1. Víra

V poslední době se na mě obrátilo několik lidí s prosbou, jak přiblížit naši víru těm, kteří v ní nebyli vychováváni. Možná čekali na nějaký ten „zázračný rychlý a jednoduchý recept“, který jsem jim neposkytl, protože jej nemám, a také proto, že myslím, že neexistuje. Ale je fakt, že otázka „co to vlastně ta naše víra je“ by nás měla zaměstnávat nejen z hlediska evangelizace, ale už jen proto, že my sami, křesťané, naší víru prožíváme, v ní rosteme a zrajeme a že je i pro nás zdrojem tajemství a otázek.

Víra byla prvním tématem, který jsme probírali v rámci katechumenátu v Aši (a snad bude i prvním tématem, které budeme probírat v katechumenátu v mém nové působišti ve Staňkově). Dá-li Bůh a bude-li zájem a otázky, tak bych tu část katechumenátních témat zpracoval. :)

Co to teda na naše, křesťanská, víra je? Tak o tom daleko, daleko později. Nejprve bych se chtěl zamyslet nad tím, co ta naše víra není. Mezi lidmi je totiž rozšířeno mnoho mylných a příliš zjednodušujících pojetí tohoto vzácného pokladu. Stará a věky omílaná katechismová poučka o tom, že víra je přesvědčení o věcech neviditelných (o Bohu) je sice hezky logická, částečně pravdivá, ale hodně zavádějící. To je první deformace pojetí víry – víra jako přesvědčení. Proč je to tak špatné? Jistě, část víry se týká přesvědčení o Boží existenci, jistě je to její stěžejní část – ale rozhodně to není stěžejní část jediná a už vůbec ne dostačující. Důkaz? I ďábel je přesvědčen o Boží existenci, a na spáse mu to asi moc „nepřidá“… Redukce na víru jako přesvědčení má několik zásadních rizik. V první řadě to z víry dělá záležitost rozumu. Jakoby pouze „vědět o Bohu“ stačilo. Dělá z živého vztahu pouhý světonázor. Lidský názor o Bohu – lidský názor o Stvořiteli, o tajemství, které člověk nikdy nemůže proniknout. Myslím, že takový názor nemůže před „moudrostí světa“ obstát. Taková víra se opírá o intelekt, o informace… bohužel – sama o sobě je naprosto neživotná. A v řadě druhé nevede ke změně života (obrácení). V současné době je většina lidí, kteří nejsou úplně nevěřící – a přiznají: „Ano, NĚCO nad námi je.“ A přitom mají představu skutečně NĚČEHO – neosobního, nezavazujícího, možná lehce nevyzpytatelného, nebo dokonce něčeho nepřátelského – něčeho, před čím je třeba se mít na pozoru. Víra jako přesvědčení o Boží existenci je jako svatba, po které spolu novomanželé nežijí, ale pouze vědí o své vzájemné existenci. Tomu bych ale víra v křesťanském smyslu rozhodně neříkal.

