Zásnuby

Zásnuby – to je téma. Moc se o něm nemluví a ti kdo by ho měli znát (a třeba i absolvovat) o něm téměř nic neví. V kostelích se o nich moc nemluví, v náboženství jsou kněží i děti rádi, že se dostanou ke svátostem. Katechismus je tlustý (a stejně to v něm tuším není), Benedikcionál (obřady žehnání) normální člověk také doma v knihovně nemá… Tak kde k tomu přijít? Třeba tady :)

 

Když přicházejí lidé ke svatbě, bývají nazýváni snoubenci. Ale kdo to vlastně je „snoubenec/snoubenka“? S odpovědí půjdu „od lesa“ – podobně jako se to dělá ve škole… Snoubenec je člověk, který je zasnoubený – tedy, absolvoval obřad „zásnub“. Bohužel bývá tento obřad redukován pouze výměnou snubních prstenů a v řadě případů i něčemu, co je vlastní pouze skutečným manželům. Proto bych se chtěl s Vámi zamyslet nad tím, co to vlastně skutečné a pravé zásnuby jsou.

 

Abychom pochopili krásu zásnub, je potřeba se nejprve podívat na určité kvality partnerského vztahu. Hodně lidí si myslí, že to, že spolu chodí, že je buď dílem náhody, nebo toho, že se do sebe zamilovali. Málokdy se počítá s tím základním, bez čeho křesťanský vztah prostě není – a to je Boží povolání.

 

Boží povolání bývá nejčastěji spojováno s kněžstvím, nebo zasvěceným životem, ale já věřím, že Bůh volá nejen kněze, řeholníky a řádové sestry. Věřím, že volá každého člověka k životu, každého člověka ke vztahu se sebou (k víře) a také lidi k sobě navzájem. Mnoho křesťanů, kteří myslí svůj život víry vážně, se už v útlém věku modlí, za správnou volbu a za budoucího partnera/partnerku. Je to totiž Bůh, který stojí u počátku lásky mezi mužem a ženou, je to Bůh, který k sobě volá muže a ženu a volá je ke společné životní cestě. Proč se ti dva potkali? Proč si jsou sympatičtí, proč jsou vzájemně přitahováni? Pragmatik by jistě namítl, že je to věc hormonů a chemie… Ano i ne. Ano – zamilovanost je jistě podporována hormony (mimochodem i ty do těla člověka vložil Bůh), ale poté, co pomine období zamilovanosti, hormony opadávají – a zůstane pouze láska (…a nebo taky ne). Vztahy bez skutečné a pravé lásky se rozpadají. Troufám si tvrdit, že láska není záležitostí chemie, ale záležitostí celého člověka – jeho chemie (těla), citů, rozumu, vůle, přesvědčení… Už jen schopnost milovat souvisí se stvořením k Božímu obrazu. Vztah mezi mužem a ženou tedy není jen vztahem těch dvou, ale je také svým způsobem vztahem Božím. To je velmi důležité – hodně lidí si myslí – když se MY máme rádi, proč nám do našeho vztahu chce mluvit ON, Bůh? Má na to právo? Má právo Bůh dávat našemu vztahu nějaká pravidla? A zde se dostávám k první odpovědi – ANO, má. Dokonce si myslím, že by měl (promlouvat do vztahu) – co by vlastně také měla být společná modlitba snoubenců nebo i manželů, než společný dialog s Bohem? Vztah prožívaný bez Boha nebude mít stejnou kvalitu, jako vztah prožívaný s Bohem – podobně jako život.

 

Dobrá začínající známost mezi mužem a ženou by měla splňovat taková tři kritéria, která nejsou výplodem uvažování teologů, ale které vycházejí ze životních zkušeností generací před námi. Dobrá známost by měla být veřejná, čistá a „ke sňatku směřující“.

 

O čistotě jsem toho tady na signálech psal už dost (viz články „Je sex darem i před manželstvím“ – proto se o tomto tématu nebudu rozepisovat. O to víc se zkusím soustředit na ty zbylé dvě.

 

„Veřejnost“ známosti samozřejmě není pozvánkou pro kohokoliv, aby se do vznikajícího partnerského vztahu dle libovůle zapojil. A podle mého také nespočívá pouze v tom, že nejde nějaké tajnůstkaření, ale v tom, že do svého vztahu zvou, do patřičných míst, i další lidi. V první řadě rodiče (s těmi bývá aspoň v některých případech potíž…) v další řadě své přátele a kamarády.

