledem na sebe a svou slabost, ale s pohledem na Boha. A samozřejmě aby měl kněze nebo někoho, kdo mu bude v boji o čistotu a o duchovní život dobrým průvodcem. Více jsem o tom psal v minulém díle.

 

7. A tři poznámky na konec…

Ještě bych k tomu napsal tři takové drobné poznámky...

Zaprvé – Věřím, že Bůh ví, že sexualita je někdy silnější než člověk. On ví, jak jsme křehcí, ví, jak je pokušení silné. To je dobré si důkladně promyslet. To není alibismus, ale inspirace pro ty, kdo narážejí na svou slabost a není jim to lhostejné…

Za druhé – je možné, že uvolnění - fyzické i psychické - do sexuality vložil Bůh? Poslední dobou jsem se setkal s několika případy, kdy jsem si položil otázku, jestli on to Bůh neudělal schválně, aby člověk měl v masturbaci takovou záchrannou brzdu... Princip záchranné brzdy není v tom, že by se jí brzdilo normálně, za běžného provozu dle libovůle člověka, ale za mimořádné situace, v mimořádném nebezpečí, tlaku... Uznávám, že je tato myšlenka dost odvážná... Ještě jí musím s nějakými teology a psychology prokonzultovat... Připomínám, že je veliký rozdíl, jestli člověk za záchrannou brzdu zatáhne z legrace, z nudy, anebo proto, že už opravdu nemůže dál.

A za třetí – co je větší hřích? Když už člověk opravdu nemůže, že uvolní napětí v soukromí tímhle způsobem, nebo, jak bude podrážděný a vysílený z boje o svou domnělou "čistotu" bude ubližovat všem lidem okolo sebe. Někdy nejde volit dobro, je potřeba volit "menší zlo"... Opět to není alibismus, ale rozlišení předvídatelných důsledků.

Tyto poslední tři poznámky berte prosím s jistou teologickou rezervou – jedná se o můj názor v němž si zároveň uvědomuji svou omylnost. Rozhodující podle mě je, jak moc o to, ten který člověk bojuje. Buďto to vezme jako legalizaci masturbace (bez boje) a pak je to špatně, protože takhle jsem to rozhodně nemyslel, anebo to vezme jako útěchu po „prohrané bitvě“ proto, aby se soustředil na to, co je v životě důležité a sebral síly k dalšímu duchovnímu boji o čistotu.

 

Tak, a to je asi všechno. Váhám, mám-li slibovat další pokračování po dotazech – uvidíme :)

Z důvodů, které jsem uvedl v minulém díle opět ustoupím od dovolení komentářů. Jakékoliv reakce mi, prosím, pište přes vzkazy. Budu za ně vděčný a budu-li moct (časově i schopností), rád odpovím :)

 

Ať Vám Pán žehná v bojích o Vaši čistotu.