Velká část lidí se domnívá, že víra spočívá v dodržování (Božích) přikázání. Kdo přikázání dodržuje, věří, kdo je nedodržuje, nevěří. Jednoduché, praktické… Ale bojím se, že to tak jednoduché nebude. Mnoho domněle „spravedlivých“, kteří se považují za dobré křesťany, také přikázání přestupují – dokonce samo Písmo říká, že spravedlivý hřeší sedmkrát denně. Jen tak na okraj připomínám, že toto pojetí víry velmi připomíná starý přístup: „Zákon musí být naplněn“, a zastávali jej „staří známí“ Ježíše Krista – farizeové. Rizika tohoto pojetí víry jsou dvě – jedno horší než druhé. To první je snaha zajistit si spásu vlastními skutky. Obchod. Ale s Bohem se nedá obchodovat – na to nemáme. Dodržování zákona prostě nestačí – podobně jako k dobrému manželství nestačí dodržování zákona manželem i manželkou. Křesťanská tradice tento přístup pojmenovává slovem pýcha (stačím si sám, nepotřebuji spasit). Druhé riziko spočívá v nepřitažlivosti. Všimněme si, že Ježíš, když hlásal evangelium, nikdy výslovně nekladl důraz na dodržování desatera. Neříkal: „Kdo dodržujete přikázání, pojďte za mnou“. Mluvil o něčem jiném – k tomu se ještě vrátím v druhé části. Ukazoval lidem Boha jako Otce, jako toho, kdo uzdravuje nemocné, navrací k životu ty, kdo zemřeli, jako toho, kdo přišel povolat hříšníky, kdo neopovrhoval nikým. Ano, dodržování, přesněji řečeno respektování toho, co Bůh po nás chce – to vyplývá ze vztahu, který s Bohem zaujímáme, ale není to jeho počátkem. Zde bych zdůraznil, že i u nás, křesťanů, respektujících Boží pravidla, hraje roli svoboda – my dodržujeme pravidla z lásky k Bohu a svobodně. Podobně jako manželé si neubližují proto, že jim to zapovídá zákon ČR, ale proto, že se mají rádi a respektují se.

Pro mnoho hledajících může splývat víra s chozením do kostela. Kdo chodí do kostela, věří, kdo nechodí, nevěří. Bojím se však, že to také není to pravé kritérium. Bohužel – naše kostely navštěvují i lidé, kteří jsou křesťanstvím ve svém praktickém životě doslova netčení – a naopak, znám lidi, kteří jsou Bohu velmi blízko, jenže bohoslužbu navštěvovat z různých důvodů nemohou. A ty důvody mohou být různé – od nemoci, přes životní překážky až po „svědectví ostatních křesťanů“, které člověka vůči účasti na společné bohoslužbě doslova zablokovalo. Toto pojetí víry může také vzbudit v hledajících i ve věřících uvažování typu: „Chodit do kostela je víra? A to stačí?“ Zajímavá varianta je představa, že „když chodím do kostela pravidelně vždy na vánoce na půlnoční a na velikonoce, že to stačí k prožívání víry“… Ale my křesťané nejsme tupé stádo. V kostele se scházíme, ne proto že „musíme“, ale proto, že chceme ve společenství Církve oslavovat našeho Boha. Podle toho by také měly naše bohoslužby vypadat – setkání Božího lidu, který má účast na tajemství Boží lásky.

Nezanedbatelné je i pojetí víry jako tradice. Stačí rychlý pohled do nevelké farnosti, letmé „spočítání“ věkového průměru… a pokud onen „nevěřící narušitel“ není z kostela vykázán, protože neumí udělat znamení kříže, nebo proto, že se „neumí chovat“, tak sám a ochotně opustí pozici hledajícího… Ano, naše víra má tradici v tom vlastním slova smyslu – je předávána (od slovesa tradere), ale rozhodně to není zachovávání tradic typu „folklór“ nebo „skanzen“, jehož vývoj se zastavil v předminulém století. Vážím si dědictví předků, kterým vděčíme, že byla dobrá zvěst o Bohu a o člověku předána až nám. Ale vnímám církev jako živý organismus, který neukončil vývoj své tradice a který sám dále novou tradici vytváří a žije. Víra není skanzen, není  muzeum, není divadlo. Víra je daleko víc.

Neméně nebezpečná je představa víry jako koníčku (hobby) – nadstavby života. „Stejně tak jako někteří stavějí letadýlka, nebo chodí na zahrádku, tak křesťané konají dobré skutky a chodí do kostela.“ Nebezpečí spočívá v dodatku, který si lze za tuto větu přidat (a který je velmi často přidáván) „…když mají chuť a čas“. Ale křesťanská víra není další (možnou) oblastí života. Naopak – pokud se víra stane oblastí, pak je od základů nezdravá a neživotná. Víra, pokud má být živá a pravdivá, tak by měla zasahovat do všech oblastí života člověka – do jeho vnímání vztahů, do hospodaření s financemi, do práce, školy, do plnění povinností, do koníčků, prožívání zábavy a volného času atd… Pamatuji si, jak nám jeden z profesorů zdůrazňoval nebezpečí pojímání víry jako záležitosti „volného času“. Manžel je manželem nejen, když je se svou ženou, ale také když je sám, když je v práci, když je s přáteli – až do konce svého života nepřestane být manželem své ženy – a podle toho by se také měl chovat. Víra je průřezem všech oblastí lidského života.