 

Ve vztahu snoubenců mají důležitý prostor jejich vztahy s rodiči. Rodiče jsou, hned po Bohu, původci života. Předávají svým dětem vše, co mají (v ideálním případě) – i co nemají. Člověk se nemůže jen tak vyvázat ze své rodiny a ze svých zkušeností s rodinným životem. Teď v žádném případě neobhajuji snahu rodičů vybrat svému synovi za každou cenu „tu pravou“, nebo své dceři „toho pravého“. Ale také považuji za velmi nešťastné, když snoubenci „skočí“ do manželství i za cenu spálení mostů se svými nejbližšími. I rodiče potřebují určitý čas – a když už svou ratolest dovedly bez velkých úhon až na práh dospělosti – aby si mohli svého budoucího zeťe nebo snachu dobře „prohlédnout“, seznámit se s ní(m), a přijmout ho (ji) do rodiny. Ze všech vztahů (hned po manželství) patří vztahy k rodičům mezi ty nejnáročnější. A chtěl bych přát všem snoubencům velikou trpělivost, vzájemnou důvěru a hlavně nevypjatou komunikaci a vzájemné pochopení. Ne náhodou odvádí k oltáři svého syna jeho maminka a svou dceru její tatínek, ne náhodou si děti vyprošují od svých rodičů před svatbou rodičovské požehnání… Možná by pomohlo počítat s tím, že i snoubenci budou jednou rodiči a že je velmi pravděpodobné, že nebudou za dvacet let o mnoho jiní, než jejich rodiče a že je dost možné že i jim bude na svých dětech velmi záležet…

 

Druhým extrémem ve vztahu k rodičům je, když se kvůli nezralosti jednoho ze snoubenců rodiče stávají nedílnou součástí jejich vztahu. „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“ (Gen 2,24) Opustit otce i matku samozřejmě musí nejen muž, ale analogicky i žena. Když neopustí, nestanou se jedním tělem, nemůže vzniknout plnohodnotný partnerský vztah a nemůže vzniknout kvalitní manželství.  Nezvládnutí „odpoutat se“ mohou zavinit rodiče, nebo i samotní snoubenci. V obou případech je to známka jisté nezralosti, v obou případech má tato chyba velkou šanci zničit partnerský vztah.

 

Ani „snoubenectví“, ani manželství není (nebo nemělo by být) únikem z přátelství a společenských vazeb. Občas vídávám takové páry – do sebe zahleděné a někdy i zavěšené lidi, kteří své okolí vůbec nevnímají. Druzí lidé, přátelé, spolužáci, kolegové z práce… jakoby nikdy neexistovali. Pravá láska znamená nejen pevné pouto, ale i schopnost zachovat druhému svobodu. V období zamilovanosti se stává, že člověk přehodnotí priority – a milý/milá je samozřejmě bližší (než všichni ostatní lidé dohromady) se stane jediným/jedinou. A dojde k extrému – k tomu, že zamilovaný člověk nehledí nalevo a napravo – a může druhým ubližovat a některé vztahy dokonce přetrhá. Pravá láska je otevřená všem vztahům, byť některé mají výlučný charakter. Je smutné, když se lidé kvůli vzájemnému vztahu izolují. Z několika důvodů – jednak zpřetrhání vztahů bez vážného důvodu je vždy pro druhou stranu nepochopitelné (a bolestivé) – a potom – přátelé mají velikou hodnotu – mohou člověka v těžkých chvílích podržet, podpořit, pomoct. Jen tak namátkově si vzpomínám, že omezení přátelství jednoho z manželů bývá nejobvyklejší v „rodinách“, kde vládne nějaká forma domácího násilí… Tyranovi se přátelství jeho oběti prostě nelíbí… Pro svobodné lidi, kteří si vzájemně důvěřují, to nebývá problém.

 

Další velmi důležitou vlastností křesťanského vztahu je to, že má mít jasný směr – svatbu. Znám několik párů, které po několika letech vztahu pořád neví, na čem jsou. Prožívají nejistotu, čas ubíhá, a před nimi není žádný cíl. A pokud se takový vztah po několika letech rozpadne, má to daleko horší důsledky – jednak jsou oba starší a jednak přetržení mnohaletého pouta může působit bolest srovnatelnou s bolestí rozpadu manželství – tedy velkou. O tom, že v dlouhotrvajícím vztahu je problematické pro zdravého muže a zdravou ženu vydržet zároveň hloubku vztahu a zároveň předmanželskou čistotu ani nemluvím.

 

Chvíli jsem si teď připadal jako pouťový obchodník, který vytrubuje: „Ale to nevadí, máme unikátní řešení, naprostá světoznámá novinka…“. Ne, žádná novinka. Možná jen oprášení starého – zásnuby.

 

Obřad zásnub je takovým „předstupínkem“ vstupu do manželství, který v sobě shrnuje všechny tři charakteristiky (veřejnost, čistotu a směřování ke sňatku). Obřad zásnub není vázán na církevní jurisdikci, není vázán na právní náležitosti, ani nemá charakter smlouvy. Naopak – jeho těžiště je vlastně vyznání a modlitba.

 

Dovolte mi citovat ze zásnubního obřadu několik vět.

 

Úvodní slovo:

Víme, že všichni vždy a všude potřebujeme Boží milost a nikdo z nás nepochybuje, že tuto milost nutně potřebují také věřící, kteří se chystají založit svou rodinu. Vyprošujme proto oběma našim snoubencům (N a N) Boží požehnání, aby si jeden druhého stále více vážili, opravdu upřímně se milovali a vzájemným porozuměním a společnou modlitbou dozrávali v čistotě k svátosti manželství.

 

Žehnání prstenů:

Co jste si na znamení vzájemné lásky předali, ať vám stále připomíná,

že se připravujete na společný život v manželství.