Existují ještě další dvě deformace, které k těm předchozím patří, ale přece jen jsou trochu jiné. První je deformace pojetí víry (a Boha) způsobená druhými lidmi. Pokud někomu je Bůh představen nepřijatelným způsobem (příliš tvrdý, příliš zákonický, příliš vzdálený nebo neosobní) pak takový člověk neodmítne Boha, ale odmítne představu Boha. Neodmítne víru, ale odmítne představu víry. Pokud se setká s křesťany – nebo dokonce i s kněžími, kteří ve svém jednání hrubě selhali a svým jednáním popřeli Boží plán s člověkem (např. zneužití), pak je takový člověk neschopný Boha a víru přijmout – v lepším případě na velmi dlouhou dobu. Deformace spočívá ve ztotožnění víry se zlým jednáním jejího představitele.

Druhou deformací pojetí víry může být přílišná rozdílnost životního příběhu s ideály víry. Když se člověk podívá na svůj život, životní styl, tak může „zmalomyslnět“. Pozná, že mnoho hodnot, skutků není s ideály víry slučitelné. A dříve, než o víru začne bojovat, tak tento svůj boj vzdá. Deformace spočívá v konstatování: „Víra není pro mě.“ Ale je… i pro Tebe…

Ano, víra je i přesvědčení o Boží existenci, ano, víra předpokládá, že nebudeme kašlat na to, co po nás Bůh chce, ano, naše víra nás vede k tomu, abychom ve společenství Církve chválili a oslavovali našeho Boha, ano naše víra má svou tradici a je stále a stále předávána. Ale to ještě pořád není to úplně podstatné. Myslím, že podstatu víry krásně shrnuje nový katechismus (články 26,27 a 29 – Uvádím všechny, ale blíž bych se chtěl zabývat tím prvním a druhým).

(26) Víra je odpověď člověka Bohu, který se zjevuje a sdílí a zároveň jej hojně ozařuje světlem při hledání posledního smyslu života. (27) Touha po Bohu je vepsaná do lidského srdce, protože člověk je stvořen Bohem a pro Boha; Bůh nepřestává člověka přitahovat k sobě a jen v Bohu člověk nalezne pravdu a štěstí, jež neustále hledá. (29) Avšak člověk může na toto „hluboké životní spojení s Bohem“ zapomenout, popřít je, dokonce je i výslovně odmítnout.

Víra je odpověď Bohu. Geniální definice. Ukazuje, že víra je vztah mezi člověkem a Bohem, ukazuje, že Bůh je ten první, kdo k víře volá. Skrytě ukazuje svobodu odpovídajícího i lásku volajícího. Ukazuje celistvost odpovědi (nejen slovy, ale i životem, nejen rozumem, nejen city, ale všemi mohutnostmi člověka) a ukazuje Boží naslouchání lidské odpovědi (i s vědomím slabosti a nedokonalosti člověka). Víra není instituce, ani návyk, ani nauka, ale velmi intimní vztah mezi člověkem a Bohem. Vztah, který proměňuje život člověka a který přitahuje Boží pozornost na náš život, na náš svět.

Dále katechismus pojmenovává základní stavební kámen víry – a tím je touha. Víra, jako každý jiný lidský vztah, má svou dynamiku. A nejde se tvářit, že uvěřit je snadné a víře třeba i přizpůsobit životní styl je snadné – ne. Jsme lid, putující za svým Bohem – někdo je dál, někdo ne. A naší cestou, která nás vede až k Bohu je naše touha. Touha, která je, jak říká Církev, vepsaná do našeho srdce, touha, kterou musí člověk znovu a znovu objevovat, život a nechat se jí vést. Když už tu přemýšlím o touze, nemohu se obránit jedné myšlence. Velmi se mi líbí písnička Daniela Landy – Touha. Její pravdivost a hloubku si můžete ověřit, když si jí poslechnete v kontextu touhy po víře, touhy po Bohu. „…je to jak žár, pořádně velikej dar, …je to pramen v hoře, …touha je žít, zůstat a neodejít, touha je padnout a vstát a rány nevnímat, je to tlukot srdce, je to poklad v ruce, …je to jak boží tvář, je to skrytá síla, je to zlatá žíla… touha je zázrak, touha je brána ke všemu o čem si snil, touha je cesta i cíl…“ Touha je to, co dává víře život.

Ve svém životě jsem se mnohokrát setkal s lidmi, kteří hledali cestu víry, s lidmi, kteří prožívali těžkosti ve víře. A nemohu říct, že by i má cesta víry byla úplně bezproblémová. Je těžké narážet na lidskou omezenost a nedokonalost a tušit, že je to to, co člověka od víry odděluje. Nepamatuji si, kdo mi řekl větu, která mě skoro jako zázrakem vyvedla z mnohých pochybností. Ta věta zněla: „Chtít věřit – to už je víra.“ Až daleko později jsem pochopil, že touha po víře, je jejím základním kamenem, stejně tak jako touha po Bohu je již prvním (nebo druhým, třetím…) krokem na cestě, na jejímž konci je samotný Bůh.

Bůh není absolutní a vzdálená veličina nebo energie. Je to bytost, která už jen samým stvořením vchází do dialogu s člověkem. Říká první slovo, volá – a také čeká odpověď. Když se Ježíše ptali na to, které přikázání je v zákoně nejdůležitější, odpovídá jednoduše – „Miluj Boha nade všechno, miluj bližního jako sebe…“ (viz. Mt 22,37-39). Láska – to je dialog, vzájemné naslouchání, vzájemná úcta, komunikace, respekt, vzájemná péče, odpouštění… To je i naše víra.

Když se podíváme do Písma, tak zjistíme, že jako nejkrásnější a nejvěrnější přirovnání víry používá obraz manželství. Láska mezi dvěma lidmi je obrazem lásky mezi člověkem a Bohem. Bez Boha bychom nebyli vůbec schopni milovat, protože bychom ani netušili, co to vlastně je – takhle s Bohem aspoň tušíme a učíme se milovat – Jeho, i lidi. Jistě, můžete mi namítnout, že žádný lidský vztah není dokonalý, že má své mouchy – krize, zkoušky… A já vám odpovím, že i víra má své mouchy – krize, zkoušky, a také že v obou případech vychází ze slabosti a nedokonalosti nás, lidí, a že v obou případech, pokud se dobře zvládnou, vedou k prohloubení vztahu.

V nedávné době jsem vedl rozhovor s jedním křesťanem, který se mi svěřil, že jedno pojetí výkladu prvních kapitol geneze (1. Knihy Mojžíšovy) otřáslo jeho vírou. Nechci se teď pouštět do argumentace a výkladů kreacionistického nebo  evolucionistického pojetí vzniku světa – (jednak nejsem biolog ani historik a jednak to není to, na co bych chtěl upírat pozornost tohoto článku). Ale říkám si – jak může debata, nebo i spor, teologů a biologů zasáhnout do oblasti víry? Něco je špatně. Je-li víra odpověď člověka Bohu, pak mohou být výše zmíněné spory zajímavé nebo pohoršující, ale nikdy se nemohou dotknout podstaty víry. Podobně jako se nemůže např. jméno rodné vesnice dotknout podstaty manželství muže a ženy. Dotknout se může, ale ne podstaty. Vždyť jde přece o něco úplně jiného.