Amen.

 

Žehnací modlitba:

Pane Bože, prameni veškeré lásky,

Tvá prozřetelnost vedla tyto mladé lidi,

aby se jejich životy setkaly.

Dopřej laskavě těm,

kdo se připravují na svátostné manželství

a vyprošují si od tebe milost,

aby se podporováni tvým božským požehnáním

stále lépe poznávali a více ctili

a navzájem se upřímně milovali.

Skrze Krista, našeho Pána.

Amen.

 

Zakončení obřadu:

Bůh lásky a pokoje

ať ve vás přebývá,

ať řídí vaše kroky

a upevňuje vaše srdce ve své lásce.

Amen.

(http://cpr.apha.cz/zehnani-pri-zasnubach/)

 

Tak to jsou čtyři úryvky (asi ty zásadní) ze zásnubního obřadu. V obřadech je ještě čtení Božího slova a přímluvy. Původně jsem tu chtěl ty modlitby a slova nějak rozepisovat, ale nakonec jsem si řekl, že ty texty jsou tak krásné a že by komentář jejich krásu pouze rozmělnil.

 

Celé zásnuby mají dva směry – jednak lidský: odhodlání snoubenců prohlubovat svůj vztah a připravovat se na to nejvzácnější – na to, k čemu je Bůh volá, ke společenství manželství a jednak božský: prosba o Boží požehnání a pomoc na společné životní cestě.

 

Zásnuby jsou určitým signálem pro rodiče – dokonce je to celkem i pěkná nenásilná forma, jak rodiče připravit na to, že to snoubenci se svým vztahem myslí vážně a že se mají pomalu chystat na to, že snoubenec přijde žádat o ruku tatínka budoucí nevěsty.

 

Je to i docela pěkný signál i pro Boha (přesněji řečeno pro snoubence – protože Bůh vidí i do jejich srdcí), že chtějí svůj vztah prohlubovat v souladu s Božím plánem – třeba konkrétně v oné oblasti čistoty, a že oba snoubenci stojí o Boží pomoc ve svém vztahu. Je to také výraz zodpovědnosti snoubenců za sebe navzájem a za svou další životní cestu. Jak už asi tušíte, není úplně jednoduché na jednu stranu Bohu dávat najevo, že vás nezajímají jeho požadavky (pravidla) a na straně druhé ho žádat o požehnání v tak důležité otázce. Ano není to jednoduché a schizofrenní přístup k Bohu může ukazovat i podobný přístup ke vztahu (to co ze vztahu je příjemné to chceme, to co v něm je náročné už ne – bohužel ke každém vztahu patří obojí). Neříkám, že je to pravidlem, ale říkám, že jsem se s tím často setkal.

 

Zásnuby není obřad veřejný – na rozdíl od svatby. Měl by svou povahou být rodinnou slavností – společnou modlitbou lidí, kteří mají z Božího plánu k sobě blízko (rodiče-děti). V žádném případě by zásnuby neměly připomínat formu svatby. Občas se mě lidé ptají, jak moc jsou zásnuby zavazující – jestli se pak ještě můžou rozejít a hledat si jiného partnera/partnerku. Ale jistě :) Jak už jsem napsal – zásnuby nejsou svatba. A může se stát, že vztah prostě nedopadne – a zjistí-li to lidé ještě před svatbou, že spolu nechtějí žít navždy, Bohu díky za to. Jakkoliv je to těžké, tak po svatbě to bývá daleko těžší (a to nemluvím o tom, když pak tíži rozvodu nesou s manželi také jejich děti).

 

Zažil jsem (asistoval jsem) několik zásnub. Každé jiné. Některé byly v kruhu rodinném, spojené se slavnostním obědem a s pozvanými všemi blízkými rodinnými příslušníky - takové rodinné slavnosti. Rodiče svým dětem žehnali a spolu s nimi se modlili, aby je Bůh v jejich vztahu posiloval. Zažil jsem unikátní zásnuby na JUMPu, které byly sice bez rodičů, zato v úžasné atmosféře. Zažil jsem, jak se vztah dvou snoubenců po zásnubách prohloubil a pak jsem tyto snoubence mohl oddávat s vědomím, že mají do společného života dobře nakročeno.

 

Tak nevím, jestli jsem už toho napsal dost. Ještě mě nějaké věci napadají, ale zase nechci, aby tento článek vyčerpal všechny jeho čtenáře. Tak jen na závěr popřeju všem „spolu(navzájem)chodícím“ křesťanům, aby Bůh jejich vztahům žehnal. Třeba i v obřadu zásnub.

 

PS: Přidávám jako bonus odkaz na jednu přednášku P. Vojtěcha Kodeta OCarm., která je právě určena snoubencům a mladým lidem, kteří se na vztah připravují. Možná jsem zde z této přednášky některé myšlenky parafrázoval – naposled jsem ji slyšel v létě a moc se mi líbila (i když snoubenec nejsem). Není to můj upload, ale toho času fungoval :)

http://www.uloz.to/4132090/vzdalena-predmanzelska-priprava-p-vojtech-kodet-mp3